Češi mají sex méně často než v roce 2013, většina je se svým sexuálním životem spokojena. Vyplývá to z nového průzkumu odborníků z Národního ústavu duševního zdraví (NUDZ). Podle něj je průměrná frekvence sexu v celé české populaci méně než jednou měsíčně, v případě mladých lidí to bylo u žen průměrně 1,7krát za měsíc a u mužů 1,3krát.
Pamatuji na průzkumy z dob před 20 lety, kdy se ještě uváděl průměr 2-3x týdně a mezi mladými lidmi často i každý den. Pokud je to pravda, tak se frekvence skutečně významně snížila a dostala se na úroveň seniorů, kterým bylo tehdy 80+. Není to ale zase tak překvapivá informace vzhledem ke komunikačním technologiím, která za tu dobu udělaly velký pokrok a významně zasahují do našich životů. Ono také není nic příjemného, že žena se kterou se milujete, současně každou chvíli kontroluje svůj telefon aby čekovala nové komenty a lajky. Na to se zkrátka nejde soustředit. Nebo když muž místo toho, aby se věnoval ženě, sedí dlouho do noci u svého notebooku s odkazem na to, že má moc práce. Bůhví co tam ale ve skutečnosti dělá, protože se vrátí tak vyčerpaný, ale na nějaké milování vůbec nemá chuť.
Nedávno jsem četl jeden zajímavý rozhovor s jednou lehkou ženu která nabízí sexuální služby ve svém privátu a stěžovala si, že už to dávno není, co to bývalo, že zákazníků výrazně ubylo a musela jít s cenou už hodně dolů. Když už prý někdo přijde, tak jí buď v posteli rovnou usne nebo si přijde jen popovídat, takže dělá spíše psychoterapeutku a vrbu. Bůhví proč. Tak si říkám, jestli to není tím, že v mobilu takový zákazník má sice desítky virtuálních přátel, ale možná nikdo z nich nemá zájem si s ním kromě posílání lajků a zpráv, telefonovat. Nebo dokonce osobně se s ním setkat.
Na druhou stranu je ale dobrá zpráva, pokud je člověk se svým sexuálním životem spokojen a je-li spokojenost oboustranná. Pokud spoustu pár má pouze platonický vztah, nemá potřebu spolu navzájem něco fyzicky dělat nebo spolu ani nemluví a každý se věnuje hlavně své kouzelné krabičce, proč ne. Tito lidé často říkají, že jsou se svým sexuálním životem velmi spokojeni, protože ho mohou mít kdykoliv, tedy třeba vůbec a protože ten druhý po nich nic nechce. Nebo si na tu nepříjemnou fyzickou nutnost vyhradí čas jednou do měsíce – to se ještě zvládnout dá. A pokud nechceme děti ze zkumavky.
Nejen počet virtuálních přátel je mimořádné důležitý pro psychickou pohodu, ale i počet lajků – hodně to říká o kvalitě vaší práce a o tom, jak jste vidět. Uvědomila si to i ministryně pro vědu Langšádlová, která z hrůzou zjistila, že jich nemá dostatek, takže musí svůj post dát k dispozici. Není to zkrátka žádná legrace. Pokud člověk nemá dostatek lajků nebo má špatné komentáře, je s jeho životem obvykle něco špatně a sex je logicky až to poslední, na co by měl chuť myslet. S podobnými pochybnostmi o své nedostatečnosti v důsledku špatných komentářů a nedostatku lajků se velmi často setkáváme u mladé generace. Vidíme ale, že se nevyhýbají ani starším a vzdělaným lidem. A dokonce ani těm, kteří se zabývají vědou.
Dříve mi bylo pořád divné, proč lidé stále sledují komentáře a lajky, proč neustále fotí sebe, to kde právě jsou, proč si fotí jídlo, které právě jedí, proč neustále dokumentují každou hodinu svého života a informují o své činnosti půlku světa, proč ty fotky neustále rozesílají svým virtuálním přátelům, proč neustále sledují ty jejich a komentují je, proč ženy udržují paralelní vztah s 15 muži současně, apod… Teď už to snad chápu – být v centru pozornosti je pro ně to, co je nejspíše udržuje v psychické pohodě a utvrzuje je o jejich identitě. Navíc, představa, že by mohli něco propásnout je stresující. To, že je to velmi namáhavé a časově náročné, je zřejmé. Vidíme často, že ani děti ve škole se o přestávkách nemají čas mezi sebou bavit.
Na písni od Žentouru je vidět, jak některé texty zastarávají a potřebovaly by upravit pro dnešní dobu. Tedy místo „Promilujem celou noc“ by mohlo být „Pročatujem celou noc“. Přece jen, není rok 1989. Leda že by milování mělo znamenat oslavu revoluce. Tak by to mohl dnešní člověk mylně totiž chápat, respektive budoucí generace tomu textu rozumět nebudou. Pamětníků je dnes ještě dost.
Kyborgové se budou ale ptát, proč lidé tehdy celou noc věnovali čas něčemu tak fyzicky přízemnímu, jestliže děti se v jejich době rodí v laboratoři dělením buněk a pro sexuální uspokojení mají virtuální realitu, hologramy, kterých se mohou dotýkat a androidy u kterých nepoznají, zda se baví s člověkem nebo robotem? Těžko říci, jak budou rozumět našemu světu a jak si ho budou vykládat. Možná budou mít o své historii podobně zkreslené představy jako my máme o lidech ve středověku či o životě ve starověku. Budou mít o nás nepochybně mnohem více informací zachovaných v datových úložištích, ale jejich mentalita a způsob chápání bude hodně odlišné. Pokud se budou dívat na film který byl natočen před 1000 lety, asi to bude pro ně nesmírně nudné – nejenže budou potřebovat jazykový překlad (bude automatický přes čip v mozku, takže ho hned uslyší ve svém jazyce), ale nebudou rozumět ději. Budou potřebovat komentář a film jim poslouží hlavně jako výukový materiál pro hodiny historie.