Dnešní moderní duchovní směry jsou plné omylů a nepochopení, které z jednoduchých věcí, dělají složité a někdy i nesmyslné filosofie. Často se říká, že dobro a zlo jsou dva aspekty téže jednoty, a proto jsou na sobě existenčně závislé. Ve skutečnosti je ale zlo závislé na dobru, protože je jeho nedostatkem – může existovat jen z jeho milosti. Dobro je zcela nezávislé a zlo ke své existenci nepotřebuje. Polarita dobra a zla je jen fikce, představa našeho vědomí, kterou si zhmotňujeme. Jediná skutečnost je dobro.
Nejsme ve světě polarit, to je pouze naše představa, která vzniká na základě toho, že nejsme schopni vnímat plnost Boha. Z představy polarity vychází i všichni ti, kteří uctívají Satana a temné síly. Věří totiž, že Satan je stejně mocný jako Bůh. Neuvědomují si, že i Satan je pouze stvořená bytost a že může existovat pouze díky milosti a lásce Boha.
Když se vydával na cestu, přiběhl k němu nějaký člověk a poklekl před ním a ptal se ho: „Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“
Ježíš mu řekl: „Proč mi říkáš dobrý? Nikdo není dobrý, jedině Bůh.Mk 10,17-18
Říká se, že nevědomost hřích nečiní. Je to podobné, jako když dítě spáchá trestný čin, ale protože není odpovědné, není trestáno. To však ani v jednom případě neznamená, že tím, že nedošlo ke skutkové podstatě hříchu (nebo chcete-li k trestnému činu), že by nedošlo k ničemu. Následky se v žádném případě neruší. Stejné je to se každým zlem. Člověk je jen prázdná nádoba, nádoba, která může být naplněna dobrem nebo zlem, ale sama o sobě není dobrá, ani špatná.
Když je člověk naplněn božím duchem, koná jen dobré skutky a myslí jen na dobro. Není to ten člověk, který to koná, ale Bůh – člověk, se stává je jeho nástrojem, tím, že Bohu umožnil, aby jej jak nástroj používal. Jedním takovým dokonalým nástrojem byl právě Ježíš, a protože byl dokonalým nástrojem, mohl Bůh skrze něho učinit jakýkoli zázrak. Člověk se v něm však nestal Bohem, ale protože byl jen nástrojem, Bůh se v něm stal člověkem. Člověk se nikdy Bohem stát nemůže – taková evoluce neexistuje. Je to jen klam, který vyvolává ego.
A jak funguje zlo? Velmi podobně – tak jako se člověk může otevírat Bohu a dobru, může se otevírat také zlu a stát se nástrojem ďábla. Hlavní rozdíl mezi Bohem a ďáblem je v tom, že Bůh je absolutní hodnotou, tj. člověk v něm může najít absolutní svobodu. Naproti ďábel je pouze stvořenou bytostí, neboť absolutní hodnota vůči Bohu, tedy absolutní zlo – neexistuje. Zlo je v podstatě nedostatek dobra. To mimo jiné znamená i to, že ve zlu člověk může najít svobodu jen zdánlivou, protože v konečném výsledku jde o manipulaci – řetězec zla, ve kterém jeden manipuluje a zneužívá druhého. To je princip zla. Záminky mohou být různé a maskovat se jako dobro, ale vždy je to klam.
Co znamená, když člověk podlehne zlu a manipulaci? Zpočátku nic moc, může to být jen nevinné flirtování, takové koření života. Čím delší dobu trvá a čím častěji, mění se postupně v to, čemu říkáme otupělost, zabedněnost, kocovina, apod. Ale i to ještě není nic vážného. Proč? Protože tito lidé si stále ještě mohou uvědomovat, že dělají něco, co není OK a když chtějí, mohou svůj způsob myšlení a své skutky změnit. Svědomí se v nich stále ozývá. Co se však stane, kdy tito lidé tomu nevěnují pozornost nebo se své svědomí záměrně snaží přehlušovat a různými způsoby přebíjet? Kdy zatvrzele zůstávají v tom, čeho by měli zanechat? Pak nastupuje vážný stav, který se vyznačuje tím, že tito lidé se dostávají do moci zla natolik, že již nejsou schopni mu vzdorovat – stávají se nástrojem ďábla, který je využívá podle jejich orientace, podle toho co špatného umí a co špatného je zajímá. Je to stav, který bychom mohli označit jako částečná obsese.
Projevuje se tak, že navenek tito lidé již do značné míry nejsou schopni kontrolovat a ovládat své jednání. Může se jich sice ujmout světská spravedlnost a prohlásit, že jsou za své činy odpovědní a proto jsou potrestáni, pokud se dopustili činu, který světská spravedlnost označuje jako trestný, ale ve skutečnosti jediná jejich odpovědnost je v tom, že se dostali do stavu, kdy se nejsou schopni ovládat. Světská spravedlnost ale často nastupuje až tam, kde je nějaké zlé jednání až příliš viditelné. Božská spravedlnost naproti funguje již od počátku – vždy, i když funguje zpravidla mnohem pomaleji.
Nemusí to tak být ale vždy, často lidé, kteří jsou částečně posedlí, mohou fungovat ve společnosti normálně a mnohdy se na nich ani nemusíme něčeho zvláštního nebo nenormálního na první pohled všimnout. Někdy až po delší době můžeme vidět, že si důsledky svého jednání vůbec neuvědomují, že si vůbec nepřipouští, že by dělali něco špatného. Lhaní je pro ně naprosto normální věcí, takže nejsou schopni rozeznávat lež od pravdy. Pravda je pro ně prostě to, co se jim právě hodí. Soukromí často nepotřebují, protože si neuvědomují, že by dělali něco špatného, co je třeba skrývat. Naopak se svými zlými skutky ještě někdy chlubí a jsou na ně i pyšní. Jsou to průměrní lidé moderní doby.
Jiné je to v dalším stádiu, které nazývám pokročilou obsesí. Je to stav, který je často kombinován s duševními poruchami. Mnohdy to bývá proto, že lidé, kteří jsou posedlí zlými duchy, mají současně s tím i duševní problémy, protože jejich psychika je značně narušená a rozložená. Zatímco v Ježových dobách to byl problém posedlosti a vymýtání těchto duchů, současná medicína se zabývá právě jen tou druhou stránkou problému – tedy psychickými poruchami, kterou jsou mnohdy právě až důsledkem.
Nejtěžším stádiem, ve kterém je člověk ovládán zlým duchem – cizími duchovními entitami je stav, kdy nejenže své tělo nemůže vůbec ovládat, ale ani v něm není. Je ve stavu bezvědomí, zatímco cizí duchové tělo postiženého používají zcela jako svůj vlastní nástroj.
Už se vám stalo, že vám někdo udělal něco velmi dobrého, co vám opravdu pomohlo? Pak poděkujte Bohu. Onen člověk byl jen jeho nástrojem. A mohl to být klidně i anděl, i když na sebe vzal podobu člověka. Nebo se vám už stalo, že vám někdo něco udělal, něco vám řekl, jakoby náhodou? Něco co nemohl vědět? Nebo vás někdo potkal jako by náhodou a pomohl vám v něčem? Nic není náhoda. Lidé jsou skutečně jen nástroje. Nástroje Boha i ďábla. Když máte něco dočinění s někým, kdo je opravdu dobrý člověk nebo naopak zlý, pak pamatujme na to, že to není ten člověk, který koná jeho skutky. Člověk je skutečně jen nádoba a má jedinou moc – otevřít své víko (nebo chcete-li srdce) pro dobro nebo zlo.
Říká se – čistému vše čisté. Co to znamená? To, že zla není třeba se obávat, jako čert kříže. Zlo jen tak někoho nedostane a strašení peklem je nesmyslné. Proto, aby se člověk stal ovládaným nebo posedlým je třeba se pro zlo opravdu rozhodnout, ignorovat dobro a svědomí. S tím, že každý člověk je nedokonalý, že občas zhřeší, ve skutečnosti Bůh předem počítá, i když na druhou stranu nikoho nemůže ochránit před tím, jestliže někdo Boží milosrdenství vytrvale zneužívá a současně na něj spoléhá. Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům – Bohu a duchu zla.
Často nejvíce ohroženými zlem jsou ti, kteří se již do osidel zla narodili a kteří vlastně ani nikdy neměli možnost poznat dobro, nikdo jim nevštípil žádné mravní zásady. Na to existuje jediné vysvětlení a to, že je to jejich karma. Na druhou stranu nás to v každém případě nezbavuje spoluodpovědnosti také za tyto lidi, protože i tito lidé mohou být zachráněni, respektive můžeme přispět k tomu, aby se sami vyhrabali z temné díry na světlo. To je problém celé společnosti. Tím větší, čím větší je moc a rozšíření zla.
V každé době bylo samozřejmě jiné, protože každá doba a kultura měla jiné nástrahy. Někdo říká, že svět je na úpadku a že zlo je dnes více rozšířené, než dříve. Já nevím a hlavně jak by se to dalo změřit? Je hodně věcí, ve kterých došlo k pokroku a naopak. Může to být také optický klam, protože zlo je dnes množná mnohem rovnoměrněji rozšířené, ale zároveň není tak nápadné, což je asi i o to zrádnější. Vlastně nevíme, proti čemu nebo komu se bránit, protože to lehce zlé je už normální, na druhou stranu ale dnes už čarodějnice neupalujeme. Máme daleko sofistikovanější způsoby, jako zlo prodávat jako dobro.
Zpytujete své svědomí? To je dobré, minimálně jednou za čas si udělat malou osobní inventuru a popřemýšlet, co by bylo třeba v našem životě změnit, kde jsme se odklonili od svého směru, co jsme udělali špatně, apod. Myslím, že je to vlastně naprostý základ, pokud má svědomí nějak fungovat a nežijeme jen jako konzumující živočichové. Ještě důležitější, než přemýšlet nad svými selháními je ale přemýšlet o tom, co dobrého jsme mohli udělat, ale neudělali, protože když se zaměříme na dobro, klesnou automaticky i ztráty, kdežto, když počítáte jen ztráty, ale konto nenavyšujete, zbankrotujete. Problém zla tak má jediné řešení a tím je dobro. Boj se zlem totiž nikam nevede. Možná ho na čas zastavíte, ale to je vše.
Každý den bychom se měli ptát sami sebe, zda to, co děláme je správné a zde se ubíráme správným směrem. Když to přestaneme dělat a přestaneme se ptát, ustrneme. Začneme žít mechanicky podle toho, jak jsme si zvykli a zvyk se stane naší železnou košilí. Staneme se otroky zvyku a také toho, co chce naše okolí, bez ohledu, zda je to správné. Vnitřně umíráme, neobrozujeme se. Kráčíme slepě svoji cestou, nedíváme se napravo ani nalevo. Jedeme slepě, umíněně a tvrdohlavě po svých vyježděných kolejích a nezastavíme se, abychom se zamysleli. Jenže pak se může stát, že přijde nějaká nemoc, nehoda, úraz nebo jiná situace, která nás k tomu přinutí násilím. A i to je vlastně pro naše dobro, protože nebýt toho, skončili bychom nadobro tam, kde bychom nikdy chtít nechtěli a co nikdy nebylo naším cílem.