Národní zájmy

Zatímco o zájmech USA se hovoří poměrně často, o našich vlastních příliš ne. A přitom je to zcela zásadní věc, pokud jde o naši zemi. To, že se stále hádáme o to, zda patřit na východ nebo na západ je jen proto, že si neuvědomujeme, že můžeme být sami sebou. Jsme totiž vychovávání v představě, že jako malý národ v globalizovaném světě nic neznamenáme a že tedy o nás musí rozhodovat jiní. To je samozřejmě nesmysl a do určité míry i nedorozumění. Debata na toto téma je jen velmi povrchní. Proč? Možná jen to proto, že to ani nechceme vědět, zabývat se tím. Možná proto, že to neumíme. Možná, že je pro nás pohodlnější hrát jen roli mrtvého brouka, o kterém nikdo neví, co si má myslet. Ať nám všichni v zahraničí vlezou na záda, my si se Slovenskem vystačíme sami (i když je paradox, že právě Slovensko má dnes poněkud odlišné národní zájmy).

Možná to není téma, které by mohlo někomu přihrát politické body. Možná je to naše národní mentalita, která je daná naší historií – ostatně o tom jsem už psal jinde. Rádi si jako Švejk postěžujeme, uděláme si legraci, ale raději nic neuděláme, protože věříme, že to stejně nemá cenu a velmoci nebo někdo zase rozhodnou o nás – bez nás. Jako v roce 1938 kdy nás zradili naši spojenci na západě, stejně jako rok 1948 kdy nás zradil vnitřní nepřítel podporovaný rudým bratrem, nebo rok 1968, kdy se naši soudruzi před rudým bratrem znovu sklonili, bez ohledu na lid. Jakoby to, že v roce 1989 jsme si o sobě rozhodli sami, už dávno vyprchalo a opět žijeme ve světě, o kterém se domníváme, že na něj nemáme žádný vliv, a proto je lepší vyčkávat, neúčastnit se, stát mimo hru a jen se dívat co se děje…

Bylo by opravdu dobré, kdyby slovo národ nebo národní hrdost přestalo být sprosté, kdybychom se sami za sebe nestyděli. Kdybychom si nenechali namluvit, že bez velmocí nejsme nic a proto nemůžeme nic. Že bez nich bychom byli chudí a bezbranní. Kdybychom jako národ měli alespoň kousek hrdosti. Nejen tehdy, kdy vyhrajeme nějaký zápas a jdeme se opít – opravdový pocit hrdosti – ne malosti malého národa, který si sice o sobě myslí, že je nejlepší, ale hrdý na sebe vůbec není. Je to přece zbytečný švejkovský paradox.

Největší problém vidím v tom, že nevíme vlastně co chceme – nevíme doopravdy, jaké jsou naše národní zájmy. A protože to nevíme, jsou naše představy o směřování někam, často velmi povrchní. Jako kdybychom neměli žádný cíl, natož ještě ideál – to už vůbec ne. A přitom národní zájmy jsou nejdůležitější věcí – nejen ty vnitřní, myslím tím především naše mezinárodní zájmy. Samozřejmě, nejsme USA, abychom měli zájmy po celém světě. Ale nejsme zase tak malí, abychom měli zájmy jen se Slovenskem. Proto si myslím, že naším národním zájmem by mělo být stát se skutečným srdcem Evropy. Ne nějakým překladištěm, výhybkou či jednostrannou spojkou. Naším národním zájem není východ, ani západ, sever, ani jih, ale jsem to my sami. Uvědomujeme si to?

Na otázku, jaké jsou naše národní zájmy velmi často slýcháváme, že je to partnerství s EU a USA, přátelství se západní civilizací. A to je vše – jako by to stačilo. Jako by stačilo vést se na nějakém chvostu. Když se zeptáme, co tedy toto partnerství znamená, slyšíme opět jen povrchní, univerzální odpověď – že znamená velmi mnoho pro zachování naší demokracie, svobody, prosperity a míru, bla, bla, bla… A že je to zárukou pro naši šťastnou budoucnost. Ale to je přece také velmi povrchní představa pro národní zájem. Slepá důvěra bez prověřování a prosazování svých zájmů není cestou ke svobodě. Nakonec všichni – každý stát myslí především sám na sebe a své zájmy, když jde do tuhého.

Strašení Rusem a údajnou proruskou orientací je spíše už trapné a omleté. Spíše se divím, proč se tomu i jinak inteligentní novináři stále propůjčují – je to snad nějaký stihomam? Možná je to nějaký těžko vysvětlitelný, iracionální důvod, který neumím pochopit – tato uměle vytvářená propaganda strachu z Ruska. Komu to má sloužit a proč? Řekl bych, že je to stejně iracionální nesmysl, jako strach z EU. Jenže právě média a novináři jsou ti, kteří strach šíří a manipulují tak davy lidí. A pak se diví, že je společnost rozdělena a nervozní…

Národním zájem přece nemůže být oddané sledování zájmů někoho jiného.  A jestliže to neplatí v případě Ruska, je jasné, že to neplatí ani v případě nikoho jiného. Servilní poslušnost jako poděkování za to, že patříme do nějakého V.I.P. klubu. Jsme opravdu tak hloupí a naivní a má být toto naším národním zájmem? Pak bych se musel za náš národ opravdu stydět a připadat si jako užitečný idiot někoho jiného, který dostane velké vyznamenání a pochvalu za to, že je poslušný a věrný spojenec, ale to je vše. Naším národním zájem by tedy mělo být mít jasno v tom, jaký vlastně je.

Proč je tak důležité to vědět? Protože jen tak můžeme prosazovat sami sebe a být čitelní i pro naše partnery. Jestliže je vaším přítelem člověk, která nemá svojí hrdost, který si nevěří, je uzavřený, který navíc neví co chce a nemá žádný zájem (kromě toho, aby mu dali všichni pokoj nebo aby mu všichni vyhověli), tak asi víte, jak těžko se s ním vychází. Když ale máte vedle sobě člověka, který jasně ví, co chce, má představu, jak toho dosáhnout společně, je komunikativní, otevřený – jaká je radost s ním spolupracovat a hledat společně i další partnery. Hned víte, na čem jste. Je jasné, že čeština nám k tomu nestačí – pak nám opět zbudou jen Slováci.

Opravdu – věc národních zájmů není věc orientace někam nebo na někoho. Je to otázka vztahu, jaký máme k sobě, nejbližším sousedům a vlastní zemi. Dokud si o neuvědomíme a nevyjasníme si sami sebe, do té doby budeme rozdělení. Jako schizofrenik, kterému nikdo moc nerozumí.

Pamatujte na to, až budete volit prezidenta. Prezidentský systém u nás sice nemáme, ale není ani bezvýznamnou reprezentační figurou. Důležitější je, jak umíme prosazovat své zájmy, nikoliv to, že nás někdo chválí, nabízí nám finance a jiné výhody. Na to bychom měli myslet vždy v první řadě. Ne vždy to, co vypadá jako výhodné – je skutečně výhodné. Tím spíše, pokud toho navíc ani neumíme využít.

Bohužel se zdá, že současná nabídka prezidentských kandidátů je stejně slabá, jako minule. Inu, má-li se v tak malé zemi jako je ta naše vyprofilovat výrazná osobnost, není to jednoduché, takže musíme stát při zemi a volit z toho, co se nabízí. Máme tu tedy kandidáty, z nichž každý má nějaké klady i nějaké zápory, včetně největších favoritů. Záleží jen na tom, jaké kritérium je pro vás to nejdůležitější: vzhled, zdraví, slušnost, charisma, zkušenost, poctivost, jazyková vybavenost, forma či obsah?

Pro mě osobně je to praktická schopnost prosazovat národní i mezinárodní zájmy, takového, který umí naslouchat lidem, nejen vzdělaným, bohatým a chytrým, ale všem. Otázka také je, jak chceme silného prezidenta – ta je možná nejdůležitější.. Chceme takového, který je hlavně rovnocenný vládě nebo takového, který je hlavně ozdobou, ale je slabý? V prvním případě máme na výběr 3-4 kandidáty, ve druhém případě zbytek.