Základ naší kultury

Sledoval jsem nedávno debatu poslanců při hlasování o tom, zda má být Velký pátek svátkem kdy je pracovní volno či ne. Docela mě překvapilo, že bylo dost těch, kteří říkali, že to není třeba, protože Velký pátek je svátek náboženský, křesťanský a že je to spíš nevhodné, protože většina z nás jsou stejně ateisté a protože vidíme, jak se náboženství bijí mezi sebou. Je to názor velmi rozšířený, ale to je na tom právě to smutné. Že si již neuvědomujeme, odkud naše hodnoty, kterými se často oháníme, pochází a jaké mají kořeny.

Naše kultura je postavena především na Desateru, které i když ho zdaleka nedodržujeme, jak bychom měli, pokládáme jeho základní přikázání morálky za tak samozřejmé, že se domníváme, že jde o jakési univerzální hodnoty, který vyznává každý nebo kterým každý rozumí. To je ale velký omyl. Naše kultura vychází z náboženských tradic a kořenů, ať se nám to líbí nebo ne nebo už v Boha dávno nevěříme. Tento morální kodex nevymyslel člověk, ani se k němu nedopracoval vývojem. Byla to tvrdá práce proroků a božích služebníků, kteří měli za úkol pozvednout pozemskou rasu na vyšší úroveň a vyvést ji z pravěku barbarství a nejhlubšího primitivismu.

Dnes se mnozí diví, jak mohl někdy fungovat Starý zákon a připadá nám otrocký, nekřesťanský. Tehdy byl však nutný – jediné co platilo byla ruka trestajícího Boha. Až příchodem Krista mohl být nahrazen laskavým Bohem. Cesta k poznání laskavé tváře Boha byla dlouhá, trnitá a z velké části je výsadou naší kultury. Ani si uvědomujeme,  že to že dnes křesťanskou morálku přijímáme alespoň z části za svou – není žádná samozřejmost. Nekřesťanské kultury laskavého Boha sále ještě hledají, zatímco my jsme na něj již zapomněli a kořeny těchto hodnot někdy ani nechápeme.

Proto je pro nás jen těžko pochopitelné, že Islám stále žije v archaické době před starým zákonem a mentalita těchto lidí je zcela jiná, pokud dosud hodnoty křesťanské civilizace alespoň trochu nezačali chápat. Podobně judaismus, ten je však již dále, neboť stojí již na předkřesťanském Starém zákoně. Naopak od východních náboženství bychom se mohli poučit. Zatímco jim nebylo dáno poznat laskavou tvář skrze Krista přímo tak jako nám, jejich proroci je skrze cestu osvícení a sebepoznání k ní přivedli tak blízko, že to může být inspirací i pro nás.

Žádné náboženství není majitelem pravdy a lásky ani otrocký systém. Majitelem pravdy, otrokářem či otrokem se každý stává jen sám ve své mysli, bez ohledu na vyznání nebo toho, zda je věřící či nevěřící. To co člověka skutečně zotročuje není náboženský ba ani společenský systém, ale jeho vlastní mysl. Systém je pouze obrazem toho, jak správně pochopil to, co mu bylo dáno. Krize dnešního islámu je jen jakýmsi voláním o pomoc lidí, kteří pro sebe nevidí jinou cestu, že dobývání a ovládání jiných. Je to proto, že cesta jejich proroků je buďto slepá nebo nepochopená.

Desatero je připomínkou toho, jak jsou nastaveny limity. Připomínkou toho, že život není chaos a anarchie, ale má morální a mravní řád. Není to žádná lidská nadstavba, ale je to základ, který je božského původu. Přirozený a samozřejmý základ, bez kterého nic nemůže fungovat. Není to právní návod, který má přesná specifika paragraf od paragrafu. Je to jakási jednoduchá ústava – smlouva s Bohem, která počítá s tím, že člověk je tvor myslící a sám si utvoří mravní zvyklosti a tradice v souladu s touto smlouvou.

Bez těchto tradic a zvyklostí se ztrácí povědomí o mravních limitech, svědomí je otupené, člověka pomalu pohlcuje morální a mravní bahno, aniž by si to uvědomoval. Ztrácí schopnost rozlišovat, co je morální a co ne, vše mu připadá jako normální a přirozené. Tu a tam se u něho ještě možná ozve hlas svědomí, který mu říká, že to či ono není správné, ale protože člověk už tomuto hlasu svědomí nerozumí, velmi často mu nevěnuje pozornost nebo se ho snaží i přehlušit jako něco, co ho otravuje a omezuje. Co mu vyčítá něco, o čem nechce slyšet nebo na co má jiný názor.

Právě proto je tu už tisíce let Desatero, které je připomínkou limitů, které člověk nesmí překročit, pokud chce zůstat stále člověkem a neztratit právo i na posmrtný věčný život.

Desatero tvoří tzv. Starý Zákon – první část Bible. Hovoří o trestu, který přichází jako následek poté, co člověk nedbá Desatera. Druhou část tvoří evangelia – zprávy o Bohu, který se v podobě člověka přišel na zem, o Ježíši. To je tzv. Nový Zákon. Tento zákon je postaven na lásce a odpuštění. Nový zákon však v žádném případě ten starý neruší, pouze jej doplňuje o nový rozměr. Jeho aktualizace totiž říká, že nikdo se nemůže před Bohem ospravedlnit, ani když bude zcela dodržovat Desatero – že být morální a mravní samo o sobě nestačí, protože nutná je ještě láska.

Desatero je připomínkou morálních limitů proto, že člověk na něj již dávno zapomněl a bez jejich připomenutí by bylo lidstvo jako celek odsouzeno k zániku. Ve starověku byly morálka už úplně rozložena a podmínky byly naprosto otřesné. Proto Bůh vyšel lidstvu na Zemi vstříc a dal mu možnost uzavřít s ním smlouvu v podobě Desatera. To způsobilo, že alespoň skrze malou část lidstva vytvořil Bůh skrze Desatero budoucí morální řád na Zemi a asi o 1500 let později přivedl tento řád již tak daleko, že alespoň malá část lidstva již byla připravena na poselství o lásce. Zatímco v dřívější kruté a barbarské společnosti znamenalo i pouhé dodržování Desatera pokrok, lidstvo dospělo do stavu, kdy jeho samotné dodržování již nestačilo. Jednak samo o sobě nemůže člověka vyvázat z následků jeho z jeho karmy (to může udělat jen Bůh) a jednak bylo třeba ukázat, že zákon má svého ducha – že nejde pouze o literu zákona. A že tímto duchem není nic jiného, že láska. Zatímco dřívější barbarský člověk by tomu vůbec nerozuměl, příchodem Krista nastal zásadní obrat.

Tak se zrodilo z původního judaistického náboženství křesťanství. Tj. ti židé, kteří uvěřili, že Ježíš je Bůh a nejen prorok a tuto aktualizaci Starého Zákona přijali, stali se křesťany. Ti všichni pak založili kulturu, kterou sdílíme dodnes – kulturu založenou na Desateru, i když si to už dnes příliš neuvědomujeme – nebo to pokládáme za samozřejmost.

V současné době jsou tu snahy tento Nový zákon aktualizovat, či lépe řečeno, nahradit vlastním, nábožensky neutrálním morálním zákonem. Tak vznikla politická korektnost, genderová ideologie, (neo)humanismus nebo idea multikulturalismu, coby dokonalé nábožensky neutrální kultury, ke které bychom měli směřovat. Tradice by měla být nahrazená ideologií rovnosti, která žádné tradice nepotřebuje a ve které Bůh a víra patří pouze do soukromí, nikoliv do kultury jako takové. Kultura má být nově založena nikoliv na tradicích, ale na ideologii. V ní už není základním jednotkou rodina a Bohem požehnané manželství, ale jedinec – individum, respektive blíže neurčené společenství lidí, kteří se mají momentálně rádi.

Tento nábožensky neutrální morální zákon není ale nic jiného, než výmysl lidí, kteří se snaží Boží zákony „vylepšovat“ a kteří se sami pasují do role, ve které se domnívají že na to mají právo a že je to jejich povinnost. Skutečně tomu věří, právě proto, že ztratili povědomí o tom, co je to skutečný zákon, na kterém byla před 3500 lety naše kultura založena. Tito lidé možná skutečně chtějí lepší svět a blaho pro všechny, ale kolik takových pomýlených ideologů už bylo… Všichni chtěli blaho pro lid, ale skončilo to jen novou totalitou, jakmile jim toho blaho naordinovali. To jsou ti tzv. dobrotrusové, kteří chtějí vést dnešní svět. Nejen v Evropě, ale dokonce i v kdysi nejsvobodnější zemi světa.

Přirozené zákony, zákony které vychází ze srdce a svědomí člověka však žádná ideologie, žádné nové náboženství, žádné metody velkého bratra, ani žádné právní předpisy a regulace nemohou nahradit. Jen Boží zákon je to, co dává svobodu, byť na to mnozí zapomněli a domnívají se, že je tomu naopak. Buďte svobodní – nebuďte otroci žádné ideologie.

Morálka a mravy to jsou slova, která mohou leckomu připadat jako zastaralá, nevhodná, přežitá, politicky nekorektní… Nehodí se je používat, zavání to moralizováním. Pro jiné jsou to zase pojmy naprosto abstraktní, pod kterými si ani neumí nic představit, protože je každý může vykládat jinak… A přece je to základní, přirozený zákon, bez kterého nic nefunguje. Nikdo nemůže lidem morálku ani mravy vnutit, protože to, co je přirozené nelze nařídit – proto vidíme snahy svobody člověka omezovat nepřímo. Jenže tak vlastně místo toho abychom přirozený, tradiční zákon podporovali, naopak ho podkopáváme. Čím více nařízení, regulací a zákonů vlády vydávají, tím více lidi nutí je obcházet a chovat se nemorálně. A čím více propagují ideologii rovnosti, solidarity, humanismu a jednoty, tím více hněvu a odporu vzbuzují.

Pokud někdo chce Boží zákon podporovat, měl by se od ideologie zcela oprostit. Podporovat svobodu jedince, pokud nezasahuje do svobody jiného člověka a ani nemá nic společného se zvyky Velkého Bratra, maximálně chránit právo na soukromí a přísně trestat jeho porušení, podporovat kulturu jako takovou, protože to je skutečný poklad společnosti, pečovat o ní, podporovat tradice a především podporovat tradiční rodinu – ne její jedinečný a nezastupitelný význam devalvovat pouze na jakousi variantu z mnohých dalších.

V těchto věcech asi nemůže udělat nikdo více, kromě svého vlastního dobrého příkladu. Ale i to málo může být hodně, zvláště pokud máme zákonodárnou moc. Nakonec ale všichni jsme voliči. Každý může být takovým malým světýlkem v temnotách. Nakonec velké světlo už máme a toho žádná temnota pohltit nemůže. Má však moc pohltit všechny, kteří padnou do jejího otroctví. V dnešním světě to začíná být pomalu znovu aktuální.