Není globalizace jako globalizace

eu

Co je vlastně globalizace? Je to na jedné straně přirozený vývoj daný rozvojem komunikačních kanálů, kdy jsou nám lidé v Austrálii pomalu stejně blízko, jako lidé od vedle. Vzdálenosti ze zkrátili nejen v komunikaci, ale i v dopravě. Dne můžeme být v Americe během několika málo hodin, zatímco ještě v dobách nedávno minulých bylo třeba cestovat dlouhé týdny… Bereme tyto věci jako samozřejmost, ale vlastně jsou to výdobytky až posledních desetiletí. Svět se zkrátka zmenšil , tedy zglobalizoval.

Češtině z doby renesance můžeme celkem výborně rozumět stále ještě i dnes a tak když čteme cestopisy ze 16. století např. známého cestovatele Kryštofa Haranta o tom, jak se svoji družinou podnikal cesty do Německa, do Rakous či do Itálie a jeho vyprávění o tamních lidech, mnozí si možná až teprve tehdy uvědomíme, jak moc se doba od té doby změnila. Tehdy skoro nikdo necestoval. A prostí lidé často znali jen svoji vesnici a její nejbližší okolí hlubokých a hustých lesů (tehdejší krajina byla daleko více zalesněna, než dnes a cestovat po lesních cestách určitě nebylo nic bezpečného, ani když na to někdo měl). Jejich obec byla celý jejich svět. Vydat se na cestu do hlavního města království? To bylo možná ještě náročnější, než dnes sednout na letadlo a navštívit Jižní Ameriku…. Harantovo vyprávění o tom, jací lidé jsou Němci, zní v jeho podání podobně, jako pro nás vyprávění moderního cestovatele, jací lidí jsou eskymáci. I když i o tom možná mnozí dnes vědí více, než tehdejší Češi o obyvatelích sousední říše či Itálie. A možná je to ani tak nezajímalo a cestopisy stejně četli jen ti, kdo na to měli čas nebo vůbec uměli číst, protože museli hlavně pracovat.

Tehdejší svět byl úplný opak globalizace – by to celý soubor fragmentů a vedle sebe existujících světů. Svět, kdy se znali jen ti nejbližší sousedé a kdy drtivá většina lidi ani netušila, jak vlastně vypadá jejich král – pokud neviděla alespoň jeho namalovanou podobiznu. Natož aby věděli, jak se žije v jiném kraji či dokonce v jiné zemi. Zprávy nejrychleji šířili jen trubači, poslové z dalekých krajů a později snad ještě poštovní holuby, i když možná často, pokud se to k lidem vůbec dostalo, už to nebylo aktuální. (Na druhou stranu je ale pravda, že tehdejší život byl mnohem pomalejší a tak i platnost různých věcí byla delší a nic se rychle neměnilo, tak jako dnes). Pokud král vydal nařízení, platilo desítky let -ne dva nebo čtyři roky, jako dnes, kdy ho nová vláda zvolená v předčasných volbách zase změní, a vše je jinak. Čas se prakticky neměřil a pokud později vůbec ano, byl stejně v každé obci jiný. Samozřejmě, i tehdy existovali lidé bohatí a zcestovalí, ale rozhodně to nebyla věc běžná – spíše vzácná. To je globalizace přirozená.

Vzdálenosti se jednoduše neuvěřitelně zkrátily a tempo doby nesmírně zrychlilo – výsledkem toho je přirozená globalizace světa, jejímiž hlavními milníky byla průmyslová revoluce v 19. století, technická revoluce ve 20. století a nakonec digitální a internetová revoluce ve 21. století. Jestliže předtím se svět měnil jen velmi pomalu a zvolna a mnoho generací prakticky stále žilo velmi podobným způsobem, postupující globalizace se mění stále a stále rychleji. A dokonce se mění přímo před našima očima a k nepoznání se mění již během jedné jediné generace tak, že předchozí generace ztrácí kontakt s tou následující a potomci naopak nerozumí svým rodičům a už vůbec ne životu svých prarodičů… Takové mezigenerační propasti nikdy neexistovaly.

Globalizace o které chci ale mluvit je ta, která je umělá – uměle vytvářená a budovaná. Zatímco ta přirozená nemusí nutně znamenat nic špatného, ta umělá znamená. A nejen to, přímo se nabízí a je výzvou pro všechny, kteří touží po moci a po kontrole ostatních. Přirozená globalizace daná technickým rozvojem těmto lidem přímo nabízí možnosti vlády, jaké dříve neexistovaly. Je sice možná pravda, že za tu dobu lidstvo rozumově pokročilo a je schopno takové nebezpečí již eliminovat – má k tomu bohatý aparát, justici a bezpečností složky, přesto jej nelze vyloučit. Naopak věřím, že je jen otázkou času, kdy k tomu skutečně dojde, protože již dnes můžeme vidět známky toho, jak se kontrola obyvatel centralizuje a zvyšuje. I když asi v té době tu asi už nikdo z nás nebude, až demokracie a politický systém bude minulostí.

Ač je to paradox, naše demokracie má tendenci trpět tím více, čím více bojujeme proti tomuto vnitřnímu nepříteli. Čím více bojujeme za svoji bezpečnost a svobodu, tím větší a silnější zbraně mu poskytujeme, aby celý tento aparát jednou mohl převzít o sám a využít ve svůj prospěch. Samozřejmě, demokracie jako taková netrpí přímo, nicméně omezování naší svobody a práva na soukromí s ní do jisté míry souvisí.

Jde však také o formu vlády, o které se vedou spory, které demokracii oslabují. A to úzce souvisí i s bezpečnostními riziky, i když na tom se asi nikdy neshodneme, protože každý bude vidět rizika někde trochu jinde a hranici mezi soukromím a bezpečností také. A stejně tak se těžko shodneme na tom, jaký typ demokracie je ideální. Mnozí se u nás většinou shodnout jen na tom, že to není autoritativní způsob vlády, jak jej známe z Ruska nebo z Činy. Toto jsou obrovské země. Aby vůbec udrželi jednotu, musí mít buď více či méně autoritativní centrální vládu nebo naopak centrální vládu s minimem pravomocí a spolkové uspořádání, kdy každý region má svoji vlastní vlády s maximem pravomocí, jak to známe například z USA nebo z Německa. To jsou země, kde demokracie funguje velmi dobře právě díky spolkovému uspořádání do značné míry vzájemně nezávislých státních celků. Samozřejmě, že tento způsob v žádném případě neznamená ideál sám o sobě a že i centrální vláda je velmi důležitá zase k tomu, aby se vše úplně nerozpadlo na samostatné celky.

Lidé ale potřebují především vládu, která je jim blízko, kterou dobře a důvěrně znají – která zná jejich potřeby a která jim rozumí. O které ví, že ji mohou přímo demokraticky ovlivňovat. Ne nějakou elitu někde daleko, na centrálním místě planety, která řídí svět a pro kterou jsou oni jen číslem v centrální databázi milionů dat. O které nic nevědí, protože její systém fungování je tak vzdálený a složitý, že ani není divu, že nikoho nezajímá a sotva kdo se v něm vůbec vyzná, natož aby měl skutečně nějaké páky, které by měly na její chod viditelný a reálný vliv. Taková vláda může chtít to nejlepší, ale nemůže být toho prostě schopna. Navíc její akceschopnost z důvodu její obrovské velikosti je velmi omezená, takže je více neschopná, než něčeho dobrého schopná. Je to takový obrovský moloch ne nepodobný tomu, jaký jsme kdysi znali a se kterým mají mnozí z nás ještě zkušenosti. Taková vláda sice může chtít v dobré míře plánovat „dobro“ pro celý svět, ovšem výsledkem nemůže být nic jiného, než katastrofa. Jaká?

Samozřejmě postupný útlum a později kolaps demokracie, její nahrazení „centrálně řízenou demokracií“ – bez ohledu na to, zda si říká – liberální, komunistická nebo jiná – a nakonec její zhroucení. Názvy pro režim, nejsou důležité. Je to prostě krize demokracie. Bohužel, Evropa se vydala právě cestou budování centrálně řízené demokracie. Tento proces započal před desítkami let – není to rozhodně záležitost poslední doby. Kdysi byl však pevně spjat s přirozenou globalizací a většinou nikoho ani nenapadlo, že je tato cesta špatná. Prostě byl tento proces pevně spjat se všemi výhodami globalizace a byl završen pádem komunistických režimů ve východní Evropě a sjednocením obou bloků. A myslím, že tehdy rozhodně ani skutečně špatný ještě nebyl, i když už tehdy měli Britové s tímto „mírovým“ a obchodním poválečným projektem problémy.

Za tímto časovým horizontem a nadšeném budování „nové sjednocené Evropy“ se však již začaly objevovat první praskliny. Ale čím více jich bylo a čím hlubší byly, tím intenzivnější a křečovitější snaha elit byla udržet jednotu a posílit globalizační proces. Globalizace a jednota se stala doslova modlou elit a těch, kteří z ní měli největší prospěch, zatímco těch, kdo z ni už žádný velký užitek neměli, přibývalo. Začali mít pocit, že jejich hlas nikdo neslyší, že elity se uzavřeli do svého vysněného, ideálního globálního světa, politicky korektního, genderově, etnicky, kulturně a sexuálně rovnoměrně vyváženého, zatímco většina běžných lidí se začala dostávat na okraj. Jenže elity tyto nespokojené lidí ihned označili (a dodnes mnozí označují) jako populisty či dokonce za záškodnické síly reakce (jak se nedávno jeden vysoce postavený úředník EU vyjádřil). Jenže doba se skutečně změnila.

Lidé, kteří kdysi budovali jednotnou Evropu fyzicky i myšlenkově zestárli. Podobně, jako komunisté v roce 1989. Místo, aby dobrovolně odcházeli, drží se svých postů, uzavřeni ve svém starém světě a ve svém snu o jednotném světě, kterému vládnou. Samozřejmě, v každé zemi má odpor vůči elitám možná trochu jiné souvislosti a příčiny. V zásadě si ale myslím, že je to všude podobné – a je to tak vždy, kdy se elity uzavírají do svého světa a ztrácí kontakt s voliči. Pouze v Evropě je to někdy umocněno ideologií o „jednotné Evropě“ . Jednotná Evropa je jistě dobrá věc. Jednota není nic špatného, ale je naopak třeba. Jde však o to, jak by se měla vytvářet a budovat. Myslím si, že centrálně by skutečně mělo být řízeno je to, co je naprosto nezbytné – například bezpečnost a hranice Evropy. Zahraniční politika, obchod či legislativa jen v míře skutečně omezené, shrnuté jen do těch nejzákladnějších bodů. Nic navíc, podle hesla méně je více.

A myslím, že se to netýká jen EU, ale i jiných velkých zemí, kde by byla decentralizace a regionální, spolkové uspořádání, posílení místních samospráv a vlád nanejvýš vhodné. Centrální vlády by skutečně všude měly spravovat jen to opravdu nejdůležitější a nezbytné pro chod celku. Opravdu pouze spravovat  – nikoli „vládnout shora“ , regulovat a předepisovat. Má-li být Evropa ale opravdu jednotná, musí být co nejvíce kompetencí převáděno zpět na národní vlády a celý aparát Evropské unie projít markantní redukcí. Jinak nemá šanci přežít. A pokud ano, tím hůře pro Evropu, protože to už nemá perspektivu. Jinak to budou ještě dlouhá léta letargie a tápání v tom, jak dále. Věřme, že mezi těmi, kdo mají moc vládnout, zejména na těch nejvyšších postech Evropy  (ale i národních vláda) bude stále více odvážných, kteří pochopí, že tudy cesta už nevede. Že nápady na budování jednoty, kterým možná lidé věřili ještě před 10 lety, dnes už neobstojí.

Mnozí stále věří tomu, že šanci obstát ve stále více globalizujícím se světě má jen Evropská unie maximálně centralizovaná. Věří tomu dokonce i potom, co byl se Britové rozhodli pro opuštění VIP klubu, co byl prezidentem USA zvolen Donald Trump a kdy i v ostatních zemích sílí protiunijní nálady (nikoliv protievropské, jak říká elita, ale protiunijní, protože Evropa nerovná se EU – i když jsou asi přesvědčeni o tom, že oni jsou Evropa a její dobro). Opak je ale pravdou. Obstát může jen skutečná unie nezávislých států. Oni mají hrůzu z toho, že když bude unie rozvolněna, tak postupně zanikne a ztratí smysl. Naopak však smysl získá, protože nebude už nenáviděnou svěrací kazajkou, ale tím, co lidé opravdu chtějí. Obyčejné lidé – ne lidé, kteří touží po moci a mají potřebu kontrolovat a ovládat jiné. Ať už to dělají z vlastního prospěchu nebo pro svoji ideologií a víru….

Ano, je těžké se vzdát falešné víry, o které jsem celý život věřil, že je dobrá. Je těžké přestat budovat svůj sen, o kterém jsem celý život věřil, že je dobrý. Ale pokud to nedokážu, nemusí to být jen ztráta schopnosti sebereflexe. Může to být prostě i hloupá zatvrzelost a neschopnost přiznat si, že jsem se prostě mýlil. Nevím, jestli lidé, kteří desetiletí budovali poválečnou Evropu a pak novou sjednocenou Evropu toho jsou schopni. A můžeme to po nich vůbec chtít? Asi ne. Budoucnost je už spíše hlavně na nás. I když oni se ještě drží a mnozí jejich potomci jejich vizi zdědili. Podobně jako někteří mladí komunisté (myslím Stalinovi pohrobky, ne ty, kteří pochopili, že dnešní doba je jinde). Doba se opravdu změnila a pokud nemá třeba jednou dojít i k nějaké nové válce, je třeba co nejdříve jí reflektovat.

Naši předkové budovali jednotnou Evropu prý proto, aby byla zárukou toho, že už nikdy v ní žádná válka nebude a dělají to dodnes. To však už nestačí. Tento projekt se přežil. Pokud si to neuvědomíme, můžeme přispět k tomu, že naopak k nějaké válce může dojít. I na území Evropy… Je to jen na nás, zda chceme podporovat projekt centrálně řízené demokracie a ideologie nebo přestaneme snít růžové sny o krásném globálním světě nebo se vrátíme zpět do reality, postavíme se na pevnou zem a začneme řešit praktické věci, které jsou skutečně důležité pro život. Ne pro ideologii, zisk nebo nadnárodní obchod. Ideologie nemůže vést náš svět a vláda nadnárodních koncernů nemůže být to, co nám zajistí ten zisk, který opravdu chceme. Je to falešný matrix, který si sami vytváříme. Více, než je nezbytné.

Moderní nadnárodní kapitalismus a centrálně řízená demokracie není cesta, která má budoucnost. Taková globalizace je cestou do pekla. Nebo přinejmenším do postupného kulturně a mentálně sociálního úpadku. Ten sice asi již dávno započal, ale zůstává výzvou, na kterou stranu se na tomto rozcestí vydat. Ještě stále totiž máme možnost volby a změny. Nemusí to tak být navždy. Svět, který se nám určitě líbit nebude, může klidně přijít tiše a nepozorovaně. Nikdo si ničeho ani nevšimne. Až už bude tady, nikdo ho nebude moci vrátit zpět. Doba se mění stále rychleji a až bude tempo vývoje tak rychlé, přijde i změna tak rychle, že si to toho ani nestačíme všimnout, natož na to zareagovat. Každý bude postaven před hotovou věc. V tom je ona zrádnost. Že změny jsou tak rychlé, že je už je ani nevnímáme – jsme v jakémsi útlumu či polospánku, čím se dostávají mimo naší kontrolu. Přestože dnes je zatím stále ještě z velké části pod kontrolou máme a nehrozí, že by se vymkly kontrole.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *