Církev a ideologie | Avalon24

Církev a ideologie

Papež František v upřímné snaze chtěl církev více otevřít pro všechny hříšníky a tak se rozhodl po několikaletém váhání a počátečním odmítání nakonec dát oficiální svolení k žehnání svazkům homosexuálů a tak vyslyšet naléhání některých liberálních biskupů a kardinálů. Chtěl udělat vstřícné a dobré gesto vyjadřující odpouštění, pochopení a lásku, to, že všichni lidí jsou vítáni. Asi nevědomky a nechtěně však zašel dále, než by měl – pomýlil se.

Aneb – když duhová a multikulturní ideologie vítězí nad zdravým rozumem i vírou aneb také pod svícnem bývá (někdy) největší tma. Pojďme se podívat, co se vlastně stalo. Je to vážná věc nebo o nic nejde? Myslím si, že jedno ani druhé. Nekoná se nakonec žádná církevní revoluce, žádná otevřená válka mezi konzervativci a liberály, navzdory rozruchu či bouři na Africkém kontinentě a tradičnějších zemích, které se papežovi otevřeně vzepřely a odmítly se jeho ustanovením řídit. Nejde sice o žádnou revoluci ani o počátek schizmatu, ale také to není nic co by bylo možné přehlédnout. A to ani u nás, v našich luzích a hájích, tradičně spíše liberálnějších.

Liberálové možná namítnou, že tato otázka, stejně jako krize identity a genderové ideologie se netýká morálky. Na druhou stranu těžko můžeme vyznávat nějaké západní hodnoty, jestliže nejsou založené na morálce – bez morálky nejsou morální, mravní hodnoty. Ba dokonce, bez těchto tak samozřejmých věcí nefunguje ani sama demokracie. Můžeme mít sebedokonalejší systém a můžeme prokazovat sebevíce tolerance, solidarity a milosrdenství, ale bez morálky to zkrátka nefunguje. Genderová a LGBT ideologie dnes doslova hýbe světem a prosákla i do církve, takže mnozí biskupové volají po její reformě.

Protože jsme své hodnoty „odpojily“ od morálky a svědomí, vznikl hodnotový chaos, kdy si hodnoty vykládá každý jinak. A třeba i podle toho, jak právě potřebuje, takže černá se může prezentovat klidně jako bílá. Je to tím, že žijeme ve skutečně měnící se, fluidní a tekuté době, kdy se mění naše hodnoty i pohled na svět. Ani církev není nějaké společenství, které by bylo vůči změnám ve společnosti imunní, které by bylo obehnáno nějakou zdí. Není podle mě správné se na církev dívat jako na nějaký dokonalý nositel Světla, stejně jako na nějaké semeniště temnot a baštu Satana. Je to splečenství jako jakékoliv jiné, složené s výjimečných a velmi kvalitních lidí, stejně jako odpadlíků a přisluhovačů ďábla či otroků jiné ideologie, kteří církev používají jako platformu pro své vlastní uspokojení. Nakonec církev jsme my sami, pokud máme stejnou víru, stejně jako stát jsme my sami – občané. Jak řekl Kristus – tam kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem i já = tam je církev.

Nová doba poskytuje lidem možnosti jak s realitou manipulovat snadno manipulovat a svět si přizpůsobovat ke svému obrazu. Můžeme si třeba vymyslet nová pohlaví či si ho kdykoliv změnit, pokud se ráno vyspíme a zjistíme, že jsme něco jiného, než jsme byli večer. Jestliže naše hodnoty nejsou pevně ukotveny, vzniká hodnotový chaos a naše hodnoty plavou na vodě – nevíme už někdy ani kdo vlastně jsme, protože lžeme často i sami sobě. Zvykli jsme neustále stavět vzdušné zámky, vytvářet si fiktivní reality a pak jim věřit, že jsou pravda. Důsledkem toho je jakýsi organizovaný chaos jednoty roztříštěné na miliony sociálních bublin, které spolu nejsou schopni komunikovat… Každý tak má svůj vlastní svět a chytrý telefon, který mu umožňuje najít podobně smýšlející ve virtuální realitě na jiném konci světa a tak ho dokonale do té bubliny uzavře. Místo toho, aby byl schopen komunikace s těmi, kdo jsou v jeho blízkém okolí.

Evropská Unie ideologii genderové rovnosti převzala a učinila z práv migrantů a homosexuálů jeden ze základních pilířů tzv. evropských hodnot. Hodnot, o kterých říká, že jsou křesťanské, ve skutečnosti jsou však pouze neoliberální (křesťanské možná až na posledním místě). Nejdůležitější hodnotou EU je neoliberalismus, neboť zde má největší podporu. Konzervativní proud je v EU zcela okrajový a proto (či přesto) vyvolává takovou nevoli a odpor. EU považuje konzervativní myšlenky za nebezpečné, krajně pravicové až fašistické, společnost rozdělující a tradiční hodnoty za překonané. Bylo jen otázkou času, kdy tato nová zvrácená ideologie pronikne v rouše beránka do církve a najde si tam své zastánce. Také v církvi se totiž stále častěji objevují hlasy, které chtějí konzervativní hodnoty nahradit novými, univerzálními – církev znovu reformovat, otevřít jí více světu, tak aby byla více tolerantní a více milosrdná, protože prý nemůže být jen pro dokonalé (není přitom těžké tento ďábelský trik prohlédnout). Ty nejlepší a nejzrádnější triky jsou jak už to bývá většinou na hraně a nemůže být proti nim imunní nikdo, kdo nemá jasno, čemu věří a jaké hodnoty zastává. V opačném případě je balancovat mezi hříchem a milosrdenstvím stejně složité jako balancovat mezi obranou svobody slova a bojem proti dezinformacím, mezi bojem za bezpečí a bojem za svobodu.

Na druhou stranu spodní temné proudy v církvi nejsou rozhodně nic nového. Ďábel už od svých počátků na ní zkoušel nejrůznější triky, jak lidi rozeštvat, jak je postavit proti sobě, až se mu nakonec církev podařilo rozcupovat na kusy. Církev se propadla zcela do temnot a už neexistovala síla na její reformu zevnitř, takže se pod nátlakem zvenčí rozpadla. Dnes musí církev čelit novým trikům podobně jako ve 30. a 40. letech, kdy čelila nacistické ideologii, proti které se nejenže nedokázala ostře ohradit, ale dokonce ji z velké části sama podporovala. Dnes jde o výzvy v podobě nových ideologií jako je neoliberalismus, relativismus, green deal, genderová a levicová woke ideologie, popírání původních hodnot, jejich bagatelizace.

Mám takový pocit, že zatímco kdysi církev strašila neustále ďáblem, později se dostala do opačného extrému. Vše nahradila důrazem na toleranci, Boží lásku a odpouštění. Převážil tak liberální postoj, že bezpodmínečná láska je ta, která nic nevyžaduje a protože nic nevyžaduje, není třeba dodržovat žádná morální pravidla. Ve skutečnosti však odpuštění a požehnání musí předcházet poznání, uznání hříchu a lítost – pokání. Hřích nikdy nepřestal existovat, stejně jako ďábel, o kterém se již dávno přestalo mluvit. On pouze dokázal lidi přesvědčit, aby uvěřili tomu, že vlastně neexistuje. Přesvědčit je, že žádné uznání vlastních vin není třeba. Zůstal tak jeden argument – otevřít církev více světu a reagovat na proměny doby tak, že ti, kterým to není po chuti, by měli jít z kola ven. Stojíme tak před otázkou, do jaké míry se přizpůsobit měnícímu se světu. To je otázka, na kterou v církvi rozhodně nepanuje jednotný názor – naopak. V církvi sílí napětí a pnutí, které je možná navenek neviditelné, skryté za zavřenými dveřmi před veřejností, ale existuje.

Mezi ty, kdo velmi často kážou o hodnotách, ale současně mají velmi blízko k neoliberalismu patří i někteří duchovní, včetně papeže Františka – u nás je to velmi mediálně protežovaný Tomáš Halík, který se nejen netají svoji podporou pro masovou nelegální migraci, ale ani tím, že by církev měla akceptovat registrovaná partnerství lidí žijících ve vztahu s člověkem stejného pohlaví. Dokonce by podle něj měli mít i možnost požehnání svému vztahu v kostele. S gustem a zápalem kritizuje pseudo-náboženství a populismus (na které má zasednuto), ale sám ho podle mého názoru propaguje a prosazuje. Halík (a nakonec i papež František) dobře symbolizují dnešní propojení progresivní levicové politiky a církve. Zdá se mi, že jeho modlou je ve skutečnosti spíše jakási intelektuální univerzalita, nikoli spiritualita. Lidé jako Halík nejsou nebezpeční proto, že jsou nějak zlí – to absolutně ne. Oni dělají věci v dobré víře – stejně jako mnozí zednáři (Halík sám spíše vystupuje jako svobodný zednář, než jako katolík). Zkrátka lidé tohoto typu jsou ryzí idealisté, úplně odtržení od reality, žijí v jakési vlastní skleněné globální kouli, mají velmi vysoké duchovní ideály a uvnitř ukrývají ještě větší, dobře vykrmené a silně naduté ego.

V této souvislosti byl zajímavý i pohřeb nejvýznamnější českého aristokrata a šlechtice, knížete Schwarzenberga, kde Halík nemohl chybět a měl i nejdelší projev ve kterém zkritizoval ohrožovatele globální říše a velké nebezpečí, které údajně z jejich strany hrozí, vynášel knížete do nebe a nazval ho šlechtitelem a vychovatelem českého národa. Jak jinak, nemohl ani tentokrát vynechat politické souvislosti dnešní doby, kdy jsme podle něho svědky toho, jak „mloci pozvedají hlavu a vylézají ze svých děr, aby zničili náš systém“. Tak si ale říkám, koho systém? Koho demokracii? A nepozvedají lidé hlavu právě proto, že si začínají probouzet ze spánku a uvědomovat si, že takto to už dál nejde? Koho by chtěl Halík zadupávat do země a koho nazývá mloky v děrách? Určitě ne šlechtu, aristokracii ani elitu, ke které se řadí. Zkrátka taková politizace rozhodně do duchovního kázání nepatří. (Nic proti knížeti, i když si myslím, že hlavní „zásluhou“ je v jeho případě spíše to, že se narodil do významného šlechtického rodu, což už samo o sobě z něj udělalo výjimečnou osobnost, respektive jeho političtí příznivci to udělali. Protože politika byla jeho koníčkem, nemohli ho nevyužít do jisté míry jako maskota. Věřím že udělal i mnoho dobrého, ale jen využil kontaktů, které mu jeho příslušenství ke šlechtě umožňovalo).

Zatímco duchovní slovo bylo neobvykle stručné a krátké, politický a aktivistický projev byl výrazně delší. Ostatně to, že levicová progresivní politika, green deal, gender a boj proti tzv. populismu v západní církvi stále více nahrazuje spirituální rozměr, je zřejmé. Mnozí kritizují propojení východní církve se státní moci (a jistě právem), ale u nás na západě stále častěji vidíme něco podobného – politizaci a ideologizaci církve. Na druhou stranu je třeba říct, že to není něco nového a něco, co by bylo charakteristické jen pro dnešní dobu. Církev vždy sloužila do jisté míry jako jakási prodloužená ruka či platforma moci politické a také platforma pro šíření ideologie. Je to jakýsi temný stín, kterého se církev nikdy nedokázala zbavit – na jednu stranu je odleskem světla, na druhou odráží temnotu světa jako součást společnosti a prochází různými krizemi stejně, jako zbytek světa.

Každý má právo šíři svá moudra i bludy, včetně nejvyšších nebo mediálně nejprotežovanějších představitelů církve, i když tak může riskovat že narazí do zdi zase u někoho jiného. Výměna názorů a diskuse je součástí kvasu, který se týká i církve, která není nějakou totalitní organizací a také každý z křesťanů neustále hledá cestu ke Světlu a přestože je součástí jedné církve, cesty i názory každého se mohou i významně lišit. Podle mého názoru lidé jako Halík jsou nebezpeční proto, že jsou mocným nástrojem ďábla, protože mají ve společnosti významný vliv – jako jeho advokáti. Jsou jako velké prázdné hučící nádoby. Jako farizejové, kteří vyhledávali přední místa na shromážděních lidu, rádi se ukazovali a prezentovali, pyšnili se svými vyznamenáními, tituly a uznáními – zkrátka byli pyšní na to, jak moc jsou duchovní a duchovně vyspělí. Užiteční jsou zejména pro média, pokud jsou také politicky aktivní jako Halík a stojí na té straně jako ona.

Křesťanští neoliberálové jako Halík však mají rozhodně pravdu v tom, že konzervativci nejsou dostatečně věrohodní a nejsou dostatečně ochotní pochopit a přijímat ty, kteří se nějak odlišují. Konzervativci na nátlak neoliberálů a progresivistů podle mého názoru stále nenacházejí odpověď a sami nevědí, jak se k problému postavit. Bránit zuby nehty tradiční hodnoty a tak vyvolávat ještě větší protitlak nebo se přizpůsobit a vzdát se jich? Často se proto snaží hrát spíše roli mrtvého brouka a dělat, že se jich to netýká. Lidé konzervativní, stavějící na tradičních hodnotách jako arcibiskup Dominik Duka jsou totiž ze strany liberálů a světských médií vykreslování jako agresivní, nebezpeční lidé, populisté, nacionalisté, homofobové, netolerantní k menšinám. Ostatně dokud byl Duka kardinálem byl neustále terčem nechutných urážek a sprostých útoků ze strany Tomáše Halíka. Halík se nechal slyšet, že pan kardinál „rád stále s někým bojuje“. Každý ale ví, že to byl právě Halík, který neustále bojoval s Dukou a brojil proti němu, jak mohl.

Až si člověk klade otázku, kam církev dospěla a jací lidé ji vlastně dnes reprezentují. Mám ale i pocit, že lidé s narušenou genderovou identitou a sexuální orientací jsou někdy i sami používáni, využíváni a zneužíváni oběma znepřátelenými tábory (jak neoliberály, tak konzervativci) jako takové beranidlo proti ostatním. Jinými slovy – čím více je těmto znevýhodněným lidem věnována neúměrně velká pozornost, jsou protežováni a protlačováni aktivisty, politiky z liberální scény a veřejnoprávními médii, tím větší odpor se proti tomu zvedá – podle hesla, tak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. A přitom je to nejen nesmyslné, ale úplně zbytečné. Jakoby někomu vyhovovalo neustále podat do vosího hnízda a štvát proti sobě lidi. A nakonec, rozdělovat i církev. Kdo na tom má zájem a komu to prospívá?

V této otázce vládne tak trochu chaos a zametávání pod koberec, kdy se církev na jednu stranu snaží stavět na tradičních hodnotách vztahu muže a ženy, na druhou stranu se bojí jasně pojmenovat, že homosexuální styk je hříchem a že existují jen dvě pohlaví – muž a žena, aby si proti sobě nepostavila velkou část lidí, a to i věřících. Na druhou stranu je dobře, že církev se jasně postavila na obranu manželství jako svazku výhradně muže a ženy, i když tím pochopitelně popudila značné množství lidí. Homosexualita v církvi je velké téma, i když stále poněkud tabuizované, něco o čem sami církevní preláti nepříliš rádi hovoří. Církev neví co s tím, nikdo si nechce dělat nepřátele, ale ani si zavírat dveře před Bohem, nechce udělat špatný krok. Je to takové přešlapování a opatrné našlapování, aby si proti sobě nepostavili svět ani Boha.

Ono se ani není čemu divit, protože je to opravdu vážný problém, navíc bez homosexuálů by církev přišla o ne nevýznamnou část kněží, takže nikdo zkrátka neví jak se k tomu jasně a srozumitelně postavit. Je to velký morální problém, na který ale neexistují žádné společné, jasné a oficiální reakce. Ty oscilují mezi silně konzervativním řešením, bagatelizujícím a tolerantním až po názory, které dokonce homosexualitu nepovažují vůbec za žádný morální problém, stejně jako homosexuální styk a navrhují, aby se kněží mohli nejen ženit a povinný celibát byl zrušen, ale aby také homosexuální styk nebyl pokládán za hřích, ani smilstvo, ale jako přirozené vyjádření lásky. Tito liberálové nejsou samozřejmě ani proti manželství homosexuálů či svěcení žen na kněžky, ale myslím, že ani mezi nimi není většina těch, která by stála o nějaký vážný rozkol v církvi.

Spíše lze tedy očekávat přešlapování kolem horké kaše a soustavný, byť mírný tlak na liberalizaci, což bude vyvažováno vstřícností a otevřeností. Tak sůl ztratí chuť, bude na vyhození. Nebo bude jako teplé a vyčpělé pivo, které nechcete pít. Církev bude jen rozbředlým a rozplizlým společenstvím bez obrysů, které nikoho moc nezajímá, ani neoslovuje, protože vlastně nenabízí nic moc odlišného od woke ideologů či úředníků v Bruselu (když to přeženu). Vlastně není ani divu, že kostely zejména v Holandsku a západní Evropě jsou dnes už poloprázdné a mnoho jich bylo již zrušeno, chátrají nebo plní úplně jiné funkce a v těch, které ještě fungují, kněze nahrazují roboti a umělá inteligence, která má na starosti kázání (to si nedělám legraci, tak to skutečně podle ČT je a je to pokládáno za výdobytek moderní doby). Zkrátka duch mizí kamsi do ztracena, což je skutečně smutný pohled na evolučně údajně stále dokonalejší kulturu a civilizaci. To ale neznamená, že by spiritualita zmizela, pouze ti, kterou jsou skutečně duchovně založení obracejí svoji pozornost mimo církve, které už jim nemají co nabídnout a hledají naplnění své ducha a odpovědi na své otázky jinde.

Žádná jasná společná stanoviska neexistují a tak sama církev jakoby dávala najevo, že už dnes neví, čemu vlastně sama věří a jak Boží slovo vykládat v realitě měnícího se světa. Na druhou stranu se zdá, že neustále zametat věci pod koberec a hrát mrtvého brouka také do nekončena nelze a nikdo přesně neví, zde církev nesměřuje k budoucímu rozkolu. Ostatně připouští ho zcela otevřeně i někteří duchovní, s tím, že ať si konzervativci klidně jdou, církev nemůže být podle nich uzavřená do sebe a musí reagovat proměnu doby (jak nedávno hlásal jeden kněz v rozhovoru pro Český rozhlas Plus a což musím říct, že mě docela šokovalo). Připomíná to totiž tak trochu současné Německo, které trpí jakýmsi hlubokým komplexem minulosti a pocitem viny za rozpoutání světové války. Proto si začalo sypat na hlavu popel a vítat všechny možné migranty, ve snaze všem pomáhat, aby svoji minulost odčinilo – i když tak znovu Evropu paradoxně potápí.

Něco podobného vidíme v současné církvi a jejím stále liberálnějším postoji k homosexuálním vztahům, který dospěl až do snahy jim žehnat. Jakoby církev trpěla jakýmsi komplexem minulosti kdy svými křižáckými taženími, spolupráci s nacisty, mlčením k nacistické ideologii či nemístnou sexuální prudérností kazila životy mnoha lidí. Dnes si za to také sype popel na hlavu a ve snaze odstřihnout se od své temné minulosti snaží se být co nejvíce otevřená všem hříšníkům – tedy i za cenu, že bude hřích schvalovat a i těm, kdo se svých hříchů nehodlají vzdát, bude žehnat, protože každý má právo žít svůj hříšný život a současně mít Boží požehnání. Zkrátka snaží se co nejlépe odpovídat na poptávku. Problém je ale v tom, že na druhou stranu církev není jen firma, která se musí přizpůsobovat trhu a poptávce, ale především strážkyně hodnot, které jsou neměnné. Přestane-li nazývat věci pravými jmény a hřích hříchem, pak v podstatě ztrácí jako instituce smysl. Pravidla a zdravý rozum odchází stranou, protože na jejich místo se začne klást důraz na osobní pocity. Tak jako nelze zdůrazňovat farizejsky pouze hřích, tak nelze zdůrazňovat pouze milosrdenství a současně nemít žádné požadavky a pravidla. Církev ve snaze více se otevřít světu a jít s dobou učinila velmi vstřícný krok tím, že potvrdila ústy papeže možnost žehnání homosexuálním párům a lidem rozvedeným a znovu sezdaným, což vykládá jako akt milosrdenství. Tak si říkám, no budiž, v minulosti se už žehnalo i zbraním pro dobyvačné války, tak asi proč ne.

Leckdo říká, že žehnat můžeme komukoliv, i hříšníkům, kteří svých hříchů rozhodně nelitují. Že je to sice nahraně a sporné, ale proč tedy být zbytečně zapšklý a neprokázat ještě větší míru vstřícnosti, milosrdenství a tolerance. Proklínat bychom neměli nikoho, ale žehnat můžeme asi komukoliv a čemukoliv. Třeba i nesmyslům. I tady se však ukazuje jakýsi pomyslný zdvižený prst. Je třeba si totiž také uvědomit, že když něčemu žehnáme, dáváme tím najevo, že s tím vyjadřujeme souhlas, že tomu vyjadřujeme podporu a že to plně schvalujeme. Jinými slovy, pokud žehnáme něčemu co není dobré, stáváme se svým způsobem spoluviníky, pokud to, co není dobré podporujeme. I když třeba jen žehnáním. To je na pováženou. Mnozí lidé si představují milosrdenství jako bezbřehou toleranci a pokud něco neschvalují nebo neuznávají, chápou to jako nedostatek milosrdenství. Můžeme tedy homosexuální páry tolerovat, plně je chápat, mít s nimi soucit, respektovat je, ale s nedostatkem milosrdenství to nemá nic společného. Ani s nějakou zapšklostí.

Není asi ani možné dělat stále různé kompromisy, kdy k problému každý přistupuje jinak (někdo více liberálně, někdo více konzervativně), ale nejčastěji chodíme kolem horké kaše a nechceme tyto věci řešit, ani o nich mluvit. Nakonec podobně přistupujeme k otázce homosexuality kněží, mezi kterými se najdou i takoví, kterým nestačí mít přítele, ale ještě zneužívají děti (pochopitelně zejména chlapce). Známe případy mnoha homosexuálních kněží provozujících zvrhlé sexuální orgie, ale vzhledem k tomu, že jsou to naši bratři a my máme být milosrdní – tak se vlastně nic neděje a církev tyto (sice ne trestněprávní, ale morální) prohřešky tiše toleruje. Asi jako zaměstnavatel, který sice ví, že jeho zaměstnanec nedodržuje pravidla firmy, ale je k němu shovívavý, protože je rád, že nějakého má a že aspoň něco udělá.

Proč se to dnes děje, na tom nemám jasnou odpověď. Možná to nějak souvisí s lobby homosexuálů, o kterých víme, že je v církvi docela významné množství (i když právě nezneužívají ministranty a jiné chlapce dětského věku). Jestliže ve společnosti obecně je jich jen 5%, mezi kněžími a řeholníky jich může být i násobně více. Zdá se, že doba jejich činů zametání pod koberec částečně skončila a tak se potřebují maximálně emancipovat. Proto tak propagují ideologii progresivních levicových kruhů, podle které nejenže homosexualita není hřích, ale je zcela normální a zdravá, protože nejde o poruchu, ani deviaci. Proto tak vyzdvihují fakt, že zbožťování jakýchkoliv hodnot (tedy i tradičních) je věc špatná, která nás odklání od Boha.

Podle mého subjektivního dojmu a pocitu (nemám na to pochopitelně žádné důkazy) existuje nemálo homosexuálních kněží, kteří chápou církev jako nástroj pro prosazování svého vidění světa a Boha, které je často na hony vzdálené lidem většinové heterosexuální orientace. Celibát jim pochopitelně nedělá zásadní problém, protože se stejně nemohou ženit a intimních vztahů s jejich kolegy jim nic nebrání, pokud se na to náhodou nepřijde. Pak jsou dočasně sice postaveni mimo službu, ale brzy jsou převedeni jinak, konají formálně pokání a je jim rychle odpuštěno, a možná pak pokračují dále v zaběhnutém způsobu života a myšlení, protože zkrátka nemohou jinak. Jinými slovy – znovu svým ovečkám vymývají mozek. Být knězem je zkrátka pro ně ideální zaměstnání a kostel skvělá platforma pro šíření jejich ideologie a myšlenek mezi lidmi, vzhledem k tomu, že sami žádné rodiny zakládat nemohou.

Podle jejich ideologie je vše relativní a protože ani na onom světě nebudou žádné rodiny, nikdo se nebude vdávat ani ženit a je tam vše jinak, měli bychom se na to připravit. S tím lze částečně určitě souhlasit. Často zdůrazňují, jak byl lidé neměli lpět na rodinných a pokrevních poutech a že rodina je každé společenství. Nebo, že pravá, svatá láska nemusí být jen mezi mužem a ženou. Rozumím i tomu, že by si homosexuálové a jejich příznivci, kteří jim uvěřili, by si přáli změnu tradic a tradičních hodnot. Je to jejich legitimní požadavek, i když s ním nemusíme souhlasit. Problém je spíše na duchovní rovině, než té světské. Vznikají nám tu jaksi dvě církve v jedné – tradiční, podle které je homosexualita hřích a manželství mezi lidmi stejného pohlaví je nesmysl a pak ta druhá, reformovaná, progresivní církev, která přijala současnou ideologii a učí, že vše je relativní, že všechna náboženství jsou jedno a tradice nemají žádný význam, protože jsou výmyslem lidí, respektive mají jiný význam než se dosud věřilo.

Každý kněz vystupuje trochu jinak, podle toho, na kterou stranu se přiklání, zda ke tradiční věrouce, či nové, progresivní. U nás není situace zdaleka tak vyhrocená, jako na Slovensku, ale i tady se objevují ostré přestřelky (jak jsme viděli mezi Dukou a Halíkem). Myslím si, že koncept levicových křesťanských liberálů v jejich víře ve všeobjímající lásku částečně navazuje na hnutí hippies či duchovní směr New Age. Sám jsem s New Age kdysi začínal, takže také věřím, že vše je relativní. Na druhou stranu tradice nejsou žádné sprosté slovo a mají svůj význam, protože od nich se odvozuje i naše kultura.

Je nesmyslná argumentace, že ten, kdo vyznává tradiční hodnoty, je proto netolerantní a vylučuje homosexuály a jiné osoby menšinové orientace. Nebo se dokonce se odklání od Boha. Homosexuálové se z nich vylučují sami, pokud se jich nechtějí nebo nemohou účastnit. Na jednou stranu kritizují, že na nich lpíme, na druhou stranu oni lpí na tom, aby se jich mohli účastnit. Tak trochu bizarní je, že lpí na hodnotě na které se podle nich nemá lpět. Jako kdybychom my heterosexuálové mohli za to, že je přitahuje pouze stejné pohlaví. Celé toto dělení na MY a VY, na heterosexuály proti homosexuálům a jiným menšinám je nesmyslné a hloupé – jen kvůli sporu o tradiční hodnoty, takže kdyby tohoto sporu nebylo, asi by ani o nic nešlo.

Mimochodem, pokud jde o otázku genderové identity, ptali se na to i Halíka, který se ale odpovědi elegantně vyhnul. Podle něj je tato věc velmi složitá a vyžaduje si širokou diskusi. Podobně se snaží chodit kolem horké kaše většina lidí, takže přijímáme raději jednoduchá řešení aktivistů, že stačí tolerance a nic se vlastně neděje – vše je normální. Tak uvidíme, zda XY pohlaví bude uzákoněno nebo zda i nadále zůstaneme u toho, že vše mezi mužem a ženou je pouze anomálie. Jak to bude ale i s veřejnými toaletami či sportovci muži přeoperovanými na ženy, kteří ale podávají výkon jako muži. Zřejmě nás čeká řada soudních sporů a bude záležet na tom, zda soudy budou rozhodovat ve prospěch konzervativců nebo progresivistů a liberálů. Jim hraje do karet i to, že se z volby sexuální a genderové identity stala do značné míry móda a trendová záležitost pro oportunisty a ty, kteří nechtějí zapadat do jakýchkoli šablon a chtějí mít svůj vlastní svět.

Na druhou stranu si nemyslím, že církev je prolezlá homosexuály a progresivními ideology. Proto také říkám, že pod svícnem je někdy největší tma. Je tu také spoustu báječných a výjimečných lidí, neboť církev je společenství jako jakékoliv jiné. A hlavně – společenství hříšníků, z nichž každý tu svoji víru – byť ve stejné církvi – prožívá trochu jinak. Nové dělení církve a případná nová reformace o které se často mluví, by za to rozhodně nestálo, i když v minulosti se to stalo už mnohokrát, takže něco nového by to také nebylo. Byla by to škoda, ale co se má stát, nechť se třeba jednou stane. Každý má právo a možnost vyznávat své hodnoty a jít takovou cestou, jak si zvolí.

Nepochybuji o tom, že nemálo lidí, kteří se ještě dnes považují za katolíky se po případných reformách církve za ně už nebudou moci považovat. Někteří biskupové možná naivně věří tomu, že když se takto církev modernizuje, více se přizpůsobí a otevře se světu (po čemž volají), zajistí to její větší popularitu a respekt ve společnosti. Myslím ale, že se spíše hluboce mýlí a pokud přece, tak jen dočasně a zdánlivě. Ostatně, podobných reformovaných církví je dnes už více, než dost. A najdou se i takové, které přímo umožňují stejnopohlavním párům uzavírat „manželství“ nevyhýbají se ani svěcení žen na kněžky a to včetně lesbiček, které se netají tím, že mají přítelkyni či manželku (tedy skutečný bizár). Je to podobné jako s lidmi – někteří si myslí, že když budou nadbíhat jiným lidem, ti si jich budou více vážit a získají si jejich přízeň. Bohužel, většinou je to právě naopak. Ukazují, jak si neváží sami sebe a že ani nemají jasno v tom, co vyznávají. Homosexuálům vstřícné gesto církve ani náhodou stačit nebude, naopak se jím budou ještě cítit dotčeni, že jsou stále jako lidé druhé kategorie a opovrhnou jím (já na jejich místě bych měl asi stejný pocit). A tradiční věřící – ti budou jen značně znechuceni a otráveni. Zkrátka taková habaďura neprospěje nikomu a je k ničemu.

Lidé jako Halík možná pochopí, že budit respekt množstvím prestižních cen a výřečností je zkrátka málo a i ti, kteří se na to chytí, časem stejně prohlédnou a od toho odpadnou. Je to sice velmi univerzální filosofie navenek velmi hluboká, kultivovaná, plná porozumění a milosrdenství, plně kompatibilní s genderovou ideologií neomarxistů, ale ale uvnitř není nic. A pokud ano, tak tomu rozumí asi jen skutečně filosofové či mladí levicoví intelektuálové – určitě ne běžní lidé. Ti hledají původní a opravdové duchovní hodnoty, nikoliv vysoké ideály intelektuálů, woke ideologů a filosofů. Ostatně to je důvodem, proč takovým jazykem nemluvil Ježíš a ani ho nepoužívá Bible, což se zase nelíbí některým intelektuálům a ideologům, takže tato slova ignorují, poukazují na to, že se nevztahují na současnost nebo že znamenají něco jiného. Tito lidé jsou schopni v sáhodlouhém textu neříci nic, odpovědět na všechno, ale zároveň se všem odpovědím vyhnout tak, aby tazatel měl dojem, že je hloupý, když odpověď nepochopil. Můžete se jich klidně zeptat opakovaně, ale jediné co se dovíte je obrovský konglomerát slov s detailní analýzou, ze které se ale nic nedovíte. Je to jako bavit se s umělou inteligencí naprogramovanou tak, aby vám vždy dala stejnou odpověď, ale pokaždé jinak formulovanou. Vždy vám dá za pravdu, ale stejně si povede svou, jako kdyby vás vůbec neslyšela nebo nepochopila, nač se vlastně ptáte.

Ideologie univerzální lásky rozhodně neskončila s hnutím hippies v době sexuální revoluce. Dnes naše společnost prochází novou sexuální revolucí, rozšířenou o genderovou ideologii, jejíž základem je neomarxistická rovnost. Je to jakási pseudonáboženská víra v lepší a spravedlivý svět všeobjímající lásky, která je sice falešná, nicméně velmi půvabná a lákavá i pro mnohé křesťany, křesťanské filosofy a církev. Neomarxismus a vize nové globální spravedlivé společnosti je zkrátka zejména mezi mladou generací velkým trendem. Je tedy na každém zda zůstane při zemi, zda tuto lest prohlédne nebo zda této nové víře v novou lásku či její tzv. pravou podobu uvěří.

Tady asi hodně záleží na tom, aby se každý zamyslel nad tím, co jak vnímá měnící se společnost, zda jako zákonitý vývoj k lepšímu, nebo jako možný úpadek a co si představuje pod pojmem láska. Podle mého názoru to není tolerance ani rovnost. Je to něco více a je to založeno na mnohem hlubších, duchovních základech. Ve Starém zákoně je to morálka a Desatero, které nebylo nikdy zrušeno a v Novém zákoně je to milosrdenství a odpuštění, kterými došlo k doplnění Starého Zákona. Tolerance a rovnost jsou spíše jen lidské zákony. S morálkou a ani milosrdenstvím nemají ve skutečnosti nic společného. Je to pouhá ideologie podle které ten, kdo s ní není v souladu nemiluje, není otevřený či je dokonce nepřátelský. Dejme si na tuto ideologii pozor, když vám někdo bude chtít namluvit, že nemilujete, protože nejste dostatečně tolerantní. Láska není rovnost, ani tolerance, stejně jako vás nikdo může obvinit z nepřátelství a nedostatku otevřenosti pokud nedovolíte jiným lidem, aby mohli volně vstupovat do vašeho bytu a brát si co chtějí.

Když pozorujeme znamení doby, můžeme vidět, že svět pomalu, ale jistě spěje ke konci věku. Proroctví nám říká, že na jeho konci se církve zmocní ďábel a dosadí do jejího vedení svého člověka – antipapeže. Není to tedy nic, čím bychom měli být znepokojeni či překvapeni. Vidíme, že také církev, která v historii lidstva měla nezastupitelnou úlohu a navzdory temnotám které ji drtily přinesla mnoho dobrého a dovedla ke spáse spoustu duší. Její čas se však krátí, splnila svůj účel a její význam začíná být stále více za zenitem – začíná být přežitkem. Proroctví nám také říká, že v novém věku lidstva a Země již nebude existovat žádná církev jako instituce, tj. nová církev nebude mít povahu instituce, jen duch přetrvá navždy. A nakonec, o to asi jde především, protože genderová a homosexuální problematika je jen přechodným jevem a průběžným znakem poločasu rozpadu současné společnosti.

Více o problematice žehnání homosexuálním párům či rozvedeným a znovu sezdaným lidem, které prosazují někteří biskupové, včetně papeže Františka. Ten sice sám sebe nepokládá za liberála a asi jim také úplně není, ale má určitě k liberálnímu křídlu mnohem blíže. Je pravděpodobné, že se na něho bude vzpomínat jako na velkého reformátora, ale také jako na papeže, které posunul devalvaci tradičního hodnot o kousek dále, aby vyšel vstříc populární levicové woke a gender ideologii, která se dnes stává jakýsi novým, univerzálním náboženstvím, kdy se tradiční církev nejistým krokem široce rozkročila mezi novou ideologii a tradičními hodnotami. Věřím ale, že se k tomu František rozhodl se svými poradci v dobré víře a nechtěl by ho podezírat z toho, že by byl antipapežem (i když okolnosti jeho zvolení ještě během života stávajícího papeže, který se rozhodl odstoupit jsou velmi neobvyklé, až zarážející).

Vzhledem k tomu, že církev asi takto nejistě a široce rozkročená, oblečená-neoblečená dlouho být nemůže, možná v dohledné době ještě uvidíme, na kterou stranu se přehoupne. Myslím si, že pokud bude novým papežem zvolen konzervativní kardinál, může možná ještě pomoci církev tzv. stabilizovat a znovu upevnit. Pokud ne, budeme možná svědky její postupné proměny podle nové ideologie, v nové „univerzální“ náboženství a časem též celkové revize obřadů, modliteb a dogmat. Bude se říkat, že Boží slovo bylo dosud nepřesně vykládáno nebo že pro novou dobu musí být výklad aktualizován. Vše zlé a špatné bude přijatelné. Nepřijatelné bude pouze to, co odporuje novému ideálu rovnosti a tolerance, kterými se dnes zaštiťuje také EU. Tradiční hodnoty budou pokládány za přežitek, brzdu vývoje a zpátečnictví (ostatně vidíme, že to už se do značné míry děje).

Více najdete v proroctví irské vizionářky o tom, co se má začít brzo dít a jak bude probíhat druhý příchod Krista. Všechna poselství přijatá v letech 2010-15 vyšla knižně jako Kniha Pravdy a jsou (respektive byla) dostupná i ke stažení. Církev tato poselství neuznala.

Povšimněme si záměrné a často opakované mediální manipulaci, která se snaží vzbudit pocit, že křesťanství a LGBT jdou proti sobě, ale že je třeba to napravit – respektive, že ve skutečnosti nejdou proti sobě: „Projekt je reakcí na často jednostranný pohled na téma LGBT+ lidí v českých církvích a snahou ukázat, že křesťanství není synonymem pro odmítavý postoj k LGBT+ lidem„.

Ve skutečnosti podstata křesťanství je taková, že odmítá pouze hřích, a nikdy nemá žádný odmítavý postoj vůči nikomu.

Stavět proti sobě církve a LGBT či je naopak propojovat je tedy nesmysl a manipulace, nicméně ukazuje se tady pěkně jak se s LGBT a genderová ideologie stává jakýmsi novým náboženstvím které aspiruje v budoucnu změnit křesťanství na nový typ hippie náboženství, které si šesté přikázání vykládá zcela jinak. Ostatně není to vůbec poprvé kdy v bodě „nesesmilníš“ existovalo v historii nejvíce kreativních výkladů, kdy se ho lidé snažili pochopit tak, aby to co nejvíce vyhovovalo jejich potřebám. Nakonec, kdo z nás nikdy nijak nesesmilnil? Přesto to neznamená, že by toto přikázání v důsledku toho přestalo platit. Ono platí stále stejně, tak jako kdysi dávno, tak i současnosti. Přestože je nepříjemné, lidé o něm nechtějí mluvit a pokud ano, hledají pro něj jiné, alternativní výklady, aby ho mohli obcházet. Třeba ve jménu oné všeobjímající lásky (kterou tak často argumentují všichni liberálové), která podle nich vždy všechno odpouští. Bůh je jistě milosrdný a jsem přesvědčen o tom, že ani nikdy nikoho netrestá – člověk si však pod sebou podřezává větev sám, tím, že Božích zákonů nedbá nebo se je snaží vychytrale obcházet, aby se tzv. vlk nažral a koza zůstala celá.

Náhoda po jmenování nového papeže nebo znamení velkých změn?

Že by snad papeže Františka, který hýřil vždy tolerancí, zachvátil vztek a netolerance vůči všem, kdo nejsou liberály? Jako konzervativec si myslím, že tak jako není správné chtít násilně očistit církev od homosexuálů (homosexualita sama o sobě není hřích), tak asi není ani správné odvolávat všechny, kdo mají konzervativní názory – navíc ještě, když už ani nemají žádný reálný vliv.

Ale kdo ví jak to je – přiznávám, že o mocenských bojích a intrikách v samotném Vatikánu toho vím opravdu velmi málo. Nejsem žádný církevní in-sider a snad bych asi raději být ani nechtěl. Také je asi pochopitelné, že ne každý chce prát špinavé církevní prádlo na veřejnosti a každá rodina, i ta církevní, si svá tajemství nechává za dveřmi, ve svém soukromí. Jinak věci vypadají navenek, pro veřejnost a média a jinak uvnitř. Nakonec to je i podstata konkláve, když pečlivě a přísně uzavřená společnost kardinálů volí nového papeže. Otcové si své intriky a mocenské boje musí vyřešit sami mezi sebou, ať je pnutí mezi konzervativci a progresivisty sebevětší. My můžeme jen ovlivňovat veřejnost. Vidíme ale, že i to je důležité, když sledujeme jak ideologie, která ovládá západní svět proniká i do mozků církevních otců.

Naše doba potřebuje matku, jež sjednotí lidskou rodinu, míní papež František

Západní společnost se potřebuje v dnešní době především pochlapit, naučit se znovu nazývat věci pravými jmény a zahodit politickou korektnost. Církev by se měla naučit odolávat nové ideologii, který by chtěla zavádět nové zákony na ochranu žen, termín femicidy a zatěžovat populaci mužů presumcí viny. Není žádného sporu o tom, že role žen je nesmírně důležitá a nezastupitelná, ale je třeba mluvit i o tom, že mnohé ženy si za své problémy mohou sami. Často je ani nikdo a nic nenutí aby vstupovaly do porno byznysu či nabízely svá těla k pronájmu a aby dovolily stávat se pouhými sex symboly, feministkami či nafintěnými zlatokopkami, která mají luxusní kuchyni jen na parádu a neumí ani uvařit. Mnohé to dokonce samy cíleně vyhledávají. Chovají se záměrně vyzývavě, provokativně. To není jen a pouze vina mužů.

Dnešní doba je posedlá snadnými technokratickými, ideologickými řešeními a hledáním globálních viníků. Zavedení femicidy a presumpce viny mužů ale neléčí, ani nestmeluje společnost, naopak ji rozděluje a dělá z lidí hloupé ovce, které si ve jménu vyššího dobra nechají kálet hlavu. Církev by měla být úplně první, které se proti nové woke ideologii ozve – v opačném případě ji nepomůže, ani dyby chtěla být maximálně progresivní a kdyby si sama za nového papeže zvolila ženu, černošku a lesbu zároveň. Některé protestantské církve jsou už dnes mnohem progresivnější a nové ideologii otevřenější, ale ani tady ve skutečnosti žádný pokrok ani vzestup počtu věřících není vidět. Když se hovoří o bodu A nesmí se nikdy zapomenou dodat také bod B. Jinak opět zůstáváme u ideologie a mlácení prázdné slámy.

Svět nesjednotí žádná nová globální matka ani bratr, ale jen to, že lidé opět začnou přemýšlet a nestanou se ovcemi. Nebudou se bát nazývat věci pravými jmény a nebudou starým slovům dávat nové významy, které vůbec nemají. Solidarita, hřích, láska, spravedlnost, rodina, muž, žena… Našlo by se toho možná dost, takže lidé už pomalu netuší co je co, co si pod tím představit a jaký to má význam. Kdo za zmatením pojmů, jazyka a vytváření chaosu stojí? Kdo se z něho těší a koho je cílem? Ten, kdo totiž dokáže vytvořit chaos a zmatení, aby se lidé nemohli domluvit, má nejlepší šanci vytvářet nový pořádek a dostat lidi pod soji kontrolu. Jak jinak – ve jménu pokroku a vyššího dobra.

Lži a manipulaci se nemá ustupovat, míní kněz Petráček. Školu žaluje za výpověď

V případě neoliberálního kněze Petráčka, který brojí proti tradičním hodnotám a zasazuje se za progresivní zavedení manželství pro všechny také v církvi si myslím, že tady už nemá smysl chodit kolem horké kaše. Zatímco dříve byli takoví lidé exkomunikováni ven z církve, dnes to už možná v rámci korektnosti nelze. (Zajímavé ale je, že konzervativní duchovní papež klidně odstaví, zatímco ty, kteří jsou progresivní nevadí. A dokonce nevadí až tak ani ti, kdo se dopouštějí sexuálních deliktů, když jen dočasně odstaveni). Nikdo tedy neví, co s takovými lidmi a zbytečně se hledají jiné důvody. Jak je donutit z církve odejít k jiné církvi nebo k tomu, aby si založili svoji vlastní církev, to je otázka. Tito lidé se tak stávají součástí vnitřního boje a pnutí uvnitř církve, takže církev tápe a neví zda se vůči nové ideologii stavět do opozice či zda jí naopak plně akceptovat.

Ve světle uvedeného vidíme, že skutečně, jak říká papež František, jsme svědky změny epochy. Rodí se postupně jakési nové, univerzální náboženství, které je postavené na ideologii rovnosti, jehož podstatou je myšlenka, že vše je relativní, tedy samozřejmě i tradice, a jen Bůh je absolutní. Je to v podstatě jakási moderní aktualizace osvícenství, jehož základem bylo odosobnění a odtržení od Boha, který sice existuje, ale je vzdálený. Nová ideologie se naopak snaží Boha vrátit zpět zdůrazňováním nedůležitosti tradic, dogmat, náboženských a kulturních forem a naopak důležitosti vnitřního prožívání a vztahu k Bohu, což je zase typický evangelikální směr protestantských církví. Myslím si, že rozhodně nelze říci, že jde vyloženě o nějaký heretismus, ale spíše idealismus a snahu, jak se zbavit formalismu a jak formu naplnit obsahem. Základ této ideologie je myšlenka, že toho můžeme dosáhnout vyhozením staré formy.

Svým způsobem jde o určitou neokomunistickou levicovou ideologii a ani ne tak jen spiritualitu jako takovou. Za nejvyšší hodnotu je pokládána pasivita, rezignace, zdrženlivost, nezasahování do vývoje jiných lidí a společností, zaujímání pasivního postoje, pouhé pozorování, porozumění a přijímání bez výhrad. A možná i nezasahování do volného vývoje dětí, nezatěžování se s jejich výchovou. To je samozřejmě ideální stav, pokud bychom žili v ideálním světě, ve kterém není třeba proti ničemu protestovat, proti ničemu se bránit, proti ničemu nic namítat a ve kterém stačí vše s důvěrou otevřeně přijímat. Svět ve kterém skutečně žádné hranice nejsou třeba a kde nikdo nikomu neklade žádné překážky a ani nevynáší žádné soudy, nemá žádné požadavky, ani očekávání. Zkrátka to co jednou skutečně bude existovat, ale k čemu jsme dnes stále ještě velmi vzdáleni – něco co je na bázi snů, mimo realitu.

Realita je podle mého názoru spíše taková, že lidé by měli aktivně využívat možnosti, které jim demokracie dává – aktivně vystupovat proti zlu, nikoliv dávat mu volný prostor, ať se rozvíjí podle svých potřeb a přitom jen meditovat, modlit se, vše rozdávat jiným a chápat. V takovém případě zkrátka přebírají vedení ti, kteří rozhodně žádným pochopením neoplývají – jak to dnes vidíme u stále otevřenější, liberálnější a multikulturní Evropy, která se snaží být morálním a ekonomickým lídrem a zachránit tak zbytek celého světa. Tak jako Evropa, tak i církev se dnes nachází ve velké schizofrenii – na jednu stranu chce být otevřená, chápající a solidární vůči všem, kdo chtějí lepší život a mají jiný způsob života, na druhou stranu neví co s tím a nechá si diktovat od těch, kdo mají jiné představy o životě. Když poslouchám kázání evangelikálů či projevy některých představitelů EU o tom jak je nutné druhé lidi křesťansky chápat v jejich odlišném způsobu života, jak je třeba se s nimi naučit žít a respektovat jejich potřeby, tak mi v hlavě bliká červené světlo a věta „…ale vy jste to dopustili“.

Zkrátka ani křesťanská láska a solidarita nezbavuje člověka povinnosti vážit si sebe sama, svého národa, své kultury a svých tradic – byť souhlasím s tím, že skutečně jsou relativní a nejsou to nejdůležitější. V tom mají evangelikálové rozhodně pravdu. V dnešním světě mají ale stále svůj hluboký význam, smysl a opodstatnění, které nelze jednoduše znevažovat a bagatelizovat důrazem na evangelium.

Ježíš řekl: „Když tě někdo udeří na pravou tvář, nastav mu i druhou; a tomu, kdo se chce s tebou soudit a vzít tvé šaty, tomu nech i plášť.“ (Mt 5,39 – 40). Podle mého názoru ale tato slova nelze chápat absolutně a fundamentálně evagelikálně, tedy stavět na nich nějakou spásnou sociální či dokonce socialistickou ideologii v tom smyslu, že se stáhneme do pasivity, nebudeme nic dělat, nikoho soudit, jen pozorovat a dívat se. Povšimneme si, že Ježíš rovněž řekl „Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi, a jak si přeji, aby se už vzňal! (Lk 12,49)

To znamená věrnost svým vlastním hodnotám a tradicím a ochota je bránit i za použití síly. Jinými slovy Ježíš říká – ano, forma není to, co je podstatné a nejdůležitější, ale také je to něco, co je přesto nesmírně důležité. Je to jako vyřčené slovo. Někdo řekne – ale vždyť je to jen slovo a slovo nemá žádnou váhu, pokud nedošlo k jeho uskutečnění. To je však podle mého názoru velký omyl, každá forma něco vyjadřuje a i když jde o pouhé vyjádření, které se nikdy nestane, má přesto velký smysl, moc a důležitost. O smyslu hodnot nelze tedy v případě vnějších forem, rituálů a tradic pochybovat. Ne proto, že samy o sobě něco znamenají (v tom mají evangelikálové pravdu že nikoli), ale protože jsou nosiči duchovního skrytého významu, tak jako slovo je nosičem myšlenky. Dokonce i slovo, které je vyřčené bez obsahu a záměru má nějakou hodnotu, stejně jako rituál, který je prázdný. A nemusí jít zrovna o nějaké magické zaklínadlo. Proto je tak důležité, aby člověk vážil svá slova a činy a nespoléhat se na to, že je vše relativní a že proto stačí stáhnout se do ústraní a pozorovat.

Povšimněme si také jak se Ježíš zachoval v případě směnárníků v chrámu – vybičoval je. Podle některých evangelikálních teologů by měl být zřejmě rozněžnělý, plný lásky, pochopení a porozumění pro jejich hříchy, nesoudit je, jít pouze okolo, tiše pozorovat a modlit se. On se ale stal pravý opak, než to, co by očekávali. Kdo ví, zda by ho dnes nekamenovali za jeho troufalost, za jeho nekorektnost? Možná by ho dokonce nařkli z pobuřování a šíření poplašné správy či šíření nenávisti ve společnosti. Ostatně na základě podobných obvinění ho tehdy farizejové a lid odsoudili také. Nebyl pro ně dost morální a hlavně pobuřoval „slušné“ lidi.

Evangelikální směr zdůrazňující solidaritu a nutnost ustupovat do pozadí ve prospěch jiných, na úkor tradic, rodiny a národa je zatím spíše okrajový proud v církvi, nicméně reprezentují ho dnes papež František či u nás Petráček, Halík nebo rovněž velmi aktivní páter Petr Beneš z řádu redemptoristů, který často pořádá přednášky pro veřejnost, kde šíří nové učení jehož snahou je návrat k původním křesťanským kořenům. Ve skutečnosti ale podle mého dělá z církve spíše jakousi rozbředlou, bezduchou, beztvarou, sladkou a rozněžnělou selánku, která se snaží nikoho neprovokovat a být s každým a za každou cenu zadobře. I za cenu kompromisů, které jsou sice dobré v politice, ale do náboženských věcí se ne vždy hodí. Na dvou židlích se zkrátka sedět nedá a jak se říká – nelze sloužit ďáblu, mocným světa a současně Bohu (s čímž má církev své zkušenosti).

Woke ideologie asi nemá mnoho šancí se v církvi ani dnešním světě uchytit, nicméně mezi mladou generací získává nemalou popularitu a některé lidi (zejména intelektuály) může oslovit vzhledem k tomu, že je velmi široce kompatibilní s progresivní levicovou ideologií, která má představu o tom, že všichni lidé se milují a do nového, krásného věku lidstva se jednoduše „promilují“. To je úplně jiný obraz spirituality, než jakou prosazoval papež Jan Pavel II. což byla na rozdíl od následujících papežů osobnost, která je svoji pokorou a moudrostí daleko převyšovala. Možná že ani není divu, že dnes některým křesťanským progresivistům a ideologům jeho osoba moc po chuti zrovna není, protože jeho nekorektní odkaz do dnešního světa ne úplně nejlépe zapadá.

Asi tedy jen čas ukáže co přinese a jaké plody bude v budoucnosti nové, moderní křesťanství přinášet. Zda se lidé spokojí s ideologií rovnosti a relativismu nebo zda přinese skutečné hluboké a pozitivní změny. Na druhou stranu o nějakém novém rodícím se náboženství je možná předčasné mluvit, i když se nám dnes zdá že prožíváme změnu epochy – všechno se ukáže až při zpětném pohledu z budoucnosti, protože jinak se současnost jeví dnes a jinak s odstupem času. Svět se skutečně mění a je také pravda, že Jan Pavel II. něčemu jako je politická korektnost či woke ideologie čelit nemusel. Spekulovat ale o tom, co by bylo, kdyby byl papežem v dnešní době je zbytečné – dnes by už jednoduše byl asi sotva zvolen a zůstal by nejspíše řadovým biskupem.

Mnohokrát jsem poslouchal různá kázání pátera Beneše, ale prakticky neustále se dokola točí v různých obměnách na jednom jediném tématu – nedůležitosti tradic a důležitosti vnitřního prožívání. Jakoby snad ani nic jiného neexistovalo. Z toho jsem usoudil, že jde skutečně o ideologii podobnou protestantské víře. Jednou za čas je to možná inspirativní, ale pokud se kázání točí stále dokola na tomtéž, je to podobné, jak kdyby někdo neustále mluvil to tom, jak je důležité dodržovat všechna přikázání a rituály. Je to jako jakási duchovní technokracie uzavřená ve své vlastní bublině. Na druhou stranu rozumím, pokud ale kritizujeme formalismus nelze současně bagatelizovat tradice a formu. Formalismus není chyba tradic a forma je zcela správná.

K tomu aby bylo na světě (alespoň v tom zbožném) lépe samozřejmě nestačí dodržovat přikázání, rituály a stejně tak jako akceptovat nové typy rodin, nová pohlaví, manželství všem, svobodu, rovnost a právo pro každého a tvářit se, že díky naší svobodomyslnosti jsme Bohu nejblíže protože se nám ježí chlupy ze všeho, co je farizejské, formální a pokrytecké. Tak snadno a jednoduše nic nefunguje. Na druhou stranu žádná revoluce se ani ze strany progresivistů a woke ideologů uvnitř církve zatím nekoná, vzhledem k tomu, že většina z nich navzdory vstřícným gestům smířlivosti a tolerance dodnes manželství pro všechny neuznává a ani tato otázka není vůbec na stole. Kdyby se to mělo změnit, pak bychom samozřejmě už o heretismu nebo možném schizmatu mohli mluvit. Neznamená to však, že diskuse nepokračuje, ale ta se týká zatím jen možnosti zrušení povinnosti celibátu.

Ani toto ale nepokládám za heretismus a myslím si, že tato otázka je legitimní na rozdíl třeba do svěcení žen. – to si představit neumím a tady by se církev skutečně jen proměnila v novou protestantskou variantu a byl by to důvod pro odštěpení. Nicméně i v případě zrušení celibátu by určitě měla být dlouhá diskuse a není to samozřejmě něco, co by bylo možné či správně hned udělat – tím spíše, že svět je velký a určitě ne všude by se to setkalo s kladným přijetím, ne-li zásadním odporem. Pokud by nějaká změna měla nastat, viděl bych ji jako postupnou a zatím pouze někde. Myslím si, že není třeba, aby celibát byl nutnou podmínkou pro kněžské poslání a chápu a rozumím tomu, že není pro každého a věřím, že je možné nějaký kompromis hledat, i když bych byl v této otázce také zdrženlivý. Umím si představit, že by v katolické církvi byli svěceni na pastory ti, kteří by chtěli vykonávat poslání kněze, ale chtějí i vstupovat do manželství. Samozřejmě by to ale platilo jen pro světské kněze, kteří dnes nejsou členy žádného řeholního řádu. Ty by nově nebyli už knězi, ale pastory. Knězi by nadále zůstali jen ti, kteří jsou řeholníky a tedy sami si dobrovolně zvolili život v řeholi a celibátu.

Trochu pochybnosti mám jen o důvěryhodnosti takových duchovních. Víme, že v některých protestantských církvích slouží pastoři, kteří třeba ani nejsou ženatí, ale mají sexuální přátele či přítelkyně (včetně stejnopohlavních homosexuálních vztahů) a ani se tím netají či je i střídají, takže ani věrnost jim moc neříká. Nicméně důvěryhodnost takových duchovních je asi na samotných věřících, pokud jim chtějí věnovat pozornost a důvěru. Každý si může věřit čemu chce, následovat koho chce a naslouchat komu chce, ale pro mě osobně jsou takoví lidé nedůvěryhodní. Poslouchat lidi kteří kážou vodu, ale pijí víno asi nikdo nechce – tím méně v církvi. I kdyby chtěli prezentovat nějakou novou ideologii či výklad písma, který by jejich vlastní problémy omlouval. Zkrátka dělat z církve jeden velký láskyplný něžný bordel či nevěstinec.

V takovém případě je asi na místě udělat si inventuru ve vlastních hodnotách – ostatně to čeká i celou katolickou církev ve světle množství sexuálních skandálů. Stále to ale vypadá, že není příliš velká chuť se těmto věcem věnovat a stále převažuje jakási tendence vše zametat pod koberec, jak bylo mnoho let zvykem. Zametání pod koberec, bagatelizace, zavírání očí, lhaní si do vlastní kapsy – to vše činí církev nedůvěryhodnou. Nejen před zbytkem světa, ale nakonec i před svými vlastními ovečkami, kteří mohou být právem znepokojeni a zneklidněni z toho, co se děje. Tady už nebude stačit ani snaha o větší otevřenost.

Pokud tedy kritizujeme určitý formalismus nebo zkostnatělost, nemyslím si, že je to věc fundamentalismu, tradic a jejich dodržování. Jde o přístup jako takový, protože děláme-li věci sice dobře, ale hlavně už ze zvyku, stáváme se formalisty a podstata nám uniká. Proto je důležitá inventura a návrat ke kořenům, zamyšlení se nad smyslem tradice. Toho ale nelze dosáhnout nějakou novou ideologií a popřením smyslu formy. Myslím si, že prázdný formalismus, únava a určitá stádnost je tak trochu problémem všech ortodoxních náboženství, což ale neznamená, že těch protestantských se vyhýbá – vůbec ne. Jde o to, že víra je něco, co se musí obnovovat každý den, což je možné pouze nasloucháním vlastnímu vnitřnímu hlasu (což ovšem zabere čas a a vyžaduje námahu – jednodušší je samozřejmě dívat se do mobilu, na sítě, google či ptát se umělé inteligence. Nakonec snadnější je i odbýt si účast na mši a poslechnout si kázání. To všechno je dobré, ale samo o sobě vůbec nestačí).

Pokud zbouráme formu, která nic neukrývá, nijak si tím nepomůžeme a nic z toho nevznikne. Nejde tedy o to formu zbourat, ale naplnit jí obsahem. Forma bez obsahu je formalismus, ale forma je to, co nám pomáhá nést obsah, formulovat víru, dogma zákon. Ani jedno by nemělo převažovat a forma i obsah by měly být v harmonickém souladu tak, aby se obsah opíral o formu a forma o obsah. Evangelikálové a liberálové, kteří kladou příliš velký důraz na obsah se podle mého názoru stávají jakýmisi novými technokraty a formalisty, protože z obsahu vytváří jen další, novou, bezobsažnou formu. Formu, která sice není v nějakém viditelném rituálu či tradici, ale v nové ideologii. Sklon k formalismu, ať už věcném či ideovém je asi lidská přirozenost. Zatímco někde je rutina vítaná, v jiných oblastech může být škodlivá, je-li na jí kladen důraz. Zejména v umění, spiritualitě, filosofii, psychologii – zkrátka všude, kde cit, intuice a duchovní přístup hraje zásadní roli, je obsah stejně důležitý jako fortel, forma a mechanická činnost.

Podle přístupu snadno poznáme, kdo má k tomu co dělá skutečný vztah a svoji práci dělá ze srdce a kdo to dělá jen ze zvyku jako rutinu nebo to má jen ve své hlavě jako technokrat a ideolog. Zkrátka poznáme, když se realita odlišuje od toho, co je vidět. Naopak, pokud je obsah a forma v souladu a harmonii, můžeme u takových lidí pozorovat silné charisma a pozitivní vyzařování, které nic neruší. Takové osobnosti jsou však (zejména v dnešním zmateném a uspěchaném světě) velice vzácné. Téměř by se dalo říct, že osobností, které vyzařují pozitivní charisma a moudrost už dnes ani neexistují. Místo nich rychle přebývá nejrůznějších psychopatů, kteří neznají žádný strach a umí se prosadit. Také oni mohou mít silná charisma, protože forma i obsah je u nich v plném souladu. Od skutečných osobností se však liší v tom, že jejich charisma je negativní a absolutně jim chybí srdce i moudrost. Jsou to chladnokrevní technokraté moci, kteří mají sílu svým charismatem manipulovat davy a působit jako magnet.