Papeže Františka si nevážím
Já bych to takto neřekl, papeže Františka si važili miliony lidí, kteří rozhodně svojí míru mysleli a myslí upřímně. Nechtěl bych se jich rozhodně dotknout, ani Františka jakkoliv soudit, už jen proto, jakou podporu si dokázal získat a nakonec i proto, že jsem ho sám nikdy osobně nepoznal, jakkoli jsem by i já k němu kritický a nepatřil jsem k jeho „fanouškům“ – pokud to tak mohu říct. Ale samozřejmě, hodně záleží na tom, jakou perspektivu pohledu zvolíme a jak moc chceme být nekompromisní.
Všichni víme, že církev není jen náboženství, ale i politika a ideologie. Tak to bylo vždy v dějinách, někdy více, jindy méně. Církev vždy tak trochu seděla v důsledku toho na dvou židlích, snažila se být světlem Boha ale také ovlivňovat politiku a zasahovat do ní. Všichni také víme, že je to možná věc, bez které se nelze obejít ani dnes, ale také velmi riskantní. Někdy to šlo dobrou cestu, jindy se církve dostala do slepé uličky nebo na scestí – dějiny nejsou černobílé.
Ano, možná by dnes církev také potřebovala nového Jana Husa, Jana Ámose Komenského, Jana Žižku nebo podobného vůdce, který by si nebral servítky, nezavíral oči nad zlem a dovedl ho jasně pojmenovat. Umíme si ale představit, kolik lidí by tím dnes nadzvedl ze židle? Nejen na světové scéně a mezi médii, vládami či neziskovými organizacemi, kdyby najednou všem řekl co si myslí a jak se věci mají? To si mohou dovolit provozovatelé alternativních, konspiračních a antisystémových médií, ale těžko papež. Pozdvižení by vzniklo nejen na straně světa, ale i mezi samotnými věřícími, což by mohlo vést k dalšímu rozkolu.
Zejména dnes, kdy se církev snaží své ovečky udržet, ale současně ani neodradit ty, které by už chtěly odejít – třeba právě kvůli sporných krokům papeže Františka. Církev se snaží být pro všechny, i za cenu ústupků a kompromisů, dává si za úkol spojovat liberály, progresivisty i konzervativce, spojovat církev a svět v jedno. Tedy, i když to můžeme vidět i tak, že se snaží spojovat dobro a zlo, aby z toho vznikl nějaký přijatelný, beztvarý kompromis, něco co sice není slané ani sladké, ale nikoho nakonec neurazí.
Církev dnes žádné radikální kroky a poukazování na zlo rozhodně nechystá a touto cestou jít nechce. Víme kolik úsilí stálo i odkrývání zlořádů ve vlastních řadách, za což ale musíme naopak papeži Františkovi poděkovat. Její politika je spíše opatrnost, rezervovanost a snaha spojovat lidi vyzdvihováním dobra a toho co je pozitivní. A také snaha naštvat co nejméně lidí a naopak, co nejvíce z nich jich potěšit – ať jsou jakéhokoliv vyznání, zájmů nebo orientace. Je to v podstatě jakási sluníčková politika, kdy zavíráme oči nad podstatnými věcmi, které jsou sice důležité, ale kontroverzní a vytváříme si alibi tím, že vyzdvihujeme jen ty věci dobré a to co nás spojuje.
Církev zvolila cestu synody, ekumenismu a kompromisu, nikoliv cestu založenou na čistotě víry a fundamentalismu. Ani tato druhá cesta by ale nemusela být ideální, zejména dnes kdy je postavení církve v moderním světě velmi nejisté a proměnlivé, kdy v některých zemích věřících rychle přibývá, ale naopak jinde jich velmi ubývá a kostely zejí prázdnotou. Žijeme ve velmi turbulentní a nahnuté době, kdy možná na nějaké radikální kroky není vhodný čas.
Husova strategie byla naopak velmi radikální a nekompromisní, nesmlouvavě kritická poukazováním na zlo a zlořády církve světa. Nelze ale úplně tehdejší dobu srovnávat s tou dnešní a to jaká strategie byla správná ukáže zpětně až čas. Někdy je lepší být diplomat, nad zlem přivřít oči a zdůraznit raději to dobré a jindy je lepší být nekompromisní radikál, kdy zlo jasně pojmenujete a nebojíte se toho, kolik lidí třeba naštvete a postavíte si proti sobě.
Ostatně, co dělal Ježíš a jakou strategii upřednostňoval on? Z evangelií jasně vidíme, že nebyl ve věci přístupu nijak vyhraněný. Střídal obojí. Jednou byl diplomatem, který nikoho nesoudí a zlo odpouštěl, nikdy byl nekompromisní a uměl se i rozzuřit, takže mnoho lidí nadzvedl ze židle. A jindy se zase choval jako chytrá horákyně a své odpůrce snažící se ho nachytat odzbrojil bez použití ostrých slov. Pokud jde o Bibli jako takovou, ani tady nenajdeme jasný návod, jak se postavit otázce zla – kdy s ním bojovat a kdy dělat, že ho nevidíme. Vidíme tu spíše důraz na vnitřní postoj, nikoliv na formální stránku. Důraz na chytrost a na to, že se necháme vést Bohem, který je záštitou a tím, kdo se zlem bojuje za nás.
Nejsme to ve skutečnosti my, kdo bojuje se Stanem nebo kdo s ním má svádět boj. Neznamená to, že se nemáme ozvat proti zlu, ale také, že se nemáme snižovat na jeho úroveň, plést se do toho co nám nepřísluší nebo se do něho nechat zaplést úplně. To může být velmi ošementé a zrádné. Asi jako když se snažíte dělat mediátora mezi dvěma rozhádanými lidmi, ale nakonec od nich dostanete přes hubu a obviní vás, že je chcete rozdělit, i když ve skutečnosti se snažíte jim pomoci a usmířit je.
Ne vždy je jasné, jakou strategii je lepší zvolit, abychom neudělali více škody, než užitku. Zda je lepší volit opatrnost a diplomacii nebo už raději bouchnout pěstí do stolu a vytáhnout bič. Dnes církev volí strategii diplomacie a opatrnosti, ale je možné že jednou přijde doba kdy bude muset bouchnout pěstí do stolu nebo se transformovat na světský kulturní klub. Udržet současný trend ve stylu oblečená a neoblečená nepůjde napořád. Nový papež Lev XIV. možná jen kupuje církvi čas, aby si jasně uvědomila na jaké straně stojí a kde je vlastně její místo v moderním, měnícím se světě. Zatím se zdá, že spíše tápe a cestu hledá. Je ale pravda, že svět se dnes mění příliš rychle a není to snadné.
Rozumím ale frustraci a naštvání toho pána na videu. Také mě štve spoustu věcí, ale snažím se je pochopit a sám sobě si říkat, abych se více soustředil na to dobré. Snažím se kritičnost obrátit v konstruktivní přístup, ale není to jednoduché. Kritizovat nebo slibovat je snadné, zatímco najít řešení je těžké. Stačí se podívat kolem sebe jak těžko se hledají řešení tolika věcí. Radikální cesta je nejjednodušší a nejlákavější, ale může být kontraproduktivní nebo úplně neschůdná. Nemusí přinést nic dobrého, jen zmar.