Co je umění a co ne?

Mona Lisa, by Leonardo da Vinci, from C2RMF retouched.jpg

Lidé si vždy lámali hlavu nad tím, co si asi Mona Lisa na tomto obrazu myslí. Možná bychom byli překvapeni, že nic zvláštního. Umělci si ale podařilo vyvolat dojem tajemství. A to je umění. Umění působit na duši, vyvolávat pocity, nálady, dojmy, někdy i provokovat a klást otázky. Zaujmout. Ne vulgárně, to je spíše pornografie. Zaujmout inteligentně a vtáhnout vás do svého světa. A to není snadné. Stejně jako vyjádřit to, co nelze vyjádřit slovy.

Umění to je velmi abstraktní pojem. Hodnotu umění totiž nelze nijak změřit jako sportovní výkon. Můžeme sice měřit popularitu, která může mít nepřímou souvislost s uměním, jenže vkus většiny může být deformovaný – i když nemusí. Ale jak poznáme, že my máme vkus, který je vytříbený a že tomu rozumíme? Ano to není zcela jasné. Vzdělání, tituly ani školy taky nemusí být přímou úměrou tomu, čemu rozumíme a co umíme ohodnotit.

Podle mého názoru můžeme hodnotit jen to, k čemu máme nějaký vztah, co nás oslovuje. Co dovedeme pochopit a ocenit – alespoň pokud jde o druh nebo žánr umění. Nemůžeme totiž hodnotit stejným metrem každý umělecký směr a projev a musíme ke každému přistupovat zcela jinak. A nemůžeme dokonce hodnotit stejným metrem ani různá díla různých umělců, i když je řadíme do stejného žánru, stylu nebo uměleckému směru. I tady musíme hodnotit individuálně. Nemůžeme navzájem srovnávat různé styly, žánry a ani umělce. A i když budeme k hodnocení uměleckého díla takto přistupovat, bude naše hodnocení stejně ovlivněno naším vlastním vkusem…

Jinak budeme hodnotit třeba art deco, impresionismus a jinak modernu. Musíme mít ale ke všem těmto stylům vztah, musí nás oslovovat. Pokud nás nijak neoslovují, nemůžeme jim porozumět a ani je hodnotit. Stejné je to s hudbou. nemůžeme podle stejného měřítka hodnotit operní díla, symfonie, disco, country… A dokonce musíme rozlišovat i mezi různými podžánry a podstyly těchto podžánrů. Není glam rock jako industrial rock a není country jako nashwille sound, není Chicago house jako garage house, není psychobilly jako punkbilly, apod. Každý z uměleckých žánrů může mít mnoho podob, protože každý umělec může mít k tomuto žánru, do které ho škatulkujeme, jiný přístup. Ve skutečnosti každý umělec a každý styl je originál, i když ovlivněný různými vlivy.

Často se objevují tzv. kritici a odborníci, kteří skutečně rozumí mnoha uměleckým směrům, přesto těch je tolik, že je prostě ani oni nemohou obsáhnout, natož ještě mít je všem vztah, schopnost je ocenit, porozumět jim a správně je ohodnotit. Vždy pro vás budou existovat oblasti umění nepochopitelné, nepřístupné a tudíž bezcenné. Možná proto, že bezcenné opravdu jsou, ale možná i proto, že jste je dosud nepochopili. A jestliže něco nechápu, nemohu to hodnotit. Jako intelektuál mající silný vztah k freejazzu, folku či avantgardnímu či alternativnímu umění, těžko mohu hodnotit elektronickou hudbu, hardrock či komerční mainstream, pokud je to mimo oblast mého cítění, atd. Pokud mám vztah k baroknímu umění a moderna mi nic neříká, bude pro mě moderna jen sbírka bezcenných nesmyslů. 

Nenechte se proto ovlivňovat tím, jak kdo hodnotí jaké umění. I když je to odborník a rozumí mu. Řiďte se svým vlastním vkusem. Buď se vám to líbí, oslovuje vás to, motivuje nebo inspiruje – prostě něco pozitivního vám to dává, pak je to vždy umění dobré. A o to jde. Umění znamená oslovit někoho svým projevem, navázat kontakt s druhou stranou – bez ohledu na to, zda v širokém či úzkém měřítku – tady zase vstupuje do hry reklama a média. Umění se může skrývat i tam, kde o něm nikdo neví a kde ho nikdo nehledá. Stejně jako může být v díle, které duševně sdílí miliony obdivovatelů. Na tom vůbec nezáleží.

Umění nehledáme proto, že ho někdo vysoko ocenil – to je spekulace. Umění hledáme proto, že my sami mu dáváme cenu a že má pro nás cenu. I když ho třeba chápeme jen my. Pak se můžeme ale ptát sama sebe, jestli jsme my tak vnímaví nebo máme tak divný vkus. Pravda ale může být jedno i druhé. Ale ani na tom nezáleží. Hodnocení umění je opravdu více subjektivní, než objektivní. Nenechte se znechutit žádným kritikem, který zkritizuje to, co se vám líbí. Nejvíce totiž kritizují ti, kteří si myslí, že rozumí i tomu, co k čemu nemají žádný vztah a proto to nechápou.

Kritikové umění často používají racionální analýzu a škatulkování. Jenže to lze právě lze o umění často uplatnit jen velmi těžko, neboť umění není záležitosti rozumu a racionality. Umění je záležitostí vyjádření pocitů a pocit je nehmatatelný a neměřitelný. Pocit je to, co vás hřeje u srdce, co vás vzrušuje, co vás těší, co vás baví, po čem vám třeba běhá mráz po zádech… I když nevíte proč a vůbec netušíte, proč vás umělecké dílo oslovuje a nedokážete přesně popsat, co se vám na něm líbí a co vás vede k tomu, že je vyhledáváte. Navzdory tomu, že kritici ho třeba hodnotí jako velmi slabé. Nestává se to často a většinou tu existuje nějaká nepřímá úměra – ale stává se to také.

Tajemství umění

Základem hodnotného umění je, když se dělá s láskou a z radosti. A když ho dělá ten, kdo má nadšení, inspiraci a invenci. A samozřejmě talent. To je dar. Bez toho žádné umění neexistuje. Možná jen průměrné dílo, které nejspíše většinu lidí nechá úplně chladným. Možná neurazí, ale ani nenadchne. Možná je to dobře a solidně odvedená práce, ale nic navíc. Vzdělání, praxe a rutina, to je věc spíše řemesla, než skutečného umění.  To všechno je jen základ, dobrý, ale ne vždy úplně nutný, zvláště pokud chybí talent, nadšení a invence. Umění, to je více, než řemeslo a dokonale provedená práce. Umění má jiný, neviditelný rozměr, který umí zachytit pocit, atmosféru a vyjádřit to, co leze říci slovy. Čím je tento rozměr větší, tím hlouběji může zasáhnout. Sice ne každého – ale o to nejde.

Čím více druhů umění se naučíte chápat, tím více se můžete obohatit. Nikdy se nemůžeme naučit chápat všechny druhy umění a ani jim rozumět – nejen proto, že jde třeba o bezcenná díla. Umění je tu proto, aby obohatilo náš život a aby náš vnitřní svět spojilo s vnitřním světem umělce, stejně jako naopak. Umění je způsob vzájemného obohacování. Dílo je jen prostředek k tomu, prostředek sloužící k jeho vyjádření.

Umění může člověka velmi obohatit, pokud se mu naučí rozumět. Neutuží vaše logické myšlení či paměť, ale může vám pomoci vidět to, co je neviditelné, nehmatatelné a také neměřitelné. To, co zůstává, i když třeba mozek nefunguje. Zákony matematiky, fyziky, chemie, finančnictví, ekonomiky či dosažené sportovní výkony jednou ztratí smysl, ale umění – to přetrvá. A pokud je skutečně nadčasové, zůstane možná i navěky. Stejně jako moudrost a láska.

Umění je rychle vzbudit zájem, když se dílo stane hitem. Je umění vycítit to, co právě letí, co lidé chtějí. Mnohem větší umění ale ještě je vytvořit to, co udrží jejich pozornost anebo co osloví i ty, kteří tu budou tehdy, kdy my už tu třeba dávno nebudeme. A to je umění ve všech druzích umění to největší.

Moderní umění

Je pravda, že kvalita umění je dnes poněkud na ústupu a zdá se, že zlatá éra je už dávno pryč. Ne ve všem a vždy, ale celkově vzato asi ano a s tím nic neuděláme. To je ale dáno tempem doby. Dnes není čas si hrát nebo se s něčím piplat. Upřednostňujeme rychlost, strohost, jednoduchost, praktičnost, pohodlí… A máme mnoho jiných zájmů. Preferujeme umění abstraktní a rychlé – uměleckou zkratku, i když pak není jasné, jestli je ten flek, čára nebo skřek ještě umění nebo zda to už není spíše projev dekadence. V mnoha případech jistě ano, i když nám kritikové budou říkat pravý opak a dělat z lidí hlupáky, takže budete mít dojem, že jste jste ještě hloupí, pokud jste nepochopil záměr umělce a neumíte ocenit jeho projev. Něco jiného je totiž umění a něco jiného bezcenné dílo, které je vhodně prezentované a sofistikovaně okecané. Myslím, že dělat si z lidí legraci a vydávat za umělce i ty, kteří žádnými umělci nejsou, to prostě patří do dnešní doby.  A když se takovým pseudoumělcům nepodaří svoji věrohodnou prezentací přesvědčit lidi, ještě se cítí dotčení, protože se cítí povýšení a udělají z vás člověka, který umění vůbec nerozumí. Může to být pravda, ale možná také vůbec ne.  V umění neplatí logika a argumenty. Respektive do určité míry také platí, ale lze je těžko používat.

I přes velké množství samozvaných pseudoumělců toužících se proslavit, vydělat či si dokázat důležitost, je tu stále mnoho těch, kdo umění dělají bez postranních úmyslů, z potřeby tvořit, z radosti… Umění se rozvíjí dále. Důkazem toho, že vzniká stále více stylů, žánrů a směrů… Umění stále žije. I když čím více ho je a čím větší je produkce, tím hůře se možná hledá. Úspěšný umělec by chtěl být kdekdo a nejlépe hned. Lidí, kteří nemají žádnou soudnost, ale za to velké sebevědomí nebo potřebu něco zkoušet jen aby si něco dokázali, je dnes spoustu. Tak jako vidíme zástupy „hvězdné pěchoty“ na poli hudby, podobně je vidíme i na poli výtvarném.

Velkou roli dnes hraje jistě i finanční stránka. Mecenášů umění asi dnes už moc staké není. Umění není něco, co by bylo tak vysoko ceněno, jako kdysi. Mnoho lidí se spíše na umění dívá dnes s despektem. Důležitější je se dobře najíst, pobavit se apod. Něco vytvářet, to je často ztráta času. Zvláště, pokud to nevynáší peníze. A to většinou také nevynáší, protože lidé si raději zajdou do restaurace, než by si koupili obraz. A raději si sednou k TV bedně, než aby šli o divadla.

Konzumní a spotřební kultura příliš umění nepřeje a tvůrčí duch se ztrácí. Je to možná škoda, ale umění, stejně jako kultura, do které patří, je jen naším obrazem, vyjádřením našich potřeb. A naše potřeby jsou dnes spíše přízemnější, než byli třeba u lidí kdysi. Nemáme příliš potřebu něco vyjadřovat tvůrčí činností a ani schopnost to ocenit. Paradoxně navzdory tomu, že dnes žijeme v blahobytu. Možná je to proto, že jsme dnes i více rozumově založení, než byli naši předkové a ani nemáme takovou hravost.

Vývoj umění

Umění se stále vyvíjí, svého vrcholu dosáhlo na konci starověku. Po byla dlouhá přestávka, než začala éra barbarů a začal středověk. Skutečným znovuzrozením umění byla až renesance (tj. v překladu znovuzrození). Baroko, rokoko, klasicismus, empír, až do začátku 20. století – to si myslím že byla vrcholná éra. Později už šlo hlavně o praktičnost a funkcionalitu. Samozřejmě i zde se uplatňuje umění, tvořivost ale nemá už tolik prostoru, umění se zjednodušuje a zplošťuje až třeba do králíkáren na bydlení. A to mluvíme jen o architektuře. Podobné je to i na poli vážné hudby, i když se toto vyprazdňování hodnot projevuje poněkud jinak.

Komerční hudba

A podobě i v hudbě komerční, která prožívala svůj zrod, svůj vrchol, stagnaci a nyní, přestože obsahuje mnohonásobně více žánrů a stylů je spíše v období úpadku a vyprazdňování. Nejvíce se to projevovalo na přelomu 80. a 90. let. Potom se začala rozvíjet hudba elektronická a přišly nové digitální nástroje a hudba tvořená počítači, což hudební scénu výrazně oživilo a dodalo nový vítr. Přesto ani to nestačí a určitá ztráta invence je znát. Především na naší domácí scéně. Ale i na té Americké. Je tu třeba mnoho kvalitní hudby, ale nemá šanci proniknout do hlavního proudu – buď není zájem posluchačů nebo médií.

Ztráta invence a nápadů se dnes často v mainstreamu nahrazuje pohodovým relaxačním stylem, zvl. v americe populárním rockovým blues (r’n’b), který v podstatě komerční střední proud do značné míry vyplnil. Rock a country dokonce zatlačil ještě více na periferii. Rock se hraje stále méně a klasické country prakticky vůbec. (To bylo po roce 1993 nahrazeno nově vytvořeným stylem, který se někdy nazývá country rock, což je v podstatě takový komerční relaxační pohodový rock. Z folkem a lidovostí country nemá nic společného – tento styl, které si my starší pamatuje jako „pravé country“ se dnes nazývá Nashwille Sound a hrál se v letech cca 1958-93. Před tím to byl tzv. country swing a lidové hillbily. Nový styl jen zdědil název country). Tento moderní konzumní „pohodářský styl“, který má i moderní rytmické blues sice nic extra hodnotného ani nápaditého není, ale dobře se to poslouchá. I když i vytvořit takovou komerční hudbu je do jisté míry také umění.