Cesta k restartu

Od demokracie k idiokracii

Čím je člověk hloupější, tím více hledá vnější nepřátele. Chybí mu moudrost, která by mu umožnila, aby se zamyslel sám nad sebou a protože to neumí, je mu jasné, že za jeho neúspěch vždy může někdo jiný. I kdyby mu stokrát někdo vysvětloval, že si za to může sám, není to nic platné, právě proto, že je hloupý a natvrdlý, vůči pravdě slepý a hluchý. Tito lidé často ve skutečnosti o žádnou pravdu nestojí a chtějí věřit tomu, co jim vyhovuje. Nakonec, i kdyby to byla úplná blbost, vždy si najdou důvod, proč je to či ono dobrá věc.

Někdo kdysi řekl, že demokracie je systém, který dává práva všem a v důsledku toho se nakonec k moci dostávají idioti a ti, kteří mají nejhorší morální kvality až demokracii ukončí. Jiný slovy je demokracie had, který požírá od ocasu sám sebe. Proč? Protože demokracie je pouze nástrojem, nikoliv smyslem. Na jednu stranu tak vláda osvíceného panovníka je lepší, než demokracie, na druhou stranu je demokracie zase lepší, než vláda panovníka neosvíceného či šíleného. Určitě nesouhlasím s názorem, že demokracie je vždy a za každých okolností nejlepší, ať funguje jakkoliv. To je spíše teoretický předpoklad, víra, než praxe.

Máme tu sice celou soustavu protivah a brzd, ale upřímně řečeno se domnívám, že jsou to jen brzdy, které degeneraci zpomalují, ale nikdy tento proces nemohou zastavit. Jestliže jsme si před 30 lety mysleli, že demokracie se bude už jen vyvíjet a růst, byla to naivní představa. Naopak jsme dost možná v poločase rozpadu, než se vytvoří nový světový systém.

Máme liberální demokracii, proč bychom tedy i blbost nemohli nabízet jako prospěšnou či pokrokovou věc nebo na ní dokonce nepostavit celou ideologii? Proč by čtverec nemohl být kulatý a proč by černá nemohla mít bílou barvu? Bylo by to fér, protože prý i významy slov, na kterých trváme, jsou vlastně jen naše stereotypy a to není korektní. Co je to pravda? Každý má svojí. Co jsou to fakta? I ta může mít každý svoje. Pokud si něco nemůžeme ověřit sami, musíme vždy důvěřovat zdroji – v 99% případů je náš svět postaven na důvěře a na tom, čemu chceme nebo nechceme věřit. Vše se dá ale tvarovat, nabízet a prodávat a neexistuje jiná obrana proti tomu, než zdravý rozum.

Nikoli však „kritické myšlení“ – jak se dnes učí, ale zakotvení ve tradičních hodnotách – protože když chybí tradice a kontinuita, může být i kritické myšlení k ničemu a může vést jen k technokracii, relativismu a zpochybňování všeho, protože kriticky uznáme, že si vše zaslouží kritiku. Nebo vede k tomu, že víra je nahrazována ideologií a stává se ideologií. Evropská unie je postavená právě na takovémto systému technokracie, která využívá ideologii, ať už jí říkáme genderová, či politické korektnosti. Nejsou to nic jiného, že politické konstrukty – nesmysly, kterými nás krmí, zatímco naše veřejnoprávní média nás jimi ochotně krmí. Tedy ne snad proto, že by šlo o propagandu, ale prostě proto, že mnoho lidí tomu opravdu věří a ochota zvát do studia hosty s opačným názorem rozhodně není příliš velká.

Lidé se často musejí spoléhat na zesměšňovaná alternativní média, která jsou házena většinou do jednoho pytle s médii proruskými, xenofobními, konspiračními, populistickými, radikálnímu a extrémistickými. Podle hesla – kdo nejde s námi, má takovou nálepku. Snad si ani neuvědomují, že takovým postojem podkopávají svoji vlastní autoritu.

Problém je v tom, že tento neoliberální myšlenkový proud má v Evropské unii jasnou převahu a nerýsuje se nic, co by ho mohlo nahradit. Opozice, byť stále silnější, je roztříštěná a často bojuje sama mezi sebou. Často jde o skutečné populisty, takže se tomu ani nelze divit. A konzervativní proud? Ten je velmi slabý, na okraji. Bohužel zástupci tohoto proudu, kteří v dominují a mají vedoucí úlohu, vedou Evropu úplně špatným směrem.

Máme tu totiž jen tři pilíře – víru, ideologii a pragmatismus. Samotná víra nebo samotná ideologie může vést k fanatismu, zatímco samotný pragmatismus vede k technokracii bez ducha. Jakmile dojde k narušení rovnováhy všech pilířů, hrozí nám hloupost a degenerace, což je i dnes aktuálním problémem. Kritické myšlení nutně předpokládá vztah k hodnotám a když jsou přítomny alespoň v zárodku, můžeme je znovu najít i rozumem. Naproti tomu bez hodnot je i kritické myšlení manipulovatelné, dokonce tak, že i rozumní a vzdělaní lidé se mohou stát blázny, jejichž rozumy jsou brány za bernou minci. Sami sebe se potom ptáme – dělají si tito lidí legraci z jiných nebo jim to opravdu hrabe? Manipulují jinými, nebo jsou sami zmanipulovaní?

Hloupost se stává něčím, co nám vlastně vyhovuje. Umožňuje nám se obklopit falešným světem, bublinou, která je vytvořená přímo pro nás. Tak žijeme ve světě bublin a často věříme jen těm, kdo nám přikyvují a utvrzují nás v našem názoru a ve světě internetu není problém takové duše sehnat, ba dokonce mít i velmi mnoho takových podporovatelů, kteří mohou člověka utvrzovat o jeho blbosti. I když se může zdát, že je to velmi příjemné, ve skutečnosti takto žijeme v sociálních bublinách, které do žádné interakce nevstupují, pouze do sebe narážejí a jedna od druhé se odráží – jako koule na kulečníku. Je to stav, kdy nikdo nikoho neposlouchá a vyhrává ten, kdo druhého přetlačí nikoliv argumenty, ale manipulacemi.

A to je ten problém – demokracie je založená na morálce a diskuzi. Když to ale nefunguje, dostávají se do elitních pozic psychopati a lidé s poruchami osobnosti z nejrůznějších sociálních bublin. Jinými slovy, demokracie je pouze ideál, který ale nikdy nemůže fungovat. Kdysi jsem se domníval, že pouze komunismus je utopie, je ale jasné, že totéž platí pro demokracii. Demokracie se od komunismu liší pouze v tom, že nám dává více svobody a více času k tomu, abychom se připravili na příchod nové totality, kdy bude demokracie zcela privatizována a sofistikovaně demontována novými elitami. Tedy tiše, tak, aby si toho nikdo nevšiml – tedy pokud nepřijde nějaká velká pohroma, která by ospravedlnila rychlé zavedení nových pořádků.

Kvantita versus kvalita

Přestože naše medicína je stále dokonalejší, rapidně roste počet nejrůznějších poruch, psychických, nervových, sexuálních, emočních, či osobnostních. Z prostředí nefungujících rodin se pak rekrutují jedinci zaměření na to, aby rozkládali společnost zevnitř. A nepotřebují k tomu ani žádné zbraně. Stačí jen jejich slova. Tzv. islámský stát je v podstatě jen nejviditelnější špička ledovce, myslím si, že tento problém chybějící interakce je poněkud širší a hlubší. To je skutečné vyprázdnění hodnot, které ale žádnými proklamacemi hodnot nahradit nelze. Jsou to jen manipulace a prázdná slova, nesmyslné ideologie, které vytváří dojem velkého pokroku. Jako velké nafouknuté bubliny, které dovedou pohltit a oblouznit masy lidí, aby potom splaskly a ukázaly v jakém bludu lidé, kteří jejich myšlenkám uvěřili, žili.

Myslím si, že dnes k tomuto nedostatku interakce výrazně přispělo to, že reálné vztahy se v masové míře přesunuly na internet. Osobní vztahy jako takové, včetně toho, čemu jsme donedávna říkali „rodina“ v tomto světle jakoby ztrácely význam. To je obrovská změna oproti minulosti, takže rodinu dnes může tvořit klidně i jakési virtuální společenství neznámých lidí z různých konců světa. Snad každý třetí člověk na ulici se dnes dívá do svého chytrého mobilu a v 90% to, co na něm sleduje jsou společenské sítě. Někteří psychologové říkají, že je to v pořádku a že jen to jen jiný způsob vztahů a že osobní vztahy do budoucna v podstatě ani nebudou do značné míry třeba a že je třeba chápat i slovo rodina jinak, protože pro moderního člověka slovo vztah znamená něco zcela jiného. Že je třeba tento pohled zrevidovat.

Je to ale velmi povrchní pohled, založený na představě, že když se něco stane běžným – je to také správné a je pouze třeba zrevidovat definici pojmu a přizpůsobit se době. A když je to běžné, je to i normální – i kdyby to bylo zvrácené. Jinými slovy, klademe rovnítko mezi slova běžné, normální, správné. Hodnotíme totiž věci nikoli z hlediska kvality a hodnoty, ale z hlediska kvantity a kvantita se pro nás stává určujícím měřítkem. Čím více virtuálních přátel a čím více lajků, tím máme dojem, že jsme bohatší, přitom to vůbec nemusí tak být – ba dokonce to může být i naopak. Co kdyby ale najednou internet zkolaboval, přestal na dlouho fungovat a lidé opět byli nuceni navazovat osobní vztahy? Hledat si přátele jinak, než na společenských virtuálních sítích? Kdyby lidé do vztahů museli investovat část sebe, svého času, peněz, námahy… Nevážili by si pak těchto vztahů mnohem více a neměly by i pro ně větší hodnotu?

Často se divíme, jak naši předkové vztahy vnímali, jak je brali vážně. Nebyl internet a tak každý ručně psaný dopis byl velmi cenný. Místo sociálních sítí byly pen friend cluby, ve kterých si lidé měnili adresy s těmi, kdo si chtěli s někým dopisovat. Dnes snadná komunikační dostupnost – kvantita, nahrazuje kvalitu. Lidé už nejsou nuceni někoho dlouho poznávat, babrat se s ním, není problém, při prvním znelíbení druhého prostě poslat k čertu a vyhodit ho se seznamu přátel. Není třeba se s nikým dlouho párat, je možné ho rychle vyměnit, atd.

Dnes se tak trochu stává vše jen spotřebním zbožím, dnes se použije, zítra vyhodí, pak se koupí nové – no a co? Vždyť podporujeme spotřebu a výrobu… Nic se neopravuje – máme pocit, že takové investice se nevyplatí a to je pravda, protože tak je to dnes záměrně nastaveno. Všichni víme, jaká je mela po akčním zboží z letáků. Máme rádi vše co je pěkné, rychlé, levné a účinné. Domníváme se automaticky, že proto je to už také kvalitní.

V našem systému je rozhodující spotřeba a růst, o kterém se domníváme, že může být nekončený. Je to v podstatě ten úplně nejdůležitější ukazatel našeho života, kterému jsme podřídili vše. Čím více spotřebujeme, tím se domníváme, že se budeme mít lépe a lépe. Čím více spotřebujeme věcí, služeb, zážitků, dojmů, čím více lajků a ohlasů, tím si připadáme bohatší. Tedy dokud nám nedojde, že všechno je to jen chiméra. Jenže, když jsme v jejím kolotoči, těžko se můžeme zastavit a udělat si čas, abychom si to uvědomili a pochopili, že kvalita vyžaduje naše úsilí, než kvalitní věci ani vztahy nerostou na stromech zdarma, ani nejsou na prodej za akční ceny. A že z té obrovské konzumní hromady věcí, zážitků a lidí, které je všude kolem nás a která na nás svými reklamami a světly útočí ze všech stran, je jen málo toho, co stojí za pozornost. Jenže jsme až příliš okouzlení fantastickou nabídkou konzumu, že je opravdu těžké tomu všemu odolat.

Kolotoč se točí setrvačností

Zvláště, když čteme články typu „odborníci radí, profesionálové doporučují, psychologové říkají“… I kdyby to byly nesmysly – necháme se rádi manipulovat, když nám potvrzují to, co si myslíme. Manipulátoři až příliš dobře vědí, jak zalichotit, jak si lidi získat a jak jim prodat to, co potřebují. Ostatně na tom dodnes úspěšně parazitují tzv. šmejdi, kteří si dnes oblíbili zejména prodej zázračných, super drahých, ale bezcenných „léků“ inzerovaných v různých časopisech. Stát to ví, ale není schopen s okrádáním lidí nic udělat.

Je to jeden velký kolotoč lží a manipulací, na které jsme si ale už tak zvykli, že je pokládáme za pravdy, protože když se něco dost dlouho opakuje, stane se to „pravdou“. Podobně, jako když někdo něco ukradl a vlastní to dostatečně dlouho – pak se stává právoplatným majitelem a běda tomu, kdo by to chtěl měnit. Pokrytectví, alibismus, manipulace a používání dvojího metru se stalo běžnou součástí našeho života. Kritizujeme jiné, že šíří falešné zprávy, protože vidí nebo chtějí vidět svět jinak, ale přitom sami děláme totéž. Poukazujeme na nepřátele, ale současně si je i sami vyrábíme.

To, že dnes máme velké problémy rozlišovat mezi falešnými zprávami a pravdivými, není až tolik překvapivé. Větší problém je, jestliže už nejsme schopni rozlišovat ani mezi virtuální a skutečnou realitou či mezi tím, co je soukromé a veřejné. Navzdory stále lepší osvětě a vzdělávání se zdá, že emoční inteligence moderního člověka klesá tak, že i schopní a rozumní lidé hloupnou. Přes obrovský společenský pokrok, kterého jsme byli svědky během posledního století, se zdá, jakoby se naše kultura vracela zpět.

Na jednu stranu tu máme velký úpadek, na druhou stranu stále více těch, kteří se na něm podílet nechtějí a kteří vidí, že se jako lidstvo ocitáme na slepé koleji, která nikam nevede. Společnost táhne rychlá lokomotiva značky ekonomický růst, i když lépe by bylo říci, že tento vlak, který nikdo není schopen zastavit a ani výrazněji odklonit, jede spíše už jen samospádem a setrvačností. A vystoupíme, až vykolejí. Tedy alespoň ti, co přežijí. Nikdo, žádná politická síla to nebude nikdy moci změnit, dokud nedojde k havárii. Protože tak je systém dávno nastaven.

Stále znovu vznikají nové a nové antisystémové síly, které však nemají žádný plán. Ostatně jaké také kritizuji, ale vím, že prostě neexistuje nic lepšího, čím bychom současný systém nahradili. Nespokojenost a frustrace je jedna věc, ale schopnost něco vymyslet a změnit systém je věc druhá. Jediné, oč se zatím můžeme snažit jsou pouze dílčí změny v rámci stávajícího systému.

Naší jedinou šancí je udělat si jasno v hodnotách, jejich nastavení a uspořádání, protože jinak se topíme v chaosu, ochotni věřit každé reklamě a každému hlasu „odborníků“ kteří se za ně třeba jen vydávají, protože jim někdo dal prostor, zatímco hlas jiných není vítán, jak to vidíme – bohužel stále častěji i ve veřejnoprávních médiích, kde by se žádné manipulace vůbec neměly vyskytovat. Pokud se někdo vyjádří důrazně kriticky o Evropské unii nebo o západní medicíně, neměl by to být důvod k tomu, aby na příště nebyl už zván do hlavního vysílacího času, kde mají prostor jen ti, kdo mají mainstreamové nebo nekonfliktní názory. Taková autocenzura je zbytečná a hloupá. Tolik let po revoluci by nic takového dávno už nemělo existovat.

Od prvního pádu k restartu

Manipulace které se opakují v různých podobách snad v celých dějinách lidstva, od první lži a prvního hříchu člověka, nikdy neskončily a naopak s rozvojem médií jsou stále mocnější zbraní. Dokonce tak mocnou, že ani skutečné zbraně nejsou třeba. Je to však ve skutečnosti neustálý vývoj společnosti, který je do jisté míry zacyklený sám do sebe. Nemusí být nutně devastující, nakonec vidíme to i dnes – navzdory všeobecnému duchovnímu úpadku v důsledku materialismu a zvrácených ideologií, které se snaží „zlepšovat“ svět nebo určovat to, co si mají lidé myslet nebo co mají chtít, roste současně i počet těch, kteří se už nenechají tak snadno vodit za nos. A co je ještě zvláštnější, že zdaleka nejde jen o lidi, kteří jsou nějak duchovně založení – což je velmi dobré znamení. To vše ale nutně vede k polarizaci společnosti. Na vině však nejsou tak úplně ti, kteří společnost polarizují, protože jsou spíše produktem doby a odrazem stavu společnosti, která zažívá svůj kvas, neklid a třídění, dobu, kdy se profiluje nový svět.

Průvodním jevem tohoto profilování je i současný mezi patriotismem a internacionálou, mezi těmi, kterým jsou bližší pravicové ideje a těm, kterým je bližší neomarxismus, což není v podstatě nic jiného, než komunistické ideje upravené neoliberalismem a politikou korektností. Pozitivem internacionalistů je to, že se dovedou snáze domluvit, než pravičáci, jejich negativem zase to, že si rádi podřezávají větev sami pod sebou a nahrávají pravičákům, protože jejich ideály jsou do jisté míry naivní a utopické. Potřeba je ale samozřejmě obojí, jak schopnost být levicový vizionář se sociálním cítěním, tak pragmatický patriot stojící pevně nohama na zemi, který ví, že vše nemůže patřit všem a každý nemůže mít právo na všechno.

Boj mezi internacionálními demokraty a patriotickými konzervativci probíhá v celém západním světě už drahnou dobu, ale až nyní nabývá nových významů a má nové akcenty, než třeba v 19. století V důsledku toho pak tzv. sociální inženýři a snílkové dostávají nálepku sluníčkářů, zatímco patrioti dostávají nálepku extrémistů a různých fobů. Celé toto nálepkování je ale velmi nešťastné a projevem nízké kultury.

Tak jak globalizace a technický vývoj nahrává internacionalistům, tak roste i nebezpečí skutečného extrémismu, především pravicového. Kritický bod vždy nastává v okamžiku, kdy je technický vývoj rychlejší, než duchovní a právě to je to, před čím dnes stojíme… Když naše hodnoty budou rychle nahrazeny jinými, vlivem překotného technického, konzumního a mediálního rozvoje, který předbíhá rozvoj kulturní, duchovní, mravní, morální a osobnostní, je tento stav předzvěstí budoucího kolapsu, bodu, ze kterého neexistuje cesta zpět. Jediná možnost bude nikoliv upgrade a další revoluce, ale restart a kompletní „přeinstalace“ systému. Otázka není zda  k tomu někdy dojde, ale jen kdy a jak rychle.

To, že žijeme v době velkého třídění a že stojíme na počátku nové éry lidstva snad každý, kdo nenosí kapuci na očích a sluchátka na uších, vnímá. Společnost se bude dále polarizovat na dvě a části – na ty, kdo budou vítat nový svět a na ty, kdo si budou za každou cenu chtít zachránit ten starý, který odchází. Tedy samozřejmě kromě toho, že tu budou další fragmenty, které ale už možná nebudou až tak významné. Šalba je ale v tom, že vítači budou prezentování jako ti, kteří setrvávají na stereotypech a ochránci starého světa za ti za lidi nové doby – i když ve skutečnosti to bude úplně naopak.