Parazité a manipulátoři

Matrix je paradigma, kterému lidé uvěřili nebo takové, kterému věřit chtějí, i když tuší, že by vše nemuselo být tak, jak si myslí. Nebo i když tuší, že by to mohlo jít i jinak. Protože ale nevěří, že by to bylo pro ně lepší, kdyby uvěřili nebo stav změnili, spokojí se raději s tím, co je. Zvykli si totiž na své omezené možnosti tak, že jim připadají jako výhoda, takže se bojí podívat se pravdě do očí. Proto raději budou lhát sami sobě i jiným. Lhát tak, aby se utvrzovali ve své vlastní lži, i když jim svědomí říká, že to není správné. Jejich pohodlí je pro ně totiž důležitější.

Raději budou žít v teplé, ale smradlavé a temné místnosti, než aby vyšli na světlo a čerstvý vzduch. Raději se budou klanět jiným lidem, aby za to měli výhody, než aby něco udělali oni. Raději budou kritizovat jiné, než aby něco udělali oni. Raději se nechají litovat jinými a předstírat, jak se mají zle, než aby se pokusili to změnit. Raději budou pobírat dávky, než aby se pustili do práce. Jsou to lidé, kterými nikdo nepohne. Lidé, kterým se zalíbilo žít ve lži. A mnozí lidé jim to věří. Věří jim jejich neštěstí, mají s nimi soucit. Ne vždy je totiž snadné poznat, kdy si soucit zaslouží a kdy si ho získají proto, že jsou to výborní manipulátoři. Ať už jim jde více o peníze nebo o vaši lásku. Vědí, jak působit na vaše emoce a jak si získat vaší pozornost. Jak si ukrást trochu vašeho soucitu, jak způsobit výčitky vašeho svědomí, jak vás zmanipulovat. Jsou to upíři citů a peněz, lidé, kteří si živí dobrým srdcem jiných lidí.

Mějte s nimi trpělivost – jsou to totiž opravdu chudáci, i když si to neuvědomují. Přílišná tolerance není namístě, stejně jako jimi opovrhovat. Mějte s těmito ubohými lidmi soucit, ale ne více, než si skutečně zaslouží. Pomáhat je správné, ale utvrzovat tyto lidi v tom, že jednají správně, dobré není. Stejně jim nepomůžete. Je to jejich problém a jejich myšlení, které mohou změnit jen oni. Kdyby chtěli. Ale to oni nechtějí. Pokud je to možné, snažte se od nich odpoutat. Rozumná komunikace s nimi stejně není možná a je vždy jednosměrná – mají svůj vlastní falešný svět, ve kterém se cítí bezpečně. Je to jejich komfortní zóna.

Ne všichni parazité jsou takoví, kteří hrají především na emoce a cit. Jsou i takoví, kteří jsou intelektuálně velmi zdatní. Nesnaží se působit ani tak na emoce, jako na vaši mysl a rozum. Budou vymýšlet desítky důvodů, proč něco nejde, i když to jde, sofistikované elaboráty, vědecké práce a pojednání o tom, že je něco tak jak je a že to nemůže být jinak, i když je to jinak. Často je to zadání, na politickou či společenskou objednávku. Tito parazité mají velkou moc v tom, že se jejich rukojmími stávají masy lidí, nejen běžní lidé, ale dokonce i odborníci. Jsou to z velké části ti, kteří určují falešný matrix společnosti.

Avšak pro všechny parazity, pro emocionální i intelektuálně vyspělé je společné to, že pravda pro ně nemá žádnou hodnotu. Jsou jalo sliz – nemají žádnou páteř, žádnou sebeúctu, ani když jim sebevědomí nechybí. Pravdy si váží pouze tak, jaké výhody to přináší. Pokud žádné, nemá pro ně hodnotu také žádnou. Jejich životem jsou lži a manipulace. Nijak se tím netrápí a žijí tak s lehkým srdcem, i když netuší, že za to jednou zaplatí vysokou cenu.

Nakolik se takovým lidem podobají všichni, kterým se líbí žít ve falešném matrixu – ve lži? Jistě každý není takový parazit, ale kdo ví, jestli takovým parazitem není do jisté, třeba jen malé míry, většina z nás?  A kdo ví, jestli my jako lidstvo na Zemi jen neparazitujeme? Možná by ani nebylo divné, kdyby se Země otřásla jako pes, aby nás parazity vyklepala. Často se tak nechováme totiž jen mezi sebou, ale i k celé planetě. Nebo jí více prospíváme a pomáháme, než škodíme? Naše Země, je jako naše matka – jinou nemáme. Nelze jen využívat, je třeba i dávat. S radostí a nezištně. Takové dávání je zpočátku velmi těžké, zvláštně pokud toho málo vyděláme. Pokud se ale stává pravidlem, zjistíme, že je vlastně osvobozující. Pokud máme zájem být svobodní a nelibujeme si žít ve falešném matrixu. Není třeba dávat mnoho, ale často a s radostí. Třeba jen symbolicky – podle možností. Nejen z nadbytku, se kterým si nevíte rady. Ale také ne každému a na potkání, kdo nastaví ruku. Taková solidarita je opravdu falešná.