Čas neexistuje

S pádem člověka vznikl i vesmír, který nikdy neměl vzniknout. A v důsledku chyby lidí, kteří nedbali na to, co dělat nesmí vznikla i realita časoprostoru, která ho uvěznila. Bohužel z nepochopení toho, co čas a prostor vlastně jsou si dne suž nepamatujeme, že existuje nějaká věčnost.  Co je ve skutečnosti čas?

Minutka ženy v koupelně trvá průměrně tak dlouho, jak skok muže na pivo. Minuta v práci, která vás nebaví zase tak dlouho jako hodina v práci, která vás baví. Čas sice existuje, ale jeho vnímání je relativní. Stejně jako když spíte. Nikdy nevíte přesně, jak dlouho to bylo, dokud se nepodíváte na hodiny. Čas plyne v každé dimenzi, v každém fyzickém i paralelním světě úplně jinak a také jaké subjektivní vnímání se může značně lišit. Miliony let vývoje u nás je jako pár dní u Boha, takže i když Bůh stvořil svět za sedm dní – u nás trvaly spoustu let.

A jak dlouhá je věčnost? Nekonečně, protože čas tu stojí, není tu žádné před ani potom, ale celý čas je tu v jednom okamžiku. Pokud se ptáte, co bylo před Bohem, nebo jak vznikl Bůh, má sice vaše otázka logiku, ale žádnou odpověď, protože logika platí jen v logickém a racionálním světě. A stejné je to s prostorem. Prostor je u Boha nekonečný, protože tam žádný není. Bůh totiž nepotřebuje ani jedno – On je tím, kdo je vytváří – stejně jako mnoho dalších rozměrů, které neznáme, které si neumíme představit a která v našem vesmíru neexistují.

Náš rozum se umí orientovat pouze v našem 3D světě, kde je prostor, čas a pohyb. Ve světě, která má více rozměrů nebo jiné, jej nelze použít.

„Tisíc let je ve tvých očích jako včerejšek, jenž minul, jako jedna noční hlídka.“ (Žalm 90,4) „U Pána je jeden den jako tisíc roků a tisíc roků jako jeden den.“ (2 Pt 3,8)

Paralelních realit je tolik, kolik je vědomí – skutečná realita není prostor, ale stav vědomí. Časoprostor je jen dočasně zafixovaná iluze – o nic více reálnější, než to, co si myslíme a jaký je náš vnitřní svět.

Nyní si povíme něco o tom, jak relativní je vnímání času u různých živočichů. Nám lidem by se mohlo zdát, že např. moucha, která žije tři dny má velmi krátký život. Víte ale o tom, že to není pravda? Je stejně dlouhý, jako ten náš. Pouze je jí čas jinak rozložen. Její vnímání času je totiž mnohonásobně rychlejší. A proč vám tak snadno unikne, když ji chcete uhodit? Protože pohyb vaší ruky, který se vám zdá rychlý, ona vnímá jako velmi pomalý. Jejíž životní rytmus je mnohem rychlejší.

Nebo, zdá se vám, že ptáci je nesrozumitelně švitoří? Zkuste si jejich štěbetání zpomalit několikanásobně krát a hned zjistíte, že jejich řeč má logické celky, i když jim nerozumíme. Naopak náš hovor oni vnímají jako velmi dlouhé, pomalé a táhlé zvuky. Nebo naopak želva – žije déle, než my a velmi pomalu se pohybuje. Ona to ale tak nevnímá. Naopak naše pohyby vnímá jako strašně a nesmyslně rychlé a hektické. To co je pro jednoho tvora minuta, může být pro jiného hodina a pro dalšího celý den.

Neplatí to je pro nás svět a světy v jiných dimenzích, čas je relativní a různě vnímaný různými tvory. Vašemu domácímu mazlíčkovi se jeden den může zdát jako celý, třeba příjemně prožitý týden. Pro vašeho pejska je 15 let života totéž, co pro vás 80 let.

A propo, když spíte a ve své duši bloudíte mimo svět časoprostoru, dokážete si po probuzení uvědomit jak dlouhá byla doba, po kterou jste „spali“? Většinou ne. Možná 20 minut, možná hodinu, možná několik hodin. A možná jste i během hodiny prožili sen, jehož děj by jinak zabral celý den. Nebo když prožíváte těžkou chvíli, nezdá se vám jedna minuta jako celá hodina? A když se zabýváte něčím, co vás opravdu baví, nezdá se vám, že hodina uplynula jako minuta?

Opravdu, čas je pouze fikce – iluze. Naše hodiny měří čas pouze na základě astronomického pohybu těles nebo poločasu rozpadu prvků. Víte ale o tom, že kdyby planeta, na které byste byli, byla třeba 10x větší, než Země, i čas by tu běžel 10x rychleji a vy byste 10x rychleji zestárli, než na Zemi? A pokud byste se dostali do stavu, kde hmota nevytváří čas, vaše stárnutí by se nejen zcela zastavilo, ale vy byste se vrátili do svého „ideálního“ věku? V této dimenzi neexistuje žádná časová posloupnost, žádné předtím a potom. Je tu pouze „nyní“. Naše evoluce dlouhá miliardy let se v tomto světě jeví jako pouhý okamžik.

V nižších světech může zase jeden den znamenat jako u nás 1000 let. Ten kdo zemřel před vámi a nyní čeká, až vy za 50 let zemřete také, abyste se setkali, ve skutečnosti může čekáním strávit podle jeho vnímání času jen jeden den. Vidíte – čas je pouze jedním z rozměrů hmoty. Je součástí jednoho ze tří rozměrů, který vytváří náš 3D (dimenzionální) vesmír a svět. Jiné vesmíry prý vytváří ještě i mnoho jiných, nám neznámých rozměrů – podle typu hmoty. V nich prý žijí bytosti zcela jiného druhu.

Jediné skutečné stáří je biologické, nikoli astronomické. Ani ve stejné dimenzi a na stejném hmotném tělese ve vesmíru nestárnou všechny organismy stejně rychle. Vliv má samozřejmě i prostřední, životní styl, apod. Proto člověk, kterému je podle astronomického kalendáře 40, může mít ve skutečnosti 30 a jiný stejně starý může mít ve skutečnosti 50? Není to jen o tom, na kolik vypadá a na kolik se cítí. To je jeho skutečný věk.

Zjednodušeně řečeno, čím je vesmírné těleso hmotnější, tím má větší gravitaci a reálný čas tam plyne rychleji, takže o organismy (pokud tam nějaké jsou) tam stárnou rychleji. Bez ohledu na to jak rychle tam plyne čas astronomický – počet otáček kolem vlastní osy a otáček kolem hvězdy – astronomický čas není vůbec důležitý.

Ve vyšších dimenzích plyne čas mnohem rychleji a přesto naopak zpomaluje proces stárnutí. Časoprostor tam má jiný rozměr, ba dokonce není jediným rozměrem. A v ještě vyšších dimenzích pak neexistuje ani žádný čas a prostor – stejně jako ve světě antihmoty – v ráji. Pouze věčnost. Časoprostor může být i různě deformován a zakřiven. Nebo v něm mohou být díry – tzv. brány do jiných dimenzí. Ano, čas je pouze jedním ze způsobů prožívání věčnosti. To co u nás může znamenat miliardy let vývoje, může být z pohledu vyšších dimenzí jen pár set let, anebo dokonce jen pouhý okamžik.

Čas je pouze jedním ze způsobů prožívání věčnosti, ale ne jediným? Čas existuje, ale pouze jako fyzikální veličina ve hmotných světech. Jako absolutní veličina neexistuje – pouze věčnost, najednou, v jednom okamžiku. V nižších dimenzích je čas rozložen. Čím nižší dimenze, tím je rozložen na delší úsek. Z hlediska Boha je stvoření světa a člověka otázkou okamžiku, ale nižších dimenzích otázkou několika dní nebo let, avšak z hlediska naší dimenze je to otázkou procesu miliard let. Čas je ve skutečnosti proces, fyzikální veličina, která má platnost pouze ve hmotných světech. 

Zemřelí, kteří odchází z našeho světa přestanou mít pojem o čase a nikdo vám nebude schopen odpovědět na otázku, kolik je hodin? Mnoho z nich si už ani nepamatuje, že nějaké měření času existovalo. Na onom světě – na astrálních úrovních, je čas pouze otázkou pocitu. Délka časového úseku je dána pouze tím, jaký je váš subjektivní dojem. Ten vychází pouze z toho, jak zajímavá je činnost, které se věnujete. Čas zde vůbec není možné měřit, neboť i když použijeme hodiny, budou ukazovat opět pouze náš subjektivní dojem, tj. začnou se rychle rozcházet. 

Nejvyšší možná rychlost je v naší 3. dimenzi, jak známo, rychlost světla. To znamená, že pokud bychom chtěli překonat hranice našeho časoprostoru, vstoupit do vyšší dimenze a cestovat časem, museli bychom překonat rychlost světla. I když náš vývojový stupeň má k tomu ještě velmi daleko a v naše dimenze je jen velmi řídce obydlená, v 5. dimenze existuje naopak velké množství vyspělých civilizací a pro ně není cestování časem problém. Díky tomu mohou nejen cestovat časem, ale v krátké době překonávat i vzdálenosti, na které bychom my potřebovali miliardy let. Jejich kosmické lodě jsou vybaveny zvláštním druhem gravitačního pohonu, který je schopen měnit frekvenci hmoty podle potřeby a urychlit jí tak, aby hmotný objekt velmi rychle překonal rychlost světla, dematerializoval se a pak se znovu zhmotnil v jiném čase a místě. Civilizace ve vyšších dimenzích, které jsou ještě vyspělejší, dokonce vůbec ani žádné kosmické lodě nepotřebují a mohou se v okamžiku zhmotnit a odhmotnit jen silou svého vědomí. Jsou na prostoru a čase zcela nezávislé.

Když děláte to, co vás baví, zdá se stejný časový okamžik mnohem kratší, než když děláte, co vás nebaví nebo jen na něco nečinně čekáte. A když spíte dovedete jen těžko přesně říct, jaká doba mezitím uběhla. Máte pouze nějaký neurčitý pocit. Dnes ráno se mi dokonce stala jedna zvláštní věc, která se mi ještě nestala. Budím se obvykle kolem šesté, ale obvykle ještě tak 30 minut se válím a užívám si vyhřáté postele Vždy přesně odhadnu, kdy přišel můj čas vstávat a aniž bych se díval na budík, je vždy půl sedmé. Dnes to ale bylo jinak. Opět jsem předpokládal, že uběhlo půl hodiny, ale když jsme vstal, zjistil, jsem že uběhlo teprve 5 minut od doby, kdy jsem se vzbudil. Myslel jsem, zda se hodiny nezastavily, ale všechny ukazovaly stejný čas – pouze 6.05. Jak je možné, že když jsme měl na budíku při probuzení jako obvykle šest hodin (budím se téměř automaticky sám ve stejný čas), měl jsem pocit, že uběhlo půl hodiny? Vždyť jsem nedělal nic jiného, že že jsem se půl hodiny po probuzení ležel v posteli. Také se vám někdy stalo, že jste měli pocit, jako byste za tak krátký čas prožili mnohem delší časový úsek? Většinou je to naopak a vše rychle utíká…

Opět se ukázalo je čas relativní a imaginární veličinou, která je sice konstantní, ale jeho vnímání může být velmi různé. Co je ale potom skutečnost a pravda? Podle mého názoru není skutečnost to, co naměříme, ale to, co vnímáme. A to může být pokaždé trochu něco jiného… Realita je ve skutečnosti velmi tvárná. Proč?

Samozřejmě proto, že i ta, kterou vnímáme jako konstantní, pevně danou, logickou a racionální je ve skutečnosti pouze obraz, který si uložil do paměti náš mozek. Pouze obraz reality, který je takový, jak byl naším mozkem interpretován a analyzován. Mozek je však pouhý nástroj pro praktické použití – to znamená, že s ním nelze dokonale určit co je objektivní realita a co ne. Navíc může být snadno manipulován, pokud je vystaven takové realitě, kterou nedovede správně uchopit, logicky analyzovat a interpretovat.

Právě to se děje v době kdy člověk spí a kdy jeho vědomí putuje v realitách, které nejsou fyzické. Z toho pak vznikají různé bizarní sny. Střípky světa vyšších realit zpracované mozkem, který umí ale správně interpretovat jen to zná z našeho světa. Ze svých snů tak většinou nepoznáme, co jsme skutečně dělali a kde jsme byli, zatímco naše tělo spalo.

Vědci předpokládají, že sny jsou něco, co vyrábí mozek, není to ale úplně přesné. Tak jako to, že mozek je to, co vyrábí naši identitu. Mozek je pouze nástroj, nikoliv producent našeho já. Mozek myšlenky ani sny nevyrábí. Jediné co dělá, že je zpracovává, analyzuje, třídí, připravuje k použití a používá. Zatímco myšlenky přijímá od vašeho ducha, případně jako vnuknutí od jiných duchů, do snů se zároveň i projektují i vjemy z nefyzické reality, se kterou si ale neví rady. K nim se přidávají samozřejmě i data uložená ve vaší paměti, co jste dělali a s čím jste se setkali, ale i obrazy z možné budoucnosti. Duch zkrátka není nikdy uzavřen v časoprostoru a mozek to obrovské množství dat není schopen logicky zpracovat, protože ta část mozku, kterou používá vaše vědomí spí. A tak vzniká obrovský chaos, přesto však ne zcela neřízený.

Aby mozek mohl všechny tyto vjemy nějak uchopit, vypůjčuje si různé představy objektů a aktivit, která zná a z nich si vytvoří nějaký, byť nesmyslný děj a postavy v něm. Některé tyto „výpůjčky“ – fantomy kolektivního podvědomí, se objevují tak často, že nás mohou upozorňovat na to, co se skutečně dělo, děje nebo dít bude. Jejich popisem se zabývají snáře. Sny proto mohou být nesmyslné, ale může v nich být zakódován i racionální obsah, který je třeba rozluštit. Mozek funguje podobně jako počítačový program. Nevyrábí žádná data, ale zpracovává a interpretuje obsah, který mu dodáme nebo který získá. Pokud ho počítač momentálně nepoužíváme, přeskupuje si ta data sám, podle svého na základě toho, co zná. Neustále se čistí a vylaďuje. Mozek je také pouze stroj – nemá vědomí.

Někteří nevěřící vědci jsou také toho názoru, že člověk je pouze jakýsi robot či stroj, protože nemá žádného nesmrtelného ducha, který by ho oživoval. Do jisté míry mají pravdu – člověk je uměle vytvořená bytost. Má však vědomí, svobodnou vůli a schopnost sebereflexe. Takovou bytost ale nikdo jiný, než vyšší bytosti nedokáže vytvořit. Také člověk může získat technické schopnosti jak vytvořit dokonalého biorobota – není to tak velké sci-fi, jak si myslíme. Mnohé vyspělé civilizace to umí. Schopnost vytvořit ale duchovní bytost se svobodou vůlí – tj. biorobota, kterého oživuje duch Boha mají ale jen tyto bytosti, respektive Bůh, který se skrze ně projevuje.

Zvířata však nepatří do této kategorie. Také ona mají částečně individuální vědomí, i když ještě není schopné sebereflexe a jejich svobodná vůle je omezená. Jsou to nižší formy života a projev evoluce. Jejich vědomí je zatím sdílené, kolektivní, tj. jde o jednu bytost, která je fyzicky rozdělena do několika stejných tvorů. Čím jsou tyto bytosti na vyšší úrovni individualizace jejich vědomí, tím má jedna bytost méně tvorů, ve kterých se projevuje. Na konci vývoje pak má každá bytost pouze jedno tělo, ve kterém se projevuje. I tak ale všechny tyto bytosti s individualizovaným vědomí jsou součástí jedné, vyšší bytosti. Proto bylo řečeno, že všichni jsme údy téhož těla. Pozorovali jste někdy hejno ptáků nebo rybiček, kteří tvoří hejna a ani by se domlouvali, třeba v jednom okamžiku náhle všichni směr? Je to proto, že jde ve skutečnosti o jednu bytost v mnoha tělech.

Co se týká cestování časem, to je věc, kterou vyspělé mimozemské civilizace prý běžně dělají. Jinak by nebylo vůbec možné ani překonávat obrovské kosmické vzdálenosti – ani rychlostí světla. Čím dále se díváme, tím hlubší minulost vidíme – nevidíme současnost. Vidíme jen to, co bylo dříve, ale už nemusí existovat nebo existuje v jiné podobě. Kdyby například zaniklo Slunce, tak i po svém zániku by stále ještě osm minut svítilo a hřálo na našem nebi, protože je daleko osm světelných minut. Pokud se díváme na Slunce, vidíme pouze to, jak vypadalo před osmi minutami. A to je slunce kousek od Země, ne miliony či miliardy světelných let. Hvězdy, které pozorujeme na nebi, už miliony let nemusí vůbec existovat, stejně jako souhvězdí a galaxie, které pozorujeme.

K cestování časoprostorem se používá buď pohon, který zrychlí částice hmoty tak, že hmotný objekt ztratí hmotnou podobu, „prolétne časoprostore“ a v jiném čase nebo prostor se zase zhmotní, poté, co dojde ke zpomalení částic. Vyspělejší bytosti ovšem žádné nástroje nebo kosmické lodě nepotřebují. K cestování časoprostorem se prý využívají také díry v časoprostoru, které spojují jednotlivé body času a prostor koridory, chodbami, kterou slouží jako zkratky. Mimozemšťané neví, kde se tyto díry vzaly a předpokládají, že byly kdysi uměle vytvořeny – na rozdíl od červích děr, které vedou skrz černé díry.

Ačkoli je cestování časem možné, nikdy není možné ovlivňovat minulost a ani není možné navštívit tu verzi budoucnosti, která se bude realizovat, protože není známa, pouze předpokládaná. Do jiného časoprostoru je možné vstoupit pouze jako pozorovatel na výchozí souřadnici, ne jako návštěvník v jiném čase. Je to z dobrého důvodu – jinak by se celý časoprostor zhroutil. Není náhoda, kdo se kde a kdy narodil, jsou to jeho pevně dané inkarnační souřadnice a jeho místo, výchozí bod. Pokud by došlo ke zhroucení, znamenalo by to další katastrofu, která by už ovšem znamenala definitivní ztrátu identity všech lidí, bez zaručené možnosti návratu do ráje. Aby k tomu nedošlo, archandělé ihned po pádu prvních lidí a vzniku časoprostoru možnost neomezeného cestování časem zablokovali. Z toho vyplývá, že nemůžeme v prostoru jít naráz dvěma směry, ale že můžeme být aktivní vždy pouze kontinuálně v jedné linii času a prostoru, ve které jsme započali náš život a která je nám dána. Tedy, že tuto linii nemůžeme libovolně měnit, přestože jsme technicky (i když zatím jen teoreticky) schopni se pohybovat časoprostorem.

Dána je pouze síť možnosti v časoprostoru – koleje. Po kterých však pojedeme je do jisté míry svobodné rozhodnutí. Když tedy navštívíme budoucnosti, nikdy nevíme, zda je to ta, která se uskuteční. Šance, že to je přesně ta, je zcela mizivá, může být velmi podobná, ale nikdy ne zcela. Čím cestujeme do vzdálenější budoucnosti, tím menší je pravděpodobnost, že navštívíme tu verzi, která se alespoň částečně stane. Avšak ani s cestováním do minulosti to není zcela snadné, protože místo minulosti, která se stala můžeme omylem navštívit tu, ke které nikdy nedošlo, jak se někdy stává i při regresivní hypnóze, kdy duše podlehne pokušení navštívit tu verzi minulosti, jaká se jí nejvíce líbí. Zvláště když nemá zkušenosti s cestováním časem nebo není vedena zkušeným vůdcem.