Subjektivní a objektivní čas
Čas jako pevně daná konstanta je neměnná jen tam, kde jsme my. Je pokaždé jiná, ale mění se spolu s námi.
Frekvence oscilací atomu cesia 133 (9 192 631 770 Hz) je stále stejná z pohledu samotného atomu. Délka sekundy, jak ji měříme je tedy stále stejná, ale mění v závislosti na gravitačním poli, protože v silnějším gravitačním poli čas běží pomaleji. Takže frekvence je stejná, ale sekunda, jak ji měří pozorovatel ve různých gravitačních polích, bude mít rozdílnou délku (bude delší v silnějším gravitačním poli). Tj. hodiny by v různých světech teoreticky šly stejně rychle, ale pouze z našeho pohledu. To je subjektivní čas. Ve skutečnosti by jejich rychlost byla taková, v jakém světě se nacházíme. Jedna minuta tak jinde znamená třeba tolik, co jinde jedna hodina. Z našeho pohledu jde ale o stále stejně dlouhý časový úsek. Pokud by jeden z nás byl v jednom světě a ten druhý v jiném světě a oba dva by v něm strávili stejnou dobu, každý by ve skutečnou strávil dobu jinak dlouhou a kdyby se pak setkali, zjistili by, že jeden z nich by zestárl mnohem více.
Rychlost toku času určuje síla gravitace, kterou vytváří hmota, rychlost pohybu, tlak a rychlost metabolismu. Subjektivně je tato rychlost stále stejná, ale objektivně jiná. Čas není absolutní, ale vždy se mění spolu s pozorovatelem. Z pohledu každého jednotlivého pozorovatele plyne čas vždy normálně. To, co my považujeme za „pevný a neměnný čas“, je jen náš subjektivní pohled, protože se měníme spolu s ním. Čas není univerzální konstanta platná všude stejně – mění se, ale protože se mění i s námi, vždy nám připadá stejný a také naše měřící přístroje by naměřily stále totéž.
Čas je tedy relativní nejen fyzikálně, ale i biologicky. Zatímco fyzikální čas ovlivňuje rychlost a gravitace, biologický čas ovlivňuje metabolismus a zpracování informací: Pokud má živočich rychlejší metabolismus, jeho čas subjektivně plyne pomaleji – to znamená, že vnímá více událostí za stejný objektivní čas – člověk je bude připadat velmi zpomalený. Naopak organismy s pomalým metabolismem vnímají méně událostí za sekundu, takže i když jim jejich vlastní čas připadá normální, pohyby člověka jim připadají velmi zrychlené.
Čím se pohybujeme rychleji, tím náš čas plyne pomaleji. Pokud dosáhneme rychlosti světla, dostaneme se za horizont událostí, zmizíme z této reality a náš čas se zastaví – nebude existovat. Podobně tlak a gravitace (atomové hodiny dáváme do vakua a na úroveň hladiny moře). Čím vyšší tlak na atomy působí, tím jsou pomalejší a čím větší gravitace, tím pomalejší čas. Se zvyšující se gravitací se čas neustále zpomaluje, dokud se nezastaví úplně v důsledku zhroucení hmoty. Jinými slovy, pokud bychom viděli někoho jak míří k černé díře, jeho pohyb by se z našeho pohledu neustále zpomaloval, až by se těsně před dopadem úplně zastavil (jeho pád bychom už neviděli, protože by byl za horizontem událostí tohoto světa a naší dimenze). A naopak, pokud by on mohl pozorovat nás, viděl by, že se naše pohyby stále zrychlují, až jsou neuvěřitelně rychlé, že by viděl jen slité, rozmazané šmouhy jako u roztočené vrtule. Pro něj i pro nás by přitom čas plynul stále stejně rychle – oba bychom prožili stejně dlouhý časový úsek – i když úplně jinak dlouhý.
Subjektivně plyne pro každého z nás čas stejně rychle, ať už jsme kdokoliv, jsme kdekoliv a pohybujeme se jakkoliv rychle. Anebo jsme tam, kde čas neexistuje – je to stále totéž. Objektivně je ale délka prožitého času pokaždé jiná. Pokud by hmota neexistovala, neexistovala by gravitace a čas by neexistoval. Respektive ano, ale pouze jako virtuální veličina a náš osobní pocit – nikoliv jako něco, co je skutečné. Naše pocitové vnímání rychlosti toku času je však důležité vždy, ať už bychom se nacházeli ve světě kde čas existuje nebo ne.
Čas je pouze fikce
S pádem člověka vznikl i vesmír, který nikdy neměl vzniknout. A v důsledku chyby lidí, kteří nedbali na to, co dělat nesmí vznikla i realita časoprostoru, která ho uvěznila. Bohužel z nepochopení toho, co čas a prostor vlastně jsou si dne suž nepamatujeme, že existuje nějaká věčnost. Co je ve skutečnosti čas?
Virtuální a biologický čas
Virtuální čas není objektivní čas ani čas subjektivní ve fyzikálním či biologickém smyslu. Je to náš pocit: Minutka ženy v koupelně trvá průměrně tak dlouho, jak skok muže na pivo. Minuta v práci, která vás nebaví zase tak dlouho jako hodina v práci, která vás baví. Čas sice existuje, ale jeho vnímání je relativní. Když děláte to, co vás baví, zdá se stejný časový okamžik mnohem kratší, než když děláte, co vás nebaví nebo jen na něco nečinně čekáte. A když spíte dovedete jen těžko přesně říct, jaká doba mezitím uběhla. Máte pouze nějaký neurčitý pocit.
Dnes ráno se mi dokonce stala jedna zvláštní věc, která se mi ještě nestala. Budím se obvykle kolem šesté, ale obvykle ještě tak 30 minut se válím a užívám si vyhřáté postele Vždy přesně odhadnu, kdy přišel můj čas vstávat a aniž bych se díval na budík, je vždy půl sedmé. Dnes to ale bylo jinak. Opět jsem předpokládal, že uběhlo půl hodiny, ale když jsme vstal, zjistil, jsem že uběhlo teprve 5 minut od doby, kdy jsem se vzbudil. Myslel jsem, zda se hodiny nezastavily, ale všechny ukazovaly stejný čas – pouze 6.05. Jak je možné, že když jsme měl na budíku při probuzení jako obvykle šest hodin (budím se téměř automaticky sám ve stejný čas), měl jsem pocit, že uběhlo půl hodiny? Vždyť jsem nedělal nic jiného, než že jsem se půl hodiny po probuzení ležel v posteli. Také se vám někdy stalo, že jste měli pocit, jako byste za tak krátký čas prožili mnohem delší časový úsek? Většinou je to naopak a vše rychle utíká… Opět se ukázalo je čas relativní a imaginární veličinou, která je sice konstantní, ale jeho vnímání může být velmi různé.
A jak dlouhá je věčnost? Nekonečně, protože čas tu stojí, není tu žádné před ani potom, ale celý čas je tu v jednom okamžiku. Pokud se ptáte, co bylo před Bohem, nebo jak vznikl Bůh, má sice vaše otázka logiku, ale žádnou odpověď, protože logika platí jen v logickém a racionálním světě. A stejné je to s prostorem. Prostor je u Boha nekonečný, protože tam žádný není. Bůh totiž nepotřebuje ani jedno – On je tím, kdo je vytváří – stejně jako mnoho dalších rozměrů, které neznáme, které si neumíme představit a která v našem vesmíru neexistují. To co nazýváme éterem není skutečný prostor, ale virtuální prostor.
Náš rozum se umí orientovat pouze v našem 3D světě, kde je prostor, čas a pohyb. Ve světě, která má více rozměrů nebo jiné, jej nelze použít.
„Tisíc let je ve tvých očích jako včerejšek, jenž minul, jako jedna noční hlídka.“ (Žalm 90,4) „U Pána je jeden den jako tisíc roků a tisíc roků jako jeden den.“ (2 Pt 3,8)
Paralelních realit je tolik, kolik je vědomí – skutečná realita není prostor, ale stav vědomí. Časoprostor je jen dočasně zafixovaná iluze – o nic více reálnější, než to, co si myslíme a jaký je náš vnitřní svět.
Uvědomujeme si třeba to, jak relativní je vnímání času u oněch různých živočichů? Nám lidem by se mohlo zdát, že např. moucha, která žije tři dny má velmi krátký život. Víte ale o tom, že to není pravda? Je stejně dlouhý, jako ten náš. Pouze je jí čas jinak rozložen. Její vnímání času je totiž mnohonásobně rychlejší. A proč vám tak snadno unikne, když ji chcete uhodit? Protože pohyb vaší ruky, který se vám zdá rychlý, ona vnímá jako velmi pomalý. Jejíž životní rytmus je mnohem rychlejší.
Mouchy mají mnohem rychlejší zpracování vizuálních informací než lidé. Například jejich mozek a nervový systém jsou schopny zpracovávat vizuální vjemy a reakce na ně mnohem rychleji než naše. Jejich mozek dokáže vnímat jednotlivé snímky nebo světelné změny rychleji než náš. Pro mouchu to znamená, že naše pohyby (například když zvedneme ruku nebo se pohneme směrem k ní) budou pomalé a postupné, protože její vizuální systém je tak rychlý, že dokáže rozpoznat naše pohyby jako plynulé akce. Mouchy mají krátkou délku života, což znamená, že pro ně je běžné vnímat „pomalý“ pohyb v delším časovém horizontu, protože jejich životní cyklus je mnohem rychlejší než náš. Čas mouchy tedy plyne mnohem rychleji než náš, ale z jejího pohledu je délka jejího života stejná, jako naše.
Nebo, zdá se vám, že ptáci je nesrozumitelně švitoří? Zkuste si jejich štěbetání zpomalit několikanásobně krát a hned zjistíte, že jejich řeč má logické celky, i když jim nerozumíme. Naopak náš hovor oni vnímají jako velmi dlouhé, pomalé a táhlé zvuky. Nebo naopak želva – žije déle, než my a velmi pomalu se pohybuje. Ona to ale tak nevnímá. Naopak naše pohyby vnímá jako strašně a nesmyslně rychlé a hektické. To co je pro jednoho tvora minuta, může být pro jiného hodina a pro dalšího celý den.
Neplatí to je pro nás svět a světy v jiných dimenzích, čas je relativní a různě vnímaný různými tvory. Vašemu domácímu mazlíčkovi se jeden den může zdát jako celý, třeba příjemně prožitý týden. Pro vašeho pejska je 15 let života totéž, co pro vás 80 let.
Když spíte a ve své duši bloudíte mimo svět časoprostoru, dokážete si po probuzení uvědomit jak dlouhá byla doba, po kterou jste „spali“? Většinou ne. Možná 20 minut, možná hodinu, možná několik hodin. A možná jste i během minuty prožili sen, jehož děj by jinak zabral celý den. Nebo když prožíváte těžkou chvíli, nezdá se vám jedna minuta jako celá hodina? A když se zabýváte něčím, co vás opravdu baví, nezdá se vám, že hodina uplynula jako minuta?
Délka časové jednotky je pevně daná fyzikálními zákony a konstantami, o kterých se předpokládá, že jsou neměnné. A možná jsou naše předpoklady správné a sekunda má skutečně stále stejnou délku už miliardy let. Naše hodiny měří čas pouze na základě astronomického pohybu těles nebo poločasu rozpadu prvků a pohybu atomů. Je možné, že pokud by se tento pohyb a tato nastavené konstanty jen nepatrně posunuly, celá síť časoprostoru by se zhroutila – vesmír by implodoval tak prudce a rychle, jak rychle při velkém třesku explodoval. Do dimenze kde sice existuje časová posloupnost, ale neexistuje reálný čas, žádné předtím a potom. Je tu pouze „nyní“. Přesně to nikdo neví, ale je to velmi pravděpodobné.
Naše evoluce dlouhá miliardy let se v tomto světě může jevit jako pouhý okamžik. V nižších světech může zase jeden den znamenat jako u nás 1000 let. Ten kdo zemřel před vámi a nyní čeká, až vy za 50 let zemřete také, abyste se setkali, ve skutečnosti může čekáním strávit podle jeho vnímání času jen jeden den. Čas je pouze jedním z rozměrů hmoty. Je součástí jednoho ze tří rozměrů, který vytváří náš 3D (dimenzionální) vesmír a svět. Jiné vesmíry prý vytváří ještě i mnoho jiných, nám neznámých rozměrů – podle typu hmoty. V nich prý žijí bytosti zcela jiného druhu.
Jediné skutečné stáří je biologické, nikoli astronomické či to, které je dáno fyzikální konstantou. Ani ve stejné dimenzi a na stejném hmotném tělese ve vesmíru nestárnou všechny organismy stejně rychle. Vliv má samozřejmě i prostřední, životní styl, apod. Proto člověk, kterému je podle astronomického kalendáře 40, může mít ve skutečnosti 30 a jiný stejně starý může mít ve skutečnosti 50? Není to jen o tom, na kolik vypadá a na kolik se cítí. To je jeho skutečný věk.
Ve vyšších dimenzích plyne čas mnohem rychleji. Časoprostor tam má jiný rozměr, ba dokonce není jediným rozměrem. A v ještě vyšších dimenzích pak neexistuje ani žádný čas a prostor – stejně jako ve světě antihmoty – v ráji. Pouze věčnost. Časoprostor může být i různě deformován a zakřiven. Nebo v něm mohou být díry – tzv. brány do jiných dimenzí.
To co u nás může znamenat miliardy let vývoje, může být z pohledu vyšších dimenzí jen pár set let, anebo dokonce jen pouhý okamžik. Čas je pouze jedním ze způsobů prožívání věčnosti, ale ne jediným. Čas existuje, ale pouze jako fyzikální veličina ve hmotných světech. Jako absolutní veličina neexistuje – pouze věčnost, najednou, v jednom okamžiku. V nižších dimenzích je čas rozložen. Čím nižší dimenze, tím je rozložen na delší úsek. Z hlediska Boha je stvoření světa a člověka otázkou okamžiku, ale nižších dimenzích otázkou několika dní nebo let, avšak z hlediska naší dimenze je to otázkou procesu miliard let. Čas je ve skutečnosti proces, fyzikální veličina, která má platnost pouze ve hmotných světech.
Zemřelí, kteří odchází z našeho světa přestanou mít pojem o čase a nikdo z nich vám nebude schopen odpovědět na otázku, kolik je hodin? Mnoho z nich si už ani nepamatuje, že nějaké měření času existovalo. Na onom světě – na astrálních úrovních, je čas pouze otázkou pocitu. Délka časového úseku je dána pouze tím, jaký je váš subjektivní dojem. Ten vychází pouze z toho, jak zajímavá je činnost, které se věnujete. Čas zde vůbec není možné měřit, neboť i když použijeme hodiny, budou ukazovat opět pouze náš subjektivní dojem, tj. začnou se rychle rozcházet.
Absolutní čas
Pokud se ptáte, zda existuje absolutně objektivní čas, tedy neproměnný, všudypřítomný a nezávislý na jakýchkoli okolnostech, pak podle současného porozumění ve fyzice takový čas neexistuje. Einstein definoval čas jako součást časoprostoru, což je 4D struktura zahrnující prostor i čas. Tato struktura je dynamická a ovlivněná hmotou a energií. Čas není tedy univerzálním, pevně daným pozadím pro všechny události, ale pouze jedním z rozměrů hmoty – je spíše součástí, která interaguje s hmotou a mění se v závislosti na okolnostech. Neexistuje totiž univerzální „časový“ referenční rámec, ve kterém by čas plynul pro všechny pozorovatele stejně – anebo existuje, ale dosud jsme nic takového neobjevili. Vědecký konsenzus je, že čas je vždy relativní vůči pozorovateli. Podle současného vědeckého porozumění a fyzikálních teorií, včetně speciální a obecné relativity, je nepravděpodobné, že by existoval nějaký absolutní, nezávislý čas, který by byl stejný pro všechny pozorovatele, bez ohledu na jejich pohyb nebo gravitační prostředí a prozatím všechny známé teorie ukazují, že čas je relativní a závisí na okolních podmínkách.
Na druhou stranu mimozemšťané které cestují čas někdy hovoří o jakýsi referenčních bodech a „časoprostorové síti“ díky které se časem pohybují a mohou najít ten správný čas a prostor – navštívit nějaké místo zpětně v určitém časovém bodě. Jestli se jedná o něco jiného nebo o co přesně jde ale zůstává záhadou. Zdá se, že toho nejspíše o čase a jeho fungování zatím víme stále málo, natož abychom mohli čas ovlivňovat a pohybovat se v něm. Kdo ale ví – třeba je to něco jiného, co se žádným univerzálním referenčním rámcem nesouvisí. Nebo ano, ale nejde o absolutní čas…
Je ale jasné, že pokud bychom uměli cestovat časem, nebyl by pak problém překonávat skrze časové tunely a zkratky obrovské vzdálenosti mnoha světelných let. Zatímco totiž (pro nás stále nedosažitelnou) rychlostí světla bychom vzdálenost světelného roku překonali za jeden rok (tady stále příliš dlouhá doba), časovými tunely bychom světelným rokem mohli prolétnout třeba za sekundu. K překonávání tak velkých vesmírných vzdáleností je tedy zcela nezbytné uvažovat v relacích kvantové fyziky a naučit se časoprostor ovládat. Nikoliv vymýšlet sebedokonalejší raketový pohon. Dokud to nedokážeme, zůstaneme vězni nejen této planety, ale i tohoto vesmíru. Nebo se dostaneme nejdále za humna – na Měsíc či Mars…
Cestování časem
Co se týká cestování časem, to je věc, kterou vyspělé mimozemské civilizace prý běžně dělají. Jinak by nebylo vůbec možné ani překonávat obrovské kosmické vzdálenosti – ani rychlostí světla. Čím dále se díváme, tím hlubší minulost vidíme – nevidíme současnost. Vidíme jen to, co bylo dříve, ale už nemusí existovat nebo existuje v jiné podobě. Kdyby například zaniklo Slunce, tak i po svém zániku by stále ještě osm minut svítilo a hřálo na našem nebi, protože je daleko osm světelných minut. Pokud se díváme na Slunce, vidíme pouze to, jak vypadalo před osmi minutami. A to je slunce kousek od Země, ne miliony či miliardy světelných let. Hvězdy, které pozorujeme na nebi, už miliony let nemusí vůbec existovat, stejně jako souhvězdí a galaxie, které pozorujeme.
K cestování časoprostorem se používá buď pohon, který zrychlí částice hmoty tak, že hmotný objekt ztratí hmotnou podobu, „prolétne časoprostorem“ a v jiném čase nebo prostor se zase zhmotní, poté, co dojde ke zpomalení částic. Vyspělejší bytosti ovšem žádné nástroje nebo kosmické lodě nepotřebují. K cestování časoprostorem se prý využívají také díry v časoprostoru, které spojují jednotlivé body času a prostor koridory, chodbami, kterou slouží jako zkratky. Mimozemšťané neví, kde se tyto díry vzaly a předpokládají, že byly kdysi uměle vytvořeny – na rozdíl od červích děr, které vedou skrz černé díry.
Ačkoli je cestování časem možné, nikdy není možné ovlivňovat minulost a ani není možné navštívit tu verzi budoucnosti, která se bude realizovat, protože není známa, pouze předpokládaná. Do jiného časoprostoru je možné vstoupit pouze jako pozorovatel na výchozí souřadnici, ne jako návštěvník v jiném čase. Je to z dobrého důvodu – jinak by se celý časoprostor zhroutil. Není náhoda, kdo se kde a kdy narodil, jsou to jeho pevně dané inkarnační souřadnice a jeho místo, výchozí bod. Pokud by došlo ke zhroucení, znamenalo by to další katastrofu, která by už ovšem znamenala definitivní ztrátu identity všech lidí, bez zaručené možnosti návratu do ráje. Aby k tomu nedošlo, archandělé ihned po pádu prvních lidí a vzniku časoprostoru možnost neomezeného cestování časem zablokovali. Z toho vyplývá, že nemůžeme v prostoru jít naráz dvěma směry, ale že můžeme být aktivní vždy pouze kontinuálně v jedné linii času a prostoru, ve které jsme započali náš život a která je nám dána. Tedy, že tuto linii nemůžeme libovolně měnit, přestože jsme technicky (i když zatím jen teoreticky) schopni se pohybovat časoprostorem.
Dána je pouze síť možnosti v časoprostoru – koleje. Po kterých však pojedeme je do jisté míry svobodné rozhodnutí. Když tedy navštívíme budoucnosti, nikdy nevíme, zda je to ta, která se uskuteční. Šance, že to je přesně ta, je zcela mizivá, může být velmi podobná, ale nikdy ne zcela. Čím cestujeme do vzdálenější budoucnosti, tím menší je pravděpodobnost, že navštívíme tu verzi, která se alespoň částečně stane. Avšak ani s cestováním do minulosti to není zcela snadné, protože místo minulosti, která se stala můžeme omylem navštívit tu, ke které nikdy nedošlo, jak se někdy stává i při regresivní hypnóze, kdy duše podlehne pokušení navštívit tu verzi minulosti, jaká se jí nejvíce líbí. Zvláště když nemá zkušenosti s cestováním časem nebo není vedena zkušeným vůdcem.
Posouvání času
Při posouvání z jednoho paralelního světa do jiného se pochopitelně mění i rychlost plynutí času. Posouvání času nemusí být rychlé a okamžité jako u cestovatelů časem, ale i postupné a nepatrné, což se děje neustále a tento proces stále urychluje. Zvyšování gravitace je tak nepatrné, že ho nelze měřit, ale délka sekundy se prý stále prodlužuje – jinými slovy, vše se produchovňuje a celý časoprostor se posouvá výše. Nebo ještě lépe – pouze my se posouváme výše? To je otázka. Jak je to možné? Ve vesmíru se (podle mimozemšťanů) vše gravitační silou otáčí kolem většího a prý i celý vesmír – vše ve vesmíru se otáčí kolem největší černé díry, který je uprostřed vesmíru. Ta do sebe stále rychleji vtahuje celý vesmír (je to jakési řídící centrum, která ale vypadá z vyšší dimenze jako zářící slunce, ne jako černá díra). To (podle mě) může způsobovat i nepatrné zvyšování gravitace, posouvání časoprostoru. Přesun do jiného časoprostoru je posun do jiné dimenze – převibrování do jiné frekvence inkarnační hmoty (ne antihmoty – ta žádný čas ani prostor nevytváří).
V jiných inkarnačních dimenzích (paralelních světech) je jiný čas a jiný prostor. Mohou tu být dokonce i jiné, další rozměry, které v našem časoprostoru neexistují a nejen to – existuje tu i mnohem širší spektrum barev, zvuků atd. Ve vyšších inkarnačních světech také existuje čas, ovšem plyne mnohem rychleji z hlediska našeho času (tj. jeden měsíc tady může znamenat tam třeba jen jeden den či vteřinu). V nižších světech je časová osa rozložena na delší úseky. To je ale spíše jen čas pocitový, zda a jak se měří, není známo. Je možné, že tu zdaleka není tak důležitou veličinou.
Záhadné údaje o věku patriarchů, které najdeme za začátku Bible jsou mnohými badateli pokládány jen jako určitý příměr, protože se domnívají, že události, které jsou zde popisují začátek lidského rodu se týkají našeho světa. Tehdy ale lidstvo existovalo ještě v jiném, vyšším časoprostoru, nikoliv v této dimenzi Země a i čas plynul jinak. Je tedy docela dobře možné, že skutečně žili 900 či 1000 let. Tím, jak se vlivem negace lidstvo propadalo do nižších dimenzí, se i čas zpomaloval a jejich věk ze zkracoval – jak vidíme u věku dalších patriarchů. Pak by to ale mohlo znamenat, že tento věk je uveden již v našem čase. Podobně vyjádření stvoření světa za sedm dní, kde je to však zase naopak – z pohledu Boha, tedy vyšší dimenze. Zde klidně může být jeden den tolik jako v našem časoprostoru miliony let a zároveň to může být zasazeno do symbolického rámce, která ale zase tak symbolicky není…
Běžně se jako laikové domníváme se, že čas je neměnný. To ale není pravda, časoprostor je pružný a tvárný, pokud ho někdo umíme ovládat – což zatím neumíme. Čím rychleji se objekt pohybuje, tím pomaleji jeho čas plyne. Kdybychom měli velmi rychlé letadlo a v něm hodiny, po jeho přistání bychom zjistili, že se jeho hodiny zpozdily, přestože měří čas úplně stejně jako ty na zemi. Navíc každý fyzik vám řekne, že čas běží tím rychleji, čím větší je hmota a její gravitační síla. Není to nic nového. Dnes to víme dávno. Gravitace a pohyb však určuje rychlost času jako takového, bez ohledu na to, jaký je čas astronomický, tj. jak je měřen. To ale není vše. I náš astronomický kalendář se musel během dob měnit.
Každý hmotný objekt ve vesmíru má jiný čas, nejen „gravitační“ způsobující stárnutí a astronomický. Vše ve skutečnosti vibruje na trochu odlišné frekvenci – i každý z nás lidí. Každý z nás se posouvá do jiného časoprostoru jinak rychleji, i když zároveň zůstává stále spojeni s časoprostorovou osou tohoto světa (kdyby tomu tak nebylo, mohl by rychle převibrovat, odhmotnit se a zmizet v nějakém paralelním světě – cestovat časem a mezi dimenzemi ale zatím neumíme a nemáme tu schopnost). Toto posouvání časoprostoru se děje neustále, od vzniku časoprostoru a vesmíru. Jakkoli se nám zdají fyzikální veličiny neměnné, konstantní tedy zřejmě asi vůbec nejsou .- pouze z našeho pohledu. Vše je v neustálém pohybu a frekvence se nepatrně mění, i když z našeho pohledu jsou stále stejné.
Tak, jako se náš svět „propadl“ postupně z vyšších dimenzí časoprostoru až na tuto hmotnou úroveň (kde je čas nesmírně pomalý a zároveň způsobuje rychlé stárnutí), tak dojde k jeho přesunu zpět na původní úroveň – to bude tzv. období Nového Věku či Nové Země (jak ji pojmenovává Bible). Časoprostorový posun může být velmi pozvolný a probíhat bez povšimnutí (takto se to děje stále) nebo proběhnout náhled, prudkým skokem (což nás čeká). Příkladem neustálého posouvání časoprostoru a rychlosti toku času je třeba to, že v dřívějších dobách, např. ve starověku čas plynul rychleji. A dokonce i astronomický (!), čemuž byl přizpůsoben i kalendář – ten současný by tehdy nemohl platit (což je pro mnohé záhadou). Dnes se ale čas opět zrychluje (ne subjektivně, protože nestíháme), ale skutečně. Probíhá to, co bychom mohli nazvat odhmotňování, produchovňování, či prosvětlování.
Astronomický čas můžeme měřit, ale čas skutečný ne. Ve světě mimo časoprostor pak nelze měřit vůbec nic – pouze náš subjektivní pocit. Žádné přístroje tu prostě nefungují a nedají se použít. Nebo kmitají splašeně sem a tam či ukazují náš pocit nebo hodnotu, kterou si myslíme, že mají ukazovat (reagují na sílu naší myšlenky a představy). Úplně stejně je to s měřením tlaku, teploty a všech dalších hodnot. Fyzika ani chemie tu nemají žádnou platnost, navzdory tomu, že hmota se nám tu subjektivně zdá stejně hmotná.
Když opustíte tělo během spánku, čas v této astrální úrovni neexistuje vůbec. Sice stále máte pocit nějakého času, ale ten vůbec nemusí odpovídat době, která opravdu uběhla v naší realitě. Většinou, když se probudíte ještě za tmy, nedovedete ani odhadnout, jestli jsou 3 hodiny ráno nebo 7 hodin a jak dlouho jste spali. Totéž, když děláte něco zajímavého – 5 hodin může být subjektivně stejně dlouhý časový úsek, jako když 10 minut čekáte znuděně ve frontě nebo 1 minutu trpíte strašnou bolestí.
A právě jen tento subjektivně pocitový čas funguje ve světě, kde čas neexistuje, kde nic nestárne, nepodléhá zkáze. Žádný jiný čas tu není – pouze věčnost. Přítomný okamžik, který je v inkarnačních hmotných světech rozložen do různě dlouhých časových úseků – jako klubíčko. Je to však pouze fikce. Čas i prostor, i když je lze fyzikálně měřit, jsou ve skutečnosti fiktivní rozměry, dočasně zafixované gravitací hmoty, která však podléhá změnám.
Nejvyšší možná rychlost je v naší 3. dimenzi, jak známo, rychlost světla. To znamená, že pokud bychom chtěli překonat hranice našeho časoprostoru, vstoupit do vyšší dimenze a cestovat časem, museli bychom překonat rychlost světla. I když náš vývojový stupeň má k tomu ještě velmi daleko a v naše dimenze je jen velmi řídce obydlená, v 5. dimenzi existuje naopak velké množství vyspělých civilizací a pro ně není cestování časem problém.
Díky tomu mohou nejen cestovat časem, ale v krátké době překonávat i vzdálenosti, na které bychom my potřebovali miliardy let. Jejich kosmické lodě jsou vybaveny druhem gravitačního elektromagnetického pohonu, který částice hmoty nerozbíjí, ale pouze urychluje jejich frekvenci. Díky tomu mohou měnit skupenství hmoty podle potřeby a urychlit jí tak, aby hmotný objekt velmi rychle překonal rychlost světla, dematerializoval se a pak se znovu zhmotnil v jiném čase a místě. Civilizace ve vyšších dimenzích, které jsou ještě vyspělejší, dokonce vůbec ani žádné kosmické lodě nepotřebují a mohou se v okamžiku zhmotnit a odhmotnit jen silou svého vědomí. Říkáme jim duchovní bytosti. Jsou na prostoru a čase zcela nezávislé, protože existují mimo kategorie běžné i kvantové fyziky.
Když se podíváme o staletí a tisíciletí zpět, můžeme vidět, jak dlouhou cestu jsme ušli a jak jme ve svém vývoji pokročili. Ve skutečnosti je to ale jen malý krůček, jako jedna minuta po celé a před námi ještě skoro celá hodina vývoje. Můžeme to vidět i na civilizacích, které nejsou o stovky let, ale možná o miliony let před námi. Nechápeme, proč s námi nechtějí navázat kontakt a pokud nechtějí, tak neexistují a přece existují a vědí o nás vše. Nemají ale žádný důvod ke kontaktu s námi, ke kterému jsme my ještě nedospěli a na který nejsme připraveni. Domníváme se, jak jsme už dnes vyspělí, ovšem z hlediska vesmírné perspektivy jsme stále dosud barbaři a otroci fyzikálních zákonů, zákonů hmoty, prostoru a času.
Převibrování lidstva do 5D reality a zánik světa ve 3D realitě