Rusko a demokracie

Upozornění:

V následující analýze vycházím z oficiálního předpokladu, že existuje skutečná demokracie a že konspirační teorie o dohodě stínové vlády USA s mimozemšťany je mylná. Pokud je však pravdivá nebo Rusko o tom dokonce něco ví, zásadně to mění geopolitickou situaci. V tom případě není příčinou konfliktu mezi USA a Ruskem zřejmě jen rozdílný přístup k demokracii a velmocenské nároky, ale ještě zcela něco jiného.


Myslím si, že Rusko by chtělo obojí – být supervelmocí i mít demokracii. Jsou ale přesvědčeni o tom, že demokracie by jejich zemi destabilizovala a oslabila, takže prioritou pro ně je budovat supervelmoc. Protože ale nechtějí být totalitní zemí jako Čína, tak s demokracii alespoň koketují. To však provokuje západ, který sám sebe pokládá za jediného nositele demokratických hodnot a proto vede proti Rusku válku. Jenže to, jak se západ vměšuje do věcí Ruska provokuje zase Rusko a proto vede proti západu válku, aby dokázalo, že je supervelmoc a nenechá si nic diktovat. A čím více západ tlačí na Rusko, aby se demokratizovalo, tím více Rusko ukazuje, že si nenechá nic diktovat.

Západ sice nesnáší pokrytectví a koketování s demokracií, kdy demokracií nazýváme to, co není zcela demokratické, ale současně se sám chová pokrytecky, kdy si demokracii ohýbá tak, jak mu právě vyhovuje, protože neměří vždy stejným metrem. To zase provokuje Rusko a proto takovou demokracii odmítá a je přesvědčeno o tom, že lepší, než liberální demokracie je jakási řízená demokracie, kterou organizuje silný vůdce.

V tomto západ ve sporu s Čínou paradoxně není, přestože Čína nemá vůbec žádnou demokracii. A protože Čína s demokracií nekoketuje, není ani se západem v konfliktu. Dokonce ani v případě, když používá jasně totalitní praktiky. Představitelé západu se jí budou chodit klanět, aby obchod rozkvétal. Krym se bude řešit stále a otázka Tibetu již dávno není na stole.

Náročná cesta k demokracii

K demokracii vede dlouhá a náročná cesta – víme, jak to dopadlo tam, kde byla demokracie zaváděna, i když na to lidé nebyli připraveni a také víme, jak náročný byl vývoj demokracie v USA nebo Evropě. V Rusku to bude stejné – pokud tu však vůbec demokracie bude někdy existovat. Nestane se to žádnou zázračnou revolucí – tímto způsobem k tomu nedošlo ani na Ukrajině. Nestane se to možná ani z generace na generaci a bude to dokonce trvat ještě déle.

I když se nám to nemusí líbit, protože máme o rychlosti vývoje demokracie jiné představy a máme dnes rádi vše, co je rychlé, Putin vlastně jedná velmi moudře a také Rusové to očekávají. Očekávají stabilitu a silné Rusko. Podle mého názoru totiž právě to je předpokladem, aby v budoucnu přešlo z řízené autokratické demokracie na standardní – pokud si to ovšem sami lidé budou přát. Na nich záleží především.  A pokud budou cítit ze strany západu podporu, nikoli opozici nebo dokonce ohrožení, jsem si jist, že si to jednou přát také budou. Zatím však k tomu nevidí důvod a proto nevěří v naši demokracii.

Pokud se Putinovi nebo jeho následovníku stabilní a silné Rusko nepodaří vybudovat, může hrozit občanská válka, která se může obrátit nakonec jednou i proti celému západu. Jaderné zbraně mohou být vždy použity, nejen proti nepříteli vnitřnímu, ale i v případě vnějšího ohrožení, ať už skutečného nebo domnělého. Občanská válka v zemi, která vlastní největší ničivý potenciál na světě není válka někde ve Venezuele. Pokud Putin říká, že si západ zahrává s ohněm, pokud provokuje Rusko, má vlastně v podstatě do určité míry pravdu.

Myslím si, že puč ani revoluce by nepřinesla možná ani část demokracie z té, která přišla na Ukrajinu. Takové riziko se mi zdá až příliš velké. To, že by místo občanské války nastala demokracie vidím pravděpodobné na méně, než 30%, kdežto to, že by nastal chaos, vznikl by totalitní režim nebo by propukla občanská válka vidím tak na 70%. Západ s takovou variantou nejspíše vůbec nepočítá a i přes bohaté zkušenosti se zaváděním demokracie v jiných částech světa naivně věří, že by to klaplo, kdyby se uskutečnil nějaký Majdan také v Moskvě.

Toto, čeho se obávám není to, že v Rusku nastane totalita nebo, že Putin ještě více přitvrdí, ale spíše toho dopadu toho na nás. Zbytečných provokací, které nejsou nutné a vytváří je ti, kteří ve skutečnosti netouží po zavedení demokracie v Rusku, ale po konfliktu. Vytváření Majdanů je vždy velké riziko a ve většinou případů je to spíše fiasko, než výhra a odpovědnost za to padá na nás.

Nestačí opravdu odstranit současného vůdce, je třeba zajistit, aby ten nový byl pro všechny legitimní. A to je nejtěžší úkol. Pokud ho lidé nepřijmou, zadělali jsme si na vážný problém. Pak budeme muset stabilitu udržovat silou nekonečně dlouho my. Jenže to je nesmírně drahé a časově neuvěřitelně náročné. Může z toho být stále probíhající či zamrzlý konflikt nebo zakonzervovaný stav, který nemá žádné řešení. A svalovat vinu na někoho jiného nebo že někdo využívá naší chyby, to nám nepomůže.

Jenže v případě Ruska by v okamžiku destabilizace nebo dokonce občanské války nešlo ani to, abychom stabilitu pak silou udrželi my. Naopak to, co by se stalo, by bylo, že by tím byla destabilizována celá naše západní společnost a demokracie nebo dokonce celý svět by mohl být vtažen do zničujícího konfliktu.

Tito lidé, kteří by nejraději provedli v Moskvě Majdan, srovnávají Putina s Hitlerem, což není jen pořádně přitažené za vlasy, ale něco, což je skutečně za hranou veškeré diplomacie a toho, co si může západ dovolit. Myslím, že je to neskutečně obrovská urážka a také nechutné. Můžeme Rusko kritizovat a mít spoustu výhrad, ale pokud vydávají taková prohlášení nejvyšší státní činitelé, je to opravdu přes čáru.

Místo toho chválí „umělkyně“ a aktivistky, kteří si říkají Pussy Riot za jejich výjimečné činy, především za jejich výtržnosti v moskevském pravoslavném chrámu, za což byly odsouzeny. Zde hanobily nejen hlavu státu, ale i církev a tedy náboženství. Podle mého názoru byl k nim Putin ještě příliš laskavý a shovívavý, takže dnes jsou zase venku a ve svých oplzlých vystoupeních pokračují dále a také naše veřejnoprávní média z nich dělají celebrity. Jedním slovem – humus. V Čině by nejspíše dostaly rovnou provaz a nikdo by se s nimi nebavil, i když tak přísný trest si také nezaslouží.

V každém případě ale raději nechci domýšlet kdyby takoví lidé a jim podobní vládli Rusku. Nejenže by nepřinesli demokracii, ale spíše úpadek a anarchii. Je vlastně naopak dobře, že se lidé tohoto typu nemohou dostat k moci, i když demokracie by jim to třeba umožnila. U nás asi ne – lidé jsou natolik soudní, ale v zemi, kde lidé nejsou na demokracii zvyklí, nikdy člověk neví, kam by se to zvrhlo. Obávám se, že  kdyby se tam dostali k moci takoví blázni a fanatici jako oni nebo jako Savčenková, bývalá hrdinka Ukrajiny, v nemilosti v Rusku a dnes i doma, byla by to katastrofa. Co je tedy lepší – demokracie v zemích, která je na úpadku a rozkládá sama sebe nebo autoritativní režim řízené demokracie, která ale jednou k demokracii může dospět? Když se to tak vezme, není v tom až tak velký rozdíl. Je trapné, že takoví lidé platí na západě za hrdiny. Možná je to proto, že západu je dobrý kdokoliv, kdo se postaví proti Putinovi a je jedno, kdo to je. Jestli důvěryhodně vypadající opoziční politik nebo psychopat. Uvítají každého, kdo v Rusku bude říkat, že Putin je Hitler a budou rozhovor s ním v našich veřejnoprávních médiích opakovat 10 x denně.

Nechápeme ale jak propojené nádoby to jsou? Jestliže západ vede boj proti Rusku, nemůže očekávat, že Rusko nepovede boj proti západu – naopak vidíme, jak aktivní boj proti západu Rusko vede.. To je více, než logické… Může v tom hrát roli i aféra Skripal, ale také přímo nemusí – může to být jen dokonale připravené divadlo, hra, strategie. Ostatně čím více sledujeme geopolitiku, tím více se zdá, že všechno je vlastně jen hra a divadlo.

A je důležité, kdo si s tím vlastně začal? Nevím, Rusko říká, že západ, protože porušil dohodu o rozšiřování NATO, do kterého jsme vstoupili v roce 1999. Možná i díky tomu Jelcin v té době padl a Putin ihned potom provedl zásadní změnu kurzu Ruska z prozápadního na protizápadní. Nebýt toho, je možné, že by prozápadní Jelcin podporu Rusů neztratil a žádný Putin by nemusel přijít. Je to samozřejmě velmi zjednodušující, ale nevíme.

Domnívám se, že obsazení Krymu Ruskem je jen důsledkem rozšiřování NATO. Je totiž jasné, že v případě prozápadní orientace Ukrajiny by se Krym dříve či později stal strategickou základnou NATO a USA, i když to západ nikdy neřekne. Byl to možná i cíl, ale každopádně to padlo – proto ty hysterické reakce. Okupace Krymu byla sice nelegitimní, ale strategicky naprosto logická. Západu nejde ani tak o nebohou Ukrajinu, ale o tento fakt. Ukrajina je jen zástupný problém a možná, že se do toho dostala nakonec i nevinně – i když k tomu potom přispěla.

Jestliže dnes je Rusko pro Ukrajinu nepřítel č. 1, naopak to rozhodně neplatí. Pro Rusko není nepřítelem Ukrajina, a dokonce ani EU, ale USA. Myslím ale, že je to jen kvůli pocitu, že došlo k narušení strategické geopolitické rovnováhy a že jinak Rusové k Američanům ve skutečnosti ani žádnou nenávist nepociťují. Je to především politická hra. Strategická hra. Proč? Myslím že důvod je velmi jednoduchý a prostý – protože se Rusko cítí jako velmoc.

Západ a Rusko se jadernými zbraněmi drží v šachu a tak vlastně – až na vyhrocenou rétoriku – žádné řešení kromě právě použití těchto zbraní neexistuje. Sankce jsou jen symbolikou, stejně jako vzájemné vyhošťování diplmatů – nic více. Nezbývá tedy než věřit, že vždy zůstane jen u té vyhrocené rétoriky a že nikomu nerupnou nervy. V sázce je celý náš svět, nejen jako za studené války (zejména v letech 1962-63), ale opět znovu i dnes. Myslím, že je v podstatě jedno, jestli tomu budeme říkat studená válka 2.0, hybridní válka nebo jinak. Myslím, že větším nebezpečím nejsou populisté nebo lidé jako Putin, ale spíše ti agresivní prosazovači demokracie. A lidé, kteří agresivně prosazují jednotu – ve jménu čehokoliv.

Naštěstí se ale zdá, že i USA se navzdory občasným výpadům chovají více diplomaticky a rozumně, než Evropa, kde je rusofobů a válečných štváčů asi více, takže se s Ruskem nakonec mohou dohodnout spíše, než oni. Rusové jsou sice do jisté míry nebezpeční (možná více ještě sami sobě) a nevypočitatelní, rozhodně ale nejsou blázni a jsou velmi pragmatičtí. Nejsou hloupí.

Myslím si, že kdyby Ruská vláda vůbec nekoketovala s demokracií a chovala se jako Čínská k opozici nekompromisně, západ by si paradoxně nedovolil vůči Rusku ani slovo a plazil by se před ním stejně, jako to dělá před Čínou. Není  to moje přání, aby si Putin bral z Číny příklad – je to prostě holé konstatování faktu… Co si o tom myslíte? To je právě ta schizofrenie a dvojkolejnost západu. V důsledku toho, že Rusko na jednu stranu o demokracii mluví, ale na druhou stranu jí popírá, se západ chová zbytečně hystericky, i když by nemusel. Na jednu stranu totiž kritizuje pokrytectví Ruska, na druhou stranu se ale sám pokrytecky chová. To je komické, že?

Jenže tím právě Rusko v demokracii nepodporuje, ale naopak ho nasměrovává do náruče Číny, které to musí jen a jen lichotit… Není pravda, jak západ říká, že Rusko svým chováním ztrácí západ a proto mu chudákovi zbývá jen Čína. Čína totiž není Laos nebo Thajsko, ale jedna ze tří největších mocností světa, ne-li druhá, která bude brzy možná i první, až předstihne USA. Takže tím chudákem může být západ. Není pravda, jak opět západ říká, že Číně je ve skutečnosti jedno, jaká má vztahy s Ruskem a že je to pro ní bezvýznamný partner. To je opět jen propaganda západu. A docela hloupá, že jí snad musí prokouknout i hloupý člověk.

Řekl bych, že Čína je takový trojský kůň a západ jaksi doufá (nevím, na základě čeho), že Čína bude v budoucnu spíše stát při západu, než při Rusku. Vzhledem ale k tomu, že svým totalitárním systémem má mnohem blíže k Rusku, než demokratickému západu, lze to jen těžko očekávat. Všimněme si, že čínský prezident byl vůbec první, který nadšeně gratuloval Putinovi k jeho vítězství v prezidentských volbách, zatímco celý západ mlčel. Tedy až po dlouhé době se k tomu odhodlala i německá kancléřka a český prezident Miloš Zeman. Proto ale nikdo u nás neprotestoval – kdyby mu gratuloval pouze on, tak by to byl průšvih a naše opozice by ho tvrdě zkritizovala. No nakonec se k nim přidal i americký prezident Donald Trump a vyzval Putina na schůzku. Asi dlouho váhal, jestli mu to politicky příliš neublíží.

O co vlastně Rusku jde a proč mu nevyhovují hodnoty západní civilizace? Někteří si myslí, že jeho cílem je obnovení Sovětského svazu. Já se domnívám, že to není ten cíl. Tím je emancipace Ruska do té míry, že ho budou všichni respektovat tak, jako Čínu, před kterou se západ plazí na kolenou. A dokud se to nestane, budou Rusové stále nespokojení, budou západem pohrdat a vidět v něm překážku k uskutečnění tohoto cíle – uznání Ruska jako světové suverénní supervelmoci – tak jak na to bývali zvyklí za dob Sovětského impéria. Ale kdo ví, do duše ruského národa nevidím. Možná si jako supervelmoc připadají a jen nám se zdá, že o to usilují. Opravdu netuším jak dalece je to silné. Možná je jejich ego tak velké, jak velké je Rusko. Jediné státy, které skutečně respektují jsou USA a Čína – všechny ostatní jsou tak říkajíc pod jejich rozlišovací schopnost.

Každopádně si myslím, že o nějaké hodnoty Rusku momentálně až tak nejde a už vůbec ne o hodnoty liberální demokracie. Jsou mu lhjostejné. Možná tou nejdůležitější hodnotou, které skutečně dobře rozumí, je síla. Ostatně není to nic překvapivého a už vůbec ne nového. Mají po staletí zakódováno, že jsou velmoc. Mají svůj svět, svůj systém, své hodnoty, své národní zájmy a domnívají se, že je mohou prosazovat, někdy i bezohledně, ostatně podobně, jako to dělaly i Spojené státy, které do jisté míry komplexem velmoci také trpí, i když v jejich případě jsou skutečnou supervelmocí a jejich choutky brzdí jejich demokratický systém (když se ale rozjedou, tak to stojí za to). Naproti tomu zase Rusové dokáží myslet na několik tahů dopředu, což je vlastnost která nám úplně chybí.

Ale zase tak bezohlední také nejsou, jak se líčí zase u nás – na dobrém image v zahraničí jim určitě také záleží a rádi by byli velmocí i mnoha jiných oblastech, protože jsou to vlastenci a patrioti, stejně jako Američané, i když o své budoucnosti pod vlivem historických zkušenosti pochybují. Nicméně prioritou to pro ně zdá se není – tou je pouze zachování vlastní suverenity, stability, integrity a vynucení si respektu. Alespoň v současné době. Je možné, že když toho dosáhnout, budou se v budování moderního Ruska soustředit postupně na další věci – ostatně jak Putin naznačil, když mluvil o cílech svého dalších období.

Mnoho lidí se dnes dívá na Rusko, jakoby to byla z hlediska demokracie poloprázdná sklenice. Neustále kritizují, kritizují a kritizují, takže se zdá, jako kdyby za všechny problémy v Evropě a někdy dokonce i v USA mohlo Rusko. Je to už taková obehraná písnička, že je s podivem, že je to ještě stále baví. Česká veřejnoprávní média často nabízejí analýzy takových zarytých antirusistů jako je pan Romancov, Votápek či Šír, kteří jsou tak zapálení – řekli bychom až zaujatí Ruskem – že jím úplně chybí nějaká dávka nadhledu a také objektivity. Co tím myslím? Nedívám se totiž na Rusko vůbec tak, že jde o poloprázdnou sklenici, ale naopak o sklenici poloplnou demokracie. I když asi ten vývoj od leninismu a stalinismu k demokracii není tak rychlý, jak by si tito pánové představovali a je to vývoj na generace. Přesto tu nějaký vývoj je – na rozdíl od Číny, které však tito lidé překvapivě měří naprosto diametrálně odlišným metrem, i když Rusko je na tom z hlediska demokracie přece jen malinko lépe. Kritizovat umí každý, ale ne každý se umí podívat na věc z opačné strany. Možná je to stále určitá frustrace západu z toho, že se Rusko nepodařilo demokratizovat, když se rozpadající se země po decimující vládě Jelcina s podporou západu nevydalo od roku 2000 cestou bouřlivého rozvoje demokracie, jak si mnohý představoval a Rusové si zvolili jiný směr. Ani pokračování komunismu, ale ani liberální demokracie.

Myslím, že kritici Ruska se prostě nemohou vyrovnat s tím, že Rusko odmítlo orientaci na západ. Rusové se rozhodli pro jakousi třetí cestu autokracie a státem řízeného kapitalismu a demokracie, podobně jako Čína, která však buduje suverénní a svébytnou říši bez toho, aby vůbec koketovala s demokracií a se západem.

Nám se to vůbec líbit nemusí a můžeme to vnímat i jako ohrožení našich hodnot, ale musíme si přiznat, že na to mají vlastně právo a je to jejich rozhodnutí. A také to, že nám do toho nic není. Pokud však neustále strkáme nos do jejich věcí, nemůžeme se divit, že oni budou strkat neustále strkat nos do našich věcí a tak nám nastavovat recipročně zrcadlo. Neustále šmírování, vyhošťování diplomatů, vyhrocená rétorika, sankce, obchodní válka, propaganda a ukazování zbraní je naprosto k ničemu. Něco, co nemůže nikdy přinést žádný výsledek, jen nové a nové vyostřování vztahů a nechci domyslet, kde by to teoreticky mohlo skončit.

Rusko a Čína

Jaký je vlastně rozdíl v přístupu Číny a Ruska k demokracii? Kdyby to byly menší země třeba někde v latinské Americe, asi by to zajímalo málokoho. Ale protože jsou to hlavní světové velmoci, tahle otázka náš velmi zaměstnává. Obě velmoci mají vedle USA nejničivější jaderný arzenál, Čína má více obyvatel, než celá euroatlantská civilizace dohromady a Rusko je zase větší, než Evropa a Spojené státy dohromady. To, že má Ruská armáda málo tanků nebo že nemá tak výkonou ekonomiku neznamená, že velmoc není – právě kvůli největšímu jadernému arzenálu na světě je, i když by stačilo i to, kdyby ho bylo mnohem méně. Řeči o tom, že Rusko se jen hraje na velmoc, jak často slyšíme zejména od Američanů, jsou asi stejně silácké, jako prohlášení, že mají větší jaderné tlačítko, než Korejci (i když v tomto případě je to jen konstatování faktu, zatím). V tom si myslím, že mají Rusové nakonec pravdu a tak se do jisté míry za  velmoc i právem pokládají.

Nicméně zejména v případě Ruska doufáme, že za pomocí sankcí a protiruské propagandy se nám podaří Rusko změnit ke svému obrazu a exportovat do této velké země náš režim. Stále doufáme, že je možné Rusko k něčemu přimět, zatímco v případě Číny jsme na to už dávno rezignovali a naopak jen tiše našlapujeme, abychom v zájmu obchodu a dobrých vztahů příliš hlasitě nezmínili otázku lidských práv nebo jinak Čínu nepodráždili. Všímáte si tohoto diametrálně odlišného přístupu k zemím, které neuznávají západní systém demokracie?

Přitom mezi demokracií v Rusku a v Číně není zase až tak velký rozdíl, jaký by se mohlo zdát na první pohled. Na ten totiž v Rusku neexistuje vedoucí úloha jedné strany oficiálně, ale pouze prakticky. V obou zemích je státem řízený kapitalismus, občané obou zemí mohou svobodně cestovat, i když si to mohou dovolit jen ti, kteří na to mají. Ruský prezident je ještě stále prezidentem voleným na funkční období, kdežto z Čínského se již stal císař s doživotním mandátem. Velmi podobná je podpora tamních režimů občany obou zemí. Snad jen s tím rozdílem, že v Rusku se tu a tam objevují hlasy opozice i když někdy mají jen symbolicky prostor, v Číně je opozice rovnou a bez milosti likvidována. Nejsou to ale klasické totalitní země, jako je Severní Korea nebo jako jsme bývali my před rokem 1989. Obě země obsadily nelegálně cizí území. Rozdíl je pouze v tom, že Krym je území, kde žijí převážně Rusové a tak převzetí proběhlo v klidu, zatímco v případě Tibetu šlo o neuvěřitelný masakr.

Většina občanů v těchto zemích miluje nebo alespoň uznává svoji vládu, ne pod nátlakem, ale protože s ní buď nadšeně souhlasí, nebo se k ní staví kriticky, ale nic lepšího si představit neumí. Zdá se sice, že v Rusku jakás-takás demokracie oproti Číně existuje a opozice do určité míry funguje, ale k tomu že by došlo v dohledné době k nějakým změnám jsem opravdu skeptický. A myslím si, že to nebude ani za 6 let, po dalších prezidentských volbách, i když je pravděpodobně, že opozice bude silnější. V Čině naopak nevidím skoro žádný pohyb, režim naopak přitvrzuje. Jak ruský, tak čínský režim si je ale vědom toho, že důležitá je spokojenost občanů. Vše záleží na jejich nespokojenosti, která jediná se může obrátit proti režimu, kterému pak nezbývá nic jiného, než nespokojenost násilně potlačovat. Nejsou hloupí a dobře vědí, že nestačí nespokojenost je potlačovat, ale že musí podporovat spokojenost občanů, aby se udrželi u moci. A také, že k tomu nestačí jen propaganda.

Demokracie a propaganda

Zatímco Rusko oficiálně nehovoří o propagandě a provádí ji tajně, podobně jako západ, Čína se za propagandu nestydí, naopak má svůj vládní odbor propagandy. Nakonec, za propagandu se nestyděl ani Hitler – jeho vláda měla dokonce ministerstvo propagandy.

Důvěra občanů těchto zemí k západní demokracii je malá a mnozí z nich by ji nechtěli vůbec a jsou spokojeni se současným stavem. Nakolik je to dáno propagandou a a nakolik je to jejich touha po silných vůdcích, kteří si neberou servítky – těžko říct. Západ velice často hraje na kartu propagandy – ostatně, ani jemu není cizí – zamlčování je také způsob manipulace, který se velmi často praktikuje i u nás – přestože jsme systémy demokratické. Přesto právě toto do jisté míry legitimizuje režimy, které demokracii neuznávají (respektive uznávají, ale ne podle našich představ). A nejen to. Legitimizují  je i naše nejednoznačné, schizofrenické a pokrytecké postoje, kdy jednou měříme takovým metrem a podruhé zase jiným, jak se nám to hodí.

Právem nám potom mohou říct – ale ta vaše demokracie je nějaká divná, nefunguje, je dekadentní – takovou určitě u nás nechceme. Nepochybně naše problémy nafouknou, podobně jako my zase nafoukneme jejich problémy s demokracii. A tak napětí sílí tím více, čím více se vymezujeme, protože to zároveň umožňuje se Rusku vymezovat vůči nám. Myslím, že by bylo dobré položit si zásadní otázku, komu to vymezování se a zvyšování napětí vlastně vyhovuje? A do jaké míry je nebo není nutné zabývat se tím, jaký režim mají jinde? A pokud je to nutné, tak není třeba v tomto ohledu postupovat vždy stejně?

Myslím si, že příliš často mluvíme o tom, že jde o režimy, kde mají lidé vymyté mozky a jsou zmanipulovaní a přitom zveličujeme utlačování tamní opozice. To vše je jistě pravda, ale téměř nemluvíme o tom, že tamní režimy mají skutečně masovou podporu (nebo alespoň respekt) a že tato podpora není tak vynucená, jak bychom si představovali – nebo jak bychom si přáli. Je to spíše sebeklam (nebo propaganda) u nás na západě.

Podle mého názoru je Rusko i Čína pojetí naší demokracie vzdálené více, než si myslíme a nelze očekávat, že by se to v alespoň trochu v dohledné době změnilo a pokud se to někdy změní, bude to záležitost na generace (i když kdo ví, kde budeme v té době zase u nás). V těchto zemích prostě demokracie nemá tradici a nikdy tu neexistovala. Naopak to, co se vyžaduje je silný, respektovaný vůdce, který si nebere servítky k těm, kteří s ním nesouhlasí. Samozřejmě, že je to riziko, zvláště pokud je oslavován masami lidí vůdce, který je skutečně nebezpečný a agresivní? Jenže tady se musí všichni semknout a jednat stejně – ne jednou tak a podruhé jinak.

No a co – tito lidé oslavující své vůdce vám řeknou: ale my žádnou západní demokracii nechceme, nechceme vaše hodnoty, vždyť to je správně, takové vůdce chceme! Vůdce, který udělá pořádek. Ostatně není náhodou, že i dnes, po tolika letech, jsou v těchto zemích populární takoví diktátoři, jako byl Mao Ce-tung, nebo Stalin. Pravda, v Rusku Stalin asi až takovou popularitu jako Ce-tung v Číně nemá a není taková legenda, nicméně i tady zažívá své znovuzrození a vláda, pokud ho nechválí, rozhodně o něm neřekne nic špatného. Zatímco my na západě diktátory samozřejmě odsoudíme a jejich propagaci označíme možná i za trestný čin, v Rusku vám o Stalinovi řeknou: ano, víme, že udělal mnoho zlého, co dělat neměl, ale je třeba se na to dívat objektivně, byl to velký vůdce a udělal z naší země velmoc.

A když se zeptáte proč tak obdivují Putina, který je pro nás diktátorem, řeknou vám, že jejich zemi vyvedl z rozkladu a dostal znovu mezi mocnosti. Nebo že se nikdy v celé své historii neměli materiálně tak dobře, jako dnes. V Číně vám řeknou něco podobného, možná s tím rozdílem, že Ce-tung na rozdíl od Stalina nic zlého neudělal. Inu, pohled na demokracii a diktátory je u nás a u nich diametrálně odlišný. Myslím, že my na západě bychom se měli opravdu zamyslet a nedívat se na ně skrz prsty, jako na země, kde vládne diktatura a kde jdou lidé zmanipulovaní a utlačovaní. Je to totiž do značné míry náš sebeklam, který nám ale nijak nepomůže abychom mentalitu a způsob myšlení tamních lidí pochopili.

Vymezovat se umí každý, ale obávám se, že tím nikoho nedonutíte k nějaké změně – naopak ho utvrdíte v tom, že jeho oportunistické postoje jsou vlastně správné. To je strategie, která může vést jen ke konfliktu. Už bychom měli být natolik moudří a poučení, že export západní demokracie tam, kde na demokracií nejsou připravení a kde po ní nevolají, je velmi rizikový podnik. Spíše bychom se měli obávat toho, kdo by přišel k moci v Rusku, jestliže by tam padla současná vláda. Jsme si opravdu tak jisti, že by to byla vláda demokratická a prozápadní? A nebyla by ještě horší?

Co by se stalo, kdyby dal Putin volný průchod opozici a zavedl najednou demokracii? Znamenalo by to, že by hned přišla a začala fungovat? To je ale velmi naivní představa a tak jednoduché to obvykle nebývá, pokud většina lidí právě o demokracii nestojí. Nejspíše by to znamenalo to, že Putinova popularita by rychle klesla a voliči, kteří by ho opustili by nepřešli automaticky k demokratickým kandidátům, ale volily by radikály, což by zemi destabilizovalo.

Ostatně pro podobný příklad nemusíme chodit daleko – podívejme se na Slovensko. Lidé projevili touhu po větší demokracii – výsledkem ale bylo, že klesla popularita vládního Smeru, jenže Ficovi voliči nepřešli automaticky k demokratičtější opozici, ale naopak se většina z nich přiklonila k radikálům. Ve výsledku tak, kdyby se konaly předčasné volby, mohla by situace být ještě horší a demonstrovalo by se znovu a znovu tak jak je to obvyklé v banánových republikách, kde dochází k častým změnám vlády a kde je demokracie v rozvojovém stádiu, což jejich vývoj neurychluje, ale naopak brzdí. Na Slovensku by asi k občanské válce nikdy nedošlo, nicméně vláda by se stále měnila a vznikl by chaos.

Demokracii podle mého názoru nelze zavést najednou, ale lidé si na ní musí zvykat postupně. Postupně se učit sami vládnout a přebírat odpovědnost. Vždy jsou totiž připraveni ti, kteří touží po moci a je jim jedno, jak jí dosáhnou. Putin tak svým způsobem skutečně zajišťuje stabilitu, po které Rusové volají – byť za cenu potlačování opozice. Otázka pouze je, jak dlouho to může pokračovat a kdy většina lidí zatouží po skutečné demokracii, namísto utvrzování se v tom, že jsou velmocí. Podle mého ale neexistuje žádný přirozený vývoj k demokracii, takže pokračovat to nejspíše může donekonečna…

Obliba silných vůdců je u Číňanů i Rusů dodnes velmi výrazná. Samozřejmě, v obou zemích jsou liberálně (někdy možná i neoliberálně a anarchisticky)  smýšlející lidé, kteří mají k našemu typu demokracie velmi blízko, ale je to spíše okrajový jev. Pokud si to přiznat nechceme, jen podléháme své vlastní propagandě. A pokud tam činíme, vlastně tamní režimy legitimizujeme a naopak posilujeme, aby se i ony vymezovali vůči nám. A nejen to – paradoxně vytváříme napětí i uvnitř naší vlastní společnosti, protože lidé vnímají, že je to lež a sebeklam. A v naší demokracii pak sílí hlasy, které ji zpochybňují a volají po silném vůdci. Jak vidíme – všechno jsou spojené nádoby a vše je propojené.

Musím se přiznat, že někdy mám těch demokratů – pokrytců taky docela plné zuby a jsem ve velkém pokušení podporovat silného vůdce, kdo by s nimi rázně zatočil, i když vím, že to není řešení – že řešení je jen svobodná diskuze a volby – ne nátlak, mávání transparenty a potlačování těch, kteří se nám zrovna nelíbí. Ze všeho nejdůležitější proto pokládám neutvrzovat se v sebeklamu (i když nám vyhovuje), nesnažit se exportovat naši demokracii tam, kde na to nejsou připraveni, nebýt pokrytci a měřit vždy stejným metrem. V opačném případě má i naše demokracie silné trhliny a opravdu podkopáváme sami sebe, jsme nevěrohodní a směšní čímž nahráváme na smeč těm, kdo o demokracií nestojí. To je totiž přesně to, co jim vyhovuje, protože na to mohou poukazovat a také to zveličovat. Je to jen nesmyslný začarovaný kruh, který nemá žádné řešení. Je to kolotoč zla, ve kterém jeden oplácí druhému, takže nikdo neví, jak přestat, aby nevypadal jako slaboch a poraženec.

Takové vzájemné okopávání může snadno přerůst v konflikt a někdy možná postačí jen nějaká záminka. Možná to dobře víme, ale nemůžeme si pomoci. Je to jako když hrozí hádka a někdo vás naštve – hned se do něj pustíte, nebo si raději počítáte do deseti a problém začnete řešit až racionálně? Emocionální a zkratkovitá řešení jsou pro politiku zvláště nebezpečná. Zvláště v podání lidí, kteří vedou zemi. Tak začíná rozpad demokracie a tam, kde končí diskuse, začínají hádky a ty mohou přerůst ve větší konflikty. Pak skutečně nezbývá nic jiného, než vláda pevné ruky a potlačování opozice v zájmu zachování stability. Pokud by hrozila občanská válka, je to, troufám si říct, dokonce jediné řešení. Tedy pokud nepočítáme načipování lidí a vládu velkého bratra.

Rusko a my v dějinách

První rozkol

Kdy to nepochopení a okopávání vlastně začalo? Naši národní obrozenci prý ještě s Ruskem koketovali – bylo to v době, kdy byla velmi populární idea slovanské vzájemnosti a až poté došlo k určitému vystřízlivění. To bylo zřejmě v době, kdy došlo k průmyslové revoluci, u nás se rodil kapitalismus a liberální demokracie. Rusko však stále pokračovalo svoji středověkou cestou autoritářského feudálního režimu, na rozdíl od občansky probouzející se společnosti na západě. V důsledku toto začala vznikat první propast mezi západem a obrovským Ruskem. Nezpůsobila to komunistická revoluce v Rusku.

Komunistické Rusko

Komunisté jen navázali na tradici autoritářského režimu, jenže ji dovedli k absolutní dokonalosti a tím tuto propast ještě výrazněji prohloubili. Nakonec, kdyby podpora komunistů tehdy v Rusku nebyla tak vysoká, nemohli by převzít moc – podobně jako k tomu došlo o 31 let později u nás. Byl to obraz širších společenských změn. Ideály komunismu v Rusku nikdy nezanikly a i dnes jsou stále poměrně živé. Přesto tato propast nebyla vždy stejná – tu a tam se dokonce zdálo, že žádná není a v době, kdy se v některých částech Evropy už rozvíjela demokracie, jen málokdo měl tušení, jaká je vlastně situace v Rusku. Mnozí si ji určitě idealizovali.

Mezi tím však došlo k nástupu fašismu v Evropě a i u nás dostala demokracie těžkou ránu. Dokonce tak velkou, že se Rusko stalo po vyhrané válce u nás velmi populární,  bez ohledu na to, že šlo o totalitní stát. Pro Rusko nebyl až tak velký problém udělat z Československa svůj protektorát – uměli si to dobře připravit, ostatně jako v dalších osvobozených státech východní Evropy a skvěle využili pozitivních proruských nálad – pouze v Rakousku se to nepovedlo a i v Jugoslávii to později selhalo a vymkla se kontrole. Tato obliba určitým způsobem přetrvávala paradoxně dokonce až do roku 1968, kdy se to definitivně zlomilo a z Ruska se rázem stal nenáviděný národ – navzdory proklamovanému přátelství „na věčné časy“.

Sbližování se západem

To se začalo postupně měnit až teprve od poloviny 80. let s nástupem Michaila Gorbačova – navzdory nenáviděnému Rusku se pamatuji jak jsme rádi nosili na klopách placku s jeho hlavou. Možná už tehdy jsme jakoby podvědomě tušili, že tento člověk přináší změnu. Po pádu komunismu v 90. letech se i Rusko začalo rychle měnit. Sovětský svaz se zhroutil, nastal chaos a totální úpadek. Země se ocitla na pokraji občanské války o další směrování Ruska, ze které vyšel jako vítěz prozápadní komunista Boris Jelcin. Z dříve milovaného, velkého vůdce Gorbačova se stal tvrdě kritizovaný politik, na kterém nenechali Rusové nit suchou. Dodnes mu nemohou zapomenout do jakého průšvihu je dostal a rozpad SSSR pokládají ještě za větší tragédii, než II. světovou válku.

Jelcin se pokusil nasměrovat Rusko na západ, Rusové ho ale brzy začali vnímat jen jako neschopnou loutku, ne jako vůdce, takže kritika se vedle Gorbačova začala soustředit i na něho. Očekávané reformy se nedostavily a situace se rychle zhoršovala, země se propadala do hluboké bídy a chaosu. Jelcin zase propadl alkoholu a trápily ho nemoci. Koncem 90. let již prakticky o všechny zbytky podpory obyvatel přišel a zůstal jako kůl v plotě – na popud své dcery se pak rozhodl v roce 1999 raději rezignovat a dostal infarkt. Tak definitivně skončilo i sbližování se západem.

Rusko po roce 2000

Na scénu přišel nový spasitel – zachránce Ruska Vladimír Putin, který se podle ústavy stal novým prezidentem. To bylo docela něco jiného – rázně se chopil vlády a brzy se z něho stala téměř nekriticky zbožňovaná modla. Rusko odmítlo prozápadní orientaci a rozhodlo se pokračovat v tradičním autoritářském režimu, bez ohledu na to, že celý západní svět se demokraticky spojil.

To způsobilo nový rozkol se západem, který trvá dodnes. Putin vyslyšel volání davů na zavedení pořádku a vyvedení země z krize a vedl si opravdu velmi dobře. Brzy se ukázalo, že spolupráce se západem bude problematická, ale to Rusům vůbec nevadilo. Jeho vaz nezlomila ani tvrdá kritika západu, ani sankce – spíše ještě posílila jeho postavení. S tímto rozkolem však vznikl i rozkol nejen v naší vlastní, ale celé západní společnosti, takže dnes se dělíme na přátelé a nepřátelé Ruska. To vše i v důsledku nového oslabování demokracie na západě, za který ale zdaleka nemůže už jen Rusko, na které se často všechno svaluje.

Putin udělal z rozvrácené země na pokraji občanské války v průběhu několika let stabilní a poměrně moderní zemi schopnou dokonce tu a tam vyrovnat se i západu a dokázal ji držet na vodou i v době masivních výdajů na zbrojení, ekonomických sankcí a drtivému poklesu cen ropy. Snad právě právě proto má i dnes neuvěřitelně vysokou podporu napříč generacemi, přestože mezi mladými lidmi z největších měst, kteří nepamatují 90. léta, slábne. Zatím ale zdaleka ne tak, jak by si západ přál a zdá se, že Putin bez problému přežije i další volební období. Popularitu jako má on patrně nemá žádný jiný politik na západě.

Budoucnost Ruska

Bude velmi zajímavé sledovat, kam se bude Rusko ubírat za dalších šest let, respektive v době, kdy Putin nebude prezidentem. Opravdu ale silně pochybuji o tom, že i pokud prezidentem nebude, nastane nějaký rychlý a zásadní demokratický obrat. Buď zůstane zachován současný stav a Putin si vychová své nástupce, zůstane prakticky stále vůdcem, přestože formálně bude prezidentem někdo jiný nebo bude změněna ústava a bude dokonce znovu zvolen. Teoreticky je samozřejmě možný i puč, tedy vzpoura jeho nejbližších podřízených, což by ovšem přineslo v případě neutuchající podpory lidu obrovskou nestabilitu, ne-li občanskou válku. Prakticky je to velmi nepravděpodobné.

Další možností je, že vyhraje kandidát komunistický nebo prokomunistický, což by ale přineslo zřejmě nepřineslo oteplení mezinárodních vztahů a vznikl by neokomunistický režim, který by se mohl inspirovat i Čínou. Nebo bude zvolen nějaký šílený nacionalista podobající se Stalinovi, který se spojí s Čínským císařem a začne skutečná studená válka 2.0. Záleží na tom, jak dalece se budou vztahy mezi Ruskem a západem vyhrocovat. Naopak za méně pravděpodobné považuji vítězství liberálního, prozápadního kandidáta, protože Rusové touží po velkém vůdci a takový kandidát by jistě žádným velkým vůdcem nebyl. Když se podíváme na výsledky prezidentských voleb v Rusku, na 2. místě skončil neokomunista a na 3. extrémní nacionalista Žirinovskij, neváhající použít jaderné zbraně. Tak si říkám – no bohudíky za Putina. Pro Rusko i pro nás.

Spíše bych se děsil toho, co bude následovat po Putinovi, pokud se do té doby nepodaří západu Rusko demokratizovat. Západ má jedinou možnost – nepřispívat ke zvyšování napětí svým vymezováním se vůči Rusku, protože právě to zvyšuje touhu Rusů po silném vůdci, který je ochrání před zlým západem. Tím, že se západ tak vymezuje vůči Rusku – namísto toho, aby se více staral sám o sebe, včetně ochrany hranic Evropy – paradoxně tak může podkopat a vyčerpat sám sebe. V konečném důsledku by se totiž skutečně mohlo stát, že Rusko jednou bude (možná i spolu s Čínou) skutečným ohrožením pro naši demokracii a naše hodnoty. Zatím je to jen hra, ale jednou to může být skutečností, která může vést k apokalypse. Vždy je důležité myslet na několik tahů dopředu, nejen na to, co bude zítra.

Myslím si, že Putin ve skutečnosti chce moderní a svobodné Rusko, ale na druhou stranu počítá i s touto variantou a jeho zájem může být i posilovat komunisty a extrémisty, kteří mu budou krýt záda, pokud se mu takové Rusko nepodaří vybudovat a ani se mu nepodaří zajistit nástupce. Zatímco tedy dnes je Rusko pouze komplikovaný a náročný partner, jednou by to mohla být časovaná bomba. Rusové to však jako nedostatek cítit nebudou – naopak, jako zadostiučinění.

Budoucnost Ruska je ale také naše vlastní budoucnost a je i v našich rukou. Je v našem vlastním zájmu, aby nedošlo k jeho destabilizaci, jejíž následky by mohly být nepředvídatelné, i to, aby tuto obrovskou zemi neovládali znovu skuteční diktátoři. Pokusy o demokratizaci Ruska vedené západem zvenčí jsou spíše drážděním hada bosou nohou. Jakákoli destabilizace – a známe to i z demokratických zemí – nemusí znamenat příklon lidí k demokracii, ale naopak nárůst skutečných extrémistů a diktátorů, proti kterým je Putin vlastně velmi rozumný a mírumilovný člověk. Přestože na západě je líčen jako diktátor ve stylu Hitlera, Stalina nebo Mao Ce-tunga. Bohužel to zase není nic jiného, než západní propaganda. Ale nejen propaganda – mnozí tomu opravdu věří. Putin není diktátor v pravém slova smyslu – je to pouze autokrat. Velmi šikovný a obratný autokrat.

Když se Putina po vyhraných volbách zeptali, co bude za šest let, zda bude chtít být opět prezidentem řekl: Co myslíte, že tu budu do 100 let? Věci se mění. – A má pravdu, vše se mění, celý svět. Zřejmě si toho je vědom i on sám. Chci věřit tomu, že za šest let Rusové žádného šílence nezvolí a že dozrají k tomu, že to bude normální člověk. I když popravě řečeno, určité obavy o to, koho lidé zvolí bych měl i v případě Američanů nebo i nás, až svoji funkci skončí Miloš Zeman. Ale kdo ví, co bude – je to ještě daleko. V každém případě znovuzvolení Angely Merkelové v Německu mě žádným optimismem nenaplňuje. Ostatně je to stejně dlouhověký politický matador na nejvyšší funkci, jako Vladimír Putin. A vlastně i Miloš Zeman. Po těchto dinosaurech možná přijde zcela nová generace a bude zajímavé sledovat, kudy se vydáme.

A jestli někdy Rusko Krym vrátí Ukrajině? Často jsem o tom přemýšlel, ale pokládám to za nepravděpodobné i v dlouhodobém horizontu. Proč? Protože i když tu jednou bude zcela jiné politické klima a zavládnou přátelské vztahy, nebude to už vůbec žádné téma a nebude k tomu tudíž vůle a důvod. Bude to uzavřená historická otázka, podobně jako vyhnání Němců po II. světové válce u nás nebo té naší ukradené ďáblovy Bible Švédy. Dnes je to třeba ještě stále téma, časem ale zmizí stejně jako otázka Tibetu. Možná to nějací věrní vlastenci a demokraté tu a tam připomenou, vyvěsí vlaječky, ale to bude vše. Drtivá většina společnosti to nebude vůbec řešit. Další generace to vezmou jako historický fakt, stejně jako my nějaké 100 let staré události. Je také možné, že z Ukrajiny budou 3-4 samostatné státy a i Evropa bude vypadat jinak. A věřme, že tu nebude nějaký evropský superstát, ve kterém budeme zase my bojovat za svá práva a svůj hlas – i když pravda – to bude věc těch, co přijdou po nás – ne naše. Opravdu, vše se mění…

Měl by západ Krym uznat jako Ruský? Opravdu nevím. Ale myslím si, že prakticky to vyjde nastejno a že Rusku je to tak jako tak jedno, protože pro něj je to uzavřená věc. Jediné, kdo ponese tíhu břemene bude západ a nebude s tím moci udělat vůbec nic. A prodlužovat do nekonečna sankce, také není řešení, pokud nechceme Rusko nutit k tomu, aby se naučilo větší ekonomické soběstačnosti a nutit ho k ekonomickým reformám. I když ekonomové říkají, že vliv sankcí na Rusko je minimální, na rozdíl od výkyvů cen ropy. Můžeme zachovat jen symboliku, ale ta bude spíše jen pro nás a hlavně v tom, že na našich mapách bude Krym stále v barvě Ukrajiny a jen v případě, že Ukrajina bude v budoucnu stále jednou zemí. Vše se mění, i hranice se mění. Dlouho jsme na to nebyli zvyklí, protože v posledních desetiletích byly hranice v Evropě do značné míry stále stejné, ve skutečnosti je ale vše v pohybu. Hranice se většinou vždy měnily dobýváním, válkami a mocenskými pakty. V moderní době je to výjimečné, není to podle mezinárodního práva, ale může se to stát. Nicméně i právo se mění, takže de facto se může jednou stát de jure. Asi jako dodatečně zkolaudovaná stavba, která byla postavena bez stavebního povolení, ale je dlouho využívána a nikomu to už nevadí.

A jak budou sami Rusové hodnotit Putina za nějakých 80 let? Já si myslím, že to bude dost podobné tomu, jak se dnes dívají na Stalina. Řeknou, udělal nějaké chyby, co nebylo vždy fér a dnes bychom ho nevolili, ale by to obrovská osobnost a udělal pro naši zemi v té době to nejlepší, co mohl. Teoreticky – i když to není moc pravděpodobné – se může stát i pravý opak. Pokud by se Putinovi zásadně nedařilo a zklamal, snesla by se na něj tvrdá kritika ze všech stran – podobně jako v případě Gorbačova nebo Jelcina, kteří se pokusili o prozápadní orientaci. Nemyslím si, že by to bylo tak, že postavení Putina je už navždy zaručené. Drtivá většina lidí na otázku, proč ho znovu volí opakuje, že si nepřeje žádné změny, ale že chtějí stabilitu. Stabilita – stabilita – stabilita, dokola opakované slovo.

Kdo ví, možná vědí, co říkají a také to, jak snadno se může tak obrovská země i dnes ocitnou na prahu další občanské války. Rusové rozhodně ve svoji budoucnost, navzdory státní propagandě, zdaleka tak nevěří a možná demokracii nechtějí právě proto, že se obávají toho, že by nepřinesla destabilizaci. Možná s ní dokonce jednou pro budoucnost i počítají, ale rozhodně ne v současnosti. Za pravděpodobné to ale moc nepovažuji. Tady jsem pesimista a spíše si myslím, že v Rusku nikdy úplně demokracie fungovat nebude, takže budeme rádi, když to nebude horší a když nebude ohrožena ta naše. Může se také stát, že v touze zavádět demokracii v jiných částech světa nenápadně zanikne u nás. To je právě to, co si myslím, že se skutečně stane a také proroctví nám to říkají. Dříve tedy, že bude moci v Rusku být zavedena demokracie, zanikne všude.

Demokracie je totiž něco, co je dosti křehké, co vznikalo velmi postupně i u nás na západě – rozhodně ne ze dne na den. Možná jsme na to už zapomněli a tak jí bereme jako samozřejmost. Ve skutečnosti je to však spíše výdobytek moderní doby a to, co je samozřejmé není demokracie, ale vláda pevné ruky. Samozřejmě, demokracie se zrodila mnohem dříve v Řecku, i když paradoxně právě tam s ní mají dnes problémy. Byla to ale vzácná výjimka, nikde jinde na světě zřejmě nejen v tu dobu, ale ani dlouho potom, neexistovala. Vzpomeňme, jak se rodila demokracie v USA, na tamní občanskou válku v 19. století a jak těžko se rodila i v samotné západní Evropě a na její krize. Vzpomeňme na fašistické Německo, Itálii, ve Španělsku se demokracie prosadila dokonce až v 80. letech. Nakonec vidíme, že problémy s demokracií má dnes i sama EU.

Dokonce i dnes je demokratický způsob vládnutí na světě v menšině, takže tu mámě většinou autokracie (vlády osvícených vůdců) nebo diktatury (vlády šílených vůdců), nebo demokracie v rozvojovém stádiu, které ale připomínají spíše chaos, ve kterém stále probíhají tvrdé boje o moc. Vyspělých demokracií je jen málo.

Rusko na rozcestí

Rusko, to je svět sám pro sebe, úplně jiný svět, než náš, jako z jiné planety. Možná je tak nepochopitelný, že je pro naši mentalitu tak vzdálený. Na druhou stranu si myslím, že nejen my Češi máme lepší schopnost rozumět Rusům a jejich zvláštní mentalitě. Nejen proto, že jsme Slované, ale i proto, že s nimi máme tak dlouhé zkušenosti. Toho bychom měli využít a stát se do jakýmsi mediátorem a spojovacím mostem mezi Ruskem a západem. Myslím si dokonce, že je to naše úloha. Ne se vymezovat proti Rusku, ale být tím mostem. Západní Evropa, ale zejména Spojené státy nerozumí Rusku ještě více, než my – je to pro ně zcela cizí element. Proto často vymýšlejí a spekulují tak, že je to přitažené za vlasy. Jedním z lidí, kteří u nás nejlépe Rusku rozumí je – troufám si říct – Jan Petránek.

Myslím si, že Rusko je stále na rozcestí a záleží i na nás, jaku cestou bude pokračovat – zda po boku Číny nebo po našem boku. V prvním případě by to mohla být pro hodnoty naší západní civilizace tragedie. Číňany asi opravdu nikdo nepřesvědčí a tak je to běh ještě mnohem na delší trať. To je svět sám pro sebe ještě více, než Rusko, které je rozkročené mezi Evropou a Asií. Ostatně možná právě proto, že je tak velké a rozkročené, je pro nás nepochopitelné a řekli bychom – schizofrenní a bezohledné. Možná Rusové nerozumí ani sami sobě a ani to nemají čas řešit.

Nejvíce porozumění přispějeme tím, že se budeme více soustředit sami na sebe, nebudeme pokrytečtí, budeme věrohodní a současně obezřetní. To však bohužel stále neumíme a dokonce věříme tomu, že máme právo prosazovat naše hodnoty jinde i silou. Na jednu stranu stále mluvíme o západních demokratických hodnotách, na druhou stranu neuznáváme právo jiných tyto hodnoty neuznávat. To ale demokratické také není. K demokracii totiž musí každý národ dospět sám. My tomu můžeme napomáhat pouze naší vlastní věrohodností.

Tak mě napadlo ohledně té aféry agenta Skripala, o které jsem tu psal nedávno, co když za pokusem o jeho otravu může nějaký takový virus? Někdo, jehož cílem není podporovat Rusko, ani západ, ale zvýšit napětí? Co když jsme vlastně všichni obětí takové špinavé hry? Británie tvrdí a celá EU se automaticky přiklonila na její stranu, že za to „s nejvyšší pravděpodobností“ může Rusko. Takže pokud za to může „s nejvyšší pravděpodobností“ – má být tak nějak všem jasné, že určitě – presumpce neviny v tomto případě jakoby nehraje roli. Nezdá se vám už toto velmi zvláštní a podezřelé?

Nakonec i před vpádem do Iráku Britové říkali, že tam „s nejvyšší pravděpodobností“ Saddám ukrývá zbraně hromadného ničení a proto je nezbytné tam zavést demokracii a Saddáma zbraní zbavit. Jenže nakonec víme, že to „s nejvyšší pravděpodobností“ znamenalo, že se nic nenašlo… A podobné pochyby můžeme mít i ohledně útoku na Světové obchodní centrum v New Yorku, ohledně okolností dopadení Bin Ládina, atd. Samozřejmě, mohou to také všechno být jen konspirační teorie – ale znáte to, jak se říká – na každém šprochu, pravdy trochu. Já jsem už tedy značně skeptický k tomu, co kdo tvrdí. Opravdu mi to všechno připadá, jako nějaká divná a špinavá hra,

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *