Občas, zejména v období výročí revoluce, slyšíme otázku, zda bylo za socialismu lépe, než dnes a často se pomíjí kontext a srovnávají se neporovnatelné věci a k tomu se ještě počítají nějaké průměry. Já si myslím, že tahle otázka je hodně zavádějící.
Záleží, jak komu. Jinak to bylo u těch, kdo měli výhody, žili si nad poměry, mohli svobodně cestovat, jinak u těch, kdo režim provokovali a proto byli stíháni, šikanováni a zavíráni. Ale i u průměrných lidí mohla být situace velmi odlišná. Ostatně podobně je tomu i dnes, i když dnes nikdo pronásledován není. Každý má nejen jiný životní standard, ale i jiné priority – někomu může více vyhovovat demokracie a svoboda, protože může využívat možnosti ovlivňovat společnost a svobodně cestovat do zahraničí, ale pro toho, kdo netouží ovlivňovat společnost, rozhodovat ve volbách, nikdy nepodnikal, neměl osobní odpovědnost a dovolenou vždy trávil jen na chatě nebo v kempu u rybníka mohl více vyhovovat socialismus, protože současný systém mu více bere, než by přinášel benefity, které pro sebe aktivně využije. Tito lidé (i když je jich menšina), tak mohou na minulý režim oprávněně vzpomínat s nostalgií.
Často se porovnává, kolik si ze svého platu mohli koupit lidé tehdy a dnes a u většiny položek vychází, že dnes si toho můžeme koupit mnohem více. Z toho prý vychází, že se máme mnohem lépe. Ve skutečnosti z cen výrobků a platů nemůžeme vycházet, protože nebereme do úvahy sociální jistoty, které byly pro tehdejší režim prioritou. Tedy zajištění dostupného a levného bydlení pro všechny. Tuto prioritu se od konce 50. let postupně začalo masivní výstavbou dařit naplňovat, což skončilo až pádem režimu v roce 1989. Bydlení bylo nejen dostupné a velmi levné, ale velmi levné byly také energie. Dnes naopak patří bydlení a energie k daleko největší položce toho, za co utrácíme peníze. Od našeho platu (ze který si můžeme teoreticky nakoupit více potravin, více praček, ledniček, aut či televizorů tak musíme odečíst např. drakonické splátky hypotéky či nájmu, apod.).
Je pravda, že i tak vychází, že celkově se většina z nás má o něco lépe – ovšem při zohlednění těchto věcí nebude u průměrného člověka rozdíl nijak výrazný. Musíme totiž vzít také v úvahu fakt, že doba se neustále vyvíjí a mění, proto nemůžeme srovnávat to co je dnes s dobou, která byla před 35 lety v rámci jiného systému. Museli bychom srovnávat svůj dnešní standard v kapitalismu se standardem v tehdejších kapitalistických demokratických zemích a i tak by srovnání pokulhávalo. Pokud tedy srovnáváme, je nejlepší, vždy srovnávat různě země, ale v rámci stejného časového úseku, abychom se vyhnuli zkreslení, které je způsobeno přirozeným technologickým a kulturním vývojem celého světa.
/ Západ na nás také nepočkal a náš vývoj není dodnes ani zdaleka tak rychlý, jak jsme si v roce 1989 představovali. Západ jsme nedohnali a ekonomicky zůstává Evropa stále rozdělená na tu bohatší západní část a chudší východní. V tom se příliš mnoho nezměnilo bohužel ani po neuvěřitelných 35 letech… Kdybychom tehdy demonstrujícím řekli, že se to stane, asi by tomu nikdo nevěřil nebo by jejich nadšení znatelně opadlo. Troufám si říct, že vedle touhy po svobodě byla touha dohnat západ ekonomicky a materiálně velmi významným motorem sametové revoluce. /
Zjednodušeně lze říct, že socialismus nabízel větší sociální jistoty, větší pocit bezpečí a menší kriminalitu, více volného času a předem zajištěný a nalinkovaný život, ale chudší materiální standard, zatímco dnešní systém nabízí možnost rozhodování, menší sociální jistoty, vyšší kriminalitu a neustále měnící se svět. To je pro některé lidí vzrušující výzva a radost, ale někomu zase může přinášet pocit nejistoty, takže raději hledá pevnou ruku a silný stát, který se vždy postará, zatímco v kapitalismu má přednost osobní odpovědnost. Ne vždy je ale kapitalismus nutně spojen s demokracií, jsou i výjimky. Někdy se většina lidí může demokraticky rozhodnout, že volí ty strany, které prosazují spíše socialismus (jak to vidíme v severských zemích, ale dnes i v EU a také i naše společnost je dodnes hodně rovnostářská). Stále je to však socialismus, kdy stát dává lidem (alespoň do jistí míry) možnost volby a nezajišťuje vždy to, co od něj někteří lidé očekávají a co by možná i zajišťovat měl. (V důsledku toho se pak dostávají ke slovu populisté a jejich hlasy sílí).
Pokud mluvíme o tom, zda bylo lépe za socialismu, myslíme tím systém, který byl spojen s totalitou. Systém, který si sice lidé v roce 1948 demokraticky sami zvolili, ale tehdy vládnoucí politici si nakonec sami sobě uzákonili vedoucí úlohu a možnost další svobodné volby lidem na dlouho vzali. Tomuto systému dnes často říkáme komunistický socialismus – čili komunismus, ve své době se ale mluvilo pouze o socialismu, zatímco slovo komunismus bylo chápáno až jako jakési vyšší stádium socialismu, které bude jednou v budoucnu, až žádné antikomunistické živly a nepřátelé společnosti nebudou existovat a celá společnost bude jako jedna komuna (komunita). Tedy něco jako ráj na zemi. Byla to utopie, ale mnozí lidí upřímně uvěřili, že jí lze realizovat.
Komunismus ukázal, jak může fungovat socialismus povinně nařízený všem, své výhody a nevýhody. Ukázal i výhody, ale draze vykoupené ztrátou svobody a prosperity. Ukázal se jako slepá ulička, která nikam nevede. To cítil v roce 1985 i Michail Gorbačov, který ale stále ještě věřil, že tento utopistický systém přece jen lze nějakou realizovat, pokud lidé dostanou více svobody. Této myšlence na reformu socialismu se tehdy začalo říkat perestrojka (přestavba). I když mnozí komunisté jeho myšlenky odmítali a oprávněně se báli, že by to nemuselo pro ně skončit dobře, dopadlo to nakonec skutečně tak, jak muselo. Gorbačov byl velmi svobodomyslný a čestný komunista, která tak uvolnil svoji perestrojkou šrouby nevědomky natolik, že to vedlo až k rozpadu postupně všech komunistických režimů ve východní Evropě.
Bez něho by možná trval dodnes a i Václav Havel by zemřel ve vězení, jako neznámá osoba. I když se dnes mluví zejména o Václavu Havlovi a jeho významu, skutečnost je taková, že byl jen mučedníkem a symbolem, ze kterého se stala tak trochu národní modla. Byl okolnostmi nečekaně vynesen do úřadu prezidenta a na piedestál revoluce, sám překvapen, ani nevěda jak. Skutečným hybatelem dějin byl právě opomíjený Michail Gorbačov. Jeho osoba dodnes zůstala na západě nedoceněná a v Rusku nenáviděná.
Často si kladu otázku, jak by naše republika vypadala, kdyby nedošlo k pádu komunistického bloku v 1989 a kdyby pokračovalo přátelství se SSSR. Jak bychom dnes vlastně žili, jak by se změnil komunismus a co by dnes bylo. Je to samozřejmě velmi hypotetická představa, ale možná by se toho, pokud jde o výši našich platů ve srovnání se západem či materiální blahobyt, moc nezměnilo a byli bychom na podobné úrovni. Možná by bylo dosaženo i toho, že bychom mohli svobodně cestovat i relativně svobodně podnikat, podobně jako dnes v Číně nebo Rusku. Ale hlavně si říkám, jestli by opravdu některé věci nefungovaly nakonec lépe, že dnes. Asi by více podniků zůstalo státních a je možné, že republika by byla méně rozkradená tunelováním a bylo by tu méně zahraničního kapitálu. Bytová výstavba by asi pokračovala a bydlení i energie by zůstaly levné. Nejspíše by to byla nějaká kombinace toho, co si pamatujeme z minulého režimu a toho, co je dnes, za kapitalismu a demokracie.
Jestli by to bylo lepší nevím, možná ne, dnes máme přece jen stále větší svobodu, ale přesto, někdy mám dojem, že se ten rozdíl mezi tehdejšími socialistickými elitami a těmi dnešními evropskými stále zmenšuje. Skoro mám někdy pocit že jsou to pořád oni a hrají s lidmi nějakou hru v časoprostoru, i když mají jiný kabát, jinou barvu a používají jiný slovník. Nemáte také někdy ten pocit? Pokud jste socialismus nezažili, tak asi ne, ale myslím vy pamětníci. Samé řeči a sebechvála, ale jinak se toho moc neděje.