Paralelní světy – postscriptum

Vnímáme jen mikroskopický zlomek reality

To co vnímáme jako realitu svými smysly a co můžeme dokázat a změřit svými přístroji, to je ve skutečnosti jen nepatrný zlomek hlubokého oceánu života. Kdybychom viděli oceán celý, možná bychom u toho zešíleli a je dobře, že můžeme vidět jen tu malou část. Stejně jako malý brouček, pro kterého je celý svět vaše malá zahrádka. I kdyby viděl celý svět lidí, k čemu by mu to bylo?

Čas neexistuje

To, co my subjektivně vnímáme jako „čas“, je podle fyziků jen měřitelný vliv globálních změn ve světě kolem nás. A čím více se ponoříme do světa atomů, protonů a fotonů, tím méně je pojetí času relevantní. S tímto názorem souhlasí i vědci z Národního institutu pro standardy a technologie (NIST). V NIST mají nejpřesnější atomové hodiny na světě, podle kterých se řídí nejen celosvětové počítačové sítě, ale i navigace družic nebo systému GPS. Fyzikové z NIST tvrdí, že jejich ultrapřesné hodiny ve skutečnosti vůbec neměří čas: ten se jen určuje podle značení na hodinách.

Ve skutečnosti tak nežijeme pod břemenem času, ale ve světě proměnlivé hmoty, jejíž proměnlivost jsme si zvykli popisovat za pomoci neexistující fyzikální veličiny. Ovšem kdybychom si ji sami nevymysleli, zcela jistě by kolem nás zavládl chaos. Více

Stanislav Grof: Nemáme vlastně žádný důkaz pro to, že vědomí má původ v mozku

Jaký je podle vás hlavní argument na obhajobu tvrzení, že vědomí je fundamentálním kosmickým jevem, a nikoliv výsledkem materiálních neurologických procesů v lidském mozku?

Já bych k tomu přistoupil jiným způsobem. Velice málo lidí, včetně vědců, si uvědomuje, že nemáme vlastně žádný důkaz pro to, že vědomí má původ v mozku. To, co máme, je nesmírné množství pozorování, která dokládají systematické korelace mezi anatomií, fyziologií a biochemií mozku a stavy vědomí. Nic z toho však ve skutečnosti nedokazuje, že vědomí pochází z mozku. V této souvislosti obvykle dávám jako příklad televizi, kde se jedná o podobný typ spojení. Kvalita příslušného vysílání, jeho zvuku a obrazu, kriticky závisí na fungování komponent, z nichž se televize skládá. Je tu tedy tato korelace, ale tím jistě není prokázáno, že program vzniká v té krabici.

Ve skutečnosti bychom se smáli někomu, kdo by se snažil studovat její tranzistory až na molekulární úroveň a věřil, že tak najde důvod, proč se každý den v sedm hodin na obrazovce objeví Mickey Mouse. Všechno, co máme, jsou doklady korelací, vzájemných vztahů, ale nemáme žádný důkaz, že vědomí vzniká v mozku. Přesto byl proveden tento logický skok, který lze označit jako neformální logickou chybu. Jedno skutečně nevyplývá z druhého. Ze skutečnosti, že je tu tato korelace, nevyplývá skutečnost, že vědomí pochází z mozku. Existuje možnost, že mozek tu hraje důležitou roli, ale může se jednat o roli přenosovou, může vědomí spíše zprostředkovávat než vytvářet. Více

Obrovské pyramidy a sfingy nalezeny v Bermudském trojúhelníku

Dva vědci, Paul Weinzweig a Pauline Zalitzki, kteří pracují v blízkosti Kubánského pobřeží a využívající robotizovanou ponorku, potvrdili existenci gigantického města, nacházejícího se na dně oceánu. Území tohoto starověkého města zahrnuje několik sfing minimálně čtyři gigantické pyramidy a další struktury, které jsou naprosto perfektně rozmístěny uvnitř hranic legendárního Bermudského trojúhelníku.

Podle zprávy od Arclein of Terra Forming Terra získané důkazy nasvědčují tomu, že město bylo zaplaveno současně se stoupající hladinou celosvětových vod a poklesem půdy. To by napovídalo tomu, že by mohlo jít o legendární zbytky Atlantidy.

Ke katastrofě mohlo dojít na konci poslední doby ledové. Jakmile došlo ke katastrofickému roztavení arktického ledového příkrovu, celková hladina světových oceánů a moří prudce stoupla a to zejména na severní polokouli. Hranice pobřeží se změnily; země byla ztracena; ostrovy (včetně ostrovních kontinentů) zmizely. Více

Triky a klamy

Sledujete seriál Triky a klamy na Prima ZOOM? Hypnotizér ukazuje, jak jednoduché je manipulovat s lidských podvědomým, aby lidé realitu pokládali za sen, sen za realitu nebo aby si vůbec nepamatovali, co dělali. Pokusné osoby vůbec nevěděli, co je realita a co je sen, nebo zaměňovali jedno za druhé. Bylo možné je okamžitě zhypnotizovat a dát jim příkaz něco udělat, aniž by si po probuzení pamatovali, že něco dělali, nebo co to bylo. Anebo jim bylo přikázáno, aby si po probuzení pamatovali něco, co ve snu ve skutečnosti neprožili. A tito lidé to pak pokládali za realitu…

Už chápete, jaký je rozdíl mezi realitou a snem? – Žádný. Život, který není prožíváme, je realita pouze v jedné dimenzi. Dimenzi, která je dočasně hmotná. Ve skutečnosti je to ovšem také pouze sen. Tento život, posmrtný život, sen, hypnotický stav, duševní porucha, somnabulismus – to je však jsou pouze stavy vědomí, které realitu vytváří a zpětně reflektuje. Skutečné je pouze to, čemu věříte – to se zhmotňuje a realizuje. Všechno začíná v mysli. Vše je hra vědomí. Více

Cestování zpět v čase je možné, ukázaly pokusy

Fyzici z University of Queensland při experimentech s fotony dospěli ke zjištění, že jednotlivé částice světla jsou schopné přemístit se zpět v čase a reagovat na své já z minulosti. Na kvantové úrovni podle vědců nehraje roli pro laiky hlavní teoretická překážka bránící cestování do minulosti, kterou lze označit jako prarodičovský paradox, kdy cestovatel v čase v minulosti způsobí, že se v budoucnosti vůbec nenarodí. Více

Velký třesk nikdy nebyl! Šokuje nový výzkum

Nejprve byl vesmír ve stavu, kdy neexistoval čas ani rozměr a panovala v něm nekonečně velká hustota a teplota. A poté měl následovat velký třesk. Ale co když to tak vůbec nebylo?

Dvojice fyziků se snaží oživit jedno z nejzásadnějších témat vědy 20. století s tvrzením, že tzv. velký třesk, jenž měl nastat před 13,8 miliardami let, se nikdy neuskutečnil. Jejich práce prezentuje celou situaci v úplně jiném světle a ukazuje vesmír jinak, než je nyní běžné.

Že vesmír nemá ani začátek ani konec naznačují i nové průzkumy NASA.

Zdroj: [1][2][3]

PS:

Další a další vědecké výzkumy ukazují, že víme, že vlastně nic nevíme. Čím víc poznáváme, tím více nezodpovězených otázek se objevuje.

Proč tu jsme, co tu děláme, kde to jsme, co je vesmír, kde se vzal a odkud?

Žijeme jako ve snu, jako v nějaké virtuální hře někoho, kdo nás pozoruje? Co když to, co pokládáme za realitu je vlastně fikce?

Co prostor a čas – jsou to reálné veličiny nebo je to také fikce? Jestliže jsou reálné, kde mají začátek a konec?

A co když je náš „nekončený vesmír“ vlastně jen mikroskopickou buňkou něčeho nekonečně většího?

 My jsme tvůrci reality

Věříme, že existuje nějaká vytvořená realita. Realita, ke kterém jsme prostě nějak přišli, aniž za to můžeme a které jsme otroky. Říkáme – kdyby Bůh existoval, tak by to nedopustil… Ve skutečnosti ovšem neexistuje žádná objektivní daná realita. Realita je v našem nitru a my sami jsme jejími tvůrci. Naše současná vnější realita, kterou vnímáme v tomto stavu vědomí, je jen dočasně zhmotnělou formou myšlenek našeho vlastního vědomí.

Karma je realita negace, do které jsme se zamotali a ta potom vytvořila i světy mimo ráj. Světy padlých – světy hříchu, utrpení a otroctví. Kdy pochopíme, že nejsme otroky matrixu, ale jeho tvůrci? Jak dlouho budeme věřit, že matrixu, který jsme si vytvořili, musíme sloužit? Protože se to říká, protože se to tak dělá, protože to bylo v TV, protože to věda potvrdila… Když vám někdo řekne „takhle to dělám už 40 let“ neznamená to automaticky, že je to dobré. Jedině tím, že začneme používat vlastní mozek, můžeme začít tvořit vlastní realitu a odpojit se od matrixu.

Doporučuji poslechnout si všechny čtyři části.

Tajemství našeho původu

Vše je stvořeno, každá bytost je stvořená. Je stvořená nejvyššími duchovními bytosti, která se zabývají tvořením vesmírů a světů. Bohužel však také existují vysoké duchovní bytosti, které stojí proti Stvořiteli a mají moc na určitých nižších úrovních do tohoto procesu zasahovat a modifikovat jej ke svému obrazu tak, aby tyto bytosti mohli ovládat. To samé se stalo i s člověkem na Zemi. A tak vznikla pohádka o dobru a zlu, o andělích a dracích, o Bohu a ďáblovi, o pádu člověka, o Adamovi a Evě, i když už dnes málokdo věří tomu, že má zcela reálný základ a povídá nám o našem pradávném původu. Povídá nám o něm dokonce mnohem více, než moderní teorie evoluce, které ve skutečnosti o našem původu neříkají vůbec nic…

Trápí vás negativní myšlení?

1508591_701687243176624_338262189_n

Hoďte to za hlavu. Někdo je od narození veselý, temperamentní optimista, někdo ne. Nemůžete odstranit negativní myšlení, dokud neodstraníte to, co ho vytváří – neodstraňujte myšlenky a nesnažte se je nahradit pozitivními. Odstraňte příčinu – nedostatek vaší víry a důvěry. To není změna ze dne na den, to je cesta zkoušek, kterou musíte projít. Neexistuje žádný zázračný a bezpracný lék. Pozitivní myšlení nikdy nemůže být cíl a smysl života.

Hoďte to za hlavu. Někdo je od narození veselý, temperamentní optimista, někdo ne. Nemůžete odstranit negativní myšlení, dokud neodstraníte to, co ho vytváří – neodstraňujte myšlenky a nesnažte se je nahradit pozitivními. Odstraňte příčinu – nedostatek vaší víry a důvěry. To není změna ze dne na den, to je cesta zkoušek, kterou musíte projít. Neexistuje žádný zázračný a bezpracný lék. Pozitivní myšlení nikdy nemůže být cíl a smysl života. Myšlenky jsou jen fantomy různých lidí i bytostí mimo náš svět. Bloudí prostorem kolektivního podvědomí a hledají někoho jim sympatického, na koho by se přichytili. Stačí jim nevěnovat pozornost. Po nějaké době dotěrného vnucování se to vzdají a plují dál. Pokud u vás ale najdou živnou půdu, začnou z vás vysávat emoce, ovládat a rozštěpovat vaši duši, protože její energií se živí. Tak se jednoduše z neškodných fantomů stávají démoni. Démoni jsou fantomy oživené a nabité emocemi, které mají sílu tvořit i zabíjet. Jich není možné se tak snadno zbavit. Musíte je hodně dlouho přestat krmit, než ztratí sílu a stanou se z nich znovu pouhé fantomy, které se rozplynou. Není to myšleno obrazně. Tak to funguje doslova.

Realita existuje pouze jako součást snu

Realita existuje pouze jako součást snu. Podobně, jako my jsme součástí Boha. Jaký je rozdíl mezi naším světem a pohádkou? Náš svět se nám zdá relativně reálný, protože nevidíme za jeho hranice, jsme jeho součástí a je relativně neměnný. Funguje zde čas, prostor, spolehlivě jej můžeme měřit, vážit, počítat konstanty, mít pevné body… Uvědomujeme si ale, že ve skutečnosti je jen součástí velké pohádky, ve které se pohádka a realita spojuje v jedno a že nic z toho, co měříme, počítáme a vážíme nemá absolutní platnost, neboť to může zmizet, být deformováno, zakřiveno a rozplynout se ve snu? Pokládáme náš svět za reálný, ale nechápeme, že je to totéž, jako žít ve snu. Jediné, co je skutečně reálné, jsou vztahy. Vše ostatní jsou pouze snové kulisy. Tu více hmotné, tu méně hmotné.

Smrt není konec a dokonce ani žádná pauza nebo přerušení vědomí. Vaše vědomí trvá stále. Jediné, co se mění je schopnost vnímání a vnější kulisy. V tomto stavu vstupujte do svého vnitřního světa, jenž je částí kolektivního vědomí těch, kteří jsou na stejné úrovni, jako vy. Je to realita nebo sen? Je to obojí v jednom. Není tu mezi tím žádný rozdíl.

Je hmota věčná?

Ateisté říkají, že hmota je věčná, protože je to energie. V podstatě je to svým způsobem pravda, i když neuznávaní inteligenci a sílu, která tuto energii vytváří, formuje a která s ní pracuje. Chápou tento proces jako náhodný, mechanický, samočinný. Ve skutečnosti ale žádný náhodný proces by nedovedl vytvořit žádnou, jen trochu organizovanou formu, natož ještě inteligentní, schopnou myslet, poznávat sama sebe a tvořit. Již mnohem pravděpodobnější by bylo, kdyby se postavilo náhodným procesem samo od sebe třeba město. Hmota je také energie, pouze v pevném, relativně fixovaném skupenství, když se rozpadne, zbude energie a ta se může znovu zhmotnit v jiné formě, být součástí jiného těla a jiné věci.

Naše hmota ale není věčná, je pouze projevem ducha, dočasně fixovaným tvarem myšlenky. Hmota je pouze „stavební materiál“, který byl k tomuto účelu vytvořen vyššími duchovními bytostmi. Ty také vytvořily náš 3D vesmír a spravují ho. Je to projekt pro vývoj jiných bytostí – jakési mateřské lůno. To má dvě základní podoby – jedna jeho polovina je vytvořena z antihmoty. To je ta původní. Antihmota je stejná, jako hmota, ale nevytváří prý časoprostor a je pro nás neviditelná. Vědcům se jeví jako temná, neviditelná, ve skutečnosti je však zářivá a plná barev – z pohledu světa antihmoty. Druhá polovina je podle těchto bytostí vytvořena ze hmoty – to je ta, která vytváří časoprostor a naší dimenzi. Tato polovina byla vytvořena dodatečně a pouze tedy dočasně. Je určena speciálně pro bytosti padlé a jejich návrat zpět do mateřského lůna.

Černá díra ve hmotném vesmíru je vlastně místo zhroucené, nefunkční hmoty, místo „bez hmoty“ – tunel na druhou stranu – do světa antihmoty, světa mimo časoprostor. Z našeho pohledu se jeví jako černá, ale z druhé strany, ze světa antihmoty vypadá jaká obrovské, zářící slunce. Tato slunce jsou řídícími středisky celého vesmíru. Jejich světy jsou domovy nejvyšších duchovních bytostí.

Jaký máte názorový odstup?

Emotivně založený člověk vidí všechno v jednoduchých zkratkách, na všechno má jasný názor, vidí jen černou a bílou, reaguje rychle, spontánně, málokdy naslouchá, je mu vše hned jasné. Slyší ale na jednoduchá hesla a těm rozumí. Naopak racionálně založený člověk téměř ničemu nevěří, všechno rozporuje, separuje, analyzuje, na všechno potřebuje detailní rozbor zdrojů, přehled statistik, čísel… Nejenže nerozumí jednoduchým věcem, ale často se ztrácí i v těch složitých tak, že nepodstatné začne pokládat za důležité a naopak. Tedy podobně jako člověk emotivní.

Příliš malý odstup není dobrý – stejně jako odstup příliš velký. Obojí totiž deformuje vnímání, jste-li emočně angažování příliš, nebo naopak příliš málo. V obou případech je vaše schopnost naslouchání i zdravého úsudku omezená a příliš málo intelektu může být na škodu stejně, jako přílišné filozofování, kdy chybí tzv. selský rozum. Víme, jsou jsou např. někteří nadprůměrně inteligentní lidé v zájmu korektnosti a dokonalosti, schopni vymyslet a jak dalece umí analyzovat problém. Tak, že jim nejen nikdo nerozumí, ale i oni sami se v tom ztrácí.

Změna pohlaví

Víte o tom, že i duše má pohlaví? To je určeno tím, jak duch působí – jak je aktivní. Podle toho se polarizuje. Pohlaví není neměnné navěky a někdy dochází k přepólování, podobně jako u planet, když se prohodí póly. Z muže se stane žena a ze ženy muž. Není to jev častý, ale ani ne zcela neobvyklý – (problém pouze může být, jestliže se duše inkarnuje do těla, které je opačného pohlaví).

Protiklady se přitahují, tj. křehká, citlivá žena a silný muž – nebo naopak zženštilý „mamánek“ a mužná emancipovaná feministka. Ženy přebírají mužské role a muži role ženské. Tito muži často nemají vůbec zájem o ženy a tyto ženy zase nemají zájem o muže – častým projevem jsou zde lesbické a homosexuální vztahy, problém vlastní pohlavní identity, přitažlivost ke stejnému pohlaví, potřeba stát se opačným pohlavím nebo chladný, zatvrzelý a někdy až nenávistný vztah k opačnému pohlaví.

Muži odmítají svoji mužnost a ženy odmítají svojí ženskost. Hodně se dnes hovoří o tom, že je hodně zženštilých mužů nebo „mamánků“. Méně se už ale hovoří o stále silnějším feministickém hnutí a emancipaci žen. Domnívám se, že je to trend oboustranný a patrný zvláště v dnešní době. Statisticky je asi více homosexuálů, než leseb, myslím si ale, že ve skutečnosti je to tak půl napůl, protože ženská homosexualita je více skryta a není tak nápadná, jako u mužů.

Je často opakovaná lež pravdou?

Kde je hranice mezi realitou a fantazií, mezi lží a pravdou? Často opakovaná lež se stává pravdou a realitou. Jednou možná budeme bojovat i za to, proti čemu jsme bojovali kdysi. Budeme lži pokládat za pravdy a pravdy za lži, zvrácenost za pokrok a pokrok za zpátečnictví.

Otrokem vlastních lží

Když člověk lže příliš často, stane se, že uvěří svým vlastním lžím, takže bude lhát, i když bude mluvit upřímně. Bude stále vystupovat inteligentně, ale přitom nikdo nepozná, že není duševně v pořádku. Kde je hranice mezi zdravím a duševní úchylkou? Kdo je člověk ještě normální , a když už ne? Když lžeme, proviňujeme se proti božímu zákonu a vážeme na sebe karmu – stáváme se nenormálními a snadno uvěříme i lžím jiných lidí, protože ztrácíme smysl pro pravdu. Jsme pak nedůvěřiví a podezíraví vůči každému a všem a ztrácíme schopnost rozlišovat mezi pravdou a lží. A to nás vnitřně žere. Ano – lež je jed pro duši. V nejvyšším stádiu takto postiženého člověka postihne stihomam a schizofrenie. Budete mít pocit, že vás každý sleduje, každý vám lže a každý vámi manipuluje. Budete žít stále ve strachu, který jste si sami vytvořili ze svých lží. Budete žít uzavřeni ve světě svojí fantazie, odtrženi od reality.

Posedlost démony a psychické poruchy

Když se ve vašem vnímání smíchají dvě reality, většinou nemůžete rozeznat, který zvuk, věc nebo bytost je z tohoto světa a která ne. A psychiatrie nabízí je jeden způsob, jak schopnost vnímat jen naší realitu vrátit zpět a pacienta „uzdravit“ a to jsou léky na utlumení vnímání, takže pak sice nemáte žádné bludy, vize ani halucinace, ale nemáte ani nic jiného. Nejste schopni vnímat pořádně nic a jste v jakési letargii. Navíc tyto léky poškozují váš mozek a tělo, takže léky váš problém sice tlumí, ale zároveň jej udržují. Slyšel jsem o tom, že dříve, když ještě léky neexistovaly, byli psychicky postižení lidé zavíráni do izolace a přikurtováni. Museli si projít strašným utrpením, ale díky tomu jejich nemoc ustoupila a oni přestali vnímat jiné reality. Vnímání těchto realit totiž zvyšuje i sklon k obsesi (posedlosti) nízkými dušemi z astrálního světa, takže v mnoha případech se duševní porucha kombinuje ještě s posedlostí, kdy tyto duše z astrálu takto postiženými lidmi manipulují a dělají si z nich poslušné otroky. Dávají jim příkazy, co musí a co nesmí dělat, vyhrožují jim, vydírají je, terorizují a psychicky je šikanují.

Zlo je močál, který člověka pohlcuje

Někteří věřící věří, že žádné zlo neexistuje a že každý jednou musí najít Boha, protože to je prostě vývoj. Je to ale velmi naivní představa. Nemusí, to je svobodná volba každého, každý zlý a zatvrzelý člověk se může dostat do vleku zla a do situace, kdy šance vystřízlivět a probudit se z něho je stále těžší a těžší. I ti ve stavu pekla samozřejmě mohou k Bohu dojít, ale spíše teoreticky. Jejich vědomí je tak zastřené a omezené, že prakticky se to stává nemožným. I když i jim je pomoc andělů stále nablízku. Je to, jako když se propadáte do močálu. Ze začátku si se zlem jen tak pohráváte, bavíte se, jste v něm zatím je po kotníky a kdykoliv se z něho můžete vyhrabat. Vlastě se nic neděje. Je to jen zábava. Když vás ale močál začne pohlcovat, je stále těžší se z něho dostat, dokud vás nestáhne. Podobně, jako existuje život věčný, tomuto se říká věčná smrt = zatracení. Nikdo nikoho ale nezatracuje a každý má možnost se z toho vyhrabat. Jenže toho už není schopen, protože ho zlo ovládá skrz naskrz. Taková je moc zla.

Pozitivní a negativní myšlení

Jaký je rozdíl mezi pozitivním a negativním myšlením? Většina z nás má přirozený sklon k negativnímu, kritickému myšlení – to znamená, že nejdříve hledáme nedostatky – vidíme, že je sklenice poloprázdná. Jenže máloco a málokdo je dokonalý a tak stále nejsme s ničím úplně spokojeni a pořád se nám něco nelíbí. Na druhou stranu, máme-li pozitivní myšlení, nevidíme sklenici jako poloprázdnou, ale jako poloplnou, protože hledáme nejdříve přednosti. A tak najdeme i na nedokonalých věcech a lidech klady, dovedeme jich využít a stavět na nich. Ten, kdo to dokáže, může být v životě šťastnější, protože mu k životu stačí i to, že sklenice není plná.

Kde začíná mikrokosmos a kde končí makrokosmos?

Uvnitř našeho těla žije mnoho bytostí (parazitů, bacilů, virů i zcela neškodných) a uvnitř nich další, ještě menší… My lidé jsme zase malý součástmi větší bytosti, kterou je planeta. Jenže planety a hvězdy jsou bytosti uvnitř ještě větší bytosti, kterou je vesmír. Ano – vesmír je živý organismus – živá bytost. A tato bytost je zase součástí vyšší bytosti, až k nejvyšší. Ještě málo chápeme, kde začíná mikrokosmos a kde končí makrokosmos a možná to ani nikdy nepochopíme. Ve skutečnosti jsme jen zcela nepatrnými částečkami obrovského organismu, jehož velikost si ani nedovedeme představit.

Co jsou paralelní světy?

Hmota je také určitá frekvence a protože má stejnou frekvenci, jako naše těla, je pro nás hmatatelná tak, že je „hmotná“. Jenže když vaše tělo zemře a odhodíte jeho frekvenci, přecházíte na vyšší úroveň tak, že naše hmota pro vás nebude žádnou překážkou, ale ani s ní nebudete moci nijak nakládat. Současně to, co nyní je pro vás nehmotné, neviditelné, nehmatatelné stane se pro vás v tomto okamžiku stejně hmotné, jako byly za života pro vás hmotné věci, na které nyní nemáte žádný vliv. Když se posunete na jinou frekvenci, přesunete se jen do jiného paralelního světa, do jiné reality. Asi jako kdybyste v paneláku vystoupali do jiného patra. Problém toho, proč jsou tyto jiné reality pro nás nedostupné je ten, že jsou tak nehmotné, že jsou ještě méně hmotné, než např. vzduch a nelze je zaměřit žádným přístrojem. Vědci tyto paralelní světy nám skryté, tajemné hmoty zatím pouze tuší, na základě gravitačních modelů. Nazývají je „temnou hmotou“, protože světy tvořené touto hmotou nevidí, ve skutečnosti jsou ale mnohem jasnější a zářivější, než naše hmota, neboť vibrují na mnohem vyšších frekvencích.

Musí být všichni mimozemšťané podobní nám?

Právě v na ČT2 běžel dokument o hledání mimozemských civilizací, o tom, jak jsou pomocí obřích teleskopů stále monitorovány rádiové signály, o tom, jak dlouho trvá překování vesmírných vzdáleností atd… Ani náznak myšlenky, že tu už dávno mohou být a pozorovat nás, nebo o tom, že mohou žít v úplně jiném, paralelním světě. Stále jen vycházíme technokraticky z materialistických přízemních představ a držíme se předpokladů, které vychází jen z toho, na co jsme zvyklí. Mimozemšťané nakonec vůbec nemusí vypadat jako my, ani používat radiové signály. Ba dokonce ani život sám nemusí vzniknout jen za předpokladů, ze kterých vycházíme a které považujeme za nutné a nezbytné pro jeho existenci, ale může mít úplně jinou formu, která se vymyká našim představám i vědeckým pozorováním.

Jsme opravdu tak hloupí a zaslepení, když stále vycházíme jen ze svých zkušeností, poznatků a měření? Hledáme v dálavách vesmíru stopy života tak, jak si ho představujeme my, ale přitom onen tajemný život, který není pozemský, může být na dosah nás, ba mezi námi a vypadat úplně jinak, než bychom předpokládali a než by odpovídalo našim vědeckým poznatkům…

Časoprostor má začátek a konec

Časoprostor má jedno zvláštní specifikum – má začátek a konec. I když je vesmírný, není tedy nekonečný. Je ale tak hmotný, že jeho zakřivení je jen těžké pozorovat. Není šance ani rychlostí světla prorazit jeho hranice. Gravitace vám to nedovolí, takže budete jen kroužit po vnitřní hranici. Bude se vám sice zdát, že se vzdalujete cíli, ale ve skutečnosti se za poloměrem budete znovu k němu vracet. Jedině vyšší úniková rychlost, než má světlo vás může přenést do jiné dimenze. Vaše délka ze zkrátí tak, že bude nulová a zmizíte. Podobně, jako když projdete vesmírnou dírou v hmotě, místem zhrouceného objektu, který byl tak velký, že neunesl sám sebe a nyní pohlcuje vše kolem sebe. V časoprostoru sice vypadá jako zhroucený objekt a černá díra, ale kdybyste ho viděli z dimenze mimo časoprostor, viděli byste jí jako obrovské zářící slunce plné života.