Naše národní hrdost

Obdivují všechy ty rusofoby v diskusích na iDnes, kteří říkají:

„Děkuji za samet – i když ne vše je dokonalé
Děkuji za EU, kde jsou lidská práva na prvním místě- i když EU není zdaleka dokonalá.
Děkuji za členství v NATO – i když není dokonalé.
Děkuji za příslušnost k západní civilizaci.
Děkuji za to, že máme demokracii, kterou si můžeme užívat.
Děkuji za to, že i lidé s totalitním myšlením mohou výdobytky demokracie tady na diskusích užívat s námi. Aspoň si lépe uvědomujeme, za co máme být vděční.“

Samozřejmě, já také děkuji. Děkuji i za revoluci. Ale dnešní svět se posunul mnohem dále, není pořád rok 1989 ani 1999.

Pro tyto lidi znamenala 90. léta jakýsi konec vývoje. Ve skutečnosti je to byl ale teprve jen začátek.

Začátek velkých změn v celém světě. Celá západní civilizace za kterou děkujeme, se musí od základu změnit – a my, kteří máme zkušenosti s totalitou, bychom k tomu měli výrazně přispět, jinak všichni, včetně západu, spadneme jednou do nové totality. Západ tuto zkušenost nemá, neví, co to je a možná proto, by si to někteří tam rádi vyzkoušeli. My to však zapotřebí nemáme.

Tito lidé žijí sladkým spánkem nevědomosti, zmasírovaní protiruskou propagandou, že kdybychom snad nedejbože vystoupili z EU, obsadila by nás ruská armáda. Nadávají na rusofily a přitom si nevšimli, že se z nich stali rusofobové. Snad ani netuší, jaký je rok, v jaké době žijí, ani to, že se buduje totalita nová. Možná se rádi pokloní i šelmě, až dostanou její cejch na čelo – budou říkat, děkuji ti šelmo, že se ti můžu klanět a dáváš mi, co potřebuji…

Inu nic není tak černobílé… Není třeba být rusofob, ani rusofil, stačí kdybychom konečně jednou byli po velmi dlouhé době zase sami sebou. Tito lidí nám říkají, že to nejde, že na to jsme příliš malí, příliš slabí a příliš bezmocní. Opravdu? Zdá se, že naše národní hrdost je už po staletí mrtvá, proto se potřebujeme stále k někomu upínat. A to je také důvod, který nám brání vidět svět takový, jaký je. Orientovat se v čase a prostoru.

Dnešní svět je opravdu jiné a doba je jiná. Tito lidé však stále mentálně žijí v době, kdy byl svět rozdělen na východ a západ železnou oponou. A proto mají takovou potřebu se upínat na západ, protože se bojí, že kdyby to neudělali, patřili bychom zase na východ. Ve skutečnosti ale nepatříme nikam – patříme do středu Evropy. A podle toho bychom se měli také chovat. Jako svobodná, nezávislá a především sebevědomá, otevřená, země. Ne jako ostrov malomyslnosti, uzavřenosti, blbé nálady a jednostranné orientace na Slovensko nebo jiné země. Ať už je to Moskva, Brusel nebo Wahisngton. Vezměme si příklad ze Švýcarska, Norska, Rakouska… Jsou to velké země? Nejsou. Chybí jim něco? Ne. Daří se jim zle? Ne. Hrozí, že je obsadí ruská armáda? Sotva…

Měli bychom být zemí, která je otevřená do všech stran, která má nadstandardní vztahy se všemi svými sousedy, nejen s jednou. Aby se nestalo, že nás raději budou objíždět. Třeba jen proto, že díky naší zaostalé dopravní síti je to rychlejší. Jak víme, přeshraniční spojení ani 30 let po revoluci kromě hranic se Slovenskem, je stále velmi ubohé…

Někdy slyšíme, že bychom se jako země měli rozhodnout zda budeme hrát s Moskvou nebo Bruselem. Proč bychom ale měli s někým hrát? My bychom měli hrát podle toho, jaké jsou naše národní zájmy – ne zájmy někoho jiného. Jinak budeme vždy kolonií, zemí nebo protektorátem.  A přitom to není nutné…

Nenechme se manipulovat otázkou, zda chceme patřit na východ nebo na západ. V dnešním světě je totiž už dávno nesmyslná. Nikde není dáno, z jaké strany přichází ohrožení svobody – zda zleva, zprava či z našeho středu? Takový dnes svět opravdu není. Dnes může přijít nepřítel ze kterékoliv strany nebo i ze všech najednou, takže obránci demokracie budou stát na jedné straně, zatímco on je napadne zezadu. Není to hloupé?