Události 2019 – Střet zájmů a závist

Včera se opět konalo hlasování o vyslovení nedůvěry vládě toho ošklivého Andreje Babiše, což, zdá se, už je u nás takový oblíbený folklór – když už nejsme schopni nic dělat, budeme hlasovat. Bez ohledu na to,, že neexistuje žádný plán B, ochota převzít případně moc a odpovědnost. Ba co více – ani hlasování samo „demokratické“ opozici příliš dobrou známku nepřineslo, neboť i když disponovala 92 hlasy, nakonec jich hlasovalo z jejich tábora jen 85. Za to jsme si ale mohli užít „morálního gesta“ v podobě 17 hodin planého žvanění ve sněmovně. Žvanění, ze kterého jsme nebyli o nic chytřejší, než dříve. Když uvážíme, jaký hodinový plat poslanci mají a kolik jich tam bylo, lehce si spočítáme, kolik jsme my – daňoví poplatníci – za toto morální gesto zaplatili.

Ne, nejsem fanoušek Andreje Babiše, jeho vládě bych nevystavil nejlepší, ani nejhorší známku, ale možná tak průměr. Ovšem ve srovnání s tím, co nám tu předtím předváděla ODS, je to pořád o 70% lepší. Bohužel, demokratická opozice se nezmůže na nic více, než na okopávání kotníků a očůrávání patníků, což je asi jako jít s prakem na mamuta. Jejich příznivcům taková morální gesta možná budou imponovat, ve skutečnosti je to ale spíše výraz zoufalství. Zoufalství z toho, že nejsou schopni vyvinout žádnou skutečnou sílu a alternativu, která by mohla Babiše ve volbách porazit. Nepatřím do tábora demonstrantů a miliónů chvilek pro demokracii – celé mi to připadá jako zbytečné a prázdné divadlo, která má pramalou hybnou sílu – spíše jen na symbolické úrovni.

Pokud by ale přece jen dalo vzniknout nějaké platformě, která bude mít širší program, než „antibabiš“ – pak bych to jen uvítal. K tomu jsem však značně skeptický. Program „antibabiš“ totiž nejenže Babišovi neškodí, ale naopak ještě jeho pozici posiluje – stejně jako Zemana program „antizeman“. Jistě, demonstrovat je demokratické právo i v zemi, kde svobodné volby a soutěž existují, ale přece jen je to velmi málo. Ukazuje to sice na živou občanskou společnost, ale rozhodně ne na vyspělou. Takto se ve svobodné zemi měnit poměry nedají, pokud se tato síla netransformuje do politických hnutí schopných reálně něco změnit. Je to jako výkřik do tmy. Opravdu bych raději žil v zemi, kde se poměry mění politickou soutěží a praktickými kroky, než morálními gesty zoufalství, prázdným žvaněním, okopáváním kotníků a očůráváním patníků.

Opozice a její příznivci, jak už je její program, přirozeně jen kritizuje, ukazuje náš, jak klesá podpora ANO, jak se stává stranou důchodců, co všechno dělá špatně a vůbec – jak velká katastrofa vláda ANO pro naší zemi je. Jistě, v něčem má opozice pravdu, v něčem ne. Ovšem samotná zdrcující kritika pro převzetí moci opravdu nestačí. A protože opozice zatím ničeho jiného schopná není, nezbývá ji nic jiného, než dělat to, co dosud – okopávat kotníky a očůrávat patníky. A hlavně – čekat na svoji příležitost, ale se štěstěna opět nakloní na jejich stranu a lidí se vládou ANO unaví. Špatná zpráva pro ANO je, že jeho podpora už není tak pevná, jako dřív a mírně klesá, dobrá zpráva je, že při tomto hlemýždím tempu poklesu nejenže může v klidu dokončit volební období, ale dokonce znovu vyhrát volby i v roce 2021 a stále v čele s Andrejem Babišem. Byť tentokrát s mnohem menším náskokem a potenciálem vládnout.

Ne, tak daleko do budoucnosti samozřejmě nevidím, ale taková verze budoucnosti se mi jeví jako velmi pravděpodobná. Že by byl Babiš souzen nebo dokonce odsouzen, to je velmi nepravděpodobné. Jistě, střet zájmů tu být může, ale půjde těžko právně dokázat, stejně jako to, že úmysly obcházet zákony, protože Babiš spíše jen – podobně jako mnozí jiní – legálně využil špatně nastaveného systému, který ovšem sama EU nehodlá měnit. Místo moralizování a morálních gest by určitě bylo lepší změnit systém tak, aby k podobným problémům v budoucnosti nedocházelo a aby úspěšní lidé, kteří chtějí vstoupit do politiky a udělat něco dobrého pro zemi, nemohli být napadání pro střet zájmů a nuceni k tomu, aby svůj majetek prodali nebo z politiky vypadli.

Pokud je někdo úspěšný a bohatý, neměl by to být důvod nazývat ho automaticky „oligarchou“ a bráněno mu vstupu do politiky. V opačném případě boj proti oligarchii a střetů zájmů vyvolává oprávněné podezření, že velkou roli v něm hraje obyčejná lidská závist. A tady je velmi těžké rozklíčovat, do jaké míry jde skutečně o střet zájmů a do jaké míry o závist méně úspěšných politiků. Často to může být kombinací obojího.

Události 2019 » Kauza Andreje Babiše

Poslední dny, měsíce, ba už roky jsme svědky jednoho, stále opakujícího se tématu, kterým už překvapivě není ani tak antizeman, jako antibabiš. Inu, říkám si, změna je život a politika je už taková, že často se hledá nějaký vnitřní nepřítel, který může za to, že náš systém nefunguje tak jak má. A říkáme si, když se nám podaří tohoto nepřítele systému odstranit, bude systém opět fungovat. Možná si to neuvědomují ani demonstranti protestující proti konkrétním osobám, i když vykřikují, že se nenechají manipulovat. Co když ale i oni sami jsou zmanipulovaní?

Ne, opravdu si netroufám posuzovat, do jaké míry je Andrej Babiš vinen či ne, do jaké míry je či není ve střetu zájmů nebo zda vůbec a do jaké míry zneužíval nastavený systém, do jaké míry je ten, kdo jej vysává a do jaké míry obětním beránkem systému… Systému, který nefunguje a vlastně ani nikdy nemůže dobře fungovat. Ano, myslím, že všichni demonstrující s vlajkami Evropské unie by si měli uvědomit, že není chyba v lidech, ale v systému. Neprotestovat proti někomu, ale proti něčemu. – to si však neuvědomují, proto systém, který umožňuje korupci podporují.

Stát jě něco, co nám všem zajišťuje nějaký servis. Konečně – za to si ho platíme. Platíme si ho proto, aby nám poskytoval zdravotnický servis (zdravotní pojištění…) , sociální servis (sociální pojištění) a také veškerý další servis, jako je bezpečnost, dopravní infrastruktura a obslužnost, atd. (daně). Bez našich plateb by neexistoval ani stát a o vše bychom se museli postarat sami. Je však správné, aby stát z našich peněz (potažmo celá Unie) vybrané peníze, které od nás inkasuje, poskytovala nestátním subjektům? Vždyť je to naprosto absurdní.

Vnitřním nepřítelem není Andrej Babiš, Marie Benešová, ani nikdo jiný, ale zkorumpovaný (zkorumpovatelný) systém. Ostatně přerozdělování vybraných peněz je socialistický nástroj, jehož cílem bylo původně vytvořit dokonale narovnanou a vyváženou společnost, který ovšem dosáhl jen toho, že jí naprosto pokřivil. Je to totiž podobná utopie, jako komunismus. Nikdy nemůže fungovat, protože nežijeme v ráji. Nikdy nemohou mít všichni všechno, ani se každý nemůže stát každým, jak se mu zachce. Navíc je to systém spíše pro podporu bohatých, nikoli menších podnikatelů (na to, abyste mohli o dotaci požádat, musíte realizovat projekt v min. hodnotě jednoho milionu Kč.). EU tak vlastně z našich kapes dotuje především velké nadnárodní koncerny, z nichž je Agrofert pouze jedním z mnoha po celé Evropě. Je pak zcela přirozené, že každý chce z EU vyždímat maximum -když už ty dotace existují. I za celu hloupých, nesmyslných nebo dokonce nerealizovaných projektů.

Navíc má systém další negativní dopad, protože podle mého názoru nepoškozuje jen podnikatelské prostředí, ale i politickou kulturu – funguje jako úplatky za loajalitu a věrnost celku. A kdo by chtěl unii kritizovat, jestliže jí může vysávat a tunelovat? Nakonec, nedělají jen podnikatelé, kteří na to mají dostatek právníků, ale dělají to i orgány státní správy, města a místní samosprávy. Někdo hloupý do systému vloží peníze a někdo chytrý je pak zase vysaje. Jasně, tak to funguje všude, ale proč tento systém ještě podporovat, vytvářet a budovat?

Zkrátka systém dotací je jedno obrovské, obludné monstrum, kteří zcela pokřivilo náš svět, aniž si to uvědomujeme a aniž si to chceme připustit. A kauza Andreje Babiše jeho obludnost jen odkryla a ukázala. Bohudíky za tohoto premiéra, díky kterému máme šanci si to uvědomit (i když jsem opravdu zvědav, kdy k tomu dojde).. Dá se očekávat, že půjde o právní bitvu monstrózních rozměrů, která se povleče ještě mnoho let. Tedy času, který by bylo jistě možné strávit mnohem užitečnějším způsobem.

O Babišovi si můžeme myslet ledaccos, jenže pokud je opozice tak slabá a neschopná jak je, že se nezmůže na nic víc, než na téma antibabiš, těžko může vzniknout nějaká politická alternativa vůči vedoucímu hnutí. Jako víme ani téma antizeman nebyla účinná tak, aby mohla Zemana nahradit skutečně vhodnou alternativou. A jestli se zrodí na platformě demonstrací tak, jako tomu bylo před 30 lety, to je velká otázka. Ale jestli bych si mohl tipnout, tak tipuju že nikoliv. A zůstaneme jen o výkřiků a u mávání transparenty. Tedy alespoň tak dlouho, dokud tento systém EU budeme podporovat.

Demonstrovat proti Babišovi, ale zároveň mávat vlajkou EU – to je opravdu kontraproduktivní a k ničemu dobrému to zřejmě nepovede. Na jednu stranu to sice poukazuje na živou občanskou společnost, ale zároveň už také trochu dementní, takže za mě – moje pocity z toho všeho jsou smíšené a vlastně by mě ani nemělo překvapovat, jak jsou lidé snadno manipulovatelní ve své nevědomosti, čehož pochopitelně obratně využívá opozice.

Mám z toho opravdu divný pocit – rozhodně žádná naděje na změnu, jako koncem 80. let… A ani bych se nechtěl dožít doby, kdy místo svobodných voleb bude rozhodující silou ve společnosti nějaká nová lidová fronta, lidové soudy a lidové milice. Pamětníci už asi nevědí – ale toto už tu opravdu bylo. Také v roce 1948 lidé s nadšením demonstrovali své požadavky a také jich dosáhli. A všichni chtěli spravedlnost a potrestání viníků. Všech podnikatelů, kteří byli preventivně označeni za příživníky a vykořisťovatele. Často neumíme pochopit, jak si mohl Hitler získat přízeň tolika lidí, ale málo se díváme do své vlastní historie – jak si komunisté mohli získat přízeň tolika z nás?

Ne, samozřejmě, to jsou poněkud nevhodné příklady, jen chci říct, že lidé se často nechávají strhnout, ale ne vždy demonstrují na správnou věc, aniž by si toho byli vědomi. Euforie a pocity křivdy jsou však nakažlivé. Jde jen o to správně rozlišit, do jaké míry jsou oprávněné a do jaké míry jsme se je způsobili sami. A to je někdy dost těžké… Proto, pokud je to jen trochu možné, je vždy lepší měnit poměry demokratickou cestou v politické angažovanosti – ne stávkami, nátlakovými akcemi a demonstracemi. Ty mají opodstatnění ve firmách, ale ne v řízení státu, ve kterém zatím ještě existuje demokracie a svobodné volby. A víme, že svobodné volby zatím ani náhodou – naštěstí – u nás ohroženy nejsou. Ale samozřejmě, vzhledem k tomu, že máme svobodu, každý může demonstrovat jak chce a za co chce, pokud věří, že to má nějaký smysl.

Myslím si, že nejlepší by bylo zrušit všechny dotace a nejlépe i Evropskou komisi, která si až příliš často hraje na evropskou vládu, namísto planění jen nutné úřednické agendy. Tak, aby Evropská unie byla skutečně Unií států a nehrála si na globální superstát, tedy jakýsi Evropský svaz či Svaz evropských demokratických republik po vzoru SSSR. A aby všichni politi byli přímo odpovědní svým voličům – aby všichni byli voleni. Ne, že tu bude aparát úředníků, kteří nejsou odpovědní svým voličům a kteří si de facto mohou dělat co chtějí, kteří rozhodují o našem životě, o našich zákonech a o jejich výkladu a dokonce i o našich penězích, které od nás vyberou. Zkrátka o všem. Myslím, že o takový „servis“ nestojíme.

V kauze Andreje Babiše proto ani tak nejde o jeho samotného, jako o to, do jaké míry vlastně chceme tento obludný systém dále podporovat. Když už bychom si ho ale opravdu chtěli za každou cenu udržet, pak by se alespoň v žádném případě neměl vůbec týkat soukromých subjektů a úspěšným lidem, kteří vlastní prosperující firmy by nemělo být bráněno do vstupu do politiky a neměli by být nuceni k volbě – buď prodej všechno a přijď mezi nás politiky nebo zůstaň tam kde jsi. Měly by tu tedy existovat takové svěřenecké fondy, které jsou 100% důvěryhodné a jejichž fungování je právně nenapadnutelné. Jenže víme, že nic takového u nás neexistuje, takže i když splníte všechny zákony, budete stále podezřelí, že sedíte na dvou židlích. A i když se ničeho nedopustíte, budou vás neustále napadat. Opravdu je tedy tento systém nastaven správně a nehledáme jen vnitřního nepřítele, místo abychom se namáhali systém změnit?

Když sledují argumentaci politiků, je to opravdu nesmírně smutné a tristní. Je to skutečné porno ze sněmovny, navíc ještě někdy vysílané v hlavním čase a na veřejnoprávním médiu. To je skoro skandál, vysílat obsah s tak necudným a nechutným obsahem. To už kdyby tam pustili normální porno, podíval bych se raději. Za celý den jsem se nedověděl nic, co by svědčilo o tom, že se protistrany vůbec poslouchají, že někdo reaguje na to, co ten druhý říká. Jakoby každý měl už předem připravený projev, bez ohledu na obsah toho, co ten druhý říká. A který přečte, ať se stane cokoliv. Jsou to jakési dopředu nahrané nahrávky, které se jen pustí, vyslechneme je a tím to skončí. Takové orgie jako dnes jsem už dlouho neviděl.

Snad ani nikdo vlastně ani neví o čem je řeč, nikdo dokumenty ani nečetl, nikdo se jimi nezabýval, ale každý tomu rozumí a každý má jasno, A hlavně ví, kdo je vinen a kdo je nevinen. A jen málokoho napadne, že chyba je někde úplně jinde a že se točíme jen nad nesmyslností celého systému. Systému který vymyslela Evropská unie, která nás připoutala k sobě, jako kojící matka své děti.

Ne, Andrej Babiš rozhodně není první, ani poslední, pokud tedy skutečně vinen je, což opravdu nevím. Možná to tak dělali a dělají skoro všichni a snad je to dokonce i normální. Jenže všichni ti před ním nebyli v tak vysoké funkci a pokud se něčeho dopustili, jistě o tom dodnes nikdo neví a ani se tím nikdo nezabýval… Babiš však nám všem nastavil zrcadlo, do kterého se nechceme dívat. Není to vnitřní nepřítel systému, je to jeho výkvět. V každém případě – ať už je vinen nebo ne. Ani EU jistě není příjemné dívat se do svého vlastního zrcadla a proto její úředníci dělají co mohou, aby nemuseli, protože Babiš by jim za chvíli říkal, co mají dělat. A to rozhodně nemohou potřebovat. Komise má totiž vždycky pravdu a soud EU to potvrdí. Amen.

Snad nám ale dojde, že takový postoj vůbec nic neřeší a celé téma je už zpolitizované tak, že by na to žádný audit ani analýza možná nestačila. Je to něco, co se stává samo absurditou, která nám ukazuje, že žijeme v demokracii, která se pomalu, ale jistě mění v absurdistán, ve kterém je všechno možné, každý je nějak zmanipulován, ale každý říká, že se nenechá manipulovat. Kde nikdo nikoho neposlouchá, ale každý si mele svoje. Formálně sice demokracie funguje, ale prakticky nemá žádné výsledky. Nebo alespoň ty, které bychom mohli očekávat v dohledné době.

Právo » Právní stát

Také si někdy kladete otázku, zda jsme vlastně skutečně právní stát nebo zda je u nás možné si objednat trestní stíhání? Já abych pravdu řekl, nevím. Možná ano, i když se to nezdá pravděpodobné. Na druhou stranu v absurdistánu, ve kterém někdy žijeme, to není vyloučeno a zase až tak moc bych se tomu nedivil. Také když se dívám na rozhodnutí různých soudců v téže věci, je až neuvěřitelné, jak často se vzájemně diametrálně liší. Ještě, že je možné se odvolávat a zkoušet to jinde. Co právník, to právní názor a čím složitější kauza, tím spíše. Zde stále platí, žen někteří jsou si zkrátka rovnější, než jiní. Podle mého názoru je pouze nějaký ideál, než něco co skutečně dokonale existuje a snad ani nemůže existovat. Proto můžeme být občas svědky toho, že nežijeme v právním státě, ale spíše v nějaké banánové republice na rovníku.

Vymahatelnost práva a škod rozhodně není nijak vysoká. Zvláště, když podvodníka prostě nelze vypátrat nebo má všechen majetek napsaný na někoho jiného, takže mu není co vzít. A soudní výlohy nejsou zrovna malé. Policie se vašimi problémy zpravidla vůbec zabývat nebude a řekne vám, že nejde o trestný čin, ale o vaši blbost. Policie zafunguje až tehdy, když vy sami něco dlužíte státu. Nebo může někdy obvinit ještě vás samotné za to, že někoho žalujete – třeba z toho, že jste si svůj problém nafingovali sami, abyste něco získali. Onen slogan „pomáhat a chránit“ nebyl vymyšlen náhodou. Má totiž napravit pošramocenou pověst státního aparátu, který prostě nefunguje vždy tak, jak by měl. Má lidem navrátit jejich důvěru, že se stát o jejich problémy zajímá a chrání je.

Problém je ovšem mnohdy v lidech, i když systém je možné vždy zlepšovat, takže přešlapům – i když je jich možná hodně, nelze prostě asi zabránit. Nejsou lidi, nejsou kapacity, navíc u policie či bezpečnostních agentur údajně mnohdy pracují lidé s kriminální minulostí. Je to však možná i výhoda, protože kriminální prostředí znají z obou stran. Kdo ví proč se jim říká „duté hlavy“ – třeba právě proto. Ale je to samozřejmě trochu hloupá nálepka, je jasné, že i u policie pracuje spoustu slušných a charakterních lidí.

Spiritualita » Rozhovor s Tomášem Halíkem

Rozhovor s Tomášem Halíkem 29.4.2019

Poslouchal jsem zajímavý rozhovor s Tomášem Halíkem na ČRo Plus. V něm jeho závěru padlo, že podle Halíka se dnešní společnost už nedělí ani tak na věřící a nevěřící, ale spíše na zabydlené a hledající, přičemž hledající mají blíž k hledajícím a zabydlení k zabydleným, bez ohledu na jejich víru. Podle mého názoru je to dobrý postřeh, ale také příliš zjednodušený. Už z politiky je známo, že extrém přitahuje extrém, ať je to pravice či levice a podobně vlažnost přitahuje lhostejnost, ať už má jakoukoliv barvu. Přesto bych to ale úplně takto neviděl.

Nevím, za se Halík pokládá za zabydleného nebo hledajícího. On sám sebe asi spíše za hledajícího, kdežto já sám sebe vnímám jako zčásti zabydleného a z části hledajícího. A pak také je třeba si položit si otázku zda je zabydlenost negativní věc. Něco jiného je totiž zabydlenost sama v sobě a něco jiného zatvrzelost. Jsou lidé, kteří jsou zabydlení, ale přesto jsou otevření. Pak jsou také lidé, kteří jsou hledající, ale jsou přístupní všemu zlému.

Já to vidím tak, že zabydlenost a hledání jsou dva kraje. Jeden je zatvrzelost a druhý otevřenost a to, co hledáme, je rovnováha mezi tím. Asi jako mezi mužem a ženou, Muž je duchovním, hledajícím pólem, žena tím zabydlujícím, uzemňujícím. Duchovní pól člověka povznáší a umožňujeme mu intelektuálně se pohybovat po vzdušných výšinách ideálů. zatímco uzemňující mu umožňuje fungovat v realitě.

Pan Halík má podle mého názoru blíže k tomu pólu ideálů – vznáší se velmi vysoko a jen tu a tam se dotkne země, aby si otestoval nesměle, jak jdou realizovat. Ve skutečnosti ale také jakoby byl zabydlený a ne hledající. Zabydlený ve svých intelektuálních výšinách.

Asi nejlepší by bylo mluvit o lidech otevřených a zatvrzelých. Ne o hledajících a zabydlených. Tedy, nevymýšlet žádné novoty, i když to pan Halík dělá rád. Ostatně, já někdy také. Zatvrzelý člověk je prostě zatvrzelý proto, že není ochoten změnit svůj názor nikdy a za žádných okolností. To je skutečná překážka vývoje. Zabydlenost bych takto negativně nevnímal, protože tady hodně záleží na tom, v čem je člověk duchovně zabydlený a proč. Nemusí to být zatvrzelost, může to být také zakotvenost. A to jsou obrovské rozdíly.

Znovu se ale takto dostáváme k otázkám liberalismu a konzervativismu. Pro liberály budou konzervativci vždy těmi zatvrzelými, zatímco pro konzervativce budou liberálové vždy příliš otevření pro všechno. Je to možná spíše otázka životního postoje, než víry. Postoje, které se promítají do našeho života, do náboženství i do politiky. Pan Halík je nepochybně křesťanský liberál a aktivista, zatímco jako kardinál Dominik Duka je představitelem tradičního proudu (či lidového, abych použil Halíkův termín, i když pak by musel být ten jeho intelektuální).

Je zřejmé, že dnešní svět stojí před novou globální a duchovní revolucí, ostatně i Halík co cítí úplně stejně jako já. Asi to takto vnímáme všichni. Proto to napětí mezi tradičními a liberálními proudy. Jaké by měly být nové hodnoty, které by uspokojily oba proudy? Je jasné, že neomezené svoboda postavené jen na lásce to být nemůže, protože je to něco co je dosud neživotaschopné a co nemůže vést jinam, než k nové totalitě. Na druhou stranu klerikalismus je něco, co kritizoval už Ježíš. Stále hledáme rovnováhu mezi nutností dodržovat zákony a mezi lpěním na nich. Ať už jde o zákony náboženské nebo společenské.

Před námi jsou jen dva světy – svět nové totality a nového světového náboženství. Pseudonáboženství lásky bez zákonů, jediného povoleného. A pak svět, ve kterém jsou přirozené zákony životem, ve kterém neexistuje žádné napětí mezi tím co je a co by mělo být. To je však ideál, který je zatím nedosažitelný. Je dokonce možné, že oba tyto světy budou jednou existovat paralelně. Každý v jiné dimenzi.

Pokud jde o problém zneužívání náboženství pro teroristické cíle, ani tady to nevidím takto jednoduše jako Tomáš Halík. Snažit se důsledně oddělovat náboženství od nástroje, prostřednictvím kterého je náboženství zneužíváno je sice správné, ale myslím si, že není bezezbytku možné. Zvláště v případě islámu jde o problém mnohem složitější a žádnou dělící čáru jednoduše nakreslit nelze. I když by to bylo pěkné.

Jinak lze s Halíkem vesměs souhlasit, snad ještě kromě jeho názoru na projev prof. Piťhy, Tady jde ale spíše o jedno velké nedorozumění, kdy si někteří prorocká slova vyložili jako šíření poplašné zprávy. Jsem trochu překvapen, že i tak intelektuálně vyspělý člověk jako Tomáš Halík tomu podlehl a přiznám se, že je mi to docela líto. Mě jeho projev určitě nijak nezaskočil. Ať tak či onak,občasné napětí mezi liberálními a konzervativními proudy vnímám často spíše jen jako bouři ve sklenici vody či žabomyší války. Je jen škoda, že se tyto války, běžné ve světě, někdy promítají i v samotné církvi.

Na druhou stranu je dobře, že i zde probíhá výměna názorů a že křesťané nejsou nějaký jednolitý monolit. Ostatně podobně jako členové jiných náboženství a společenství, kde existují různé frakce a proudy, od politiky až po zájmové skupiny. Zkrátka každý nesedí každému a každý neoslovuje každého. Také já si rád poslechnu každého, kdo mě inspiruje, bez ohledu na jeho víru, ale nakonec si stejně půjdou svoji vlastní cestou a budu prosazovat to, čemu věřím já. Nikdy by se to ale nemělo zvrhnout v házení špíny na někoho, na pomluvy, apod.

Moje víra je založená na snaze chápat svět a člověka. Mohu ho kritizovat, mohu mu nerozumět, nemohu ale odsuzovat někoho za něco, čemu upřímně věří. I kdyby to byla totální hloupost. Já věřím tomu, že každý, kdo hledá, nalézá a kdo klepe, tomu bude otevřeno. Možná bude hledat hodně dlouho a klepat stokrát na špatné dveře, ale nakonec stejně najde, ať je zabydlený nebo hledající. Pravda není něco, co by nebylo možné nikdy objevit, jinak by byl život nesmyslný. Pravda bude nakonec odhalena i zatvrzelým, kteří ji nepřijmou, ani když ji uvidí. To už je ale jiný problém. Názorové rozdíly jsou proti tomu ničím.

Demokracie » Zralost ke svobodě

Co říkáte na spojení TV Prima a CNN? Do roka by měl u nás začít totiž vysílat po ČT24 další zpravodajský kanál. Česká televize a všichni liberálové mají už vítr z toho, zda to nebude příliš velká konkurence a zda jejich vysílání nebude konzervativní a tak nebude narušovat  liberální pohled na svět. Ono spojení je to docela zvláštní, protože CNN je liberální TV, zatímco Prima je spíše konzervativní, nicméně se zdá, že tady jde především o obchod. Co z toho vyleze, uvidíme. Prima říká, že to bude něco jiného, než ČT24. O tom, jak drtivou převahu mají u nás liberálové se socialisty svědčí i to, že v nabídce skoro všech poskytovatelů satelitních a internetových televizí najdeme vždy liberální CNN, zatímco konzervativní Fox News nenajdeme u nás v nabídce nikde. Přitom jde o největší americkou TV, zatímco CNN je až třetí.

Strážci demokracie také bijí už na poplach kvůli tomu, že nejbohatší Čech – Petr Kellner a jeho skupiny PPF kupuje TV Nova. Česká veřejnoprávní média už spekulují o tom, kam to povede a zda zůstane zachována objektivita zpravodajství a nedojde k manipulaci. Naproti tomu vůči veřejnoprávním médiím se snáší stále větší vlna kritiky za to, že se považuje za strážce demokracie, hraje si na objektivitu a vnucuje divákům svůj pohled na svět. Obhájci veřejnoprávních médií zase říkají, že jejich úloha strážce demokracie je u nás nezastupitelná a že možná bez nich by to šlo rychle z kopce, takže takového hlídacího psa všichni potřebujeme.

Já si to nemyslím, naopak se zastáncem, že k demokracii patří ještě vyšší podíl svobody než tu, kterou tu dnes máme a kdy jsme povinni platit si strážce demokracie, i když ho třeba ani nesledujeme. V USA to neexistuje, veřejnoprávní služba tu má zcela marginální význam a nikdo není nucen k tomu, aby si jí platil, pokud ji nesleduje. Ba co více, žádný TV kanál nebo rádio není nikým peskován za neobjektivitu, nikdo ho nehlídá, žádná státní rada, nebo dozor. Nikdo se nestydí za to, jaké názory prezentuje a komu straní – je to zcela legální. Každý ví, že když sleduje ten či onen kanál, televizi, rádio, sleduje médium, které je příznivcem někoho či nějakého směru, politického názoru…

Kritici namítají, že tak to u nás být nemůže, protože česká demokracie a Češi na to nejsou dostatečně zralí. Je to podobné jako s přímou demokracií ve Švýcarsku, která u nás také není aplikovatelné, protože opět – český volič na ní není dostatečně vyspělý a proto potřebuje své politické zástupce a nemůže volit přímo. Nebo je to podobné jako se sociálním pojištěním, které je u nás nejen povinné, ale i vysoké. A zde nemají lidé na výběr, nemají svobodu naučit se sami hospodařit se svými penězi a potřebují k tomu stát, který jim dělá chůvu.

Demokracie samozřejmě znamená odpovědnost. Jenže, jak se jí člověk může naučit, jestliže k tomu nemá svobodu? Nemá svobodu si namlet hubu, narazit a poučit se. Nemá šanci dospět, protože je neustále voděn za ručičku a je mu říkáno, co má dělat? Česká společnost je podle mého názoru nejen silně rovnostářská, ale i socialistická – a nezměnilo se to ani po roce 1989. Zkrátka socialismus je stále velmi populární – i v době, kdy komunismus dávno v Evropě zanikl. I sociální pojištění je svým způsobem povinná solidarita, pokud nejste hlavně příjemcem, ale spíše dárcem. Ale proč ne, pokud se na tom demokraticky shodne většina z nás, že chce silně sociální stát, nemám nic proti tomu. Je to věc názoru a národní shody a patří to k demokracii, stejně jako rozhodnutí, jak má tato demokracie vypadat a fungovat.

Ne nejsem pravičák, spíše se pokládám za střed. Někdy kvituji nápady levice, jindy pravice. Ale, že by měla být společnost méně regulovaná a v některých případech tak více svobodná, to si myslím. Toho stínu nesvobody, který zde máme i 30 let po revoluci bychom se mohli už dávno zbavit. Možná pak by nám přestali i někteří lidé diktovat, jak máme žít. Jaké máme mít žárovky, záchodové mísy a co si máme myslet o tom, o čem čteme a slyšíme, ty neustále spory o to, kam vlastně patříme, zda děláme nebo neděláme v EU ostudu, místo toho, abychom byli hrdí na to, že nepatříme nikam a že jsme sami sebou. A že si nepotřebujeme dokazovat svoji orientaci, někoho o ní přesvědčovat, že jsme hrdý, sebevědomý národ, který se nebojí říci svůj názor bez toho, že přijde o svoji dobrou image. Že jsme národ, který nepodléhá žádné propagandě, zastrašování ani strašení před někým, který se chystá nás znovu obsadit a podobné nesmysly.

Zrušení TV rady i koncesionářských poplatků (resp. jejich ponechání na základě dobrovolnosti) by byl první krok. Já osobně bych se přihlásil k jejich placení a platil bych je jako dosud, byla by ale opravdu fajn ta svoboda a možnost volby – ne povinnost, že mi to stát nařizuje. Stejně jako placení pojištění – platil bych si ho dál, ale uvítal bych možnost ho kdykoliv zrušit, jak já budu chtít, aniž by mi do toho stát mluvil. Když se totiž lidé naučí odpovědnosti, naučí se vážit si jeden druhého a spoléhat se jeden na druhého. Ne na to, že všechno udělá stát, který si platíme jako dojnou krávu, aby se o nás staral dokonce i v případě, že nám bude radit, co bychom si měli myslet.

„Referenda se ve Švýcarsku konají poměrně často a tato země je již jimi proslulá. Každý, kdo chce švýcarský model (anebo jeho určitou modifikaci) zavést i v jiné zemi, se ohání právě tím, jak to v zemi helvétského kříže všechno funguje a že švýcarské demokracii a její pověsti ve světě referenda a aktivní politická kooperace občanů nijak neškodí.

Hlavní vadou na kráse těchto řečí je však samotný fakt, že Švýcarsko je unikátem. Ba co více, je unikátem neopakovatelným a nepřenositelným. Je to dáno historickou tradicí zdejšího specifického politického systému tvořenou stovkami let. Tamní lidé jsou zde zkrátka jinačí. Jsou pyšní na to, jaká jejich země je, dělají vše pro dobro, výjimečnost a blahobyt svého státu. Nasvědčují tomu i výsledky mnohých dalších referend z minulosti.“

Více Reflex


Samozřejmě, že jsou jinačí, každý národ je jiný, to však neznamená, že jen ti vyspělejší občané mají právo rozhodovat, zatímco ti méně vyspělí mají být stále utvrzováni v tom, že nejsou dost vyspělí, že jsou méněcenní a že na to nemají. S tím rozhodně nesouhlasím. Jistěže ve Švýcarsku je to dlouhá tradice, ale nikdy není pozdě tuto tradici založit i u nás. Vše má svůj začátek, který může být i těžký, ale tak to bývá. Každý by měl být pyšný na svoji zemi a dělat vše pro její dobro – ne se za ní stydět, přenášet odpovědnost na neschopné zástupce a nadávat na ně. Jinak budeme stále jako ve školce, i když už bychom mohli být alespoň na základní.

A že ve Švýcarsku lidé hlasovali pro zachování koncesionářských poplatků, jak se tím chlubí i naše veřejnoprávní televize? Pokud u nich funguje lépe, než u nás, proč ne – v každém případě je to rozhodnutí lidí, ne něco, co je nařízené shora. Švýcarsko je zkrátka v demokracii mnohem dál a spoustu věcí tu funguje lépe. Určitě moc dobře vědí, proč nikdy nevstoupili do EU a svoji nezávislost a neutralitu si stovky let velmi bedlivě hlídají. Naproti tomu mnozí lidé u nás jsou ochotni i sama sebe vyměnit za nějaké výhody jako prodejná žena.

Na světě je docela málo zemí, které jsou malé, ale současně velmi sebevědomé, jednou s takových anomálií je Švýcarsko, ale třeba i Dánsko. Když se podíváme jak velký podíl na rozhodování zde mají jejich obyvatelé, jak zde funguje demokracie, měli bychom se z toho poučit. Je to zcela něco jiného, než u nás, něco, čemu se my ani nepřibližujeme.

Demokracie je názor většiny, ať už většiny parlamentární (liberální demokracie) nebo lidu (lidová demokracie). Pravda se ale s názorem většiny nesmí zaměňovat. Hlas lidu není hlasem Božím, to však neznamená, že by demokracie neměla platit. Otázka je pouze ta, jak daleko lid připustit přímo k rozhodování a nakolik mít systém, který je spravován skrze prostředníky a lid na něj nemá přímo vliv. Přímá demokracie vyžaduje vyšší odpovědnost každého. Zastupitelská pak tuto odpovědnost převádí na zastupitele, takže lidé nemohou rozhodovat přímo. To je však do jisté míry frustrující, bere lidem možnost, aby se naučili větší odpovědnosti a vytváří rozdělení společnosti na ty dole a ty nahoře – pocit, že někdo lidem vládne.

Demokratický blok říká – jednání o referendu nikdy nesmíme ani připustit – podívejte, jako to dopadlo v Británii. Kdyby tam lidé neměli možnost rozhodovat, bylo by všechno v pořádku. Je ale takové myšlení demokratické? Není demokracie právě vláda lidu? Samozřejmě, že ano, ale ne jednou tak a podruhé onak – jak se to hodí. Když se to hodí a očekává se, že se lidé rozhodnou správně, referendum se povolí a když se to nehodí a očekává se opačný výsledek, řekneme, že referendum je nedemokratické a tedy nemožné. Co to je a kdo tady tedy rozhoduje? To je důvod, proč jsem příznivcem především lidové – tedy přímé demokracie. Přes liberální – tedy parlamentní demokracii by měly být řízeny pouze odborné věci. O všech ostatních by měli lidé v hlasování rozhodovat přímo – nikoliv skrze své volené zástupce.

Urputně bráníme liberální zastupitelskou demokracii a bráníme se lidové – přímé demokracii, takže mezi elitou a zbytkem máme příkopy, které jdou jen těžko zasypat. Volič, který může vše ovlivňovat pouze skrze volené zástupce, musí být nutně frustrován z toho, jak náročné a zdlouhavé jsou všechny demokratické rozhodovací procesy. Navíc právě v případě Evropská unie na spoustu věcí nemá vůbec vliv, protože EU má své vlastní autonomní orgány, které nepodléhají vůli voličů. A pokud podléhají, je jasné, že vzhledem k tomu, že každá země nemá jeden hlas, ale podle počtu svých obyvatel, jsou malé země v nevýhodě. Kdyby tady nebyla právě tahle nespravedlnost, nikdy bychom ani nemluvili o nějaké motoru EU – Německo – Francie, ale unie by skutečně patřila všem stejně. V tomto případě jde ale podle mého názoru ještě navíc o mocenský pakt – ne o rovnocenné postavení všech, bez ohledu na jejich velikost.

Bohužel si myslím, že bez přímé demokracie a bez změny hlasovacích pravidel nebude žádná reforma možná. Současné snahy EU přiblížit se více lidem nejsou více, než kosmetické úpravy. Je to jakási snaha o perestrojku. Elity si to začínají uvědomovat, ale zároveň mají z demokracie strach. Stejně jako globální hráči, kteří z globalizace nejvíce profitují. EU je v současné době takové zkostnatělé monstrum vzdáleně připomínající blok socialistických „demokratických“ států RVHP.  A ti co brání demokracii mi připomínají blok spojenců, kteří naopak prosazování demokracie brání. Kdo ví, zda nás tedy nečeká v budoucnu nějaké nová revoluce. Do té doby tu bude stále napětí mezi tzv. demokraty a tzv. populisty. A vlastně to není nic jiného, než spor v to, jak má demokracie fungovat… A kolik prostoru ponechat lidem.

Česko » Přírůstek obyvatel

Přirozený přírůstek není příliš velký nebo stagnuje, naopak je zde patrný úbytek stovek až tisíců Čechů emigrujících do zahraničí každý rok. Hlavní přírůstek tvoří imigrace cizinců do ČR, a to především z Ukrajiny a ze Slovenska a dále z Ruska a Vietnamu.  Každý rok jde o tisíce přistěhovalců z každé země.

Pokud jde o imigranty z ostatních zemí, není pro ně Česká republika nijak atraktivní – řádově se jedná pouze o desítky, maximálně stovky občanů těchto zemí každý rok. Myšleno je saldo z migrace, tj. od počtu přistěhovaných je odečten počet vystěhovalých (ve většině statistiky se uvádí ovšem pouze počty přistěhovalých).

Migrační krize se ČR nijak významněji nedotkla, je ale třeba dodat, že uvedené statistiky se týkají pouze migrace evidované, nikoli přistěhovalců a pracovníků, kteří na území ČR pobývají nelegálně. Vzhledem k tomu, že hranice jsou volné, lze předpokládat, že jejich počet nebude malý. Týká se to však spíše občanů z chudých zemí mimo EU, nikoli ze zemí vyspělých.


Podle údajú ČSÚ za roky 2012 – 2017

PS:

Víte o tom, že dříve bylo centrum Prahy oblastí obydlenou Čechy? Dnes zde bydlí málokdo. Není to žádná novinka. Zajímavější je spíše to, že zde Češi nejen nebydlí, ale do centra přestali v hojné míře také jezdit.

Zatímco ještě před rokem 1990 zde bylo nejen obrovské množství Čechy trvale obydlených bytů a domů, ale také množství zábavních podniků, kin, tanečních kaváren, restaurací, bufetů, jídelen a automatů za běžné ceny jako na venkově. Centrum města žilo. Dnes tedy žije také, ale spíše masami turistů, lidí pochybné úrovně (zvláště v noci), množstvím nočních klubů, casin, prostitutek a narkomanů, drahých butiků a luxusních restaurací čekajících na bohaté návštěvníky z nejbohatších zemí.

Centrum Prahy se stalo po revoluci duchovně mrtvou zónu, stokou, kterému se mnozí Češi raději vyhýbají. Nebo ne vyhýbají, ale rozhodně sem nezavítají tak často, jako kdysi, v době, kdy tato část města sloužila ještě především Pražanům.

Doba ze zkrátka změnila, nejen po stránce zábavy. To, že dříve lidé preferovali zábavou společenskou a dnes preferují spíše zábavu individuální, je jedna věc. Je to jen ukázka  pokleslé kultury. Otevření hranic způsobilo zvýšený zájem o Prahu a kapitalismus změnu preference na bohatší klientelu.

Ani jedno se zřejmě jen tak nezmění, ne dříve, než za desítky let. Ani znovuzavedení tramvajového provozu na Václavské náměstí asi velkou změnu nepřinese. K tomu, aby byly zdejší ceny přijatelné i pro české seniory nebo rodiny s dětmi by muselo dojít k tomu, že by zmize 3-5 násobný rozdíl mezi našimi platy a platy cizinců ze západu, což je v nedohlednu. Zastavení kulturního úpadku také.

Kina se už také nevrátí a je to přirozené. Taneční podniky také, to je spíše zábava pro úzkou skupinu lidí, běžnější je spíše techno a jen pro mladé. A bufety a jídelny? Ty byly nahrazeny nadnárodními KFC a MC Donaldy nejen v Praze, ale všude. Jiných podniků pro běžné lidi je málo, stejně tak cukráren. A ty, které existují, ty už ani neznají, co je pravá šlehačka nebo prodávají minizákusečky za cenu obědového menu.

Zkrátka čím krásnější prostředí, tím menší zákusky a porce jídla, ale vyšší ceny. Ne každý ale touží platit za pěkné posazení. Jsou i lidé, kteří by se rádi i najedli. Není pak divu, že takový Ovocný Světozor, cukrárny, kde ještě existují kvalitní výrobky má takový nával, že se tu ani nevejdete. Navzdory vysokým cenám a menším porcím. Na rozdíl od jiných mají alespoň bezkonkurenční kvalitu – nic lepšího v centru Prahy dnes už totiž neseženete. A často ani jinde.

Inu, ne vše bývalo za minulého režimu horší… Ještě že jídelny zčásti nahradily alespoň vietnamské restaurace. Vlastně se ani nedivím, že i na jejich jídla občas jsou takové fronty, zatímco v české restaurace jsou obsazené cizinci nebo zaměstnanci se stravenkami, kteří si zbytek ceny už doplatí. Pokud se ale chcete dobře najíst a nechcete jít do KFC, není mnoho na výběr. Českých jídelen v obchodních centrech je sice už také dost, ale pořád tu dostanete za stejnou cenu jen polovinu porce, co u Vietnamců. Paradoxem je, že česká jídla vám tu uvaří a prodají většinou Ukrajinky.

Systém » Strach a společnost

Základním stavebním prvkem společnosti lidí je jedinec – člověk. Je takovou buňkou v organismu lidstva. Buď je ta buňka zdravá, nebo se vymkne kontrole a stane se karcinogenní, nakazí ostatní, až zachvátí celý organismus, postupně ho zabíjí a rozkládají. To se stane, když někteří jedinci začnou smýšlet a jednat zcela bezohledně, sobecky a získává na svoji stranu stále více lidí, které přesvědčí o tom, že jejich jednání je správné. Otázka je, proč k tomu dochází? Je to jakýsi zvrácený autoimunitní systém, který začal bojovat sám proti sobě, takže i dobré považuje za nebezpečné. Jako, když se bytost lekne své vlastní krásy a vyděsí se ze svých vlastních schopností a začne se proto cíleně likvidovat, protože došla k mylnému názoru či do stavu, který se neumí vysvětlit a proto jej předem pokládá za zlý a nebezpečný.

Základním problémem je proto na počátku nedostatek zdravého sebevědomí, víry a všudypřítomný strach, který se je mor šíří velice snadno – je to obrovský manipulátor (respektive nástroj manipulace). Na druhý stranou je ale určitý strach stále nutný, přirozený a nezbytný. Nutí nás nezanedbávat prevenci, kontrolovat společnost, právě protože víme, co se může stát… Nikdy ho ale nesmí být více, než je zdravá a nutná bdělost, tak, aby nás nenutil usnout, ale zároveň nás neochromoval. Spánek má růžové brýle, to může být někdy výhodné, nicméně člověk nevidí věci ve svých pravých barvách. Naopak strach má brýle jen s černobílým viděním – vidí jen černou a bílou a nic mezi tím.

Strach je to, co plodí zlo, nenávist, závist, touhu ovládat druhé… Strach, že pokud to neudělám, budu já ten, který jsem ovládán. Představa, že život je boj, který mohou vyhrát je bezohlední, bezcharakterní, podvodníci… Strach, že mi bylo anebo bude vzato to, nač mám nárok a to mě opravňuje k tomu jednat bezohledně. Strach je ta největší deprivace, která je schopna v extrémním případě přeměnit lidi i ve zrůdy a zcela je ovládnout. Je to démon často přehlížený, zlehčovaný, bagatelizovaný, opomíjený, ale ve skutečnosti pán všech démonů. Byl tu snad v každé době, v době nedávno minulé – v době studené války a paradoxně, dnes ještě více.

Strach, který je užitečný, který aktivizuje, ale ještě neochromuje, je varovným signálem – dává možnost ztišit se a přemýšlet, odkud přichází a proč? Co děláme špatně? Nepouštíme se na tenký led? Neriskujeme zbytečně? Nelžeme sami sobě? Nepotlačujeme něco, co by mělo dostat volný průchod? Strach je něco s čím je dobré naučit se pracovat, čemu je dobré naslouchat a někdy dokonce se i záměrně vystavovat, pokud se máme přesvědčit o tom, že se bojíme něčeho, co je nesmyslné. Démon strachu zasahuje každého jinak. Protože je to démon, je jako každý jiný tvořen emocemi. Výhodu tedy mají ti, kteří jsou spíše intelektuálně založení a život neprožívají tak do hloubky a ti, kteří mají vyšší inteligenci a dovedou o věcech přemýšlet a analyzovat je. Velkou výhodu mají také věřící (tedy, pokud skutečně mají důvěru ve vyšší moc a jejich náboženství není jen ideologie).

Jaké jsou základní principy fungování společnosti?

  1. Nikdo, žádný jedinec, se neobejde bez pomoci jiných lidí, ať je vysoko postavený a má důležitou funkci v řízení společnosti anebo je jen pouhým „pěšákem“
  2. Člověk je tvor společenský, tj. je určen k tomu, aby byl v nějakém směru tvůrčí osobností – ovlivňoval jiné lidi nebo dokonce vedl a učil. Protože je základním prvkem společnosti, je tím, co má společnost utvářet, i když třeba je tím, že s jinými lidmi vstupuje jen do nějakého vztahu – ať už přímo, nebo nepřímo.
  3. Principem fungování společnost je to, že jeden táhne druhého, jeden pomáhá druhému, každý podle svých schopností, silnější slabšímu, slabší ještě slabšímu atd. A dokonce, úplně nejsilnější pak úplně nejslabšímu článku.

Strach je ovšem démon, které tyto principy zastírá nebo dokonce popírá. Namlouvá člověku, že, chce-li obstát, musí bezohledně brát pro sebe, prosazovat sebe a utvářet své okolí na principu manipulace, tak, aby mu toho okolí sloužilo podle jeho představ. To je však v přímém rozporu fungování společnosti, kterým je naopak sdílení a služba jiným a to čemu říkáme vláda lidu – tedy demokracie, nikoli násilné prosazování vlastní vůle přes odpor ostatních.

Co je to ale skutečně demokracie? Ta je sama o sobě také velmi nedokonalá. Její problém je to, že je velmi neefektivní, má dlouhé a složité rozhodovací procesy, který mohou být velmi neprůhledné, ba dokonce samy nedemokratické. Taková demokracie je velmi nepružná, zkostnatělá a frustrující. Mnoho lidí vidí nebezpečí pro demokracii v malé občanské angažovanosti a zapojení občanů do politiky. To je pravda jen částečně – vzhledem k tomu, že v dřívějších dobách byla tato angažovanost obrovská a přesto víme, kam to vedlo. V angažovanosti to tedy není. Je to v odpovědnosti – to je ovšem věc zcela jiná… Pokud se lidé nechtějí politicky angažovat a přímo se podílet na utváření společnosti, není na tom nic špatného.

Je určitě lepší, když se zapojí málo lidí, ale odpovědných, než když se politicky angažuje hodně lidí, ale bez odpovědnosti. Demokracie má totiž výjimečnou schopnost, navzdory všem svým pojistkám a pilířům, zrušit demokraticky samu sebe. Na druhou stranu je moderní demokracie a stále hlubší „integrace“skutečně to, k čemu chceme směřovat?

Integrace, to je jakási mantra, která se často opakuje, ale málokdo přesně asi ví, co to je. Kdo se neintegruje, jakoby popíral smysl demokracie, jakoby byl odpadlík, ten, kdo odmítá jít s proudem… Integrace uprchlíků, ano, ale integrace do Evropy? Proč je ten, kdo se vymezuje vůči EU označován jako ten, kdo je protievropský? Já se například vymezuji proti EU také, ale Evropu mám rád. Vytváří se tu jakási falešná realita, která automaticky říká, že EU je jediné to, co je dobré a co se neintegruje stále hlouběji do EU, je špatné nebo dokonce určené k chátrání. EU ve skutečnosti narazila a překročila svůj limit demokracie a stala se jakýmsi prapodivným post-socialistickým reliktem, který v dnešní době již přináší spíše více škody, než užitku (byť se stále tváří, že je tomu naopak).

Pokud jsme si nevysnili Spojené státy Evropské a nechceme dále pokračovat v této slepé uličce stále hlubší integrace a nedostatku demokracie, pak se musíme zamyslet, co je demokracie a jakou jí chceme mít? Kdo chceme, aby vedl společnost a jak?

Podle mne k tomu, aby demokracie dobře fungovala, jsou zásadní tyto věci:

  1. Jednoduchost systému, kterému každý rozumí, malé samosprávní celky, přímá odpovědnost, snadná a rychlá odvolatelnost.
  2. Minimum byrokratické zátěže pro občana (sjednocení úřadů, zjednodušení formulářů..) – úřad musí sloužit občanovi, ne občan úřadům. Radikální snížení počtu úředníků.

Když se podíváme do historie, asi nejlépe fungovaly a prosperovaly ty společnosti, kde byla neomezená moc panovníka, který byl moudrý. Možná bych se tím mohli inspirovat. Podle mě je ideální když:

  1. Každý větší stát či územní celek je rozdělen na menší samosprávné celky, které mají však mnohem větší autonomii, než je obvyklé. Každý má svoji vlastní vládu s posílenými pravomocemi, protože jen taková vláda, která slouží menšímu počtu lidí, má k nim nejblíže a oni k ní.
  2. Centrální vláda má spíše jen funkci koordinátora a rozhoduje pouze o předem daných věcech týkajících se celého státu. Není složena ze žádných politických stran a uskupení, politické strany jsou zrušeny. Ve skutečnosti má totiž funkci poradního sboru, představitelů úřadů a dalších vedoucích osobností přímo volených a odvolatelných lidmi. Nevytváří se žádné koalice a opozice někoho proti někomu. Každý je sám za sebe, jako sbor kardinálů.
  3. Nejvyšší hlavou je prezident, který je přímo volený a za určitých podmínek také odvolatelný lidem. Jde o velmi silný prezidentský systém, ve kterém nerozhoduje vláda, ale právě prezident, který má vždy konečné slovo.
  4. Centrální Evropská vláda, má-li existovat, má projít zásadní reformou vrátit pravomoci národním vládám a věnovat se tomu, co je skutečně důležité pro Evropu jako celek – bezpečnost Evropy, ochrana hranic, schengenského prostoru, ochrana životního prostředí, podobná výše mezd a platů všude, stejná kvalita potravin… Každý stát by měl mít jeden hlas – bez ohledu na jeho velikost. O otázkách týkajících se suverenity a národních zájmů by vůbec nebylo možné hlasovat.

Spiritualita » Nebudete-li jako děti

Rádi o věcech přemýšlíte? Pak jste na tom podobně. Určitě je to nutné a potřebné. Ostatně proto jsme lidé, nikdo jiný nemá schopnost přemýšlet. Na druhou stranu čím více se uzavíráme ve svém mentálním světě a myšlenkách, hrozí, že sice budeme hodně vědět a mít přehled, ale ztratíme kontakt s realitou. To se stalo mnoha filosofům a lidem, kteří příliš přemýšleli. Nakonec udělali věci složitější, než jsou. A dělat věci složité se pro ně stalo drogou.

Čím více se snažíme svět zlepšovat, tím složitější ho často děláme, protože ho tak vidíme. Jen proto, že bychom měli nejdřív změnit sami sebe. Jenže to je nejtěžší. A proto nám připadá, že je snadnější šoupat věcmi, myšlenkami a lidmi kolem sebe a upravovat je tak, aby nám více vyhovovaly a vytvořili nám svět, ve kterém chceme žít.

Jde o to najít rovnováhu mezi realitou a naší představou o tom, co by mělo být. A to uvést do praxe, aniž bychom popřeli to, o co se snažíme. Aby to nebylo tak smysluplné, že by to ztratilo smysl. Najít způsob, který prakticky funguje. To, co není jen prázdný ideál. A když na to myslím, vždy si nakonec vzpomenu na tato slova z evangelia:

V tu hodinu přišli učedníci k Ježíšovi s otázkou:

„Kdo je vlastně největší v království nebeském?“
Ježíš zavolal dítě, postavil je doprostřed
a řekl: „Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského.
Kdo se pokoří a bude jako toto dítě, ten je největší v království nebeském.
A kdo přijme jediné takové dítě ve jménu mém, přijímá mne.

Mt 18,1-5

Tím, jak jsme začali přemýšlet, dospěli jsme a tím, že jsme se stali dospělými, ztratili jsme i kus svého dětství. Získali jsme to, co děti nemají – znalosti, přehled, zkušenosti… A přitom jsme ztratili to, co mají ony. Vnitřní svobodu a čistou duši.

Právo » Vesmírné právo

Slyšel jsem o tom, že ačkoli v našich podmínkách není neobvyklé, že jedna země zasahuje do politických poměru jiné země, ve vesmíru se to děje výjimečně také – nepřátelské bytosti se infiltrují do jiné civilizace, dokud jí neovládnout – to vše tedy třeba i bez použití zbraní, podobně jako u nás.

Ve vesmíru jsou však takové zásahy jsou naprosto nepřípustné – zasahovat do svobodného vývoje jiných společností je vyloučeno – je to bráno jako hrubé porušení Božích zákonů.

Proto údajně pozitivní mimozemšťané nemohou – bez svolení našich nejvyšších představitelů – navázat s lidstvem oficiální kontakt. Odvolávají se totiž právě na tento zákon nezasahování.

Proto nepřicházejí, aby lidstvo osvobodili a aby na Zemi zavedli spravedlivý režim, tak jako to často děláme my v jiných zemích i v případech, kdy to není opodstatněné.

Mohou zasáhnout jen, pokud k tomu dostanou povolení od nás nebo by naše konání ohrozilo je či okolní vesmír a jinou civilizaci a společnost. Vyčkávají proto, až nastane jedna z těchto verzí.

Islamizace » Islamizace Velké Británie

Zajímavé svědectví Vladislava Rogozova, českého lékaře pracujícího ve Velké Británii na téma islamizace:

„Posilující vliv islámu v Británii je něco, s čím se tu setkávám každý den. I za těch deset let, které jsem zde strávil, je sílící islamizaci britské společnosti velmi cítit.

Islamizace Británie je proces, který probíhá, má svou dynamiku a bude stále sílit. Na mnoha místech byste si více připadali jako na Blízkém Východě jako v Anglii – všude kolem přibývá mešit, zahalených žen i jmen Mohamed. S přítomností islámu se setkáváme každý jednotlivý den a nedá se mu vyhnout. Ten, kdo by chtěl vidět původní Anglickou společnost bez mešit a šátků, musel by cestovat do vesnic a odlehlejších částí země. To je prostá realita.

Nikdo se původních Britů neptal, zda islamizaci své země chtějí. Byli vychováváni s pocitem, že mají obrovskou vinu za příkoří, kterých se dopouštěli v období Britského impéria, a proto nyní musí platit za hříchy své minulosti a dopřát pohostinnost všem, kteří sem chtějí přijít. O tom, že Britové přinesli světu mnohem víc dobra, než zla, se jaksi nemluví. Mezi mými kolegy, studenty, ale i pacienty a jejich příbuznými je řada muslimů – a převážná většina z nich jsou velmi slušní a milí lidé a nedělá mi žádný problém s nimi jednat. Jako profesionálové samozřejmě neděláme mezi lidmi žádné rozdíly. Přesto ve mně islamizace Británie a Evropy vzbuzuje velké obavy.

Islámská kultura si více cení poslušnost svému náboženství, než hodnoty západní civilizace – jako je svoboda, demokracie nebo rovnost mezi pohlavími. To mi hrdě odsouhlasili i mnozí samotní muslimové. Šíření islámu je pro ně absolutní priorita a poslušnost náboženské dogmatu je pro ně absolutní autorita. Jde skutečně o dva velmi rozdílné světy. To se samozřejmě projevuje i v praktickém životě.

Stalo se mi například, že jsem přišel na operační sál, kde chtěla lékařka operovat ve své muslimské šátku. Lékařka tak byla postavena před volbu, zda upřednostnit zájem a bezpečnost pacientů před poslušností svému náboženství. Neváhala ani minutu. Šátek neodložila a své pacienty opustila. Navíc si stěžovala na vedení nemocnice za rasovou a náboženskou diskriminaci. Takových nekompatibilní, moderní evropské civilizace s islámem je celá řada. Není například výjimkou, že si muslimský chirurg nebo anesteziolog odskočí od rozdělané operace na modlitbu. S velkým počtem zdravotníků z rozvojového světa také zřejmě souvisí velký pokles úrovně čistoty, hygieny a sterility v anglických nemocnicích.

Velkými problémy jsou i jiné jevy vázané na muslimskou komunitu, jako jsou znásilňování bílých anglických dětí ve velkém měřítku nebo podpora islámem inspirovaného násilí. Podpora a sympatie Islámskému státu se prý více či méně skrytě hlásá v řadě britských mešit, mnoho britských muslimů dokonce včetně celých rodin se do islámského státu přesídlila.

Osobně si myslím, že hodnoty islámu a západní civilizace nejsou kompatibilní. Evropská civilizace prošla procesem, který postavil člověka a rozum nad náboženské dogmata. Islámská kultura takovým procesem ještě neprošla. Pokud tedy islám neprojde podobným osvícenským procesem, je jediným možným vyústěním soužití s ​​ním buď konflikt, nebo pokračující islamizace„.

Celý rozhovor (slovensky) na Hlavné správy

Islamizace » Střet kultur

Migrace je impuls, která Evropě dává islám. Je jasné, že nás čeká velmi zajímavé, napínavé a bouřlivé období dějin, pokud islamizace bude pokračovat. Myslím si, že na jednu stranu sice může přinést výrazné duchovní probuzení a vystřízlivění z našich snů tak, že v sobě opět objevíme své kořeny, pro mnoho dalších však bude znamenat jen destrukci a nepřinese nic, než jen zmar. I když – to už záleží jen a jen na nás, co pozitivního si z toho vezmeme. Vlastně každá katastrofa i trest má konstruktivní jádro – tedy pokud se na dnešní události podíváme z tak vysoké perspektivy. Každá krize má konstruktivní jádro. A dokonce i migrace či islamizace. Vždy z toho můžeme vytěžit maximum pro sebe, pokud chceme. Pokud ne, není to nic jiného, než náš konec.

Pokud již Nostradamus prorokoval na konec věku velký střet dvou kultur – východu a západu, pak na tom asi něco bude. Proroctví věřím. I když se asi můžeme jen dohadovat, co bude příčinou a podstatou  střetu, kdo tvoří západ a kdo východ. Máme jen dvě možnosti – ustupovat jejich kultuře nebo v sobě probudit sebeúctu a znovu v sobě objevit naši vlastní kulturu. Jen pokud v sobě tuto sebeúctu a své kořeny dokážeme probudit, můžeme být připraveni na konfrontaci s jejich kulturou. Pokud by tento střet měl být s hodnotami islámu, což není jasné.

Uvěřili jsme, že naše západní hodnoty se bez Boha obejdou, protože jsou již dostatečně moderní, ale ve skutečnosti je to nesmysl. Takto prázdná, duchovně vykořeněná, ateistická společnost může být jen těžko partnerem k jejich kultuře. Pohrdnou jí a pak skutečně nezbude nic jiného, než se buď připravit na konflikt anebo v zájmu zachování klidu stále ustupovat jejich kultuře. Například tím, že začneme cenzurovat zobrazování křížů, zrušíme TV přenosy mší z kostelů, budeme v kostelech a na náměstích zpívat muslimské písně, zavedeme ramadán, slovo Vánoce nahradíme jiným, korektnější – například bychom se mohli vrátit k názvu „svátky slunovratu“ a v případě velikonoc je „svátkům jara“. To by jistě nikoho neurazilo – ateisty, ani citlivé muslimy. Politická korektnost přece znamená maximální genderovou, sexuální i náboženskou neutralitu, která nic nepreferuje a nikoho neuráží.

Podle mého názoru většina lidí nemá strach nebo obavy ani tak z migrantů – jak se o tom často mluví. Oni mají strach spíše z lidí, kteří nám vládnou. Z toho, že nebudou schopni a ani nebudou chtít chránit vlastní občany a v zájmu zachování klidu budou provádět tzv. pozitivní diskriminaci. I pozitivní diskriminace je také diskriminace – i když většinového obyvatelstva. To, co se často prezentuje jako xenofobie (podobně jako homofobie či islamofobie), je ve skutečnosti částečně strach z nás samých.

Lidé na západě především nemají zkušenosti se žádným totalitním režimem, netuší, co to je a možná si ho ani neumí představit. Proto jsou vůči migrantům otevření. Naopak východní evropané tuto zkušenost mají a proto jsou výrazně opatrnější a mnohem více nedůvěřiví, proto si více hlídáme své hranice a zemi. Nemyslím, že je to slabost, může to být naopak výhoda.

Místo toho, abychom pěstovali vlastní kulturu a náboženství, utíkáme, vyklízíme pole, jsme zaskočeni a najednou nemůžeme najít odpověď. Jedna volba je horší, než druhá a tak, pokud nechceme přispět k zániku naší kultury a západní civilizace podobně, jako se Římská říše rozpadla kdysi pod nájezdy barbarů, nezbude nám nic jiného, než se vzpamatovat, duchovně se znovu probudit a navrátit se zpět ke kořenům naší kultury – jestli již není pozdě. Protože pokud to neuděláme, bude naše kultura časem nahrazena jinou.

Islám a konečně ani jiná náboženství totiž ateismu vůbec nerozumí – nevědí, co je to nevěřit v Boha. V mnoha, zejména rozvojových zemí. je dosud normální, že věří všichni, každý možná jinak nebo vyznává jinou víru – ale věří všichni. Když jim řeknete, že v Boha nevěříte, budou se na vás dívat jako na někoho, kdo spadl z měsíce a budou vám říkat, že v něco věřit musíte. A když jim budete vysvětlovat, že věříte v to či ono nebo sami sobě, budou se na vás jen nechápavě dívat, že to všechno stejně pochází od Boha a není věčné. Takže vlastně věříte i vy v Boha, aniž si to uvědomujete, protože prostřednictvím těchto věcí uctíváte jeho – podobně jako to dělali staří pohané. Budou se na vás dívat nikoli jako na nevěřícího, ale na toho, kdo má nějakou primitivní víru.

Dnes jsme svědky počátků nového budoucího možného stěhování národů a měli bychom se více zamýšlet nad tím, proč došlo k rozpadu Římské říše, co k němu vedlo? Byl to především velký morální úpadek, dekadence. Sama sebe však považovala za nejdemokratičtější a nejvyspělejší část světa a všechny kolem za barbary a primitivy, kteří toužili překročit její hranice a dostat se dovnitř. Říše se jejím nájezdům urputně bránila, jenže byla tak morálně oslabena a zmítala se v anarchii, že boj by marný. Barbaři ji obsadili, vyplenili, rozdělili si jí a založili postupně po celé Evropě vlastní říše.

A na těchto antických základech vyrostla takto naše civilizace. Po dlouhých staletích nakonec dosáhla vyspělosti původní civilizace, ale postupně se i ona duchovně vyčerpala, začala stárnout, upadat a za jejím hranicemi se objevují noví barbaři odhodlaní ji dobýt třeba i atomovými zbraněmi, ovládnou jí a rozdělit si jí. Bude se v budoucnu opakovat podobný scénář? Říká se, že historie se opakuje, i když ne úplně ve stejné podobě. Když se však podíváme na zánik civilizace Atlantidy, můžeme jej považovat už za jakýsi předobraz zániku budoucího antického světa. Tak jako naše civilizace dnes stojí na antických základech (rozšířených o křesťanství a judaismus), tak i římská civilizace stala na základech té atlantské.

V kulturách po celém světě existuje mnoho hodnotových systémů. Křesťanské, muslimské, indiánské, buddhistické, hinduistické, liberální… Není ale žádný důvod proto, aby liberální hodnoty, kterým se říká někdy „západní“, byly všem jiným hodnotám nadřazeny. Problém je totiž v tom, že liberální hodnoty nejsou žádné hodnoty. Je to spíš ideologie.

Zastánci multikulturní společnosti věří, že společnost lze sekularizovat tak, aby bylo možné náboženství oddělit od tradic, kultury a zvyků. Že stačí pouze vzájemná tolerance – a je to. Jenže nejde jen o náboženství, jde právě o ty zvyky a tradice, jejichž šíření bychom v Evropě neměli tolerovat. Multikulturní společnost bez vlastních hodnot, pouze založená na liberalismu, je utopie – byla by to jen další totalita. Proto je tak důležité pěstovat a bránit vlastní hodnoty. Jinak totiž budou nahrazeny jinými. Žádným multikulturním prázdnem…

Nejsem proti svobodě – ať si lidé dělají co chtějí, pokud tím ovšem nenarušují svobodu někoho jiného nebo mu neubližují. Nejde o to šikanovat homosexuály či kohokoliv jiného a brát jim jejich práva, jde o to bránit tradiční hodnoty, které tu byly minulých více, než 1000 let. Jestliže někde řekne, že tyto hodnoty jsou špatné nebo jsou už překonané nebo že je třeba je aktualizovat – tak jsem rozhodně proti. Můžeme debatovat o čemkoliv, upravit nebo aktualizovat cokoliv, ale ne naší kulturní tradici. Pokud to děláme, podkopáváme si své vlastní základy. Nedivme se, že cela naše kultura budována po tisíc více, než tisíc let od dob Cyrila a Metoděje, se nám pak bude hroutit na hlavu.

Většina lidí možná ani neví, proč je svátek těchto misionářů. Není to jen proto, že nám dali písmo. Jde o mnohem víc. To oni položily základy naši kultuře, kterou dnes pokládáme za samozřejmost. Proto bychom o ní měli maximálně pečovat, ne s ní hazardovat nebo se k ní chovat macešky jako k něčemu, co nás už obtěžuje. Je to jen na nás, jestli na ní chceme dále stavět anebo ji zbourat a po více, než tisícovce let se navrátit na začátek a začít něco jiného. Potom je ale státní svátek věnovaný jim úplně zbytečný a o ničem. Ostatně podobně jako u mistra Jana Husa či svatého Václava – ani jejich odkazy rozhodně nepatří do historie – naopak. Jsou dnes znovu stejně, ne-li ještě aktuálnější, než dříve.

Jiří Dienstbier řekl, že

„sociální demokracie musí být postavena na tradičních hodnotách, které ale musí být přizpůsobeny moderní době“.

Co to znamená? Hodnoty přece nejde přizpůsobovat, ty buď platí ne ne. Nemůžeme říkat, že hájíme tradiční západní hodnoty, ale zároveň to popírat a vymýšlet hodnoty nové. To je v lepších případě schizofrenie a v případě horším, lež a manipulace. Ideologie která se snaží tradiční hodnoty předělat nebo přizpůsobit na nové „západní“ je nesmyslná. Znamená to jen jedno – nikoli pokrok, ale morální krizi a dekadenci západní společnosti. Navíc je to skvělá pozvánka pro všechny, kdo by chtěli vyprázdněné hodnoty naplnit zcela jiným obsahem.

Je mi jedno, jestli ve Sněmovně sedí muslimové – Česko je sekulární stát a není správné rozlišovat lidi podle náboženství nebo rasy, apeloval šéf lidovců na schůzi dolní komory.

To prohlásil předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek.

Na jednu stranu hájí křesťanské hodnoty, ale na druhou stranu klade takový důraz na sekularismus. Sekularismus ovšem, není žádnou křesťanskou hodnotou. Navíc musí vědět, že Islám, žádný sekularismus neuznává. Že Islám a sekularismus nejsou navzájem kompatibilní. Muslimské právo je totiž nadřazeno nad sekulární stát a není kompatibilní s demokracií, jak ji chápe naše kultura. V islámu je náboženství, kultura a stát prakticky jedno a totéž. Zatímco my v sekulárním systému považujeme víru za čistě soukromou věc, pro muslimy je víra věc nejen veřejnou, ale i státní záležitostí.

Pokud jsme si jisti, že muslimové jsou schopni akceptovat naše představy o sekularismu a demokracii, pak o nic nejde a žádné problémy s integrací hrozit nebudou. Zdá se ale, že tak jednoduše to nefunguje.

Dokument německé ZDF o integraci muslimů na školách. Kde je hranice tolerance? Ani ti muslimové, kteří již léta žijí v Německu a mají německé pasy, německou ústavu neuznávají, protože naše hodnoty jsou proti jejich svědomí. Hrozí vznik paralelních světů v jedné zemi.

Nemáme jasno ve vlastních hodnotách, takže na nich už nemůžeme stavět, což je největší problém, neboť vlastní náboženskou tradici jsme nahradili sekularismem. Pokud tedy chceme zakázat náboženské symboly migrantů, musíme – bohužel – zakázat i ty vlastní. Vytváříme prázdný duchovní prostor, který by velmi rád obsadil kdejaký fanatik. Oni cítí, že žádného Boha nemáme, což vnímají jako výzvu k tomu, aby náš svět obrátili na svoji víru.

Konflikt pak bude v tom, že my je budeme nutit dodržovat sekulární zákony a oni nás islámské náboženské zákony, což není multikulturalismus, ale střet kultur. Možná nenásilný a neradikální, ale každopádně to jednou střet bude. Taková je budoucnost nejen Evropy, kterou si připravujeme. Zůstáváme sice na svém území, ale ten duchovní prostor jsme úspěšně vyklidili. Žádná ideologie ho nemůže vyplnit.

My si můžeme vybrat, buď své hodnoty budeme bránit, třeba i za cenu jít proti proudu nebo (abychom nikoho nerozzlobili), přijmeme ideologii rovnosti, tolerance a multikulturalismu a každému se přizpůsobíme. Díky tomu to bude snadné a bez konfliktů, ale později se to obrátí proti nám. Protože jsme rezignovali na odpovědnost a důslednost…

Řešit uprchlickou krizi na základě rovnosti, solidarity, tolerance a humanismu znamená vytvářet chaos, což je ideální stav pro podhoubí terorismu. Díky tomu pak řešíme to, k čemu jsme sami hojnou mírou přispěli…

Nyní migrační krize již utichla a tak máme čas se napříště opravdu připravit. Ovšem dnes, ani dva roky po krizi, se zdá, že jsem nic nevymysleli a jen čekáme, až zase přijde. Jako bychom usnuli na vavřínech, takže když opět udeří, budou znovu všichni zaskočeni a možná znovu řešit kvóty, protože hranice budou stále jen na mapě a my máme přece povinnost pomáhat.

Krize je součástí evolučního výběru

Kultury zanikaly a vznikaly nové. Jedna kultura byla nahrazena jinou – z různých důvodů – byla poražena, dobyta, nebo se sama rozpadla, stala se neživotnou, upadla do anarchie, chaosu. Společným jmenovatelem však vždy bylo to, že byla malá, slabá, ať technicky či morálně. Na její místo tak přišla kultura životaschopnější, schopná rychleji se populačně šířit, aktivnější, jednotná. Proces, kdy je jedna kultura nahrazována jinou, nikdy ve skutečnosti nekončil a týká se i nás. Není to žádná katastrofa ani to nemusí být konec světa. Je to zkrátka evoluce, ve které silnější vítězí, ať už používá jakoukoli strategii. Třeba i jen tu, že se reprodukuje 10x rychleji a jen hledá nový životní prostor.

Islám a celá Asie je na rychlém vzestupu, zatímco západní kultura jde dolů. Během několika let se mám stát největší ekonomikou světa Čína, USA bijí na poplach. Rusko se zřejmě nepřipojí k západním hodnotám a přidá se na stranu Číny. 

Mešity i hinduistické chrámy rostou jako houby po dešti v Londýně i v Moskvě. Náš svět a naše kultura pomalu, ale jistě mizí a bude vytlačována ven, i když my ve střední Evropě to naštěstí zatím nevidíme, ani příliš nepociťujeme.

Doba, kdy západní země byly nejvyspělejší státy světa a ostatní byli jen rozvojové země – jejich kolonie, je dávno pryč. Bývalé kolonie, dnes samostatné státy leckdy dohání nebo i předhání vyspělý západ a tam kde ne, tak jejich obyvatelé migrují k nám za lepším životem a novým prostorem, protože byť chudí, již mají na to, aby si cestu mohli dovolit. Ne všichni, ale někteří již ano. Jejich počet bude stále růst a změny klimatu to je urychlí. Střet kultur tak bude v budoucnu nevyhnutelný. Dnes jsme teprve na počátku toho všeho. Možná to bude takový choas, že zavedení totalitního pořádku a kontroly všech lidí velkým bratrem bude nezbytné.

Imigranti jsou totiž jako alkohol. V malých dávkách prospívá, ve větších způsobí dezorientaci a ve velkých vás otráví a zabije. Imigranti mohou naší kulturu jak obohatit, tak rozvrátit.

Nedávno jsem četl článek o tom, že prý bezmála polovina mladých Japonců nepoznala sex. Přes čtyřicet procent Japonek a Japonců ve věku 18 až 34 let dosud nezná sex. Vyplývá to z demografického průzkumu japonské vlády, která je znepokojená nízkou porodností a stárnutím japonské populace.

Je to možné, ale o co vlastně jde? Rozdíl je snad jen v tom, že Japonská vláda se s nízkou porodností snaží možná dělat více, než Evropa, kde se sice sexuje o 100 6, ale výsledek je podobný. Evropa se tento problém rozhodla řešit přijímáním migrantů. Zejména postupně vymírající Německo. A zdejší vlády mnohdy dávají přednost podpoře homosexuálů, leseb a transsexuálů, před podporou skutečných rodin a manželství…

Umění » Fontána Davida Černého

Velmi oblíbená moderní fontána, zejména mezi japonskými turisty, stojí od jara do podzimu před Hergetovou cihelnou. Jejím autorem je sochař David Černý. Fontána představuje dvě bronzové mužské postavy, močící do bazénku ve tvaru České republiky. V obou sochách je umístěn mechanismus řízený procesorem, který natáčí boky a zvedá penis tak, že proud vody na hladinu píše písmena. Sochy vypisují citáty vztahující se ke zdejšímu prostředí. Původně bylo možné na mobilní číslo zaslat SMS, kterou sochy „vyčuraly“ do vody. Fontána se těší velkému zájmu turistů. Cihelná 2, čp. 102, Malá Strana, Praha 1

Symbolické vyjádření české národní hrdosti? Nevím, ale něco takové cizinci určitě ještě neviděli.

Zdraví » Obchod se zdravím

fd

„Lidé jsou zmanipulováni a dnes věří výhradně chemii a technice. Když se někdo proti tomu vzpírá, je to vzácné.

Je to obrovská, do civilizace zažraná manipulace a důvodem jsou peníze. Je nepochybné, že existují postupy, které by mohly vést k lepšímu zdraví. Když se na to podíváme zevnitř, tak nejde o zdraví, ale o byznys. Lobbystické skupiny zabraňují některým změnám ve zdravotnickém systému. Zabraňuje se tomu, aby lidstvo bylo poučeno. Aby lidé byli v obraze a věděli, jak se sebou nakládat.

S nadsázkou lze říci, že farmaceutické firmy chtějí léčit nikoli vyléčit. Každý obchodník si uvědomuje, že jakmile mám alergii a dostanu antihistaminikum, že jsem vděčným zákazníkem až dokonce života, a že každou sezónu lék znovu zakoupím. Kdo by stál o to, aby se ta alergie vyléčila. Firma sice dělá výzkum a měla by vytvořit lék, který by po jedné krabičce zlikvidoval alergii, ale bylo by to pro ni nesmyslné.“

MUDr. Josef Jonáš

pro Český rozhlas


Pan doktor má jistě pravdu, ale ještě bych dodal, že vedle farmaceutické lobby jsou vážným problémem i zázračné, revoluční, ale falešné preparáty, které vůbec nejsou jako léčiva registrována. Podvodníci je beztrestně nabízejí v inzerátech a reklamách jako revoluční léky, které ale nikdo nezná, stejně jako jejich výrobce a lékaře, kteří se na údajných revolučních metodách léčby podílely. Pokud vám neuškodí, koupíte si za velké peníze jen obyčejné vitamíny a minerály.

Výroba léků a léčiv je vůbec obrovský byznys, kterého se chytá kde kdo. Kšefty s léčením patří k nejvýnosnějším odvětvím, vzhledem k tomu, že strach o zdraví lze i snadno vytvářet. A lidé, i nemajetní a chudí, jsou často ochotni v zoufalství dát za uzdravení vše. I mnoho peněz za nic. A aby chaos nebyl malý, ne všechny neregistrované preparáty jsou škodlivé, jsou i takové, které skutečně pomáhají nejen na placebo efektu. Vyvíjejí je skuteční odborníci mimo oblast uznávané oficiální materialistické vědy a západní medicíny, kterým ale podvodníci kazí jejich práci.

Bohužel stát s tím nemůže nic dělat, není v jeho možnostech ověřovat funkčnost každého neregistrovaného preparátu a navíc, co na jednoho působí, druhému pomoci nemusí. Je to naprosto nekontrolovatelná oblast podnikání. Jediné, co může dělat a co dělá je zajistit, aby se na trh nedostávaly padělky registrovaných léků nebo zdraví škodlivé přípravky. Vše ostatní je na vás a na vaší důvěře, jestli si myslíte, že kupujete něco, jehož účelem není jen to, aby od vás prodejce vytáhl peníze.

Svoboda » Presumce viny

Dnešní elity milují velké množství zákonů, regulací. Nechtějí ve skutečnosti svobodnou společnost – chtějí takovou, která je poslouchá, protože každý je potencionální odpůrce nebo podvodník. Nechtějí svobodného občana ve svobodné zemi, chtějí co největší zásahy státu do svobod lidí, protože věří, že toto je ta správná cesta, jak zajistit jejich štěstí a jako je ochránit před nebezpečím či těmi, kdo zemi okrádají. Ve skutečnosti z nich ovšem dělají otroky.

Výsledek je to, že presumce neviny je nahrazována presumcí viny, takže každý se tak stává z preventivních důvodů podezřelou osobou či kriminálníkem – u nás byla presumce viny použita např. na podnikatele a zavedena EET. To je nepřijatelné, protože tak se buduje společnost založená strachu a represích, která se přibližuje totalitnímu systému, který reguluje vše. Vůči normálním lidem je to postoj elity nedůstojný, obtěžující a urážející. Vůči kriminálníkům bude zase nejspíše ne příliš účinný, protože si opět najdou jiné objízdné trasy a způsoby, včetně toho, jako snadno obejít EET – sám jsem se s nimi mnohokrát setkal. Skutečně to není velký problém.

Zabezpečující, registrační a jiné sledovací systémy nelze stále omlouvat potřebou snižovat kriminalitu. Hájit je tím, že kdo nemá co skrývat, nemusí také nic skrývat a nepotřebuje soukromí, je nesmysl. Právo na soukromí je základním právem i v případě těch, kdo nemají co skrývat, stejně jako právo na svobodu slova je základním právem i těch, kdo mluví nenávistně.

Bohužel tyto základní svobody jsou dnes velmi často nerespektovány, ba dokonce ještě z ideologických důvodů je prosazována jejich regulace. Socialistická elita mající drtivou převahu, má snahu stále do větších detailů určovat co můžeme a co nemůžeme i v případě, že se to týká našich osobních věcí, postojů, názorů či podnikání. Některým lidem to vyhovuje. Mají pocit, že svět je spravedlivější a bezpečnější. Možná ano, ale já si tím úplně jist nejsem.

Na jednu stranu kritizujeme nesvobodný, autoritářský režim v Rusku, ale my sami si z něho bereme příklad. Kdo oplácí propagandu propagandou? Kdo odpovídá stejným způsobem? Jen zoufalec a ten, kdo sám nemá čisté svědomí. Ten, kdo má strach, že by nepřítel nakonec mohl mít velkou část pravdy a mohl mnoho lidí myšlenkově nakazit a naklonit na svoji stranu. Jenže skutečně svobodný člověk je spokojen sám se sebou i se svobodou společností ve které žije. Stejně tak vláda takové svobodné společnosti. Bojovat proti sobě mohou jen společnosti, které nejsou jsou svobodné – nikoli jen jedna z nich, ale obě. Svobodné společnosti spolu vždy žijí v míru.

Celá Evropa a potažmo svět je dnes nemocný a z velké části nesvobodný. Dokonce ani vyspělá, demokratická část světa na tom není dobře. Naopak i ona je stále nemocnější, slabší a zranitelnější, což ještě prohlubuje zaváděním represivních bezpečnostních opatření a sama sebe vhání do pasti. Bohužel mnoho hrozeb si připravila sama svou zcestnou ideologií a laxností.

Skutečně svobodná a vyspělá společnost se pozná podle toho, že v ní každý má absolutní svobodu slova i myšlení a každý politik zde ví, že je pouze zástupcem těch, kdo ho volili, takže chápe, že nemá povinnost a ani nemůže vychovávat lidi. Tato společnost je totiž zcela občanská, s maximálními nástroji přímé demokracie. Je to zcela svobodná společnost, kterou zcela řídí její obyvatelé – a nikdo jiný. A přestože mají všichni absolutní svobodu, ví také dobře, jak jí používat. Dnes slovo vládnout většinou znamená ovládat, prosazovat svoji ideologii a k jejímu prosazení regulovat, ve skutečnosti to ovšem znamená pouze spravovat rozhodnutí lidí.

Historie se ovšem stále opakuje. Nakonec ani dnešní politická korektnost není něco nového. Známe jí nejen z dob komunismu, ale i dob mnohem dřívějších – jen se tomu tak ještě neříkalo. Zkrátka v každé době ten, kdo svými názory více vybočoval, nezapadal do doby a všeobecně uznávaných názorů, budil tak emocionální reakce ostatních, byl nálepkován či mu byl upírán prostor k vyjádření. I když mu třeba dějiny daly za pravdu a stal se uznávaným.

K tomu se vracíme i dnes, přestože 27 let po revoluci to mělo být již dávno pryč. Ta přinesla mnoho, ale zároveň i mnoho nenaplnila a zklamala. Naše svobody jsou dnes opět stále více v ohrožení, díky ideologům, kteří vedou naší společnost.

Vztahy » Povinná solidarita

Každý by si měl dávat pozor, když někomu něco dává zdarma jen tak nebo zdarma pomáhá. Vystavuje se tak nebezpečí, že když to neudělá podruhé, bude obviněn z toho, že nekoná svoji povinnost.
 
Jakmile totiž dáte jednomu, přijde dalších 10 a bude se vás ptát – jak to, že nám nedáš také, když jemu ano? Když jim dáte také, přijde dalších 100 a řeknou vám – jak to, že si dal jim všem a nám ne? Nemáme snad také právo, abys nám dal také to, co všem? Když pomůžete i těmto 100 lidem, přijde dalších 1000 a řekne: jak to, že jste zdarma dal své produkty všem těmto lidem, a nám ne? A když obdarujete zdarma všechny tyto lidi, rozkřikne se vaše štědrost tak, že jich přijde 100 000 a pak milion, 10 milionů a všichni se budou dožadovat vaši pomoci a vašich darů.
 
Proč? Protože získali dojem, že je jejich morální právo mít toto všechno, co jste poskytli jiným, také. A pokud jim nevyhovíte, budou vás proklínat za to, že jste zlý, že nemáte srdce, že s nimi necítíte, že nekonáte svoji povinnost a pak dokonce proti vám povedou i válku a budou vám klást další požadavky.
Ostatně o právu rozhodovat si o svém majetku sám nám vypráví i podobenství, které najdeme v Bibli. Lidé velmi snadno a neprávem podléhají pocitu křivdy:

S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden hospodář hned ráno vyšel najmout dělníky na svou vinici. Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici.

Když znovu vyšel o deváté hodině, viděl, jak jiní stojí nečinně na trhu, a řekl jim: ,Jděte i vy na mou vinici, a já vám dám, co bude spravedlivé.‘ Oni šli.

Vyšel opět kolem poledne i kolem třetí hodiny odpoledne a učinil právě tak.

Když vyšel kolem páté hodiny odpoledne, našel tam další, jak tam stojí, a řekl jim: ,Co tu stojíte celý den nečinně?‘ Odpovědí mu: ,Nikdo nás nenajal.‘ On jim řekne: ,Jděte i vy na mou vinici.‘

Když byl večer, řekl pán vinice svému správci: ,Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, a to od posledních k prvním!‘ Tak přišli ti, kteří pracovali od pěti odpoledne, a každý dostal denár. Když přišli ti první, měli za to, že dostanou víc; ale i oni dostali po denáru. Vzali ho a reptali proti hospodáři: ,Tihle poslední dělali jedinou hodinu, a tys jim dal stejně jako nám, kteří jsme nesli tíhu dne a vedro!‘

On však odpověděl jednomu z nich: ,Příteli, nekřivdím ti! Nesmluvil jsi se mnou denár za den? Vezmi si, co ti patří, a jdi! Já chci tomu poslednímu dát jako tobě; nemohu si se svým majetkem udělat, co chci? Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý?‘ Tak budou poslední první a první poslední.

 Matouš 20, 1-16
 dd
Láska a milosrdenství, to není jen humanismus, kdy s láskou dáváte všem, kdo vám na vaší cestě nastavuje ruku, ukazuje ztrápený obličej, své děti nebo své postižené končetiny. Je to zároveň velká odpovědnost. Odpovědnost za to, že vaše pomoc skutečně pomůže a že to, co rozdáváte zdarma, skutečně najde příjemce, kteří to co dáváte, ocení, správně pochopí, využijí a rozšíří dále.
 
Pokud se tak nestane, nejenže mrháte svými silami, svoji snahou, svým časem, ale házíte na stěnu hrách, mluvíte do větru a nakonec ohrožujete sami sebe, protože plýtváte svoji energií a svými možnostmi. Pak ti, kdo skutečně vaši pomoc budou potřebovat, se ji už nedočkají. Jednak nebudete mít co nabídnout a jednak vy sami pak budete potřebovat pomoci, protože budete závislí na jiných, kteří vás budou ovládat a využívat. Je to totiž začarovaný kruh.
 
V dnešní době mnoho lidí pokládá vše, co je zdarma, za samozřejmost a neváží si ničeho. Přitom si neuvědomují, že nic není samozřejmost. Že za vším je snaha, která něco stojí.

Solidarita ano, ale dobrovolná. Nikoliv jako součást ideologie humanismu a rovnosti. Nebo dokonce jako nástroj k prosazování multikulturní společnosti. Věřme, že Evropa z této ideologie již vystřízlivěla a pokud znovu dojde k migrační krizi, nebude se znovu hovořit o povinné solidaritě, namísto ochraně vlastních hranic s odkazem na nemožnost je chránit. To by byl skutečně tragický omyl. I když je asi jasné, že v zájmu neziskových organizací, kterých byznysem je pobírání státních dotací, to v zájmu určitě není. Proto by stát a potažmo EU měla mít jasno v tom, co chce.

Formálně sice hovoří o nutnosti chránit hranice Schengenu, ale jedním dechem dodávají, že stavba plotů je nepřípustná, že něco takového do moderní Evropy nestačí. A nechtějí prozradit, jak si takovou ochranu představují. Asi upřeným pohledem a cedulemi se zákazem vstupu. EU neví co chce nebo nemá jasno, co je Schengen. Pak ovšem nezbývá, že aby se státy postaraly o ochranu svých hranic sami, dříve, než vznikne v Evropě úplný chaos.

Stále se hovoří o potřebě pomoci, média nás bombardují zprávami, jak zbytečný je strach z uprchlíků, uvádí příklady jejich vděčnosti za pomoc, příklady celebrit, kteří pořádají humanitární koncerty či lidí, kteří je nadšeně vítají a nabízejí jim ubytování, příklady masových konverzí uprchlíků ke křesťanství…

Právo » Otázka práv a rovnosti

Otázka práv a rovnosti je dnes jedním ze základních principů. Bohužel často nepochopených a špatně vykládaných. Někteří se domnívají,  že budování demokracie znamená odstraňovat vše, co demokracii překáží, že vytváření společnosti šťastných lidé znamená odklizených těch nešťastných do kouta, že vítězství v politickém boji znamená druhému zavřít ústa, že vytvoření rovnosti mezi lidmi znamená odstranit rozdíly. Genderová ideologie je tím přímo posedlá. Někteří lidé mají sice smysl pro spravedlnost, ale tak jednoduché myšlení. Ve skutečnosti ale dobro nevnikne tak, že odstraníme zlo. Nemůžeme vyhánět čerta ďáblem.

Slovo xenofob podobně jako homofob stalo se dnes nejvíce zneužívaným pojmem od dob, kdy vypukla velká migrační krize, kterou Evropská unie nebyla schopná řešit. První slovo nám říká, že jsme národ, který má strach z cizinců, protože jsme homogenní země, která není na cizince zvyklá. Ve skutečnosti je to však mýtus, který dávno neplatí. Dnes u nás žije tolik cizinců, jako nikdy dříve v moderní historii a nikomu nevadí – pokud se chovají slušně a respektují české zákony. Vyžadovat po někom, aby se přizpůsoboval našim zákonům, není xenofobie – ale právo. 

Podobně homosexuálové – nikomu nevadí, pokud se nepředvádí a neexhibují. Každý má právo být takový jaký je, pokud tím neubírá práva jiným, typicky těm, kteří se nemohou nebo neumí ozvat, jak jsme dnes svědky, kdy se řeší, zda dáme přednost právům homosexuálů mít děti nebo právům dětí znát své rodiče. Nebo zda dáme přednost právům těhotným matkám rozhodovat o svém těle, či právům nenarozeného dítěte, které ve svém těle nosí? Nebo, kde končí právo kuřáka si zapálit a kde začíná právo nekuřáka dýchat čistý vzduch? A to tu máme ještě práva podnikatelů svobodně podnikat, autorská práva, práva na svobodné šíření informací a spoustu dalších práv. Dalo by se říci, že EU je v permanentním konfliktu práv a čím více právníků, tím více právních názorů. Každý se dožaduje svých práv, i když mu nenáleží, zatímco ti, kteří na ně skutečně mají právo se třeba ani neozvou nebo nemohou ozvat.

Krize hodnot » Význam manželství

Petici na podporu manželství najdete na www.podporamanzelstvi.cz

„Manželství“ homosexuálů

Téma manželství a rodiny se dnes stalo hlavním bodem sporu mezi zastánci liberálních a tradičních hodnot a mnohdy se dokonce redukuje jen ně něj. Je to bezpochyby třaskavé a výbušné téma, kvůli kterému vycházejí v některých zemích i statisíce lidí do ulic, jak jsme byli svědky např. ve Francii. V jiných zemích zase probíhají změny spíše v tichosti, téměř bez povšimnutí či v utajení. V dalších zakotvili manželství muže a ženy raději přímo na ústavy. Nedalo mi to tedy, aby se mu také podrobně věnoval a tuto stránku přesouvám prozatím z blogu do hlavního menu.

Zdá se, že spoustu lidí dnes už vůbec nechápe, co je manželství, ale nárokují si ho všichni, i když o něj ani nestojí. Ze strany homosexuálů je jejich úsilí vedeno především snahou o jejich emancipaci, o to, aby byli respektováni jako rovnocenní, když jim bylo celé věky ubližováno. Mám pro to pochopení a rozumím tomu. Přesto jen toto by nemělo být důvodem najednou význam tohoto symbolu měnit. Není k tomu žádný skutečný a závažný důvod.

Evropa je přímo posedlá korektností, takže vše musí mít správný název, aby nedošlo k omylu. Je tím tak posedlá, že je to někdy docela komické. Platí to nejen pro rum, pomazánkové máslo, ale nově i pro steaky, burgery, párky, apod.. Možná později bude také vadit, že hot dogy nejsou ze psího masa, takže tento název nebude možné používat. A zakázáno bude možná používat i název španělské ptáčky, pokud nepůjde o španělskou produkci. Dalo by se říci, že všechno to  jsou pitomosti. Proto je zvláštní, že změna významu slov, které platí tisíce let, tedy manželství a rodina, otec a matka, žena, muž by se měla upravovat. A to není klamání lidí – to není podvod? Proč tedy Evropská komise proti tomu rázně nezakročí? Cožpak je to méně důležité, než název pro párek a význam tohoto názvu? Mají v hlavě v pořádku?

Rovnost neznamená, že každý má právo na všechno – v tom rovnocennost vůbec není. Každý z nás některé věci prostě může a jiné ne a není to proto, že by někdo někomu chtěl ubližovat a brát mu jeho právo. To je velké nedorozumění.

Například, že mi ještě nebylo 18 a proto mi obchodník odmítne neprodat alkohol, je to důvod, aby se necítil rovnocenný a abych měl dojem, že byla poškozená moje práva? Jistě ne (i když pro některé asi ano). Nebo se mám se mám cítit nerovnoprávný, jestliže si chci vzít za ženou svoji kozu, která se stala moji věrnou přítelkyni, ale stát mi to nechce umožnit? Anebo mám už jednu manželku, ale ta mi nestačí. Není to nefér, když v jiných pokrokových zemích to možné je, ale u nás ne, že si nemohu oženit s další ženou? Anebo ještě s jedním mužem, protože mě přitahují obě pohlaví?

Homosexuálové by si měli najít jiný způsob, jak se stát sebevědomými a zbavit se komplexů. Demonstrativní pochody pýchy jsou podle mého názoru (a jak jsem slyšel i podle názorů mnoha homosexuálů, kteří netouží exhibovat) spíše kontraproduktivní. Předvádět se veřejně s vlastní sexuální orientací a vytrubovat na všechny strany, jaké jsou moje sexuální preference, to mi přijde nechutné nebo dokonce odporné. Sexuální záliby považuji za čistě osobní a soukromou věc. Ještě se mohou do demonstrací a karnevalu přidat pedofilové a další sexuální menšiny aby se jasně všem dali najevo, co nebo kdo všechno je sexuálně přitahuje. Takový coming out je spíše trapnost a ubohost než výraz vysoké kultury a skutečné osvěty.  Je to křečovitá snaha překročit svůj vlastní stín.

Je to samozřejmě běh na dlouhou trať, ostatně jako v případě mnoha jiných menšin. Není to totiž vždy vina většinové společnosti, že nejsou dostatečně akceptováni. Je to do jisté míry i jejich vlastní vina, že svoji neochotu akceptovat pravidla většiny dávají zbytečně až příliš najevo a chovají se jako ignoranti. Je to stále se opakující problém, který třeba v případě romské komunity trvá stovky let. Snad od doby, kdy s námi žijí a dodnes se ho nepodařilo uspokojivě vyřešit. A problém je tím aktuálnější, čím více než žije na jednom prostoru, čím je populace zahuštěnější. Tolerance ano, ale něco tolerovat také neznamená to uznávat a podporovat. A vynucovat si to. Tolerance dnes už homosexuálům dávno nestačí, takže se dostáváme až na hranu samotných možností a věci zašly až příliš daleko.

Dnes tedy záleží na státu a na moci lobby, jak se poslanci rozhodnou. Je možné, že tahle otázka bude stále nastole, ať už se současná garnitura rozhodne jakkoliv. Bezprostředně zcela jistě nehrozí nic, co by nás mohlo znepokojovat. Je ale více, než pravděpodobné, že případná kodifikace významů bude něco, co bude významným precedentem do budoucnosti a pro další generace. Navzdory tomu, že nám liberální ideologové budou tvrdit pravý opak – totiž že jde o zcela bezvýznamnou změnu, která nic neznamená, nikoho neohrožuje, jen přidává další práva a narovnává společnost. Jinými slovy, že nás vede ke světlým zítřkům demokracie. Kéž by se s takovou vervou ale pustili třeba do úsilí o ochranu práv nenarozených dětí nebo práv člověka znát své skutečné rodiče. To se však od nich  zcela jistě nedočkáme – byť mají plná ústa svobody a práv.

Legitimita manželství pochází od Boha, nikoliv od požehnání úřadů. Stát samozřejmě může nabízet uzavírání manželství jehož legitimita pochází pouze od úřadů. Nicméně i tak je princip manželství stále stejný a tím je ochrana rodiny. Je tedy opravdu jen na státu, zda tento princip chce zrušit a zda chce význam slova rodina, otec, matka, rodič nahradit jiným, genderově neutrálním významem. Vše je v rukou naší aktuální politické reprezentace a na tom, jak se nechá přesvědčit lobbisty a ochránci práv každého jiného, ale dětí až na posledním místě. Tlak na politiky bude jistě mimořádně velký a neustávající. Jediným řešením by proto bylo zakotvení definice rodiny přímo do ústavy, jak tomu přikročily již některé země. Uvidíme tedy, zda budeme následovat tyto země nebo naopak země, kde je význam slov redefinován.

O čem je vztah?

Do vztahu vstupujeme proto, abychom sdíleli své potřeby a hodnoty s někým, kdo je má podobné a současně dáváme slib věrnosti, že neutečeme, pokud náhle dojde k tomu, že se naše potřeby dočasně změní a odliší. Pokud nejsme připraveni své potřeby a hodnoty sdílet, je lepší do žádného vztahu nevstupovat, protože vztah je sdílení, nikoli jen braní, bez toho, abychom dávali. Pokud totiž budeme chtít jen brát, buď budeme přitahovat jen ty, kteří mají stejný zájem jen brát, nebo někomu zničíme život a někdo další nám to vrátí. Z karmy se člověk nevyseká, dokud sám nezačne dávat.

Tělesné, citové stejně jako duchovní potřeby se během života mohou měnit a z části jsou také již dané. Samozřejmě ideál je, kdy je partner naladěný aktuálně na stejnou potřebu a ve stejné míře – to je ale opravdu často ideál, který nějakou dobu může trvat a pak zmizí nebo se znovu objeví. Myslím si, že láska je jak respektování potřeb druhého, tak jejich naplňování. Protože pokud jde člověku jen o naplňování vlastních potřeb, není normální vztah možný. V takovém případě narazíme na člověka, kterému jde o totéž, takže takový vztah je krátký a povrchní.

Nakonec, největší potřeba by měla být to, že vám je někdo stále nablízku, i když se vzájemné potřeby aktuálně liší. Pokud to tak necítíte, je lepší vůbec do žádného vztahu nevstupovat – pokud to myslíte vážně.

Každá láska je ve skutečnosti takový obchod, ta skutečná od pouhé výměny se však pozná podle toho, že je zároveň závazkem. Jakým? To, že když se věci změní, nevychladne. Manželství je ve skutečnosti smlouva o tomto závazku. Smlouva, jako jakákoliv jiná, ze které vyplývají povinnosti a závazky. Není to jen pouhá obchodní dohoda něco za něco, která kdy se nedodrží pozbývá platnosti. Není to ani pouhé memorandum, které je právně nezávazné.

Sociální rozměr manželství

Manželská smlouva je zároveň privilegiem, ze kterého plynou výhody, protože jí podporuje stát. To je také jedním z důvodů, proč homosexuálové požadují, aby tyto výhody měli také a stát se bude muset rozhodnout za manželství bude i nadále privilegiem a bude podporovat rodinu a práva děti, které znají své rodiče, nebo bude podporovat také homosexuály a umělá oplodnění neznámými dárci, páry, které nemohou plodit děti a naplnit jejich právo znát a mít své skutečné rodiče. Zda bude podporovat stabilní a skutečné rodiny nebo také stejnopohlavní „rodiny“ kde jejich členové budou požívat stejné finanční výhody a pobírat vdovské důchody od státu, přestože takové svazky pro stát velký přínos nemají. Není to jen náboženská otázka, je to také otázka toho, koho má stát podporovat, co je pro něj výhodné, co je výhodné pro společnost.

Stát by měl podporovat a dotovat to, co mu může přinášet benefit a zisk. Stát ale ve skutečnosti nedělá nic jiného, než přerozděluje peníze, které vybere od nás. Je to tedy věc nás všech, koho chceme svými penězi podporovat. Zda si homosexuální páry zaslouží privilegium – nadstandardní podporu a ochranu státu, kterou manželství je. Navzdory tomu, že homosexuálové nemohou mít děti a plodit budoucí daňové poplatníky, že se nemohou stát rodiči. A ani jako pěstouni nemohou poskytnout přímý vzor vztahu obou pohlaví, matky a otce, aniž by je jejich svěřenci museli hledat jinde. Nemohou je vést ve výchově k pochopení rozdílných rolí muže a ženy a k významu manželství. Nemohou jim být v tomto ohledu vzorem.

Manželství existuje tisíce let a existovalo už dávno před křesťanstvím. Manželství mezi mužem a ženou, v jiných kulturách také mezi mužem a ženami. Manželství mezi stejným pohlavím nebo manželství se zvířetem jsou novinky. Naše tisíce let stará tradice je ověřená a nějaké experimenty, jen pro to, že si někteří lidé myslí, že mají právo na vše, nejsou nutné. Manželství se po zániku prvobytně pospolné společnosti stalo institucí a privilegiem, které ochraňuje základní stavební jednotku společnosti – rodinu a chrání práva člověka na to znát svůj původ a mít své rodiče. Je to jedno ze základních práv člověka vůbec, aby společnost byla dobře zakořeněná ve své podstatě a odolná proti chaosu a rozkladu.

„Jednopohlavní rodiny“

Pokud jde o stejnopohlavní „rodiny“ tady si myslím, že bohatě stačí registrovaná partnerství. Adopci dětí si v tomto případě dovedu představit jen v případě, že potomky s rozpadlého manželství partnera nebo o sirotky, které nikdo jiný nechce, takže by museli zůstávat v dětských domovech nebo uprchlických táborech. I v těchto případech by měli mít přednostní právo na adopci měly vždy mít manželské páry.

Jak se rozhodne naše vláda, uvidíme. Je jasné že homosexuální lobby je stále velmi silná a jejich úsilí postupovat „salámovou metodou“ je co do vytrvalosti obdivuhodné. Samozřejmě si nemyslím, že by legalizace takových „manželství“ znamenala bezprostřední ohrožení tradiční rodiny nebo dětí. Tohle je ale velký sociální experiment, podobně jako multikulturní společnost, jehož ovoce se ukážou až za desítky let. Možná v době, když už lidé nebudou ani tušit, že je toto ovoce právě důsledkem tohoto experimentu.

Navenek je to jakoby bezvýznamná právní změna, která by měla proběhnout bez povšimnutí. Ve skutečnosti ale může být naprosto zásadní pro naši vzdálenou budoucnost, kdy chápání toho, co je matka, otec, dcera, syn, rodina může být zcela jiné. Neosobní, nedůležité. Jakýsi návrat do moderní prvobytně pospolné společnosti, ze které jsme se kdysi jako lidstvo vymanili.

Duchovní rozměr manželství

V naší společnosti je však manželství důležitou institucí které se stalo v době křesťanství svátostí a získalo také duchovní rozměr. Ostatně to je jen výrazem toho, že nezáleží na nějakém papíru, ale na něčem jiném. Na naší vůli splnit nějaký závazek. Manželská smlouva je pouze oficiálním potvrzením naší vůle, kdy před Bohem dáváme slib, že svůj závazek splníme. Důležitá je jen naše vůle a také slib, že své děti budeme společně vést k Bohu. Manželská smlouva je smlouva duchovní – ta papírová je jen formálním, nicméně důležitým dokumentem, kterým svoji vůli prezentujeme. Tedy kromě toho, že má význam pro stát a úředníky, co je ale až ta druhá věc.

Mnoho lidí říká, že žádný papír nepotřebuje a stačí slib. Pokud to myslí vážně a dodrží ho, proč ne. Pak  to je v podstatě manželství uzavřené před Bohem, i když před něj nepředstoupíme v chrámu. Svátost platí. Na druhou stranu pokud něco myslím opravdu vážně, není žádný důvod svůj úmysl nepotvrdit také oficiálně, ať už před státním úředníkem nebo knězem. Dnes stačí jen jedno.

Myslím si, že mnoho lidí se závazku manželství bojí, i když to neřeknou a prohlašují, že svůj vztah myslí vážně. Pořád myslí na zadní kolečka a říkají si, co kdyby. Jenže když pak přijdou první problémy, které přináší každý vztah, raději už přemýšlí o tom zda z tohoto vztahu nevycouvat, než ho řešit. U nesezdaných párů je vůle řešit krize mnohem menší, než u manželů. I když tedy zpočátku svůj vztah myslí opravdu vážně, mnohem snadněji ho později ruší. Jejich slib věrnosti byl totiž spíše jen zbožným přáním, než skutečným odhodláním vzít na sebe závazek. Je jasné, že takový vztah Bůh nemůže posvětit.

Lidé dnes často chápou manželství jako riziko a něco, co člověka omezuje, proto si myslí,, že je překonané. Myslí si to ale proto, že si nejsou jisti svou budoucnosti anebo naopak, že jsou si jí až příliš jistí. Domnívají se, že je tu proto, aby mu jako otroci sloužili. Ve skutečnosti je tu proto, aby ono sloužilo jim.

Jestli něco nefunguje, nemusí to být proto, že se to přežilo, je to často proto, že jsme tomu přestali rozumět. Jestli nefunguje vztah, nemusí to být proto, že se přežil a ztratil význam, může to být proto, že jsme v něm proto, aby nás něčemu naučil. Není nejlepší vždy hledat tu nejsnadnější cestu a odstraňovat překážky. Je třeba přemýšlet proč tu jsou a naučit se je překonávat. Nepohodlný člověk tu nemusí být proto, aby nám otravoval život, ale může tu být i proto, aby nám nastavil zrcadlo. Podobně jako nespokojená opozice. Nemusí tu být proto, aby rušila naše klidné vládnutí a jednotu, ale proto, aby nám ukázala, že naše cesta není správná. Problém je v tom, že se do vlastního zrcadla často nechceme dívat a proto odmítáme přijmout odpovědnost. Je mnohem snadnější hledat vnější nepřátele a pokud nejsou po ruce, vytvářet si imaginární. Je to vždy snadnější, než změnit sebe.

Spiritualita » Příprava na transformaci

„Pro mnoho lidí již není žádným tajemstvím, že skutečná povaha reality dnešního světa je na hony vzdálená od té, řekněme, „oficiální“. Žijeme totiž ve světě globálního klamu, podvodu a manipulace na takové úrovni, že se nám o ní ani nezdá! Iluze „svobodného či demokratického“ světa se po použití správné optiky promění spíše v něco, co lze s klidným svědomím nazvat otrokářskou společností.“

George Kavassilas


Jak vznikal náš matrix ve kterém žijeme? Dává nám svobodu, nebo nám spíše nasazuje pouta a nutí žít ve lži? Na tyto otázky hledalo lidstvo odpověď od doby pádu prvních lidí, kteří odešli (nikdo je nevyhnal) z ráje, když neuvěřili skutečné realitě a toužili vytvořit lepší – tu svoji, do které se potom zapletli. Dnes už lidé dávno zapomněli, co je pravda a co je skutečná realita. Nevědí kdo jsou, odkud jdou a kam. Nevědí proč jsou, proč je svět, ani z čeho vznikl vesmír. Už od pradávna byli cílem manipulátorů a nejrůznějších, dobře myšlených, absurdních i přímo zlých manipulací. Ani současnost v tomto není výjimkou – lidé stále hledají skutečnou realitu a způsob, jak se vymanit z okovů falešného matrixu, jak se vykoupit ze svého otroctví.

Dnes už nám dávno nevládne církev, ani náboženství, jejich úlohu však převzala média. Tak jsme svědky neustále mediální války na všech frontách, které někdy probíhá jen jako nevinná výměna názorů a cílem přesvědčit jiné, jindy jako agresivní, ale sofistikovaná propaganda. Netýká se jen našich soupeřů, ale i nás samých. Máme s nimi bojovat, vymezovat se vůči nim a celému světu? Máme bojovat s falešným matrixem? Nebo se raději uzavřít do svého soukromého života, do své názorové a sociální bubliny a starat se jen a pouze o sebe – či pouze plnit očekávání jiných? Asi žádný extrém není dobrý, stále musíte dělat kompromisy, nikdy nejste imunní vůči tomu, co se děje a kdy musíte zajmout postoj, i když se vám třeba ani nechce – zvláště pokud za to něco hrozí. Ale i když to uděláte třeba jen sami pro sebe…

Na druhou stranu většina z nás nemá tak velký hlas, aby mohla cokoli změnit, pokud se ale spojíme, mámě větší šanci. Nemám rád fanatismus, populismus ani lacinou agresivní politiku založenou jen na emocích, laciné konspirační teorie, které třeba někdo vypustí jen proto, aby se zviditelnil, protože to právě letí a lidi to zajímá… Nemám ale ani rád přílišný ignorantský pragmatismus, technokratický přístup ani přílišné spoléhání se pouze na racionalitu a rozum. Snažím se vždy najít zlatou střední cestu, dívat se pod povrch a přitom nedělat kompromisy tam, kde to není nezbytně nutné.

Nesnažím se dělat nikdy nic za každou cenu. Mým mottem je, že není všechno nikdy takové, jak to právě vypadá. Lepší je rozvaha, trpělivost, protože za pár minut může věc vypadat jinak a za týden zase jinak – emoce bývají často špatný rádce.

Realita je pouze náš subjektivní výtvor – výtvor naší mysli. Jak na individuální, tak na kolektivní úrovni. Stejně jako matrix, který jsme si vytvořili. Každý z nás může mít pravdu, podle úhlu našeho pohledu, avšak nikdo z nás jí není a nikdy nebude schopen popsat a obsáhnout celou. Skutečná změna přichází zevnitř, změnou vědomí a je to dlouhodobý proces, třebaže procitnutí na začátku může být náhlé. Chtít bojovat násilím, to je jako bojovat s větrnými mlýny. Každý z nás ve skutečnosti žije ve své vlastní realitě, každý z nás je střípkem, obrazem a odrazem kolektivní reality a současně tím, kdo ji spoluvytváří.

Tak, jako všichni žijeme v jiném paralelním světě, jiné bublině a hledáme k sobě cesty, tak i celá naše kultura a civilizace žije v určitém paralelním světě, který může být zcela jiný, než u civilizace, o které třeba dodnes nic nevíme nebo dokonce ani to, že existuje. Kromě lásky neexistuje žádná objektivní realita. Snad kromě Boha, ovšem to je něco tak abstraktního a nad možnosti našeho chápání, že jakákoli snaha Boha vměstnat do nějaké definice je marná. I když by se to jistě mnohým líbilo a kolik lidí se o to už snažilo. Vymezit Bohu jeho místo tak, aby zůstal tam kde je a nerušil to, co člověk dělá. Nekecal mu do toho. To však není nic jiného, než mu přisuzovat lidské vlastnosti. Samozřejmě, v Bible takové příměry najdeme, ale jen proto, abychom ho vůbec nějak mohli uchopit a chápat. Ve skutečnosti je to však velmi povrchní a tak pravdu najdeme jen mezi řádky. Ostatně o to jsou i tato slova i evangelia, které mluví o tom, že pravdu nelze pochopit pouze rozumem:

„Budete stále poslouchat, a nepochopíte, ustavičně budete hledět a neuvidíte. Neboť obrostlo tukem srdce tohoto lidu, ušima nedoslýchají a oči zavřeli, takže nevidí očima a ušima neslyší, srdcem nepochopí a neobrátí se – a já je neuzdravím.“

Ze všech stran můžeme slyšet co je pravda, co je správné, jak bychom měli žít a dokonce i co bychom si měli myslet. Je jen na nás, jak se tím vším necháme ovlivňovat, či do jaké míry chceme být ve vleku matrixu, který si vytvořila naše civilizace. Samozřejmě, je nemožné odpojit se zcela od něho odpojit. Nikdo z nás se asi nemůže odstěhovat na pustý ostrov a být zcela nezávislý. Vždy vstupujeme a musíme vstupovat do vztahů, i když se nám to ne vždy líbí, protože si to okolnosti vyžadují. Nikdo z nás se nemůže vymanit ani ze své karmy, protože tu máme o značné míry společnou. Nikdo se nemůže vysvobodit tak, že by byl zcela svobodný, protože to není v moci člověka. Přesto se realita stále mění a náš matrix se pomalu bortí tím, jak se transformuje celý náš svět.

Transformace (změna matrixu) probíhá částečně sama na základě změny našeho vědomí, které vytváří a mění realitu. Transformace není nic jiného, než proměna naší reality. Ta se neustále mění s tím, jak se zrychluje čas. Vše se zrychluje, doba i její proměna. Svět měníte jen svojí pouhou existencí a tím, co si myslíte. Vaše neviditelné myšlenky se přidávají k myšlenkám jiných lidí a vytváří tak celé myšlenkové proudy měnící vědomí celého lidstva.

Nikdo ale nemůže sama sebe transformovat, může udělat ale to, že se jí nebude bránit. Jak si jí nebránit, jak se jí co nejvíce otevřít a jak jí neklást překážky? Na to neexistuje jednoduchá odpověď. Neexistuje žádná zázračná, rychlá změna vědomí ani žádná zázračná, bezpracná cesta změny vědomí. Vše je postupná změna a vývoj. Důležité je chtít. To je vlastně vše co potřebujeme.

Pokud chceme poznat, kdo je Stvořitel, jaký je jeho plán s námi, proč jsme a proč on chce, abychom byli, a kdo on vlastně je, máme vlastně vše, co potřebujeme. Vše ostatní pak přichází od něho, on nám dává školení a lekce tím, že nás seznamuje s lidmi, které máme poznat, a přivádí nás do situací, které potřebujeme zvládnout a ze kterých se máme poučit. Tímto nás připravuje na transformaci, abychom ji mohli a byli schopni projít. Dokonalost není náš cíl, dokonalost a transformace – to je neustálý a nekonečný tvůrčí proces. Naše cesta za cílem je nekonečná, protože nikdo nemůže dosáhnout dokonalosti sám. Ostatně i o tom najdeme v evangeliu slova:

„Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Ježíš mu řekl: „Proč mi říkáš dobrý? Nikdo není dobrý, jedině Bůh.

Dokud člověk zcela nepodřídí svojí vůli Bohu, nemůže být dokonalý. Mnoho lidí si myslí, že napřed musí být takoví a takoví, aby pak konečně mohli připraveni předstoupit před Boha – že napřed musí být dobří. To je však velký omyl. Bůh očekává, že k němu každý přistoupí ihned – takový, jaký je.

Dokonalost znamená vzdát se sama sebe a najít vlastní božskou identitu. Problémem ovšem je, že odlišit, co je naše přání a co vůle Boha, není vůbec lehké a je to o to těžší, čím větší a konkrétnější představu si o Bohu děláme, protože to je právě to, co nás omezuje. Jinými slovy je tímto omezením naše vlastní nedůvěra, přičemž jinak než skrze důvěru dospět k dokonalosti nelze. Samo sebezapření je dobrý cvik vůle, ale samo o sobě k osvícení nevede.

Negativní realita a všechno zlo, katastrofy, nenávist, pohromy – to je důsledkem toho, že lidé se transformaci brání a kladou ji překážky. Ty se pak hromadí tak dlouho, dokud nedojde k nějakému neštěstí, o kterém si pak lidé myslí, že je náhoda nebo boží trest. Není to ani jedno, ani druhé. Je to jen přirozený výsledek jejich zatvrzelosti, pýše a ignoranci. Myslím si, že pokud se chceme transformovat, změnit sebe i svět, je nejdůležitější v nás samých odstranit všechny překážky, které tomu brání. Překážky kolem sebe, až potom. Naše realita je obrazem nás samých a našeho myšlení.

Změna matrixu není možná náhle – musel by to být jedině nadpřirozený zásah či milost. I když podle proroctví k tomu sice skutečně má jednou dojít. Jsou dva největší omyly a těmi jsou: fanatismus nebo naopak přílišné spoléhání se na rozum. Skutečná změna je dar. A není to ani emoční, ani rozumová věc. Je to věc čistě duchovní. Nejsme to opravdu my, kdo působí změny, ale můžeme se stát nástrojem k tomu, aby k těmto změnám došlo.

EU » Diktát dobra

Počátek snu o Evropské říši

Myšlenka Evropy, který by fungovala jako jedna říše – jeden stát není nijak nová. Přišel s ní už Napoleon, když prohlásil:

Chci splnit to, co zatím bylo jen načrtnuto. Chci evropský zákoník, evropský apelační soud, společnou měnu, stejné váhy a míry, stejné zákony. Ze všech národů Evropy musím udělat jediný…. Francie především…

Všimněme si toho „Francie především“. Jinými slovy Celá Evropa se v jeho vizi měla stát Francií – francouzským územím. Napoleon byl velmi schopný, inteligentní, ale zároveň agresivní a bojovné povahy. Těžko říci, do jaké míry si uvědomoval reálnost svých plánů. Spíše vůbec – jednal sice pragmaticky, ale živelně tak, jak se situace vyvíjela. Zřejmě žil v přesvědčení, že on je Francie. V jakémsi sebeklamu vyvolené osoby, s pocitem mesiáše, který má za úkol nastolit nový světový řád a toho chtěl docílit silou a mečem. Na jednu stranu položil základy moderní francouzské, ale i světové občanské společnosti, na druhou stranu má krev na rukou na nespočet zbytečně vyhaslých životů pro svoji ideu. To by přelom 18. a 19, století. Napoleon zemřel, avšak jeho myšlenky a sny o novém světovém řádu a jednotě žili dál a podle mého názoru se staly i příčinou první světové války. Přestože po porážce Francie byla uzavřena dohoda o novém uspořádání Evropy založena na spolupráci a geopolitické rovnováze, myšlenka o dobytí Evropy žila dál a sílila během sjednocování Německa a Itálie. Zkrátka poměry v Evropě se měnily. Během 19. století se velká část Evropy polarizovala na dva mocenské bloky Německo / Rakousko-Uhersko / Itálie a Francie / Rusko / Velká Británie mezi nimiž postupně rostlo napětí, které vyvrcholilo otevřeným konfliktem, kterým začala první světová válka.

Ta sice přinesla znovu nové uspořádání Evropy, ale nikoliv Evropy jednotné. Iluze klidu netrvala dlouho, neboť Němci se nesmířili tím, že nedosáhli svého a ve svých náladách „posíleni“ hospodářskou s nadšením přijali vizi Hitlera, vůdce nové doby, který konečně svět sjednotí a z celé Evropy udělá jednu říši. Tentokrát ovšem ne Francii, ale Německo. Rakousko-Uhersko se sice již dávno rozpadlo, ale to nezabránilo tomu, aby Hitler oba státy znovu spojil v jeden blok. Tak začal další pokus o vytvoření jednotné Evropy – druhá světová válka.

Jednotnou Evropu se ovšem opět vytvořit silou nepodařilo. Z toho se Německo do značné míry poučilo a sen o jednotné Evropě neskončil. Do jasné míry se však změnila strategie – novým plánem je budovat společnou Evropu na základě volného obchodu a poté zavádění jednotných zákonů a rušení hranic. Tak vznikl velký projekt Evropské unie, kterému však přecházela unie pro volných obchod s tehdy strategicky důležitými surovinami – uhlím a ocelí a později i dalších komodit (EHS). Jak se říká – tam kde se obchoduje – tam se neválčí.

Spojené státy Německé

Současná unie, zdá se, dosáhla už maximálních možností integrace a narazila na své limity. Nabízí se tak otázka, co dál. Další integrace by znamenala novou vládu Německa nad Evropou (což už je ostatně patrné již nyní),. Máme tak na vybranou – podporovat a budovat takovou Evropu, jakési Spojené státy Německé, v nichž ČR bude novou spolkovou zemí nebo zcela přehodnotit a změnit koncept, který ale zase předpokládá zásadní reformy, které jsou zcela proti integračním snahám Německa, podporovaného Francií. Velká Británie, která  se rozhodla tento pakt opustit a zahájit tak novou éru „Splendid Isolation“ podobně jako v 19. století, za námi již stát nebude, takže se velmi těžko najde síla, která by mohla tento nový mocenský blok vyvážit. Buď se necháme dobrovolně do jejich konceptu vtáhnout a stát se novými spolkovými zeměmi sjednocené Evropy bez vlastní suverenity nebo ne. Volba je jen na nás, jaký koncept nové Evropy akceptujeme.

Je sice pravda, že Německo je dnes, bohudíky, demokratickou zemí a poučeno svoji stovky let dlouhou agresivní a výbojnou historií, ale otázka je, zda se sadistické nálady nemění v masochistické. Po tom co se dělo, není divu, že je v Německu zakořeněný silný pocit viny a touha se jí co nejrychleji zbavit, podobně jako odčinit vše, na čem se podíleli bývalý kolonizátoři vyspělého světa dnes v chudých rozvojových zemích. Zřejmě na těchto základech se zrodila nová ideologie – politická korektnost, jejíž součástí se zdá být nejen genderová ideologie, ale i multikulturalismus – tedy solidarita se všemi, kterým naši předkové vykořisťovali. Tak se zrodil neohumanismus i povinná solidarita, která byla vrcholem toho, co si Německo vůbec dovolilo – naprosto nepochopitelných, šokujícím, neboť do té doby nic jako povinná solidarita nebo povinná charita neexistovalo. Zdálo se mi to nejen jako úplný nesmysl, jako něco, co nemůže myslet nikdo vážně, protože povinnost a dobročinnost je něco co jde k sobě dohromady asi stejně jako nebe a dudy. Odhalilo snad Německo znovu svoji pravou tvář a rozhodlo se, že do své zlé karmy vtáhne celou Evropu, kterou si vezme jako rukojmí?

Tady je na místě si položit otázku, zda máme usilovat o to, abychom se tohoto projektu nejen účastnili, ale také tento koncept podporovali. Už dnes vidíme, že každý, kdo ho kritizuje, neschvaluje, je nazývám potížistou nebo nálepkován různými nálepkami. Jako někdo, kdo je překážkou integrace, kdo škodí demokracii, jako někdo, kdo se bojí měnícího se světa a proto chce zachovat jeho starou podobu. A další a další nesmysly, které si vymýšlejí ti, kdo podporují neomezenou integrace všech mezi všechno a tento chaos a bordel nazývají demokracií.

Jak by se možná dalo očekávat, vedoucí silou tohoto proudu jsou levicové síly (socialisté), neoliberálové, zatímco lidovci se více-méně ochotně vezou. Pravicové a skutečně konzervativní síly nemají v EU moc cokoliv určovat. Zatím tedy vývoj v EU jede ve více méně vyjetých kolejích a jakýmsi samospádem, přičemž hlavní slovo má Evropská komise, která nemá žádný přímý mandát od voličů. Evropský parlament sice ano, ale ani zdaleka nemá takové pravomoci jako třeba náš parlament, takže jde o jisté míry jen o divadlo.

Neomarxismus EU

Občas slýchávám, že EU je jediné možné řešení, jak kapitalismus účinně regulovat a tak demokracii chránit. Já si to nemyslím, naopak to pokládám za další socialistický experiment – nic jiného. Alespoň až do teď, kde Evropě vládnou socialisté, liberálové a lidovci a kdy pravicové názory jsou nekorektní či dokonce téměř sprostými slovy. Výsledkem je přemíra regulací a ochrnutá demokracie, stagnace a odtržení elit od lidu, byrokraticky, nesmírně složitý a neprůhledný aparát, na kterém parazituje nespočet lidí. Jakýsi nový, modernější druh RVHP, SSSR – zkrátka neomarxismus, ve kterém  jsou komunisté tolerování sice jako trochu pomatení, ale přátelé, zatímco pravičáci mají téměř masku ďábla.

Opravdu nám takovýto pořádek zajistí spokojený život a blaho?

a (2)

b

Jak zabránit diktátu dobra? Podle mého názoru by to totiž znamenalo odstranit liberální demokracii a nahradit jí standardní demokracií. Tomu se však liberálové usilovně brání. Nechtějí se vzdát svého politicko-ideologického mocenského projektu, který si vytvořili a který se stal nesmyslnou nadstavbou Evropské unie. Nechtějí si přiznat chybu, nechtějí vidět věci takové, jaké jsou. Než aby to udělali, budou říkat, že všichni jejich odpůrci podléhají propagandě, lžím a manipulacím. To je věc, která je dnes hlavním tématem mediální války.

Kdyby Evropská unie zůstala pouze tím, co byla kdysi – tedy společným prostorem pro volný pohyb osob a zboží, jsem přesvědčen o tom, že by k žádnému rozdělování, polarizaci a fragmentování společnosti v Evropa jak se toho svědky dnes, nedošlo. Nemluvili bychom dnes o populistech, radikálech, extrémistech, xenofobech, homofobech, a možná dokonce ani o ruské propagandě – nic z toho by neexistovalo, protože by neexistovala žádná nesmyslná politická nadstavba a diktát dobra. Diktát, ve které jednotlivé země nemohou rozhodovat o všech svých zákonech a své politice. Ve které musí implementovat zákony pod hrozbou sankcí. Jsem přesvědčen o tom, že by neexistovaly ani nesmyslné ideologie politické korektnosti, rovnosti, genderová a multikulturní.

Jinými slovy, lidé se stali nástrojem manipulace, budování jakési jednoty, aniž by se někdo ptal na jejich názor.  A zřejmě i proto se rozhodla Británie unii opustit a není se čemu divit. Jsem přesvědčen o tom, že lidé u nás v referendu hlasovali pro vstup do Unie, protože si nebyli vědomi, kam se toto společenství bude v budoucnu směrovat. A ni nemohli. Také já jsem hlasoval pro, neboť jsem to chápal jako završení naší cesty návratu do Evropy. O tom, jak tato cesta povede dále, jsem samozřejmě tehdy neměl ani tušení. Ani by mě nenapadlo, že to povede k omezené naší suverenity a k vzestupu nacionalismu v Evropě či k vytvoření nesmyslné propagandy.

Věřím, že kdyby politická nadstavba Evropské unie byla zrušena a kdyby byla obnovena plná suverenita všech zemí, situace by se uvolnila a odblokovala. Zanikl by i nacionalismus, extrémismus, radikalismus, populismus a mnoho věcí by se tím vyřešilo. A znovu bychom tu měli Unii, která slouží lidem a ne jen těm, kteří vydělávají na její politizaci, na vytváření superstátu a na upevňování své ideologie a moci. Vcházím z toho, že tlak vyvolává protitlak, jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá – jak praví české přísloví. Nic není náhodné a každá reakce má svoji počáteční akci.

Reforma – federalizace či návrat zpět?

Nedávno jsem sledoval zajímavou večerní debatu na ČT24 k výročí našeho vstupu do unie (29.4.). Hosty byli mimo jiné Štefan Fülle, Mirek Topolánek a Vladimír Špidla. Když se diskuse stočila na reformy, Fülle řekl, že jsou potřeba. Ba dokonce že je jich potřeba opravdu mnoho. Hned ale vyjmenoval, v čem je třeba hlubší integrace. Takže reformy ano, ale tak, že se šrouby bude stále více utahovat… Špidla zase vidí reformy spíše v kosmetických změnách v důsledku toho, jak se svět mění – žádná revoluce prý není třeba. Naopak Topolánek řekl, že současná garnitura není žádných reforem schopná, že musí přijít úplně noví lidé, nová generace. Je vidět, že reformy si každý představuje jinak – někdo jako federalizaci Evropy, jiný jako opak. Stejně jako já.

Reformovanou EU si představuji pouze jako společenství jehož smyslem je volný pohyb zboží a osob, ochrana životního prostřední a kvality potravin, ochrana životního prostředí, odstraňování překážek sociální a ekonomické nerovnosti, propojování infrastruktury… Tedy žádná další politická nadstavba a integrace, EU pouze v roli koordinátora, nikoli společného diktátora. Aby se Unie vyjadřovala k vnitrostátním záležitostem jednotlivých zemí pokládám za nemyslitelné. To je opravdu něco, do čeho nikomu nic není.

Jsem přesvědčen o tom, že všichni, kteří si to myslí, nesdílí protievropské hodnoty, ale naopak – že protifederalistický postoj je proevropský – nikoliv protievropský.  Přesto jsme neustále v médiích svědky masáže o tom, že ten, kdo je proti federalizaci je proti „evropské myšlence“ a proti „evropským hodnotám“.

Věřím, že taková radikální reforma EU a návrat ke kořenům není žádnou ostudou, ani krachem tohoto projektu, ale jeho znovuoživení – renesance. A pokud některé země chtějí Euro? Proč ne. Ale opět by to nemělo být součástí žádného politického projektu a závazku, ale čistě svobodné rozhodnutí občanů. Stejně, jako pokud by chtěli chránit své hranice. Nikdo by jim v tom neměl bránit, natož rozhodovat o tom, kdo který migrant má žít.

Z principu ale vlastně nejsem proti federalizaci – jen si myslím, že je to něco, co je hudbou vzdálené budoucnosti, co by mělo být otázkou pro budoucí generace, ne něco, co bychom měli připravovat my – něco co je nerealistické. Bohužel snílkové evropské myšlenky, kteří si reformu Unie představují jako ještě „více a více Evropy“ jsou to skutečnou brzdou jejího rozvoje. A nejen to – také příčinou prohlubující se krize a polarizace společnosti, (i když nás samozřejmě budou přesvědčovat o tom, že naopak většina lidí je s jejím fungováním spokojena a za vše může vnější nepřítel, radikálové, extrémisté nebo ustrašení, nevzdělaní a neinformovaní lidé). Ostatně s podobným despektem a pohrdavě se dívala na lid i kdysi naše strana, která si dala do ústavy svoji vedoucí úlohu. Nemohu si pomoci, ale připomíná mi to postoj dnešních eurohujerů. Ale to je možná proto, jak oni sami profitují z EU a jak dobře se mají. Bodejť by ne – za peníze daňových poplatníků a ze platy europoslanců, komisařů i obyčejných úředníků. Kolik ten kolos spolyká peněz na svůj projekt a jak by se daly vynaložit lépe. Třeba právě na pomoc pro chudé země.

Příkop mezi elitami a lidem

Federalizace, stejně jako globalizace by měl být přirozený, samovolný proces, ne něco, co je budováno shora jako politický projekt. Ať už ve jménu jakékoliv myšlenky, pod jakýmkoliv praporem. Jak řekl Milouš jakeš –

…abychom mohli říct, že lidé (to dobro) chtějí, ne my si to přejeme, my pouze plníme jeho vůli a ne abychom tam byli sami, jak kůl v plotě, neměli jedinýho slova podpory a oni nás mohli proti tomu lidu postavit…

A to je právě toho, čeho se dnešní eurohujeři a podporovatelé integrace strašně bojí – aby neztratili tu podporu lidu. Proto tak brojí proti všem, kdo narušují jejich vizi o demokracii, o jednotné Evropě, proti všem, kdo jí nesdílejí. Proto si vymýšlejí tolik nadávek a nálepek – od populistů, přes nacionalisty, xenofoby, homofoby, až po radikály. A všechny házejí do jednoho pytle jako agenty Moskvy. Zkrátka cítí ohrožení svých snů o jednotě a tak bijí na poplach a varují před nepřátelskými silami, které by se mohli v budoucnu spojovat, naučit se spolupracovat a jednou získat hlavní slovo. Samozřejmě, k tomu, aby se pravicové, ale i konzervativní síly zmátořily je asi ještě daleko, ale to, že by k tomu mohlo dojít, je realistický odhad. Pak by totiž jejich sen skutečně skončil a s ním i dominantní úloha Německa a Francie, které jsou ovládané socialisty a liberály.

Velmi často se dnes mluví o liberální demokracii, ale stejně tak často se ohýbá. Velmi často slyšíme o nutnosti bránit se manipulacím a lžím od těch, kteří buď sami lžou anebo jsou zmanipulováni, anebo prostě proto, že svému snu o politické Unii věří a jsou o něm přesvědčení. Těm je třeba se demokraticky postavit – ne vykřikováním v ulicích, ale argumenty, protože pokud populistické síly nevystupují profesionálně a ani spolu dostatečně nespolupracují, nemají vůči současnému establišmentu žádnou šanci a nemohou tento proces unifikace, globalizace a budování superstátu zabránit. A právě tato nedostatečná opozice je vůči těm, kteří prosazují politickou Unii, největší problém. Sama nespokojenost občanů nic nevyřeší… Můžeme vyjadřovat kritiku, ale EU to nijak nezmění. Jediným výsledkem bude destabilizace a společenská krize, která nebude mít řešení. A v konečném důsledku nepomůže nikomu, protože nikdo nebude vítězem, ani poraženým. K čemu je to dobré?

Pokud nebude možná zásadní reforma EU do 5-10 let, je možná dokonce namístě přemýšlet i o vystoupení z ní. Není na tom nic nelegitimního, k čemu by občané neměli mít právo. Nemělo by to být tabu. Převážit by měl zdravý rozum nad touhou patřit na západ. Není vyloučeno, že nevýhody našeho členství budou převyšovat výhody. Nic není na věčné časy. Buď nová platforma vzájemnosti nebo návrat zpět. Další pokračování je jen cestou sice na vyjeté, ale slepé koleji.

Andrej Kiska řekl, že je to národní egoismus, který ohrožuje Evropskou unii a že základním ohrožením Unie je to, když budeme nejednotní. Podle něj to vede k tomu, že poroste extremismus nebo dostanou prostor noví lidé. Stále a znovu slyšíme důraz na jednotu, ale zvláště komunisté často mluvili o potřebě jednoty. Je však nejednotnost skutečně to, co je třeba řešit a není spíše důsledkem problému? Zdá se, že národním egoismem jsme jen pojmenovali nového třídního nepřítele a ještě zbývá pojmenovat záškodníky, diverzanty a nepřátele systému. To je ale postoj, který je jen prázdnou floskulí. Evropskou unii neohrožuje národní egoismus, ale spíše idealismus jejích představitelů. Kiska je velký idealista a bude tedy záležet na tom, koho chce měnit. Zda to budou jen prázdné řeči nebo se bude zasazovat a zásadní reformu Unie. Tak, aby se měnila natolik, aby jí žádný národní egoismus neohrožoval. Ostatně to je úkol pro celou Evropu. Nová Slovenská prezidentka Čaputová je myslím také velká idealistka a bude mít možná větší zájem na podporování vedoucí úlohy Německa, než zájmů své vlastní země. Je to paradox, zatímco někteří mají odvahu říci jasné ne i za cenu nadávek, kritiky, sankcí a dehonestace, jiné lezou jiným až do… Otázka je proč. Možná jen pro to, aby se vyhnuli nadávkám a nebyly černou ovcí společenství. Zvláště česká mentalita má k tomu už od dob Rakouska-Uherska blízko. Ohnout hřbet, plnit vůli mocných a současně si z toho dělat legraci nebo brblat v hospodě a v internetových diskusích. Ale každá země má takovou vládu, jakou si zaslouží – nadávat může každý jen sám na sebe…

Lidé jako je Kiska sami sebe pokládají za ochránce demokracie a všechny ostatní, kdo s jejich přístupem nesouhlasí označují nálepkami. A myslí to dobře. To je ale také všechno.  Jen praktické kroky ale mohou něco ukázat, po tom, se dáme stranou růžové brýle. Opět se začíná mluvit o potřebě jednoty a umlčení nepřátel demokracie – nepřipomíná vám to tak trochu situaci před nástupem komunismu? Vždy když slyším někoho mluvit o rozdělené společnosti a potřebě jednoty, začíná se mi to zdát podezřelé. Jakoby tu někdo záměrně vytvářel příkopy s cílem budovat jednotu a nový řád.

Pokud ale jejich snaha povede k sebereflexi a vystřízlivění z ideálů jednotné Evropy – namísto potlačování odporu, pak muže být i reforma Evropské unie úspěšná. Šance tu určitě je. Jestliže v době Václava Havla byl jeho idealismus zcela pochopitelný a omluvitelný (všichni jsme byli plni očekávání a naději), dnes už si ho nemůžeme dovolit. Na druhou stranu nejde jistě nejde jen o napětí mezi liberálními a konzervativními proudy a situace na Slovensku je specifická, podobně jako v jiných zemích. Jestliže dříve jsem si myslel, že by bylo lepší EU opustit, dnes se přikláním k názoru, že by bylo lepší se jí snažit opravdu změnit a reformovat – ovšem ne tak, jak si představují liberální demokraté. O tom, že je to běh na dlouhou trať a že bohužel ani Evropské volby toho mnoho nezměnily, je zřejmé (pokud vůbec tyhle volby mohou něco změnit, když se nezmění pravidla…).  Je to rozhodující doba, ve které půjde o to, zda Unie bude sloužit lidem nebo se lidé skutečně stanou v budoucnu jejími otroky. Nebo jestli bude stačit je omezit práva Evropské komise – to asi ne. Na druhou stranu lidé jsou už z toho i dost unaveni a je jim to jedno. Možná i proto důvěra v EU globálně stále klesá. Stále více se ukazuje, že i když si hraje na stát, je jen neschopným konglomerátem, který skutečně může něco měnit a spíše, než hnacím motorem je brzdou vývoje ( i když samozřejmě eurohujeři si myslí opak).

Problém dnešní západní společnosti – paradoxně navzdory tomu, že je kolébkou a nositelem demokracie, je její stále větší příkop mezi elitami a lidem. Demokracie má být vláda lidu, jenž je ale tak těžkopádná, byrokratická a komplikovaná, že je to jen těžko naplnitelná. Elity se uzavírají do sebe, za zdi svých skleněných paláců, volby se stávají jen divadlem pro voliče, kteří ve skutečnosti nemohou doopravdy něco měnit… Čím více roste nespokojenost lidí, klesá i legitimita a autorita elit. A čím klesá jejich autorita, tím více se bojí o svá místa, posilují svojí moc a utahují šrouby, aby ještě více diktovali ostatním, co mají dělat, aby byli spokojení a šťastní. Pletou se do věcí, do kterých jim nic není a věci, které by skutečně měli řešit, neřeší. Je to začarovaný kruh…

Z Evropské unie se tak stalo monstrum, které je stále více ohrožováno nikoli Ruskem a nějakým vnějším nepřítelem, ale svými vlastními vnitřními problémy. Svádět vše na ruskou propagandu, na populisty, radikály, extrémisty je samozřejmě nesmysl. Stejným způsobem postupuje totiž každý autoritativní režim, zatímco my chceme EU jako vzor demokracie, svaz svobodných zemí – ne jako unitární monolit s centrálním řízením, ve kterém prakticky rozhoduje to, na čem se shodne Německo s Francií a ostatní buď poslechnou anebo dohromady utvoří koalici rebelů, která by to zvrátila.

To je unie, která nemá velkou budoucnost a hrozí, že od tohoto německo-francouzského jádra budou odpadávat další. Tedy pokud nenastane demokratická obroda, oproštění se od ideologie, nezmění se základní principy. Do té doby to v unii bude stále bublat. A stále budeme vystaveni nebezpečí, že se někdy objeví další člen, který se rozhodne VIP klub raději opustit. Jenže o to větší moc bude mít Německo a Francie a o to silnější bude jejich diktát. Nám nezbývá nic jiného, než posilovat koalici V4 a nejlépe, pokud by to byla V5 nebo V6, protože ta současná nemá příliš velkou moc.

Podle mého názoru ale skutečně z reforem nic nebude, protože, jak řekl Mirek Topolánek, současná elita toho není schopna. O nějakém naslouchání hlasu veřejnosti bohužel nemůže být řeč – naopak. Čím větší je odpor veřejnost, tím více se elity uzavírají a potlačují odpor. Za vše může vnější nepřítel. Za vše může Putin a jeho propaganda, která chce rozložit Evropskou unii. Opravdu je to ale takto jednoduché? A není to třeba tak, že onen nepřítel je z velké části vnitřní? A že to nejsou lidé, kteří by byli Ruskem zmanipulovaní, ale jen mají jiný názor, protože umí přemýšlet? Zajímavé je, že tuto otázku si nikdo neklade. Stále se hovoří jen o nepříteli vnějším a o zmanipulovaných lidech, kteří uvěřili lživé propagandě.

Liberální demokracie

Demokracie, které jsme zvykli říkat „liberální“ se zkrátka přežívá. V Evropě je to ještě posílené imigrační politikou, která se zásadně liší od americké. Co udělají USA když se na jejich území objeví nelegální migranti? Jsou samozřejmě okamžitě zatčeni, vzati do vazby a vyhoštěni. A co udělá EU? Udělá úplně pravý opak toho, co Spojené státy. Pozve je dále, dá jim práci, sociální karty, ubytování, peníze… O jejich navracení nemůže být řeč. Tedy řeč ano, ale to je vše. Ostatně kvóty na přerozdělování migrantů měly být jen povinnou splátkou za tento komfort. Stejně jako vzdání se národní suverenity.

V každém případě i koncept Evropské unie, tak jak ji známe, patří minulosti, i když krize opadla a nedosahuje takových rozměrů. Ve své době to bylo to nejlepší, čeho jsme byli schopni, narazil však na své limity a možnosti. Od Lisabonské smlouvy se nachází ve stádiu trvalého úpadku a není připravena pro budoucnost, přičemž migrační krize její limity jen odhalila a upozornila nás, že takhle to dál nejde. Bylo to takové první varování pro budoucnost. Varování, které Unie už dávno přestala brát vážně, takže elity, dočasně vyrušené z klidu, se opět zabydleli ve svých pohodlných a teplých místech.

Občas slýchávám výtku, proč vlastně pořád kritizujeme liberální demokracii? Vždyť bychom měli být rádi, že jí máme, díky ní se můžeme svobodně vyjadřovat. Myslím si ale, že je to spíše nedorozumění. Tito lidé totiž chápou jako liberální demokracie jako jedinou možnou. A kde není liberální demokracie, není žádná demokracie. Podle mého názoru je ale demokracie jen jedna. Jinak by musela existovat také konzervativní demokracie – víme ale, že nic takového není. Každý z nás je určitě rád, že demokracii máme, i když není dokonalá.

To, co kritizuji není vždy princip demokracie, ale názorový, ideový proud, který se již stal ideologií, v důsledku toho, že v naší západní demokracii mají většinou výraznou převahu lidé, kteří neprosazují konzervativní, ale liberální hodnoty. Systém je v pořádku, ale jeho obsah je špatný. Není to ani tak o systému, ale o lidech a myšlenkách. Slovem „antisystémový“ nemyslím něco, co chce systém zbourat, ale to, co jej naplňuje, protože to pak zpětně může změnit i systém – avšak řádnou, demokratickou formou – ne násilím a válkami. Myslím si, že slovo „liberální“ vůbec nemá co dělat s demokracií – lépe by bylo mluvit o parlamentární a přímé demokracii.

Nekritizuji demokracii, ale ideologii. Ta je dnes už tak silná, že sousloví liberální demokracie spoustu lidí pokládá za synonymum demokracie. Už si ani neuvědomují, co to znamená. Možná si to uvědomí, když se objeví nějaká strana, která se bude jmenovat konzervativní demokracie. Ale kdo ví, možná si budou ťukat na čelo, co je to za provokatéry a dostanou různé nálepky, takže budou již předem hozeni do pytle spolu s xenofoby a populisty. Tedy mezi všechny, kdo si dovolí kritizovat systém či jít proti proudu a prosazovat své názory. Přestože to vlastně do demokracie patří… Jak už to bývá, i liberálové bývají velmi neliberální, když jsou konfrontováni s opačným názorem.

Ein Kessel buntes

Někteří dále dodávají, že v západní Evropě zdaleka neexistuje tolik xenofobie, jako u nás – to si myslím také není tak úplně pravda, i když tu opravdu může být mnohem méně jejích projevů. Nemyslím si, že je to pouze kulturně vyspělejší společností – z velké části je to už také otupělost. Západoevropané jsou nejen na cizince dlouho zvyklí, ale také na problémy s nimi – je tak nějaký útok hned tak je nepřekvapí. My jsme určitě mnohem citlivější a vnímavější, což je největší rozdíl mezi námi a západoevropany, proto těžko hledáme společnou řeč.

Víte o tom, že již více, než 50% obyvatel Londýna netvoří běloši, ale přistěhovalci barevné pleti? Velká Británie je i dnes vedle Německa a Švédska hlavním cílem migrantů. Je to obrovský multikulturní kotel, snad nejvíce multikulturní a nejrozmanitější město světa. Je také výjimečným důkazem toho, že multikulturní společnost může do značné míry dobře fungovat, pokud se každý vzdá potřeby prosazovat a bránit svoji kulturu, své hodnoty, zvyky a názory. Pokud se lidé rozhodnou, že pestrá, multikulturní společnost je právě to, co chtějí – pokud svoji kulturu chtějí vyměnit za multikulturu, pokud svoji národnost chtějí vyměnit za nadnárodnost – jde to. Lidé to ale musí chtít. Nebo nemusí – ale nesmí tomu bránit.

Londýn byl vždy zvyklý na to, že byl centrem vyspělého světa. Odedávna se tu střetávaly různé světy a odedávna přitahoval nejrůznější kategorie lidí z celého světa. Tím více, čím více se Anglie stávala ekonomicky a kulturně vyspělou zemí. Na druhou stranu se ale Londýňanů nikdo neptal na to, jakou společnost chtějí mít a s kým a vedle koho chtějí žít. Svoboda se tak pro většinu z nich stala větší prioritou, než vlastní kultura, neboť to byla velmoc s mnoha koloniemi po celém světě. Nikdo proto neměl žádnou potřebu vlastní kulturu bránit.

Dodnes je mnoho Londýňanů pyšných na to, v jak rozmanité společnosti žijí, i když i tady už začínají sílit hlasy, zda tato rozmanitost všeho možného není už příliš a zda není třeba více omezovat příliv migrantů, který zvláště rychle rostl a roste především v posledních letech. Zvláště těch z východní Evropy, kteří jsou pokládány za méněcenné, na rozdíl od lidí i bývalých kolonií, jako je Indie, Kanada, USA, Austrálie a mnoha (oficiálně) anglicky mluvících rozvojových zemí. Ostatně i to bylo důvodem, proč mnoho Angličanů hlasovalo pro odchod z Evropské unie, třebaže Londýn či Skotsko byli proti.

Londýn prostě září všemi barvami, stále roste a praská doslova ve švech. Není to už dávno typicky anglické město, je to jakési prapodivné multiměsto (podobně jako švédské Malmö, ve kterém nevíme, kde vlastně jsme). Město plné umění i bizarností, krás i šíleností vedle sebe, směsice černých, žlutých a bílých tváří, směsice jazyků, kultur, náboženství, tradic a zvyků. Směsice všeho, co člověka napadne, i když nás možná napadne otázka – kde jsou ti Angličané? Co se jim to stalo a co to dovolili? Co způsobilo, že se stará dobrá Anglie konzervativních a tradičních hodnot nakonec stala kolébkou liberalismu a svobodomyslnosti, zvláštní směsicí vyspělé kultury a dekadence. Proč Londýňané přestali být Angličany a stali se národem bez identity?

Chceme něco takového i u nás a líbila by se nám taková Praha? Je nepochybné, že mnoho lidí právě toto chce a možná by se jim líbila taková i ona. Zejména strana Pirátů považuje takovou společnost za ideální. Také straně Zelených jsou takové představy určitě sympatické. Čím více odlišností – tím více různorodosti, říkají. To se nám líbí. Různorodost je jistě prospěšná, obohacující, ale pokud je jí moc, vlastní identita pak v tomto estrádním parku zaniká. To není dobré ani v případě, že se integrace daří a nehrozí žádné vážné problémy.

V Londýně či Bruselu se zatím zdá, že se daří pestrou společnost držet jakž takž fungující a pohromadě – především díky toleranci a ochotě vzdát se z velké části vlastní kultury ve prospěch jiných. Je ale je otázkou času, kdy a jak bude naše kultura nahrazena jinou. Možná klidně, pokojně a bez našeho odporu, ale bude. A vlastně bychom mohli říci, že se ani neděje nic zvláštního. Prostě svoji civilizaci přenecháváme jiným a mnoho lidí to možná ani nezajímá a chtějí se hlavně dobře bavit.

Civilizace neschopná sama sebe bránit, která si neváží sama sebe, která je přestárlá a není schopna se ani reprodukovat, nemá právo existovat a bude vytlačena a nahrazena jinou – početnější, mladší, vitálnější, energičtější, průbojnější. I když třeba primitivnější. Ale tak to chodí, pokud je nám to jedno a není opravdová vůle to řešit. Nakonec i primitivní barbaři si rozebrali Římskou říši, do té doby jednu z nejvyspělejších společností světa. A něco podobného – časem – potká možná i Evropu. A možná i bez válečných nájezdů a chřestění zbraní.

Návrat ke kořenům Evropské myšlenky

Schengenský virtuální prostor tím ztrácí smysl, evropské hodnoty a Evropská unie sama také. Jsou to ideály, která jsou stále prázdnější, navzdory tomu, že socialisté a liberální nekonzervativní lidovci mají v Evropské unii stále velkou převahu. V případě odchodu Velké Británie z Evropské unie ale trpělivost lidí narazila na maximální limit udržitelnosti. Přece jen si Angličané, kromě Londýna, udrželi poslední zbytky konzervativismu a odmítli ideologii Evropské unie, jejíž představitelé sní o tom, že své představy o šťastné společnosti nadiktují všem. A to navzdory tomu, že právě Británie měla největší příležitost to sama změnit a tyto socialisty, neomarxisty a neoliberály zkrotit. Od populistů to lze jen těžko očekávat – ti mohou způsobit jen rozpad Evropské unie. Změnit ji však mohou jedině silné konzervativní proudy, jejichž formace jsou ovšem v liberální Evropě v nedohlednu. A o České republice to platí dvojnásob. Hrozí tedy nebezpečí, že se šelmu zkrotit nepodaří, takže nebude sloužit lidem, ale my jí. A to stále více a více, neboť šelmy jsou stále hladové. A pokud nedojde k zásadním a radikálním reformám, bylo by v krajním případě dobré uvažovat i odchodu z tohoto klubu.

Co jsou ony zásadní reformy? Podle mého názoru jsou to: návrat před Lisabonskou smlouvu, navracení pravomocí jednotlivým státům a zrušení centrálního řízení Evropy, redukce byrokratického aparátu, zrušení atributů státnosti, odmítnutí integračního procesu a jednotné politiky. Zabezpečení vnějších hranic a zachování volného hospodářského prostoru za podmínky, že na tom nebudou tratit místní výrobci a lokální podnikatelé, že nebudou znevýhodněni vůči nadnárodním korporacím. Výhody globalizace pro všechny, nejen pro nadnárodní, globální společnosti. Za asi nejdůležitější ale považuji počet hlasů, které státy v unii mají – ten by neměl být podle podle obyvatel jednotlivých států, ale každý stát by měl mít stejné slovo – malí i velcí. To by se jistě Německu ani Francii nelíbilo, ale bylo by to skutečně fér, nikdo by se necítil méněcenný a závislý na hledání koalic tak, jako dnes.

Mimo to by měly zůstat zachovány jen základní principy a sdílení základních hodnot, tak aby společných věcí nebylo tak málo, aby unie neměla smysl, ale ne tam moc, aby byla žalářem otroctví a šikany. Měla by to být unie pro lidi, ne lidé pro unii a pro nenaplněné ambice a sny elit. Unie pro každého jasná, srozumitelná a jednoduchá, hlásící se nikoli k liberálním, ale ke tradičním hodnotám. Tj. návrat ke kořenům Evropské myšlenky, očištění jí od toho balastu, který se na ní nalepil.

Dalším problémem jsou obrovské rozdíly v platech v různých zemích, protože dokud nebudou odstraněny, lidé těžko budou přesvědčeni o smysluplnosti EU. Socialistické přerozdělování peněz v rámci dotací není žádné systémové řešení, ale spíše úplatky za loajalitu. Potřeba je skutečné řešení. Je smutné, že ani tři dekády po začátku globalizace se nenašlo. Globalizace spojuje celý svět, než však životní úroveň, když z ní opět profitují jen bohatí, kteří navíc ještě vnucují solidaritu všem. To je ale přirozené, protože za cizí peníze a štědré dotace je radost pomáhat. Když jsou ale lidé solidární z vlastních prostředků, je to něco jiného. Prosazování povinné solidarity byla jedním slovem – neskutečná drzost a arogance největšího rozměru. Možná, že EU získala dojem, že už jen státem a že euro úředníci jsou vládou Evropy, zatímco státy jsou jen regiony. To je něco, na co se nezapomíná a ukazuje to, jaký je jejich cíl.

Lidé těžko mohou věřit, že globalizace a proevropská myšlenka je k něčemu, když nejsou vidět konkrétní výsledky. Neschopnost bránit tradiční hodnoty a vlastní hranice to jen ukazuje. S argumentem, že EU byla vytvořena proto, aby v Evropě nebyla válka, s tím si opravdu už nevystačíme. Stejně tak s argumentem volného pohybu osob, který ale nemá s EU nic společného a je to věc dohody ze Schengenu. V něm mohou být i státy, které nejsou součástí unie. Nebo volný obchod, které se rovněž může týkat i zemí, které nejsou v EU. Na to stačí jednoduché smlouvy – žádné ideologie. Zkrátka mnoho argumentů o výhodností EU jsou spíše pohádky, než realita. Pohádky pro dospělé, stejně jako porno. Pěkné, líbivé, vzrušující, ale nepravdivé – navzdory tomu, že oni říkají, že nepravdám věříme my.

Myslím si, že jsme si ony „západní struktury“ až příliš zidealizovali. Že jsme si vytvořili takovou vlastní babylónskou věž, která se sice pomalu rozpadá, ale stále se k ní upínáme jako ke své modle, mající nás ochránit před zlým a nebezpečným Ruskem. Je to další pohádka o tom, že bez ní jsme neschopní a ztracení. Bylo by dobré vrátit se ke kořenům Evropské myšlenky. Byl to skutečně sen o Evropské federaci a není to už něco více?

Pravděpodobná budoucnost bude ale nejspíše taková, že se velmi dlouho bude přešlapovat na místě a čekat, jaké budou reakce lidí. Že by se unie sama od sebe měnila k lepšímu, aniž by k tomu byla tlačena, lze jen těžko očekávat. Na to je až příliš hluboko zakořeněna ve své nesmyslné ideologii. Její lídři určitě nepůjdou naslouchat lidem a pokud ano, tak jen pro objektivy kamer. Ne snad že by nechtěli, ale prostě to neumí. Jsou tak zahleděni do sebe, že jim to život ve vlastním blahobytu ani neumožňuje. Žijí tak trochu na jiné planetě. Nakonec být euro úředníkem nebo euro poslancem za euro peníze je pro mnohé vrcholem jejich kariéry.

Vůle k zásadním reformám bude zřejmě jen velmi malá, možná dojde k nějakým kosmetickým úpravám kompetencí, ale pojede se v podstatě ve stejných kolejích. A naopak bude sílit tlak po ještě větší integraci. Integrace je zásadní otázka reformy EU. Obávám se, že čím déle bude reforma trvat, tím větší bude nespokojenost a proto také utahování šroubů, aby se unie nerozpadla. Bude nutné ji držet pohromadě násilím. Politická unie a federalizace bude možná jen násilně a změnou demokratických hodnot. Věřme, že tak daleko to nedojde, rozhodně si ale nemyslím, že je to vyloučeno. Lidé mnohokrát ve jménu vyšších a zdánlivě bohulibých ideálů popřeli i sami sebe a své svědomí. Vše bude záležet na tandemu Německo-Francie.

Geopolitika » Rusko a my

Upozornění:

V následující analýze vycházím z oficiálního předpokladu, že existuje skutečná demokracie a že konspirační teorie o dohodě stínové vlády USA s mimozemšťany je mylná. Pokud je však pravdivá nebo Rusko o tom dokonce něco ví, zásadně to mění geopolitickou situaci. V tom případě není příčinou konfliktu mezi USA a Ruskem zřejmě jen rozdílný přístup k demokracii a velmocenské nároky, ale ještě zcela něco jiného.


Myslím si, že Rusko by chtělo obojí – být supervelmocí i mít demokracii. Jsou ale přesvědčeni o tom, že demokracie by jejich zemi destabilizovala a oslabila, takže prioritou pro ně je budovat supervelmoc. Protože ale nechtějí být totalitní zemí jako Čína, tak s demokracii alespoň koketují. To však provokuje západ, který sám sebe pokládá za jediného nositele demokratických hodnot a proto vede proti Rusku válku. Jenže to, jak se západ vměšuje do věcí Ruska provokuje zase Rusko a proto vede proti západu válku, aby dokázalo, že je supervelmoc a nenechá si nic diktovat. A čím více západ tlačí na Rusko, aby se demokratizovalo, tím více Rusko ukazuje, že si nenechá nic diktovat.

Západ sice nesnáší pokrytectví a koketování s demokracií, kdy demokracií nazýváme to, co není zcela demokratické, ale současně se sám chová pokrytecky, kdy si demokracii ohýbá tak, jak mu právě vyhovuje, protože neměří vždy stejným metrem. To zase provokuje Rusko a proto takovou demokracii odmítá a je přesvědčeno o tom, že lepší, než liberální demokracie je jakási řízená demokracie, kterou organizuje silný vůdce.

V tomto západ ve sporu s Čínou paradoxně není, přestože Čína nemá vůbec žádnou demokracii. A protože Čína s demokracií nekoketuje, není ani se západem v konfliktu. Dokonce ani v případě, když používá jasně totalitní praktiky. Představitelé západu se jí budou chodit klanět, aby obchod rozkvétal. Krym se bude řešit stále a otázka Tibetu již dávno není na stole.

Náročná cesta k demokracii

K demokracii vede dlouhá a náročná cesta – víme, jak to dopadlo tam, kde byla demokracie zaváděna, i když na to lidé nebyli připraveni a také víme, jak náročný byl vývoj demokracie v USA nebo Evropě. V Rusku to bude stejné – pokud tu však vůbec demokracie bude někdy existovat. Nestane se to žádnou zázračnou revolucí – tímto způsobem k tomu nedošlo ani na Ukrajině. Nestane se to možná ani z generace na generaci a bude to dokonce trvat ještě déle.

I když se nám to nemusí líbit, protože máme o rychlosti vývoje demokracie jiné představy a máme dnes rádi vše, co je rychlé, Putin vlastně jedná velmi moudře a také Rusové to očekávají. Očekávají stabilitu a silné Rusko. Podle mého názoru totiž právě to je předpokladem, aby v budoucnu přešlo z řízené autokratické demokracie na standardní – pokud si to ovšem sami lidé budou přát. Na nich záleží především.  A pokud budou cítit ze strany západu podporu, nikoli opozici nebo dokonce ohrožení, jsem si jist, že si to jednou přát také budou. Zatím však k tomu nevidí důvod a proto nevěří v naši demokracii.

Pokud se Putinovi nebo jeho následovníku stabilní a silné Rusko nepodaří vybudovat, může hrozit občanská válka, která se může obrátit nakonec jednou i proti celému západu. Jaderné zbraně mohou být vždy použity, nejen proti nepříteli vnitřnímu, ale i v případě vnějšího ohrožení, ať už skutečného nebo domnělého. Občanská válka v zemi, která vlastní největší ničivý potenciál na světě není válka někde ve Venezuele. Pokud Putin říká, že si západ zahrává s ohněm, pokud provokuje Rusko, má vlastně v podstatě do určité míry pravdu.

Myslím si, že puč ani revoluce by nepřinesla možná ani část demokracie z té, která přišla na Ukrajinu. Takové riziko se mi zdá až příliš velké. To, že by místo občanské války nastala demokracie vidím pravděpodobné na méně, než 30%, kdežto to, že by nastal chaos, vznikl by totalitní režim nebo by propukla občanská válka vidím tak na 70%. Západ s takovou variantou nejspíše vůbec nepočítá a i přes bohaté zkušenosti se zaváděním demokracie v jiných částech světa naivně věří, že by to klaplo, kdyby se uskutečnil nějaký Majdan také v Moskvě.

Toto, čeho se obávám není to, že v Rusku nastane totalita nebo, že Putin ještě více přitvrdí, ale spíše toho dopadu toho na nás. Zbytečných provokací, které nejsou nutné a vytváří je ti, kteří ve skutečnosti netouží po zavedení demokracie v Rusku, ale po konfliktu. Vytváření Majdanů je vždy velké riziko a ve většinou případů je to spíše fiasko, než výhra a odpovědnost za to padá na nás.

Nestačí opravdu odstranit současného vůdce, je třeba zajistit, aby ten nový byl pro všechny legitimní. A to je nejtěžší úkol. Pokud ho lidé nepřijmou, zadělali jsme si na vážný problém. Pak budeme muset stabilitu udržovat silou nekonečně dlouho my. Jenže to je nesmírně drahé a časově neuvěřitelně náročné. Může z toho být stále probíhající či zamrzlý konflikt nebo zakonzervovaný stav, který nemá žádné řešení. A svalovat vinu na někoho jiného nebo že někdo využívá naší chyby, to nám nepomůže.

Jenže v případě Ruska by v okamžiku destabilizace nebo dokonce občanské války nešlo ani to, abychom stabilitu pak silou udrželi my. Naopak to, co by se stalo, by bylo, že by tím byla destabilizována celá naše západní společnost a demokracie nebo dokonce celý svět by mohl být vtažen do zničujícího konfliktu.

Tito lidé, kteří by nejraději provedli v Moskvě Majdan, srovnávají Putina s Hitlerem, což není jen pořádně přitažené za vlasy, ale něco, což je skutečně za hranou veškeré diplomacie a toho, co si může západ dovolit. Myslím, že je to neskutečně obrovská urážka a také nechutné. Můžeme Rusko kritizovat a mít spoustu výhrad, ale pokud vydávají taková prohlášení nejvyšší státní činitelé, je to opravdu přes čáru.

Místo toho chválí „umělkyně“ a aktivistky, kteří si říkají Pussy Riot za jejich výjimečné činy, především za jejich výtržnosti v moskevském pravoslavném chrámu, za což byly odsouzeny. Zde hanobily nejen hlavu státu, ale i církev a tedy náboženství. Podle mého názoru byl k nim Putin ještě příliš laskavý a shovívavý, takže dnes jsou zase venku a ve svých oplzlých vystoupeních pokračují dále a také naše veřejnoprávní média z nich dělají celebrity. Jedním slovem – humus. V Čině by nejspíše dostaly rovnou provaz a nikdo by se s nimi nebavil, i když tak přísný trest si také nezaslouží.

V každém případě ale raději nechci domýšlet kdyby takoví lidé a jim podobní vládli Rusku. Nejenže by nepřinesli demokracii, ale spíše úpadek a anarchii. Je vlastně naopak dobře, že se lidé tohoto typu nemohou dostat k moci, i když demokracie by jim to třeba umožnila. U nás asi ne – lidé jsou natolik soudní, ale v zemi, kde lidé nejsou na demokracii zvyklí, nikdy člověk neví, kam by se to zvrhlo. Obávám se, že  kdyby se tam dostali k moci takoví blázni a fanatici jako oni nebo jako Savčenková, bývalá hrdinka Ukrajiny, v nemilosti v Rusku a dnes i doma, byla by to katastrofa. Co je tedy lepší – demokracie v zemích, která je na úpadku a rozkládá sama sebe nebo autoritativní režim řízené demokracie, která ale jednou k demokracii může dospět? Když se to tak vezme, není v tom až tak velký rozdíl. Je trapné, že takoví lidé platí na západě za hrdiny. Možná je to proto, že západu je dobrý kdokoliv, kdo se postaví proti Putinovi a je jedno, kdo to je. Jestli důvěryhodně vypadající opoziční politik nebo psychopat. Uvítají každého, kdo v Rusku bude říkat, že Putin je Hitler a budou rozhovor s ním v našich veřejnoprávních médiích opakovat 10 x denně.

Nechápeme ale jak propojené nádoby to jsou? Jestliže západ vede boj proti Rusku, nemůže očekávat, že Rusko nepovede boj proti západu – naopak vidíme, jak aktivní boj proti západu Rusko vede.. To je více, než logické… Může v tom hrát roli i aféra Skripal, ale také přímo nemusí – může to být jen dokonale připravené divadlo, hra, strategie. Ostatně čím více sledujeme geopolitiku, tím více se zdá, že všechno je vlastně jen hra a divadlo.

A je důležité, kdo si s tím vlastně začal? Nevím, Rusko říká, že západ, protože porušil dohodu o rozšiřování NATO, do kterého jsme vstoupili v roce 1999. Možná i díky tomu Jelcin v té době padl a Putin ihned potom provedl zásadní změnu kurzu Ruska z prozápadního na protizápadní. Nebýt toho, je možné, že by prozápadní Jelcin podporu Rusů neztratil a žádný Putin by nemusel přijít. Je to samozřejmě velmi zjednodušující, ale nevíme.

Domnívám se, že obsazení Krymu Ruskem je jen důsledkem rozšiřování NATO. Je totiž jasné, že v případě prozápadní orientace Ukrajiny by se Krym dříve či později stal strategickou základnou NATO a USA, i když to západ nikdy neřekne. Byl to možná i cíl, ale každopádně to padlo – proto ty hysterické reakce. Okupace Krymu byla sice nelegitimní, ale strategicky naprosto logická. Západu nejde ani tak o nebohou Ukrajinu, ale o tento fakt. Ukrajina je jen zástupný problém a možná, že se do toho dostala nakonec i nevinně – i když k tomu potom přispěla.

Jestliže dnes je Rusko pro Ukrajinu nepřítel č. 1, naopak to rozhodně neplatí. Pro Rusko není nepřítelem Ukrajina, a dokonce ani EU, ale USA. Myslím ale, že je to jen kvůli pocitu, že došlo k narušení strategické geopolitické rovnováhy a že jinak Rusové k Američanům ve skutečnosti ani žádnou nenávist nepociťují. Je to především politická hra. Strategická hra. Proč? Myslím že důvod je velmi jednoduchý a prostý – protože se Rusko cítí jako velmoc.

Západ a Rusko se jadernými zbraněmi drží v šachu a tak vlastně – až na vyhrocenou rétoriku – žádné řešení kromě právě použití těchto zbraní neexistuje. Sankce jsou jen symbolikou, stejně jako vzájemné vyhošťování diplmatů – nic více. Nezbývá tedy než věřit, že vždy zůstane jen u té vyhrocené rétoriky a že nikomu nerupnou nervy. V sázce je celý náš svět, nejen jako za studené války (zejména v letech 1962-63), ale opět znovu i dnes. Myslím, že je v podstatě jedno, jestli tomu budeme říkat studená válka 2.0, hybridní válka nebo jinak. Myslím, že větším nebezpečím nejsou populisté nebo lidé jako Putin, ale spíše ti agresivní prosazovači demokracie. A lidé, kteří agresivně prosazují jednotu – ve jménu čehokoliv.

Naštěstí se ale zdá, že i USA se navzdory občasným výpadům chovají více diplomaticky a rozumně, než Evropa, kde je rusofobů a válečných štváčů asi více, takže se s Ruskem nakonec mohou dohodnout spíše, než oni. Rusové jsou sice do jisté míry nebezpeční (možná více ještě sami sobě) a nevypočitatelní, rozhodně ale nejsou blázni a jsou velmi pragmatičtí. Nejsou hloupí.

Myslím si, že kdyby Ruská vláda vůbec nekoketovala s demokracií a chovala se jako Čínská k opozici nekompromisně, západ by si paradoxně nedovolil vůči Rusku ani slovo a plazil by se před ním stejně, jako to dělá před Čínou. Není  to moje přání, aby si Putin bral z Číny příklad – je to prostě holé konstatování faktu… Co si o tom myslíte? To je právě ta schizofrenie a dvojkolejnost západu. V důsledku toho, že Rusko na jednu stranu o demokracii mluví, ale na druhou stranu jí popírá, se západ chová zbytečně hystericky, i když by nemusel. Na jednu stranu totiž kritizuje pokrytectví Ruska, na druhou stranu se ale sám pokrytecky chová. To je komické, že?

Jenže tím právě Rusko v demokracii nepodporuje, ale naopak ho nasměrovává do náruče Číny, které to musí jen a jen lichotit… Není pravda, jak západ říká, že Rusko svým chováním ztrácí západ a proto mu chudákovi zbývá jen Čína. Čína totiž není Laos nebo Thajsko, ale jedna ze tří největších mocností světa, ne-li druhá, která bude brzy možná i první, až předstihne USA. Takže tím chudákem může být západ. Ostatně politici již pomalu ale jistě začínají svoji pozornost obracen od Ruska k Číně, jako k úhlavnímu budoucímu nepříteli. Není pravda, jak opět západ říká, že Číně je ve skutečnosti jedno, jaká má vztahy s Ruskem a že je to pro ní bezvýznamný partner. To je opět jen propaganda západu. A docela hloupá, že jí snad musí prokouknout i hloupý člověk.

Řekl bych, že Čína je takový trojský kůň a západ jaksi doufá (nevím, na základě čeho), že Čína bude v budoucnu spíše stát při západu, než při Rusku. Vzhledem ale k tomu, že svým totalitárním systémem má mnohem blíže k Rusku, než demokratickému západu, lze to jen těžko očekávat. Všimněme si, že čínský prezident byl vůbec první, který nadšeně gratuloval Putinovi k jeho vítězství v prezidentských volbách, zatímco celý západ mlčel. Tedy až po dlouhé době se k tomu odhodlala i německá kancléřka a český prezident Miloš Zeman. Proto ale nikdo u nás neprotestoval – kdyby mu gratuloval pouze on, tak by to byl průšvih a naše opozice by ho tvrdě zkritizovala. No nakonec se k nim přidal i americký prezident Donald Trump a vyzval Putina na schůzku. Asi dlouho váhal, jestli mu to politicky příliš neublíží.

O co vlastně Rusku jde a proč mu nevyhovují hodnoty západní civilizace? Někteří si myslí, že jeho cílem je obnovení Sovětského svazu. Já se domnívám, že to není ten cíl. Tím je emancipace Ruska do té míry, že ho budou všichni respektovat tak, jako Čínu, před kterou se západ plazí na kolenou. A dokud se to nestane, budou Rusové stále nespokojení, budou západem pohrdat a vidět v něm překážku k uskutečnění tohoto cíle – uznání Ruska jako světové suverénní supervelmoci – tak jak na to bývali zvyklí za dob Sovětského impéria. Ale kdo ví, do duše ruského národa nevidím. Možná si jako supervelmoc připadají a jen nám se zdá, že o to usilují. Opravdu netuším jak dalece je to silné. Možná je jejich ego tak velké, jak velké je Rusko. Jediné státy, které skutečně respektují jsou USA a Čína – všechny ostatní jsou tak říkajíc pod jejich rozlišovací schopnost.

Každopádně si myslím, že o nějaké hodnoty Rusku momentálně až tak nejde a už vůbec ne o hodnoty liberální demokracie. Jsou mu lhjostejné. Možná tou nejdůležitější hodnotou, které skutečně dobře rozumí, je síla. Ostatně není to nic překvapivého a už vůbec ne nového. Mají po staletí zakódováno, že jsou velmoc. Mají svůj svět, svůj systém, své hodnoty, své národní zájmy a domnívají se, že je mohou prosazovat, někdy i bezohledně, ostatně podobně, jako to dělaly i Spojené státy, které do jisté míry komplexem velmoci také trpí, i když v jejich případě jsou skutečnou supervelmocí a jejich choutky brzdí jejich demokratický systém (když se ale rozjedou, tak to stojí za to). Naproti tomu zase Rusové dokáží myslet na několik tahů dopředu, což je vlastnost která nám úplně chybí.

Ale zase tak bezohlední také nejsou, jak se líčí zase u nás – na dobrém image v zahraničí jim určitě také záleží a rádi by byli velmocí i mnoha jiných oblastech, protože jsou to vlastenci a patrioti, stejně jako Američané, i když o své budoucnosti pod vlivem historických zkušenosti pochybují. Nicméně prioritou to pro ně zdá se není – tou je pouze zachování vlastní suverenity, stability, integrity a vynucení si respektu. Alespoň v současné době. Je možné, že když toho dosáhnout, budou se v budování moderního Ruska soustředit postupně na další věci – ostatně jak Putin naznačil, když mluvil o cílech svého dalších období.

Mnoho lidí se dnes dívá na Rusko, jakoby to byla z hlediska demokracie poloprázdná sklenice. Neustále kritizují, kritizují a kritizují, takže se zdá, jako kdyby za všechny problémy v Evropě a někdy dokonce i v USA mohlo Rusko. Je to už taková obehraná písnička, že je s podivem, že je to ještě stále baví. Česká veřejnoprávní média často nabízejí analýzy takových zarytých antirusistů jako je pan Romancov, Votápek či Šír, kteří jsou tak zapálení – řekli bychom až zaujatí Ruskem – že jím úplně chybí nějaká dávka nadhledu a také objektivity. Co tím myslím? Nedívám se totiž na Rusko vůbec tak, že jde o poloprázdnou sklenici, ale naopak o sklenici poloplnou demokracie. I když asi ten vývoj od leninismu a stalinismu k demokracii není tak rychlý, jak by si tito pánové představovali a je to vývoj na generace. Přesto tu nějaký vývoj je – na rozdíl od Číny, které však tito lidé překvapivě měří naprosto diametrálně odlišným metrem, i když Rusko je na tom z hlediska demokracie přece jen malinko lépe. Kritizovat umí každý, ale ne každý se umí podívat na věc z opačné strany. Možná je to stále určitá frustrace západu z toho, že se Rusko nepodařilo demokratizovat, když se rozpadající se země po decimující vládě Jelcina s podporou západu nevydalo od roku 2000 cestou bouřlivého rozvoje demokracie, jak si mnohý představoval a Rusové si zvolili jiný směr. Ani pokračování komunismu, ale ani liberální demokracie.

Myslím, že kritici Ruska se prostě nemohou vyrovnat s tím, že Rusko odmítlo orientaci na západ. Rusové se rozhodli pro jakousi třetí cestu autokracie a státem řízeného kapitalismu a demokracie, podobně jako Čína, která však buduje suverénní a svébytnou říši bez toho, aby vůbec koketovala s demokracií a se západem.

Nám se to vůbec líbit nemusí a můžeme to vnímat i jako ohrožení našich hodnot, ale musíme si přiznat, že na to mají vlastně právo a je to jejich rozhodnutí. A také to, že nám do toho nic není. Pokud však neustále strkáme nos do jejich věcí, nemůžeme se divit, že oni budou strkat neustále strkat nos do našich věcí a tak nám nastavovat recipročně zrcadlo. Neustále šmírování, vyhošťování diplomatů, vyhrocená rétorika, sankce, obchodní válka, propaganda a ukazování zbraní je naprosto k ničemu. Něco, co nemůže nikdy přinést žádný výsledek, jen nové a nové vyostřování vztahů a nechci domyslet, kde by to teoreticky mohlo skončit.

Rusko a Čína

Jaký je vlastně rozdíl v přístupu Číny a Ruska k demokracii? Kdyby to byly menší země třeba někde v latinské Americe, asi by to zajímalo málokoho. Ale protože jsou to hlavní světové velmoci, tahle otázka náš velmi zaměstnává. Obě velmoci mají vedle USA nejničivější jaderný arzenál, Čína má více obyvatel, než celá euroatlantská civilizace dohromady a Rusko je zase větší, než Evropa a Spojené státy dohromady. To, že má Ruská armáda málo tanků nebo že nemá tak výkonou ekonomiku neznamená, že velmoc není – právě kvůli největšímu jadernému arzenálu na světě je, i když by stačilo i to, kdyby ho bylo mnohem méně. Řeči o tom, že Rusko se jen hraje na velmoc, jak často slyšíme zejména od Američanů, jsou asi stejně silácké, jako prohlášení, že mají větší jaderné tlačítko, než Korejci (i když v tomto případě je to jen konstatování faktu, zatím). V tom si myslím, že mají Rusové nakonec pravdu a tak se do jisté míry za  velmoc i právem pokládají.

Nicméně zejména v případě Ruska doufáme, že za pomocí sankcí a protiruské propagandy se nám podaří Rusko změnit ke svému obrazu a exportovat do této velké země náš režim. Stále doufáme, že je možné Rusko k něčemu přimět, zatímco v případě Číny jsme na to už dávno rezignovali a naopak jen tiše našlapujeme, abychom v zájmu obchodu a dobrých vztahů příliš hlasitě nezmínili otázku lidských práv nebo jinak Čínu nepodráždili. Všímáte si tohoto diametrálně odlišného přístupu k zemím, které neuznávají západní systém demokracie?

Přitom mezi demokracií v Rusku a v Číně není zase až tak velký rozdíl, jaký by se mohlo zdát na první pohled. Na ten totiž v Rusku neexistuje vedoucí úloha jedné strany oficiálně, ale pouze prakticky. V obou zemích je státem řízený kapitalismus, občané obou zemí mohou svobodně cestovat, i když si to mohou dovolit jen ti, kteří na to mají. Ruský prezident je ještě stále prezidentem voleným na funkční období, kdežto z Čínského se již stal císař s doživotním mandátem. Velmi podobná je podpora tamních režimů občany obou zemí. Snad jen s tím rozdílem, že v Rusku se tu a tam objevují hlasy opozice i když někdy mají jen symbolicky prostor, v Číně je opozice rovnou a bez milosti likvidována. Nejsou to ale klasické totalitní země, jako je Severní Korea nebo jako jsme bývali my před rokem 1989. Obě země obsadily nelegálně cizí území. Rozdíl je pouze v tom, že Krym je území, kde žijí převážně Rusové a tak převzetí proběhlo v klidu, zatímco v případě Tibetu šlo o neuvěřitelný masakr.

Většina občanů v těchto zemích miluje nebo alespoň uznává svoji vládu, ne pod nátlakem, ale protože s ní buď nadšeně souhlasí, nebo se k ní staví kriticky, ale nic lepšího si představit neumí. Zdá se sice, že v Rusku jakás-takás demokracie oproti Číně existuje a opozice do určité míry funguje, ale k tomu že by došlo v dohledné době k nějakým změnám jsem opravdu skeptický. A myslím si, že to nebude ani za 6 let, po dalších prezidentských volbách, i když je pravděpodobně, že opozice bude silnější. V Čině naopak nevidím skoro žádný pohyb, režim naopak přitvrzuje. Jak ruský, tak čínský režim si je ale vědom toho, že důležitá je spokojenost občanů. Vše záleží na jejich nespokojenosti, která jediná se může obrátit proti režimu, kterému pak nezbývá nic jiného, než nespokojenost násilně potlačovat. Nejsou hloupí a dobře vědí, že nestačí nespokojenost je potlačovat, ale že musí podporovat spokojenost občanů, aby se udrželi u moci. A také, že k tomu nestačí jen propaganda.

Demokracie a propaganda

Zatímco Rusko oficiálně nehovoří o propagandě a provádí ji tajně, podobně jako západ, Čína se za propagandu nestydí, naopak má svůj vládní odbor propagandy. Nakonec, za propagandu se nestyděl ani Hitler – jeho vláda měla dokonce ministerstvo propagandy.

Důvěra občanů těchto zemí k západní demokracii je malá a mnozí z nich by ji nechtěli vůbec a jsou spokojeni se současným stavem. Nakolik je to dáno propagandou a a nakolik je to jejich touha po silných vůdcích, kteří si neberou servítky – těžko říct. Západ velice často hraje na kartu propagandy – ostatně, ani jemu není cizí – zamlčování je také způsob manipulace, který se velmi často praktikuje i u nás – přestože jsme systémy demokratické. Přesto právě toto do jisté míry legitimizuje režimy, které demokracii neuznávají (respektive uznávají, ale ne podle našich představ). A nejen to. Legitimizují  je i naše nejednoznačné, schizofrenické a pokrytecké postoje, kdy jednou měříme takovým metrem a podruhé zase jiným, jak se nám to hodí.

Právem nám potom mohou říct – ale ta vaše demokracie je nějaká divná, nefunguje, je dekadentní – takovou určitě u nás nechceme. Nepochybně naše problémy nafouknou, podobně jako my zase nafoukneme jejich problémy s demokracii. A tak napětí sílí tím více, čím více se vymezujeme, protože to zároveň umožňuje se Rusku vymezovat vůči nám. Myslím, že by bylo dobré položit si zásadní otázku, komu to vymezování se a zvyšování napětí vlastně vyhovuje? A do jaké míry je nebo není nutné zabývat se tím, jaký režim mají jinde? A pokud je to nutné, tak není třeba v tomto ohledu postupovat vždy stejně?

Myslím si, že příliš často mluvíme o tom, že jde o režimy, kde mají lidé vymyté mozky a jsou zmanipulovaní a přitom zveličujeme utlačování tamní opozice. To vše je jistě pravda, ale téměř nemluvíme o tom, že tamní režimy mají skutečně masovou podporu (nebo alespoň respekt) a že tato podpora není tak vynucená, jak bychom si představovali – nebo jak bychom si přáli. Je to spíše sebeklam (nebo propaganda) u nás na západě.

Podle mého názoru je Rusko i Čína pojetí naší demokracie vzdálené více, než si myslíme a nelze očekávat, že by se to v alespoň trochu v dohledné době změnilo a pokud se to někdy změní, bude to záležitost na generace (i když kdo ví, kde budeme v té době zase u nás). V těchto zemích prostě demokracie nemá tradici a nikdy tu neexistovala. Naopak to, co se vyžaduje je silný, respektovaný vůdce, který si nebere servítky k těm, kteří s ním nesouhlasí. Samozřejmě, že je to riziko, zvláště pokud je oslavován masami lidí vůdce, který je skutečně nebezpečný a agresivní? Jenže tady se musí všichni semknout a jednat stejně – ne jednou tak a podruhé jinak.

No a co – tito lidé oslavující své vůdce vám řeknou: ale my žádnou západní demokracii nechceme, nechceme vaše hodnoty, vždyť to je správně, takové vůdce chceme! Vůdce, který udělá pořádek. Ostatně není náhodou, že i dnes, po tolika letech, jsou v těchto zemích populární takoví diktátoři, jako byl Mao Ce-tung, nebo Stalin. Pravda, v Rusku Stalin asi až takovou popularitu jako Ce-tung v Číně nemá a není taková legenda, nicméně i tady zažívá své znovuzrození a vláda, pokud ho nechválí, rozhodně o něm neřekne nic špatného. Zatímco my na západě diktátory samozřejmě odsoudíme a jejich propagaci označíme možná i za trestný čin, v Rusku vám o Stalinovi řeknou: ano, víme, že udělal mnoho zlého, co dělat neměl, ale je třeba se na to dívat objektivně, byl to velký vůdce a udělal z naší země velmoc.

A když se zeptáte proč tak obdivují Putina, který je pro nás diktátorem, řeknou vám, že jejich zemi vyvedl z rozkladu a dostal znovu mezi mocnosti. Nebo že se nikdy v celé své historii neměli materiálně tak dobře, jako dnes. V Číně vám řeknou něco podobného, možná s tím rozdílem, že Ce-tung na rozdíl od Stalina nic zlého neudělal. Inu, pohled na demokracii a diktátory je u nás a u nich diametrálně odlišný. Myslím, že my na západě bychom se měli opravdu zamyslet a nedívat se na ně skrz prsty, jako na země, kde vládne diktatura a kde jdou lidé zmanipulovaní a utlačovaní. Je to totiž do značné míry náš sebeklam, který nám ale nijak nepomůže abychom mentalitu a způsob myšlení tamních lidí pochopili.

Vymezovat se umí každý, ale obávám se, že tím nikoho nedonutíte k nějaké změně – naopak ho utvrdíte v tom, že jeho oportunistické postoje jsou vlastně správné. To je strategie, která může vést jen ke konfliktu. Už bychom měli být natolik moudří a poučení, že export západní demokracie tam, kde na demokracií nejsou připravení a kde po ní nevolají, je velmi rizikový podnik. Spíše bychom se měli obávat toho, kdo by přišel k moci v Rusku, jestliže by tam padla současná vláda. Jsme si opravdu tak jisti, že by to byla vláda demokratická a prozápadní? A nebyla by ještě horší?

Co by se stalo, kdyby dal Putin volný průchod opozici a zavedl najednou demokracii? Znamenalo by to, že by hned přišla a začala fungovat? To je ale velmi naivní představa a tak jednoduché to obvykle nebývá, pokud většina lidí právě o demokracii nestojí. Nejspíše by to znamenalo to, že Putinova popularita by rychle klesla a voliči, kteří by ho opustili by nepřešli automaticky k demokratickým kandidátům, ale volily by radikály, což by zemi destabilizovalo.

Ostatně pro podobný příklad nemusíme chodit daleko – podívejme se na Slovensko. Lidé projevili touhu po větší demokracii – výsledkem ale bylo, že klesla popularita vládního Smeru, jenže Ficovi voliči nepřešli automaticky k demokratičtější opozici, ale naopak se většina z nich přiklonila k radikálům. Ve výsledku tak, kdyby se konaly předčasné volby, mohla by situace být ještě horší a demonstrovalo by se znovu a znovu tak jak je to obvyklé v banánových republikách, kde dochází k častým změnám vlády a kde je demokracie v rozvojovém stádiu, což jejich vývoj neurychluje, ale naopak brzdí. Na Slovensku by asi k občanské válce nikdy nedošlo, nicméně vláda by se stále měnila a vznikl by chaos.

Demokracii podle mého názoru nelze zavést najednou, ale lidé si na ní musí zvykat postupně. Postupně se učit sami vládnout a přebírat odpovědnost. Vždy jsou totiž připraveni ti, kteří touží po moci a je jim jedno, jak jí dosáhnou. Putin tak svým způsobem skutečně zajišťuje stabilitu, po které Rusové volají – byť za cenu potlačování opozice. Otázka pouze je, jak dlouho to může pokračovat a kdy většina lidí zatouží po skutečné demokracii, namísto utvrzování se v tom, že jsou velmocí. Podle mého ale neexistuje žádný přirozený vývoj k demokracii, takže pokračovat to nejspíše může donekonečna…

Obliba silných vůdců je u Číňanů i Rusů dodnes velmi výrazná. Samozřejmě, v obou zemích jsou liberálně (někdy možná i neoliberálně a anarchisticky)  smýšlející lidé, kteří mají k našemu typu demokracie velmi blízko, ale je to spíše okrajový jev. Pokud si to přiznat nechceme, jen podléháme své vlastní propagandě. A pokud tam činíme, vlastně tamní režimy legitimizujeme a naopak posilujeme, aby se i ony vymezovali vůči nám. A nejen to – paradoxně vytváříme napětí i uvnitř naší vlastní společnosti, protože lidé vnímají, že je to lež a sebeklam. A v naší demokracii pak sílí hlasy, které ji zpochybňují a volají po silném vůdci. Jak vidíme – všechno jsou spojené nádoby a vše je propojené.

Musím se přiznat, že někdy mám těch demokratů – pokrytců taky docela plné zuby a jsem ve velkém pokušení podporovat silného vůdce, kdo by s nimi rázně zatočil, i když vím, že to není řešení – že řešení je jen svobodná diskuze a volby – ne nátlak, mávání transparenty a potlačování těch, kteří se nám zrovna nelíbí. Ze všeho nejdůležitější proto pokládám neutvrzovat se v sebeklamu (i když nám vyhovuje), nesnažit se exportovat naši demokracii tam, kde na to nejsou připraveni, nebýt pokrytci a měřit vždy stejným metrem. V opačném případě má i naše demokracie silné trhliny a opravdu podkopáváme sami sebe, jsme nevěrohodní a směšní čímž nahráváme na smeč těm, kdo o demokracií nestojí. To je totiž přesně to, co jim vyhovuje, protože na to mohou poukazovat a také to zveličovat. Je to jen nesmyslný začarovaný kruh, který nemá žádné řešení. Je to kolotoč zla, ve kterém jeden oplácí druhému, takže nikdo neví, jak přestat, aby nevypadal jako slaboch a poraženec.

Takové vzájemné okopávání může snadno přerůst v konflikt a někdy možná postačí jen nějaká záminka. Možná to dobře víme, ale nemůžeme si pomoci. Je to jako když hrozí hádka a někdo vás naštve – hned se do něj pustíte, nebo si raději počítáte do deseti a problém začnete řešit až racionálně? Emocionální a zkratkovitá řešení jsou pro politiku zvláště nebezpečná. Zvláště v podání lidí, kteří vedou zemi. Tak začíná rozpad demokracie a tam, kde končí diskuse, začínají hádky a ty mohou přerůst ve větší konflikty. Pak skutečně nezbývá nic jiného, než vláda pevné ruky a potlačování opozice v zájmu zachování stability. Pokud by hrozila občanská válka, je to, troufám si říct, dokonce jediné řešení. Tedy pokud nepočítáme načipování lidí a vládu velkého bratra.

Rusko a my v dějinách

První rozkol

Kdy to nepochopení a okopávání vlastně začalo? Naši národní obrozenci prý ještě s Ruskem koketovali – bylo to v době, kdy byla velmi populární idea slovanské vzájemnosti a až poté došlo k určitému vystřízlivění. To bylo zřejmě v době, kdy došlo k průmyslové revoluci, u nás se rodil kapitalismus a liberální demokracie. Rusko však stále pokračovalo svoji středověkou cestou autoritářského feudálního režimu, na rozdíl od občansky probouzející se společnosti na západě. V důsledku toto začala vznikat první propast mezi západem a obrovským Ruskem. Nezpůsobila to komunistická revoluce v Rusku.

Komunistické Rusko

Komunisté jen navázali na tradici autoritářského režimu, jenže ji dovedli k absolutní dokonalosti a tím tuto propast ještě výrazněji prohloubili. Nakonec, kdyby podpora komunistů tehdy v Rusku nebyla tak vysoká, nemohli by převzít moc – podobně jako k tomu došlo o 31 let později u nás. Byl to obraz širších společenských změn. Ideály komunismu v Rusku nikdy nezanikly a i dnes jsou stále poměrně živé. Přesto tato propast nebyla vždy stejná – tu a tam se dokonce zdálo, že žádná není a v době, kdy se v některých částech Evropy už rozvíjela demokracie, jen málokdo měl tušení, jaká je vlastně situace v Rusku. Mnozí si ji určitě idealizovali.

Mezi tím však došlo k nástupu fašismu v Evropě a i u nás dostala demokracie těžkou ránu. Dokonce tak velkou, že se Rusko stalo po vyhrané válce u nás velmi populární,  bez ohledu na to, že šlo o totalitní stát. Pro Rusko nebyl až tak velký problém udělat z Československa svůj protektorát – uměli si to dobře připravit, ostatně jako v dalších osvobozených státech východní Evropy a skvěle využili pozitivních proruských nálad – pouze v Rakousku se to nepovedlo a i v Jugoslávii to později selhalo a vymkla se kontrole. Tato obliba určitým způsobem přetrvávala paradoxně dokonce až do roku 1968, kdy se to definitivně zlomilo a z Ruska se rázem stal nenáviděný národ – navzdory proklamovanému přátelství „na věčné časy“.

Sbližování se západem

To se začalo postupně měnit až teprve od poloviny 80. let s nástupem Michaila Gorbačova – navzdory nenáviděnému Rusku se pamatuji jak jsme rádi nosili na klopách placku s jeho hlavou. Možná už tehdy jsme jakoby podvědomě tušili, že tento člověk přináší změnu. Po pádu komunismu v 90. letech se i Rusko začalo rychle měnit. Sovětský svaz se zhroutil, nastal chaos a totální úpadek. Země se ocitla na pokraji občanské války o další směrování Ruska, ze které vyšel jako vítěz prozápadní komunista Boris Jelcin. Z dříve milovaného, velkého vůdce Gorbačova se stal tvrdě kritizovaný politik, na kterém nenechali Rusové nit suchou. Dodnes mu nemohou zapomenout do jakého průšvihu je dostal a rozpad SSSR pokládají ještě za větší tragédii, než II. světovou válku.

Jelcin se pokusil nasměrovat Rusko na západ, Rusové ho ale brzy začali vnímat jen jako neschopnou loutku, ne jako vůdce, takže kritika se vedle Gorbačova začala soustředit i na něho. Očekávané reformy se nedostavily a situace se rychle zhoršovala, země se propadala do hluboké bídy a chaosu. Jelcin zase propadl alkoholu a trápily ho nemoci. Koncem 90. let již prakticky o všechny zbytky podpory obyvatel přišel a zůstal jako kůl v plotě – na popud své dcery se pak rozhodl v roce 1999 raději rezignovat a dostal infarkt. Tak definitivně skončilo i sbližování se západem.

Rusko po roce 2000

Na scénu přišel nový spasitel – zachránce Ruska Vladimír Putin, který se podle ústavy stal novým prezidentem. To bylo docela něco jiného – rázně se chopil vlády a brzy se z něho stala téměř nekriticky zbožňovaná modla. Rusko odmítlo prozápadní orientaci a rozhodlo se pokračovat v tradičním autoritářském režimu, bez ohledu na to, že celý západní svět se demokraticky spojil.

To způsobilo nový rozkol se západem, který trvá dodnes. Putin vyslyšel volání davů na zavedení pořádku a vyvedení země z krize a vedl si opravdu velmi dobře. Brzy se ukázalo, že spolupráce se západem bude problematická, ale to Rusům vůbec nevadilo. Jeho vaz nezlomila ani tvrdá kritika západu, ani sankce – spíše ještě posílila jeho postavení. S tímto rozkolem však vznikl i rozkol nejen v naší vlastní, ale celé západní společnosti, takže dnes se dělíme na přátelé a nepřátelé Ruska. To vše i v důsledku nového oslabování demokracie na západě, za který ale zdaleka nemůže už jen Rusko, na které se často všechno svaluje.

Putin udělal z rozvrácené země na pokraji občanské války v průběhu několika let stabilní a poměrně moderní zemi schopnou dokonce tu a tam vyrovnat se i západu a dokázal ji držet na vodou i v době masivních výdajů na zbrojení, ekonomických sankcí a drtivému poklesu cen ropy. Snad právě právě proto má i dnes neuvěřitelně vysokou podporu napříč generacemi, přestože mezi mladými lidmi z největších měst, kteří nepamatují 90. léta, slábne. Zatím ale zdaleka ne tak, jak by si západ přál a zdá se, že Putin bez problému přežije i další volební období. Popularitu jako má on patrně nemá žádný jiný politik na západě.

Budoucnost Ruska

Bude velmi zajímavé sledovat, kam se bude Rusko ubírat za dalších šest let, respektive v době, kdy Putin nebude prezidentem. Opravdu ale silně pochybuji o tom, že i pokud prezidentem nebude, nastane nějaký rychlý a zásadní demokratický obrat. Buď zůstane zachován současný stav a Putin si vychová své nástupce, zůstane prakticky stále vůdcem, přestože formálně bude prezidentem někdo jiný nebo bude změněna ústava a bude dokonce znovu zvolen. Teoreticky je samozřejmě možný i puč, tedy vzpoura jeho nejbližších podřízených, což by ovšem přineslo v případě neutuchající podpory lidu obrovskou nestabilitu, ne-li občanskou válku. Prakticky je to velmi nepravděpodobné.

Další možností je, že vyhraje kandidát komunistický nebo prokomunistický, což by ale přineslo zřejmě nepřineslo oteplení mezinárodních vztahů a vznikl by neokomunistický režim, který by se mohl inspirovat i Čínou. Nebo bude zvolen nějaký šílený nacionalista podobající se Stalinovi, který se spojí s Čínským císařem a začne skutečná studená válka 2.0. Záleží na tom, jak dalece se budou vztahy mezi Ruskem a západem vyhrocovat. Naopak za méně pravděpodobné považuji vítězství liberálního, prozápadního kandidáta, protože Rusové touží po velkém vůdci a takový kandidát by jistě žádným velkým vůdcem nebyl. Když se podíváme na výsledky prezidentských voleb v Rusku, na 2. místě skončil neokomunista a na 3. extrémní nacionalista Žirinovskij, neváhající použít jaderné zbraně. Tak si říkám – no bohudíky za Putina. Pro Rusko i pro nás.

Spíše bych se děsil toho, co bude následovat po Putinovi, pokud se do té doby nepodaří západu Rusko demokratizovat. Západ má jedinou možnost – nepřispívat ke zvyšování napětí svým vymezováním se vůči Rusku, protože právě to zvyšuje touhu Rusů po silném vůdci, který je ochrání před zlým západem. Tím, že se západ tak vymezuje vůči Rusku – namísto toho, aby se více staral sám o sebe, včetně ochrany hranic Evropy – paradoxně tak může podkopat a vyčerpat sám sebe. V konečném důsledku by se totiž skutečně mohlo stát, že Rusko jednou bude (možná i spolu s Čínou) skutečným ohrožením pro naši demokracii a naše hodnoty. Zatím je to jen hra, ale jednou to může být skutečností, která může vést k apokalypse. Vždy je důležité myslet na několik tahů dopředu, nejen na to, co bude zítra.

Myslím si, že Putin ve skutečnosti chce moderní a svobodné Rusko, ale na druhou stranu počítá i s touto variantou a jeho zájem může být i posilovat komunisty a extrémisty, kteří mu budou krýt záda, pokud se mu takové Rusko nepodaří vybudovat a ani se mu nepodaří zajistit nástupce. Zatímco tedy dnes je Rusko pouze komplikovaný a náročný partner, jednou by to mohla být časovaná bomba. Rusové to však jako nedostatek cítit nebudou – naopak, jako zadostiučinění.

Budoucnost Ruska je ale také naše vlastní budoucnost a je i v našich rukou. Je v našem vlastním zájmu, aby nedošlo k jeho destabilizaci, jejíž následky by mohly být nepředvídatelné, i to, aby tuto obrovskou zemi neovládali znovu skuteční diktátoři. Pokusy o demokratizaci Ruska vedené západem zvenčí jsou spíše drážděním hada bosou nohou. Jakákoli destabilizace – a známe to i z demokratických zemí – nemusí znamenat příklon lidí k demokracii, ale naopak nárůst skutečných extrémistů a diktátorů, proti kterým je Putin vlastně velmi rozumný a mírumilovný člověk. Přestože na západě je líčen jako diktátor ve stylu Hitlera, Stalina nebo Mao Ce-tunga. Bohužel to zase není nic jiného, než západní propaganda. Ale nejen propaganda – mnozí tomu opravdu věří. Putin není diktátor v pravém slova smyslu – je to pouze autokrat. Velmi šikovný a obratný autokrat.

Když se Putina po vyhraných volbách zeptali, co bude za šest let, zda bude chtít být opět prezidentem řekl: Co myslíte, že tu budu do 100 let? Věci se mění. – A má pravdu, vše se mění, celý svět. Zřejmě si toho je vědom i on sám. Chci věřit tomu, že za šest let Rusové žádného šílence nezvolí a že dozrají k tomu, že to bude normální člověk. I když popravě řečeno, určité obavy o to, koho lidé zvolí bych měl i v případě Američanů nebo i nás, až svoji funkci skončí Miloš Zeman. Ale kdo ví, co bude – je to ještě daleko. V každém případě znovuzvolení Angely Merkelové v Německu mě žádným optimismem nenaplňuje. Ostatně je to stejně dlouhověký politický matador na nejvyšší funkci, jako Vladimír Putin. A vlastně i Miloš Zeman. Po těchto dinosaurech možná přijde zcela nová generace a bude zajímavé sledovat, kudy se vydáme.

A jestli někdy Rusko Krym vrátí Ukrajině? Často jsem o tom přemýšlel, ale pokládám to za nepravděpodobné i v dlouhodobém horizontu. Proč? Protože i když tu jednou bude zcela jiné politické klima a zavládnou přátelské vztahy, nebude to už vůbec žádné téma a nebude k tomu tudíž vůle a důvod. Bude to uzavřená historická otázka, podobně jako vyhnání Němců po II. světové válce u nás nebo té naší ukradené ďáblovy Bible Švédy. Dnes je to třeba ještě stále téma, časem ale zmizí stejně jako otázka Tibetu. Možná to nějací věrní vlastenci a demokraté tu a tam připomenou, vyvěsí vlaječky, ale to bude vše. Drtivá většina společnosti to nebude vůbec řešit. Další generace to vezmou jako historický fakt, stejně jako my nějaké 100 let staré události. Je také možné, že z Ukrajiny budou 3-4 samostatné státy a i Evropa bude vypadat jinak. A věřme, že tu nebude nějaký evropský superstát, ve kterém budeme zase my bojovat za svá práva a svůj hlas – i když pravda – to bude věc těch, co přijdou po nás – ne naše. Opravdu, vše se mění…

Měl by západ Krym uznat jako Ruský? Opravdu nevím. Ale myslím si, že prakticky to vyjde nastejno a že Rusku je to tak jako tak jedno, protože pro něj je to uzavřená věc. Jediné, kdo ponese tíhu břemene bude západ a nebude s tím moci udělat vůbec nic. A prodlužovat do nekonečna sankce, také není řešení, pokud nechceme Rusko nutit k tomu, aby se naučilo větší ekonomické soběstačnosti a nutit ho k ekonomickým reformám. I když ekonomové říkají, že vliv sankcí na Rusko je minimální, na rozdíl od výkyvů cen ropy. Můžeme zachovat jen symboliku, ale ta bude spíše jen pro nás a hlavně v tom, že na našich mapách bude Krym stále v barvě Ukrajiny a jen v případě, že Ukrajina bude v budoucnu stále jednou zemí. Vše se mění, i hranice se mění. Dlouho jsme na to nebyli zvyklí, protože v posledních desetiletích byly hranice v Evropě do značné míry stále stejné, ve skutečnosti je ale vše v pohybu. Hranice se většinou vždy měnily dobýváním, válkami a mocenskými pakty. V moderní době je to výjimečné, není to podle mezinárodního práva, ale může se to stát. Nicméně i právo se mění, takže de facto se může jednou stát de jure. Asi jako dodatečně zkolaudovaná stavba, která byla postavena bez stavebního povolení, ale je dlouho využívána a nikomu to už nevadí.

A jak budou sami Rusové hodnotit Putina za nějakých 80 let? Já si myslím, že to bude dost podobné tomu, jak se dnes dívají na Stalina. Řeknou, udělal nějaké chyby, co nebylo vždy fér a dnes bychom ho nevolili, ale by to obrovská osobnost a udělal pro naši zemi v té době to nejlepší, co mohl. Teoreticky – i když to není moc pravděpodobné – se může stát i pravý opak. Pokud by se Putinovi zásadně nedařilo a zklamal, snesla by se na něj tvrdá kritika ze všech stran – podobně jako v případě Gorbačova nebo Jelcina, kteří se pokusili o prozápadní orientaci. Nemyslím si, že by to bylo tak, že postavení Putina je už navždy zaručené. Drtivá většina lidí na otázku, proč ho znovu volí opakuje, že si nepřeje žádné změny, ale že chtějí stabilitu. Stabilita – stabilita – stabilita, dokola opakované slovo.

Kdo ví, možná vědí, co říkají a také to, jak snadno se může tak obrovská země i dnes ocitnou na prahu další občanské války. Rusové rozhodně ve svoji budoucnost, navzdory státní propagandě, zdaleka tak nevěří a možná demokracii nechtějí právě proto, že se obávají toho, že by nepřinesla destabilizaci. Možná s ní dokonce jednou pro budoucnost i počítají, ale rozhodně ne v současnosti. Za pravděpodobné to ale moc nepovažuji. Tady jsem pesimista a spíše si myslím, že v Rusku nikdy úplně demokracie fungovat nebude, takže budeme rádi, když to nebude horší a když nebude ohrožena ta naše. Může se také stát, že v touze zavádět demokracii v jiných částech světa nenápadně zanikne u nás. To je právě to, co si myslím, že se skutečně stane a také proroctví nám to říkají. Dříve tedy, že bude moci v Rusku být zavedena demokracie, zanikne všude.

Demokracie je totiž něco, co je dosti křehké, co vznikalo velmi postupně i u nás na západě – rozhodně ne ze dne na den. Možná jsme na to už zapomněli a tak jí bereme jako samozřejmost. Ve skutečnosti je to však spíše výdobytek moderní doby a to, co je samozřejmé není demokracie, ale vláda pevné ruky. Samozřejmě, demokracie se zrodila mnohem dříve v Řecku, i když paradoxně právě tam s ní mají dnes problémy. Byla to ale vzácná výjimka, nikde jinde na světě zřejmě nejen v tu dobu, ale ani dlouho potom, neexistovala. Vzpomeňme, jak se rodila demokracie v USA, na tamní občanskou válku v 19. století a jak těžko se rodila i v samotné západní Evropě a na její krize. Vzpomeňme na fašistické Německo, Itálii, ve Španělsku se demokracie prosadila dokonce až v 80. letech. Nakonec vidíme, že problémy s demokracií má dnes i sama EU.

Dokonce i dnes je demokratický způsob vládnutí na světě v menšině, takže tu mámě většinou autokracie (vlády osvícených vůdců) nebo diktatury (vlády šílených vůdců), nebo demokracie v rozvojovém stádiu, které ale připomínají spíše chaos, ve kterém stále probíhají tvrdé boje o moc. Vyspělých demokracií je jen málo.

Rusko na rozcestí

Rusko, to je svět sám pro sebe, úplně jiný svět, než náš, jako z jiné planety. Možná je tak nepochopitelný, že je pro naši mentalitu tak vzdálený. Na druhou stranu si myslím, že nejen my Češi máme lepší schopnost rozumět Rusům a jejich zvláštní mentalitě. Nejen proto, že jsme Slované, ale i proto, že s nimi máme tak dlouhé zkušenosti. Toho bychom měli využít a stát se do jakýmsi mediátorem a spojovacím mostem mezi Ruskem a západem. Myslím si dokonce, že je to naše úloha. Ne se vymezovat proti Rusku, ale být tím mostem. Západní Evropa, ale zejména Spojené státy nerozumí Rusku ještě více, než my – je to pro ně zcela cizí element. Proto často vymýšlejí a spekulují tak, že je to přitažené za vlasy. Jedním z lidí, kteří u nás nejlépe Rusku rozumí je – troufám si říct – Jan Petránek.

Myslím si, že Rusko je stále na rozcestí a záleží i na nás, jaku cestou bude pokračovat – zda po boku Číny nebo po našem boku. V prvním případě by to mohla být pro hodnoty naší západní civilizace tragedie. Číňany asi opravdu nikdo nepřesvědčí a tak je to běh ještě mnohem na delší trať. To je svět sám pro sebe ještě více, než Rusko, které je rozkročené mezi Evropou a Asií. Ostatně možná právě proto, že je tak velké a rozkročené, je pro nás nepochopitelné a řekli bychom – schizofrenní a bezohledné. Možná Rusové nerozumí ani sami sobě a ani to nemají čas řešit.

Nejvíce porozumění přispějeme tím, že se budeme více soustředit sami na sebe, nebudeme pokrytečtí, budeme věrohodní a současně obezřetní. To však bohužel stále neumíme a dokonce věříme tomu, že máme právo prosazovat naše hodnoty jinde i silou. Na jednu stranu stále mluvíme o západních demokratických hodnotách, na druhou stranu neuznáváme právo jiných tyto hodnoty neuznávat. To ale demokratické také není. K demokracii totiž musí každý národ dospět sám. My tomu můžeme napomáhat pouze naší vlastní věrohodností.

Tak mě napadlo ohledně té aféry agenta Skripala, o které jsem tu psal nedávno, co když za pokusem o jeho otravu může nějaký takový virus? Někdo, jehož cílem není podporovat Rusko, ani západ, ale zvýšit napětí? Co když jsme vlastně všichni obětí takové špinavé hry? Británie tvrdí a celá EU se automaticky přiklonila na její stranu, že za to „s nejvyšší pravděpodobností“ může Rusko. Takže pokud za to může „s nejvyšší pravděpodobností“ – má být tak nějak všem jasné, že určitě – presumpce neviny v tomto případě jakoby nehraje roli. Nezdá se vám už toto velmi zvláštní a podezřelé?

Nakonec i před vpádem do Iráku Britové říkali, že tam „s nejvyšší pravděpodobností“ Saddám ukrývá zbraně hromadného ničení a proto je nezbytné tam zavést demokracii a Saddáma zbraní zbavit. Jenže nakonec víme, že to „s nejvyšší pravděpodobností“ znamenalo, že se nic nenašlo… A podobné pochyby můžeme mít i ohledně útoku na Světové obchodní centrum v New Yorku, ohledně okolností dopadení Bin Ládina, atd. Samozřejmě, mohou to také všechno být jen konspirační teorie – ale znáte to, jak se říká – na každém šprochu, pravdy trochu. Já jsem už tedy značně skeptický k tomu, co kdo tvrdí. Opravdu mi to všechno připadá, jako nějaká divná a špinavá hra,

Zdraví » Prodeje antidepresiv stále rostou

Počty balení antidepresiv, která distributoři dodali do českých lékáren a dalších zdravotnických zařízení:

2000 – 2,5 milionu
2003 – 3,4 milionu
2005 – 4,4 milionu
2010 – 5,5 milionu
2013 – 6,3 milionu
2017 – 6,86 milionu

Mezinárodnímu týmu vědců se 60 let od uvedení prvních antidepresiv na trh definitivně podařilo zažehnat poslední pochyby o jejich účinnosti. Pomohla jim k tomu data o více než 115 tisících pacientech. „Je to velmi přesvědčivý důkaz toho, že antidepresiva skutečně fungují lépe než placebo,“ říká psychiatr z Národního ústavu duševního zdraví Martin Bareš.

více na iDnes


Tak to jsem překvapen, domníval jsem se, že placebo působí daleko méně, než antidepresiva a že k tomu není vůbec třeba žádný výzkum a už vůbec ne tak rozsáhlý. Nemůžu se ale ubránit dojmu, že celý článek působí jako velká reklama a propagace na antidepresiva. Nakupujte je, není na to nic špatného, nestyďte se za to. Nevěřte zkazkám o tom, že chemie je škodlivá, že poškodí váš mozek, apod.

Inu, je to především velký byznys a vzhledem k tomu, že snad každý druhý člověk v moderním světě už trpí nějakou depresí, je to výroba těchto léků velmi perspektivní odvětví. A možná se farmaceutické firmy bojí i konkurence mnoha různých výrobců přípravků vyrábějících preparáty bez chemie. Ostatně proto jsou tito léčitelé pod přísným drobnohledem. Na druhou stranu, pokud ale tyto přípravky pomohou i jen u zlomku případů, je to pořád daleko lepší, než do sebe cpát chemii. I kdyby to třeba skutečně byly jen chutné a neškodné placebo bonbóny.

Stále se mluví o tom, jakého pokroku dosáhla moderní psychiatrie, ale praxe je jedním slovem – katastrofa. Jeden můj známý je tam zavřený, chudák, a nepřál bych nikomu, aby se tam také dostal. Pacienti tam jen jako stádo přežívají a polehávají, zavření jako ve stáji. Cpou do nich právě tu chemii, které jejich mozek otráví, takže jediný efekt „léčby“ je to, že jsou omámení, otupení a jakoby zdrogovaní, takže ani blbnout nemohou. A personál? Ten se chová tak, jako by sám měl být hospitalizovaný na psychiatrii. Vyžaduje především klid sám pro sebe a co nejméně práce – aby ho neotravovali pacienti, ani jejich přátelé, známí, rodiče či příbuzní. Nejlépe, když po nich nikdo nich nechce a nikdo se jich na nic neptá. A hlavně personálu je málo, doktoři i sestry odtamtud utíkají, zatímco pacientů je stále více a více. Na nějakou terapii, i kdyby ji chtěl někdo provádět, rozhodně není čas. Zabývat se každým případem není možné.

Psychiatrie – to je jen skladiště a odkladiště postižených lidí. Podobně jako to bývalo kdysi dávno – proto se psychiatrické léčebny stavěly daleko za městem, aby duševně postižení nebyli na očích veřejnosti. Dnes sice tato předměstí rozrůstající se města už dávno pohltila, ale mnoho se nezměnilo. Snad je ten přístup veřejnosti k nim je tolerantnější. To, že dnes máme chemické léky na potlačování projevů nemoci (nikoli léčení!) nevidím jako velký pokrok. Dříve neexistovali a tito lidé si museli hodně vytrpět, ale pak se z toho třeba i dostali. Moderní léky, které psychickou nemoc neléčí, ale jen potlačují, tak pacienty pouze udržují v nějakém stabilizovaném stavu, ale zároveň znemožňují, aby se své nemoci zbavili. Myslím si, že totéž se týká i obyčejným antidepresiv. Tyto léky vaši depresi jen potlačují a otravují váš mozek – ve vašem zájmu by ale mělo být se jí skutečně zbavit. Tady ale mohou pomoci snad jen alternativní metody a psychologie, ne medicína. V každém případě je určitě velmi důležitá detoxikace všech orgánů, celého těla – to je základ.

Vztahy » Důvěra a tolerance

Zpětná vazba

Před třemi lety jsem tu psal o tom, jak lidem chybí dotek – Morálka a energetická výměna. V něm se zaměřuji na otázku zábran, morálky a síly našich pudů, kterým někdy vzdorujeme a někdy se jim i celkem bezstarostně vydáme, protože naplnění potřeby je pro nás aktuálně důležitější, než cokoliv jiného. A pokud nám za to někdo ještě zaplatí, je to věc nad kterou mnozí neváhají. Je až neuvěřitelné snadné takové ženy najít, rychle je přemluvit a pak si s nimi odskočit třeba na veřejné toalety ne do parku za strom. I když vypadají jako normální, inteligentní a slušné slečny, do kterých byste to nikdy neřekli. A když je nalákáte, že provádíte profesionální erotické masáže a vybavíte svůj salón certifikáty kvality a diplomy, ještě za to zaplatí ony vám. A rády. Tím spíše to samozřejmě platí pro muže – to je všeobecně známé.

Také tu ale popisuji, jak běžel v TV zajímavý dokument o nové aplikaci do mobilu, která pomáhá jednorázově seznamovat cizí lidi pouze za účel objetí (skutečně ne vojetí). Zkrátka se s někým úplně neznámým někde dají rande, obejmou se a zase se rozejdou. Stačí si jenom zadat poptávku, kde se právě nacházíte a je to. Je prý velmi populární. Je neuvěřitelné, kolika lidem schází fyzický kontakt natolik, že je jim vlastně úplně jedno, kdo je protějškem.

A dnes běžela v televizi jiná zajímavá reportáž. Jeden člověk si v německém metru pronajal kukaň (takový ten prosklený zabudovaný prostor), kde nabízí možnost lidi zdarma vyslechnout – možné je i objednání po telefonu. Není to ani pastor, ani kněz, ani terapeut. Prostě jen nabízí možnost vyslechnutí a popovídání si. Kupodivu, má stále plno. Jak je to možné? Opravdu tolika lidem chybí nějaké ucho, které by je vyslechlo? Vypadá to, že je to stejné, jako s tím dotekem.

Ačkoli, teď mě napadá, že vlastně na stejném principu někdy fungují i různé deníky a blogy, ať už on line nebo off line. Tam můžete napsat i to, co byste jinak nikomu říct nemohli. Buď proto, že by  to nikoho nezajímalo anebo by si o vás pomysleli, že jste blázni. Přesto ale potřebujete někoho, kdo by vás vyslechl a ujistil vás o tom, že blázni nejste. Jinými slovy to co všichni hledáme je – zpětná vazba. Ať už je skutečná, aktivní, kdy s vámi druhá strana vede dialog nebo neviditelná, pasivní, kdy vás jen někdo vyslechne nebo si přečte vaše myšlenky, aniž by reagoval. To až tak rozhodující není. V tomto případě postačí i osobní deník, který není určen k tomu, aby si ho někdo jiný četl. Zpětná vazba se totiž vytváří mezi vámi a napsaným nebo vyřčeným, přestože je to jen pro vás.

Pokud máte však vedle sebe někoho, kdo vás poslouchá, i když je to někdo, koho vůbec neznáte (nebo množná právě proto), může to být snadnější. Mnoho lidí totiž ani žádný dialog nepotřebuje a zcela jim vystačí monolog. Pokud se však sejdou dva lidé, kteří se potřebují vypovídat, nefunguje to, protože oba vedou monolog a nikdo nikoho neposlouchá. Neustále si skáčou do řeči a to jen zvyšuje napětí a nervozitu.

Často jsem přemýšlel nad tím, jak je vlastně možné, že tolika lidem k uspokojení jejich sexuálních, fyzických a psychických potřeb stačí jen zcela náhodný vztah s někým, koho v životě neviděli a o kom nic nevědí? Musím říct, že dodnes mi to není jasné a je to pro mě záhadou. Snad je to tím, že každý jsme jiný a vyžadujeme jinou míru a hloubku důvěry. Zatímco pro někoho by možnost anonymně se vykecat nebo si sexuálně povyrazit byla atraktivní, jiné by vůbec nezaujala. Zatímco někomu stačí povrchní vztah, někdo vyžaduje více.

Kolik důvěry požadujete a kolik tolerance poskytujete?

Toť zcela zásadní otázka pro každý vztah. Chorobná žárlivost je démon stejně jako cizoložství. V normálním a fungujícím vztahu je důvěra cosi samozřejmého, něco, o čem nás nenapadne vůbec ani uvažovat. Třeba ale jen do té chvíle, dokud není narušena a pak je vše rázem úplně jinak.

Někomu stačí pro zpětnou vazbu monolog, někdo potřebuje dialog. Někdo potřebuje minimum důvěry, někdo potřebuje velkou důvěru… Průšvih je, kdy se sejdou dva lidé, z nichž každý vyžaduje sice stejnou vazbu, avšak odlišnou míru důvěry a tolerance, tj. hloubku vztahu.*) Pak totiž jeden bude stále neuspokojený, zatímco ten druhý se bude cítit stále omezovaný. Když se dají dohromady dva žárliví lidé s extrémně vysokou mírou potřeby hlubokého vztahu, může mezi nimi vzniknout dokonalý vztah. Stejně tak, jako když se dají dohromady lidé s extrémně nízkou potřebou důvěrného vztahu. Také oni mohou vytvořit dokonalý pár a navíc ještě k tomu navazovat bohaté sexuální skupinové vztahy, aniž by někdo někomu něco vyčítal. Myslím si, že riziko krachu je v důsledku rozdílné potřeby důvěry až u 70-80% vztahů, protože nemusí být diametrálně odlišné – stačí je docela malý rozdíl.

Zatímco u velkého rozdílu se odlišnost potřeby důvěry pozná rychle, když je jen malý, pozná se obvykle až po dlouhé době. Takoví hráči pro které je život spíše hra dovedou hrát, že nic nehrají a jen využívají potřebu důvěry tohoto druhého, kterého vodí za nos hodně dlouho. Někdy i celý život, aniž by jejich partner někdy něco odhalil. Takové lidi nikdy nezměníte, protože jejich emoce a vnímání světa jsou naladěny na úplně jinou vlnovou délku. Pokud se přesto změní, tak jen proto, že už věkem zleniví a zpohodlní – ne proto, že by začali mít větší potřebu důvěry. Zdá se, že jakoby zmoudří, ve skutečnosti ale kdyby omládli, jednali by stejně.

Moudrost a pochopení vlastních chyb nepřichází s věkem automaticky, ale řekli bychom, že spíše ve výjimečných případech a u lidí, kteří na sobě skutečně pracují, takže i když nemají hluboké emoce ani potřebu takové důvěry, jsou schopni této potřebě rozumět u jiných a počítat s ní tak, aby nikoho, třeba i nevědomky, nezraňovali. Ostatně Desatero není návod k tomu, aby se lidé omezovali navzájem, ale k tomu, aby se milovali. Litera zákona omezuje, ale duch osvobozuje. K pochopení ducha zákona je však zapotřebí moudrost, nikoli přesvědčení, že pokud mě zákon neomezuje, potom mi dovoluje dělat cokoliv.

Desatero říká, že je zakázáno dělat zejména to, čím člověk ubližuje někomu jinému. Nemoudré je však dělat i to, čím člověk sice neubližuje někomu jinému, ale sám sobě. Obojí je hříchem, ať už smrtelným, velkým, běžným, malým nebo bezvýznamným. Co určuje míru potřebu důvěry a tolerance? Jednak je to duchovní vyspělost – charakter, to co můžeme změnit a za druhé naturel – tedy to, co nemůžeme změnit, co je dáno. Základem dobře fungujícího vztahu je samozřejmě charakter, nicméně i naturel je velmi důležitý. První určuje možnosti toho, jak spolu vycházíme, to druhé zase to, jak si rozumíme. Charakterem je v podstatě ochota a zásadovost, naturel je povaha daná geny, podle astrologie také časem a místem narození a podle numerologie také podle čísel a písmen. Jak astrologie, tak numerologie sice nemá s vědou nic společného, ale sám sem si v mnoha případech ověřil, že skutečně funguje.

*) Ačkoliv pro dokonalý vztah je nutná stejná potřeba důvěry a tolerance, neznamená to, že se protiklady nemohou přitahovat – naopak. Většinou ale nejde o věc důvěry, snad kromě sadistů a masochistů.

Právo je na vaší straně

Stalo se vám někdy, že vás partner podvedl s někým jiným? Pak záleží jen na vás, zde to budete akceptovat a kolik tolerance poskytujete. Poskytovat toleranci není žádná vaše povinnost – pouze možnost. Pokud ji poskytujete, předpokládá se, že počítáte s tím, že je to jeho přirozenost a nikdy ho nezměníte. Tj. že k tomu někdy dojde zase znovu, i když vám bude slibovat, že ne. Z vaší strany jde o narušení důvěry, ale rozhodně ne z jeho strany. To se nezmění, ani když vám slíbí, že k tomu už nedojde. Ztracenou důvěru nikdy nelze plně obnovit a jizva zůstane navždy. Nebo alespoň šrám. Výjimku tvoří pouze lidé poskytující extrémní míru tolerance a nepožadující velkou důvěru, kteří se spokojí s povrchním vztahem.

Můžete mu odpustit, ba dokonce byste rozhodně měli, ale máte plné právo jeho jednání neakceptovat a rozejít se s ním. V případech nevěry je totiž právo vždy na vaší straně, přestože šlo třeba o manželství uzavřené v kostele, nebylo uzavřeno před Bohem a je tedy neplatné. Vždy musíte uvážit, zda pro vás rozchod stojí za to a jak velká míra důvěry vám k němu ještě zůstává a zda se spokojíte s tím, že váš partner nevyžaduje tolik důvěry a není pro něj problém podlehnout pokušení.

Týká se to zvláště mužů – u nich nejsou emoce až tak propojeny s pudy, jako u žen. Proto pro mnoho mužů není problém žít schizofrenický, dvojkolejný život, na jednu straně podvádět, ale na druhou vyžadovat velké množství důvěry, kterou vlastně nepotřebují. Tito lidé vůbec netuší, co důvěra je a mají chaos sami v sobě. Takovým je nejlepší se zdaleka vyhnout, protože nevědí, co chtějí a používají na každého jiné měřítko. Pokud je to možné, takový vztah je nejlepší ihned ukončit. Rozhodně nečekejte na to, až si sami sebe vyjasní. To měli udělat už dávno, dříve, než se rozhodli vůbec do nějakého vztahu jít. Protože jsou to schizofrenici, kteří na jednu stranu vyžadují důvěru, ale na druhou ji nepotřebují, nehodí se vlastně pro žádný vztah a s nikým si nemohou rozumět. Ani s lidmi, kteří žádnou důvěru nepotřebují, ani s těmi, kdo jí vyžadují.

Když zklamete důvěru někoho, kdo jí do vás vložil, je to vždy velmi nepříjemné věc. A není tak podstatné, o koho jde – jestli o partnera, přítele, vašeho voliče anebo zákazníka. Někteří lidé se snaží vylákat důvěru lidí, aby jí vzápětí zahodili do koše, ať už jde o city, o peníze nebo něco jiného. Vždy je to v podstatě zpronevěra. Věnoval vám někdo svojí důvěru? Pak si toho velmi važte a vězte, že je vaší největší povinností ho nezklamat. Pokud slibujeme něco o čem víme, že to nemůžeme splnit, nejenže riskujeme blamáž, ale podvádíme i sami sebe.

Spory a zklamaná důvěra

Měli bychom si dát pozor i na vágní a nepřesná jednání a vyjádření, i když to myslíme dobře, druhá strana je nemusí správně pochopit. Často se stává, že cholerici, netrpěliví a zbrklí lidé něco říkají, ale myslí to jinak, aniž by si uvědomovali, že to říkají špatně. Mluví mnohem rychleji, než myslí. Někoho pak uvedou v omyl a ještě se zlobí, že je druhý špatně pochopil, když mu to přece jasně řekli… A ve svém hněvu budou možná tak sugestivní a přesvědčiví, že možná uvěříte tomu, že jste to opravdu byli vy, v kom je chyba. A že jste natvrdlí.

Ale může se to stát každému – i když mezi takové poplety vůbec nepatříte. Když například řeknete, že něco bude tak a tak, protože vám to někdo slíbil a vy to pokládáte za jasné, tak pokud by došlo k tomu a ten v koho jste vložili svojí důvěru nedodrží svůj slib, pak tím zároveň zklamete toho, kdo vložil důvěru ve vás. Vy sice nemůžete za to, že vás váš partner zklamal, ale měli jste dotyčnému říct: ten a ten mi slíbil, že se stane to a to, ale já vám to nezaručuji. Nebo podle informací toho a toho… Nebo máte ve svém obchodu obrázek zboží, na kterém je jiný detail než na tom, které pošlete zákazníkovi. Co uděláte, když ho bude reklamovat? Budete mu vysvětlovat, že obrázek je jen ilustrativní a že výrobek má jinak stejné parametry a že za to nemůžete, protože váš dodavatel vás na tuto drobnou změnu (kterou vy nepokládáte za důležitou), neupozornil? Jste to vy, kdo uvedl v zákazníka v omyl a navíc jste omylem nepředpokládali, že tato drobnost bude pro zákazníka důležitá, ačkoli má právo na to, aby byl informován o tom, že obrázek nebo popis výrobku nemusí odpovídat skutečnosti. Velmi často se stává, že obrázky neodpovídají a už vůbec ne popisy, ve kterých jsou často chyby.

Inu, dbát na  detaily na vyplácí. Vyhnete se tak zbytečně sporným situacím, kdy jeden hází vinu na druhého a každý se cítí být podveden nebo ukřivděn. Někdy se mi stává, že dělám něco automaticky a bez rozmyslu a ani mě nenapadne, že bych dělal něco špatně nebo to, že bych někoho mohl uvést omylem v omyl. A taky se mi potom stalo, že se to obrátilo proti mně. Úplně zbytečně. Může se to stát třeba i jen proto, že si předem pečlivě neprostudujete nějaké věci, protože je v dobré víře pokládáte za formalitu – a hle, oni je myslí vážně. I když je to pěkná blbost… Jen proto, že pro někoho je něco důležité, zatímco vás vůbec ne. Vždy je tedy dobré sledovat, jak to může pochopit ten druhý a nespoléhat se na to, že to chápe automaticky stejně, jako vy. A je to i ve vztahu – chodíte s někým a on vaše jednání chápe jako chybu, zatímco pro vás je to celkem normální, co si nezaslouží pozornost?

Jsou to často úplné pitomosti, které dokážou rozkmotřit i dobré přátele. A stává se to i mě, jednou jsem jako zákazník, pak zase jako zaměstnanec, jindy jako partner – vždy se může najít nějaká taková drobnost která nahlodá vztah, za kterou jakoby nikdo nemůže. Někdo omylem uvede v omyl někoho jiného, třeba proto, že sám byl v omyl uveden omylem zase někým jiným… Takže pak musí člověk třeba dlouho zpytovat svědomí, přemýšlet a pátrat po tom, jak spor vznikl a kdo za to může. Když druhá strana spolupracuje, dát se toho dobrat a dohodnout se – pokud ne, je to problém.

Ostatně to je problém i nepřesně a vágně napsaných zákonů, v důsledku čehož vznikají i soudní spory, protože každý si zákon vykládá jinak. A nakonec, i každý soud mu rozumí třeba jinak. V důsledku toho se zákony a pravidla neustále upřesňují do té míry, že ze smlouvy na jednu stranu se stává smlouva na 30 stran a ze sbírky zákonů v jedné knize máme dnes stohy knih. Nelze se tedy ani divit, že se v nich často nevyznají ani právníci a mají co dělat, aby se orientovali pouze v tom právu, kterému se věnují – např. stavebnímu. Zákony se neustále zpřesňují a tak boptnají. Jen EU má tolik zákonů, směrnic a nařízení, že normální člověk vůbec nemá šanci se v nich orientovat, protože čím více jich je, tím více je pokynů a metodik na to, jak jim rozumět a jak je uplatňovat.

Opačný extrém

Ó, jak byl ten středověk jednoduchý, že? Doby, kdy jsme si vystačili se selským rozumem a často stačila jen ústní dohoda, jsou dávno pryč. Dnes je všechno velmi složité, na všechno je třeba souhlas, autorizace, povolení. Nikdy nevíte, jak se omylem dostanete třeba do průšvihu. Časem bude vše elektronicky hlídané, každý pohyb člověka. Paradoxně se tak od budování důvěry a bezpečí překlápíme do budování nedůvěry a nebezpečí. Čím více jako společnost chráníme sami sebe, tím více se stáváme otroky a omezujeme sami sebe.

Už dnes si nemůžeme být jisti, když na dovolené požádáme známého, aby vyfotil naše děti a za nimi bude nějaký most. Onen známý by mohl porušit zákon na ochranu soukromí, protože s ním nemáte sepsanou smlouvu povolující k takovému snímku a ani nemáte písemné povolení radnice k vyfotografování mostu, takže takový snímek je nelegální. Nedejbože, aby se vám do něho nepřipletl ještě někdo jiný, kdo s tímto nevydal autorizovaný souhlas. Pokud by se ještě navíc stalo, že by se vám do snímku na pláži připletlo nějaké nahé mimino, mohl byste být označen ještě za šiřitele dětské pornografie. Takový omyl a souhru náhod byste opravdu těžko vysvětlovali. Byli byste obviněni hned z několika přestupků najednou. Marně byste se hájili, že jste to tak nemysleli a že vaším úmyslem nebylo…

Je to opačný extrém – od ochrany k šikaně. Od narovnávání společnosti – k jejímu omezování. Když něco chceme narovnávat, dávejme si pozor na to, nakolik to zároveň neomezujeme a zda je to skutečně nezbytné. Jsou to spojené nádoby. Důvěru nelze získat jen příkazy a zákazy, ale především tím, že ji sami dáte. A bez důvěry se jednou staneme všichni otroky.

Řešení krize důvěry

Nejefektivnější je, cílit přesně na ty, kdo páchají nějaké zločiny, nikdy nepoužívat globální a preventivní řešení, která postihují všechny v zájmu jejich ochrany. To je naopak posilování nedůvěry ve společnosti. Týká se to jak osobních, národních, tak i mezinárodních vztahů. Nikdy nelze uplatňovat kolektivní vinu ani presumpci viny. To je cesta do pekla. Nikoliv normální a přirozený stav.

Dnes se začíná mluvit o nutnosti ochrany osobních údajů, protože EU nám nařizuje implementovat do našich zákonů nové nařízení. To je jedině dobře – ochrana osobních dat je více, než nutná. Musí se ale týkat všech případů, tedy i státní zprávy, jinak se snadno může stát šikanou. Stát nemůže být nějakou nadřazenou kastou, pro kterého pravidla neplatí.

Pokud by důsledky zvýšené ochrany dopadly nepříjemně jen na ty, kteří s daty nijak neobchodují, zatímco ti, kteří s nimi obchodují by si našli jiný způsob, jak zákon obejít, byla by to jen další blamáž. To, jak řekl v ČT odborník na ochranu osobních dat, že škola bude muset mít povolení od zákonného zástupce každého dítěte např. k tomu, aby žák mohl být vyfocen na společné fotografii třídy, to mi přijde opravdu úchylné a zrovna to nepokládám za ochranu tam, kde by skutečně měla být nasazena, ale za omezování, které je jen těžko představitelné ve společnosti, které říkáme svobodná společnost. Věřme, že nové opatření bude skutečně cílené a že to nebude jen další zbytečné omezování, které nemá žádný skutečný efekt anebo tak sporný jako v případě protiruských sankcí.

Ochrana i trest musejí být vždy cílené, ne obecné nebo dokonce zástupné. Musí se týkat konkrétních věcí a konkrétních lidí a zkoumat zda a proč zákon porušují nebo porušili – je obrovský rozdíl, jestli ho poruší, aniž by tím někomu způsobili újmu (pak je samotný zákon nesmyslný a měl by vůbec být implementován) nebo ho poruší bezděčně nebo proto, aby tím něco získali na úkor někoho. V tomto nemám velkou důvěru v náš právní systém, se soudy nemám zkušenosti a ani nejsem právník, ale předpokládám, že se drží hlavně litery. Už to, že třeba jednou soud nařídí trest a druhý trest zruší a jestliže se soudy soudů významně liší, je asi někdy chyba v systému a takový není důvěryhodný.

Nelze také trestat někoho, kdo není přímý viník jen proto, že se provinil tím, že vložil důvěru v někoho, kdo si ji nezaslouží. Např. sportovce, kteří nikdy žádný doping nebrali. To je absolutní nesmysl a něco, co legitimizuje odpor toho, který je trestán. A nakonec potažmo i těch, kteří za to skutečně mohou… Otázka, co je právní a co protiprávní je někdy tak sporná, že často podle mého názoru vede i odsouzením nevinných. Nejen v nějaké banánové republice nebo v Rusku, ale stejně tak i na západě a u nás. Byť předpokládáme, že jsou zcela nezávislé a nezkorumpované. Pokud ale trestáme zjevně ty, kteří si to nezaslouží, můžeme mluvit o demokracii, ale jsou to jen slova a prohlášení. Stejně tak, jako když vynášíme soud nad někým, aniž by došlo k soudu nebo dokonce vyšetření případu – jen na základě nejvyšší pravděpodobnosti. To je něco, co důvěru rozhodně také nevzbuzuje.

Mediální válka » Co je to hoax?

Hoax je záměrně vytvořený podvod, vydávající se za pravdu. V širším významu může znamenat i falešnou zprávu, mystifikaci, poplašnou zprávu, ale i žert. Využít hoax lze ale i v propagandě. Takových hoaxů je dnes plný internet. Důležité je to slovíčko záměrně.

Hoaxy a falešnými zprávy jsou často označovány jiné, než oficiálně podporované názory, názory, která zpochybňují některá fakta nebo hypotézy a teorie, přestože mohou být správné, ale pouze se někomu nehodí. Označování těchto věcí hoaxem lze také využít v opačné propagandě, takže ti, kteří bojují proti manipulacím, mohou být současně manipulátory.

Co je hoax a co ne, nelze vždy přesně určit, protože nikdy nevidíme do hlavy druhých lidí. Šíří lži a podvodné věci záměrně nebo proto, že jim věří?

Čeština pro slovo hoax nemá asi vhodný ekvivalent. Nejbližší je asi výraz fáma, i když to nemusí být falešná zpráva vytvořená záměrně. Možná ani hoax ale nemusí být záměrně vytvořený podvod, takže je to vlastně fáma. Někdo něco nepravdivého řekne, publikuje, spoustě lidem se to líbí a tam na to skočí a šíří se to geometrickou řadou. Ne každý hoax je tedy lež nebo podvod, může to být i polopravda nebo pravda špatně pochopená, neúmyslně upravená.

Lidé, kteří s hoaxy bojují často říkají, že jsou to záměrně vytvořené lži a také, že je to často propaganda. Já si to namyslím. Jsou to prostě jen věci, které se lidem líbí a protože se jím líbí, chtějí jim věřit. A proto si je také často vytváří. Je to cosi jako bludy – pravdy, kterým věříme, i když nemají racionální základ. Naproti tomu propaganda je něco, co je cíleného, státem organizovaného a řízeného, jako ideologie. Bludy se však podobají tomu, co je pověrčivost.

Největší problém ale je právě v tom, že nelze vystopovat původce těchto věcí – odkud se berou a kdo je vytváří – vždy se tak pohybujeme vždy na úrovni spekulací, teorií a dedukcí. Nelze jednoduše nakreslit dělící čáry mezi propagandou, vlastními názory, teoriemi, dedukcemi, ideologiemi, hypotézami…

Co jsou třeba moje názory? Jsou to moje názory, je to propaganda nebo jsou to mé názory ovlivněné propagandou? Nebo ideologií? Mnoho lidí by určitě řeklo, že to třetí – a já bych zase třeba řekl, že totéž platí v jejich případě. Zároveň je ale možné, že v obou případech je náš nedokonalý pohled na pravdu do jisté míry i naším vlastním bludem, zvláště, pokud na něm lpíme.

Hranice mezi hoaxem a názorem je velmi mlhavá a tenká a proto je rozhodující to slovo záměrně.

Např. kdysi jednou někdo vyfotil vulgární sousoší, které tehdy skutečně existovalo, ale po nějaké době bylo odstraněno. Dodnes však toto sousoší koluje po internetu, jako fakt a lidé, kteří bojují proti manipulacím tuto zprávu označují jako hoax. Není to přitom žádný hoax, ale prostě pouze informace, která už není aktuální – to je celé. Zvláštní na tom je, že jí označují jako hoax, ale nikdo ho záměrně nevytvořil. A přitom říkají, že hoax je „záměrně vytvořený podvod“. Tak se mohou dopouštět vlastně hoaxu oni – není to jen hra o slovíčka.

Vidíte, jak tenké jsou hranice mezi tím, co je a co není manipulace a jak se i ti, kteří bojují proti manipulacím, se sami stávají manipulátory? A přitom za vše může jen nedokonalý pohled, nedokonalé pochopení, drobné nuance a polopravdy, které snadno hoaxy vytváří.

Když někdo řekne, že Soros podporuje migraci v Evropě – je to hoax, propaganda, fakt, konspirační teorie nebo názor? Může to být cokoliv.

Když Británie řekne, že za otravou Skripala může Rusko – je to fakt, názor, hoax, propaganda nebo konspirační teorie? Také to může být cokoliv.

Vidíme tedy, že hranice mezi tím vším je nejasná a už vůbec není jasné, co je záměrné a co ne. Můžeme si z toho všeho opět udělat pouze názor, který můžeme šířit dál, i když ho někdo jiný označí ne jako názor, ale jako něco jiného – třeba jako hoax nebo propagandu. Jako blud, nebo jako fakt. Či jako teorii nebo hypotézu. Anebo jako dedukci. Nebo jako součást ideologie.

Přátelům často věříme nebo vyhovujeme jen proto, že jsou to spojenci, takže se domníváme, že jednáme správně, i kdyby to bylo protiprávní. Jen v důsledku své pohodlnosti a presumpci viny.

Šmejdi » Telefonní seznam České republiky a Slovenska, s.r.o.

Pozor na podvodnou firmu, která se se nazývá Telefonní seznam České republiky a Slovenska, s.r.o.

Tito šmejdi stále zkouší své podvodné taktiky a zdá se, že jim to stále vynáší slušné zisky. Svým názvem se tváří, jako by šlo o nějakou velkou, nadnárodní, oficiální, univerzální společnost, nějaký oficiální seznam, ve kterým je každý automaticky registrován a tudíž povinen automaticky platit poplatky za uveřejnění svého kontaktu v něm, podobně, jako musí automaticky platit např. koncesionářské poplatky na veřejnoprávní média.

Společnost stále rozesílá své nabídky na uzavření smlouvy pro uveřejnění vašeho kontaktu v jejich virtuálním seznamu, podobně, jako to dělá jedna firma z Německa, která své nabídky rozesílá v angličtině nebo němčině také do ČR. Chyták je však v tom, že nabídka se tváří jako jakási pravidelná faktura za telefon. Anebo v případě podvodníků z Německa, jako jakýsi dotazník k upřesnění, doplnění nebo opravení nějakého vašeho podnikatelského nebo osobního údaje v nějakém evropském databázovém informačním středisku či někde jinde.

V obou případech jde však o tom, že to důležité a podstatné je napsáno malinkým písmem, jako něco, co není důležité a tak mnozí naletí, podepíší nebo zaplatí. Stalo se vám, že jste se svým podpisem nebo zaplacením něčeho k čemu nevědomky zavázali? Stává se to docela často. Nevěšte ale hlavu a dále nic neplaťte. Vzhledem k tomu, že jde o podvod, který je sice právně ošetřený, ale je v rozporu s dobrými mravy. I kdyby se stalo a podvodníci se rozhodli se s vámi soudit, máte velkou šanci, že spor vyhrajete. V drtivé většině případů ale k ničemu takovému nedochází, protože podvodníci jsou si až moc dobře vědomi toho, že jejich praktiky, i když jsou právně nenapadnutelné (a proto mohou vesele podvádět a nachytávat lidi), u soudu by stejně neuspěli. Jste to naopak vy, kdo byste se měli obrátit na soud.

Policie to řešit nebude – je totiž váš problém, že jste naletěli na právně akceptovatelný podvod. 

Rozesíláním takových dopisů a e-mailů si i v zemích Evropské unie vydělává bezpracně mnoho lidí. Je to totiž lepší, než makat někde na brigádě a lze si na tom založit i živnost. Naivních a důvěřivých lidí je stále hodně. A také lidé hloupých a těch, kdo dělají věci bez rozmyslu a automaticky.

Naštěstí podle nového zákoníku už uzavírání smluv jen po telefonu, když vám někdo zavolá s nějakou podvodnou nabídkou, která jako nabídka třeba ani nevypadá, nemá být tak jednoduché, nicméně i tady bychom si měli dát velký pozor. Nevím jak vy, ale já mám stále poštovní i e-mailovou schránku plnou nejrůznějších nabídek a denně mi volá několik neznámých lidí, kteří mi něco nabízejí, zvou mě na osobní schůzku nebo mi gratulují, že jsem někde něco vyhrál a že si to mám jít vyzvednout.

Zdá se, že zmíněná firma dobře prosperuje. Dříve se jmenovala zřejmě jen „Telefonní seznam“ a sídlila v jedné vesnici v barabizně na spadnutí, která vypadala jako chlév a kde zřejmě ani nikdo nebydlel – byla o tom reportáž v TV. Dnes sídlí v Brně na slušné adrese a v moderní budově… I když možná ani tam nikdo není. V každém případě tentokrát jsem od nich dostal „fakturu“ která vypadá už mnohem profesionálněji.

Viz dále: Lidové noviny

Sken podvodné nabídky, která se tváří jako faktura:

V roce 2015 jsem tu publikoval příspěvek i o jiném zajímavém podvodu virtuálních šmejdů, který se jmenuje Prověřená firma. Podívejte se také na něj. Tato firma vás zase prověří a vystaví vám velmi drahé a bezcenné potvrzení o tom, že vaše kontaktní údaje a IČ opravdu existují. Vynalézavost a kreativita lidí jak podvádět a přitom neporušit zákon, je velká.

Je zajímavé, že takto lze podnikat tak dlouhou dobu a ani dnes, kdy EU i naše vláda dbá o maximálně narovnané a korektní právní a podnikatelské prostředí, toho nikomu nevadí. A místo toho řeší věci, které žádné řešení nevyžadují. Přitom by například stačilo málo: vydat novelu zákona na ochranu spotřebitele nebo směrnici, která by jasně určila, že jde-li o obchodní nabídku, musí být slova „Obchodní nabídka“ na první straně smlouvy, písmem ve velikosti 300% a v červené barvě. Nebo něco podobného. Tito léta a dobře prosperující šmejdi by tak mohli rázem ukončit své podnikání.

Pozor také na podvodné internetové obchody – i když mají třeba známou doménu. Může jít také o šmejdy ukryté v zahraničí, kam na ně ruka zákona a spravedlnosti nedosáhne, takže na policii i mezinárodní soudy byste se obraceli zbytečně. Jejich majitelé jsou dokonale ukrytí a většinou ani neuvádí žádné údaje o sobě nebo jsou falešné. Zaplatíte, ale zboží nikdy neuvidíte. Skupují domény známých obchodů, které ukončily svoji činnost, aby v nich pokračovali, takže mnozí lidé věří, že stále nakupují u známého a seriozního e-shopu.

Nebo prodávají zázračné výrobky na hubnutí a jiné věci, kde mají digitální časomíru, která odečítá čas do konce mimořádné akce třeba za poloviční cenu. Je to ale jen trik – jakmile akce skončí, časomíra běží zase od začátku. Někdy je poznáte podle špatné češtiny. Nejlépe je nikdy nekupovat zboží při platbě předem v žádném zahraničním obchodě, pokud nemáte obchod skutečně ověřený, že sídlí v ČR nebo alespoň EU a jsou na něj dobré recenze. A ze všeho nejlépe je platit dobírkou nebo si zboží vyzvednout osobně – u nás vám to dnes umožní každý jen trochu seriozní obchod. Úložných míst, kam si můžete nechat objednávku poslat a kde si jí můžete vyzvednout a při převzetí zaplatit, existují dnes spousty.

Rohodující není jen bezkonkurenční cena, kterou obchod nabízí, ale také to, jestli zboží vůbec uvidíte. A když ho uvidíte, tak třeba to, jestli ho půjde případně reklamovat nebo vrátit… Velmi mnoho obchodů, a to i u nás, se reklamacemi vůbec nezabývá. Buď vůbec nereagují nebo vám řeknou, že jste podmínky porušili vy a že je to váš problém, že neumíte s výrobkem zacházet, apod. V lepším případě vám reklamaci uznají, ale odečtou si část ceny za jeho opotřebování, ani vám nezaplatí náklady na dopravu. Nakupovat na internetu je dnes velmi populární, pohodlné a především cenově výhodné, ale ne vždy skutečně výhodné.

Islamizace » Jaká je podstata islámu?

Nedávno běžel na křesťanské TV Noe zajímavý dokument o světě muslimů. Očekával jsem že bude islám chválit jako mírumilovné a tolerantní náboženství, jak to činí někteří křesťanští teologové, ale jaké bylo mé překvapení, kdy závěr byl poněkud jiný.

Svět i mentalita muslimů je velmi vzdálená naší a našemu chápání světa. My podle sebe často soudíme muslimy a očekáváme, že nám budou recipročně oplácet to, co my jim dáváme. Svět a chápání muslima je všem velmi odlišné. pro ně existují pouze dva nesmiřitelné světy – svět muslimské víry (zvl. pokud je ortodoxní) a svět všech ostatních, které pokládá za nevěřící, které je nutné a má povinnost obrátit na víru či jeho území a obyvatelstvo obrátit na víru a dodržování zákonu šaríja.

Je pravda, že mnoho muslimů se stydí za činy teroristů nebo s nimi navenek nesouhlasí s nimi, i když tiše je mohou podporovat. A je také pravda, že v muslimském světě je mnoho osvícených a umírněných filosofů a duchovních, kteří nesouhlasí s násilným prosazováním práva šaríja a obracení na víru. Nabádají ostatní k umírněnosti, pochopení a toleranci, drtivá většina obyčejných věřících je však vychována jinak, žádnou toleranci nechápe a neuznává.

Stát je pro ně totéž co Islám. Vývojový stupeň islámu by se snad dal vzdáleně do jisté míry srovnat s tím, čím si procházela naše společnost ve středověku, v době křižáckých válek. Či vůbec v době, kdy náboženství a stát byly v podstatě jedno a totéž a nebyl velký rozdíl mezi tím, zda chrámy patří státu nebo církvi (i když dnes je to předmětem sporů). Islám je jakoby stovky let za námi, zatímco my jsme dnes úplně jinde a vyznáváme zcela opačný extrém – bezbřehou tolerantnost a téměř právo každého na vše. A najednou jsme navzájem konfrontováni.

Často se říká, že islám je mírumilovné náboženství, ale pouze v podhoubí islámu je agresivní, netolerantní, nepřizpůsobivé jádro, které vychází z muslimského práva, respektive z jeho fundamentálního a fanatického výkladu, které každému muslimovi klade povinnost dobývat svět, trestat nevěřící a obracet ho na víru. Často je to ale spíše naše přání, jak chceme muslimy vidět. Je ale asi pravda, že fundamentálně založení muslimové budou vždy diktovat ostatním, protože se domnívají že na to mají nejen morální právo, ale že je to povinnost, kterou jim Bůh dal. Opravdu tomu věří a jsou o tom přesvědčeni. Je to radikální verze výkladu prorokova učení. Kdo ale ví, jak Mohamed svá slova o boji proti nevěřícím myslel. Muslimové se na tom dodnes neshodnou, takže tu máme různé verze téhož náboženství, ve kterém bojují jedna proti druhé.

Je Islám náboženství nebo ve skutečnosti ideologie? Většinou se shodneme na tom, že náboženství a ideologie jsou dvě věci, které je třeba důsledně odlišovat. Jiná otázka je, zda to vždy jde a často se už neshodneme na tom, zda podstatou islámu je skutečně náboženství a ne ideologie. Někteří, i křesťanští intelektuálové a zejména zastánci multikulturalismu a politické korektnosti, nám říkají že podstatou islámu není ideologie. Jiní, a i někteří křesťanští duchovní, vám řeknou, že podstatou islámu je ve skutečnosti ideologie. Tento názor je však ve veřejnoprávních médiích zamlčován, zatímco propagován je názor opačný.

„Teroristé, kteří chtějí ubližovat jiným se řídí skutečným islámem, který praktikoval Mohamed a jeho následovníci v raném stádiu Islámu.“

Vše asi závisí na tom, kdo byl ve skutečnosti onen pradávný Mohamed a byl to skutečně prorok? Anebo jen někdo komu ze zjevil nějaký zlý duch? Anebo duševně narušený člověk, který měl sny a vize? To asi těžko někdo zjistí. Je dokonce možné, že Islám původně skutečně ideologie byla a že je to podstata islámu – až později se z ní stalo náboženství, takže v některých částech světa má umírněnou, nekonfliktní a neagresivní podobu. Není to však podstata islámu, takže teroristé nejsou ti, kteří by od islámu odpadli, ale ve skutečnosti opravdu ti, kteří se navrací k jeho kořenům a původním hodnotám, neovlivněným křesťanstvím, demokracií, ani západní civilizací. Je to nejtemnější středověk, či spíše starověk.

Varování od egyptských (koptských) křesťanů pro Evropu:-

„kdysi sem také bývali pány v naší zemi – dnes bojujeme o holý život a právo žít ve vlastní zemi“

Konec světa a Korán

Poslouchal jsem zajímavý rozhovor s odborníkem na islám a Korán, kdy se mluvilo o příčinách růstu dnešního radikálního islámu. Korán totiž podává zvláštní výklad konce věku – muslimové mají sehrát hlavní roli. Korán popisuje, že většina muslimů odpadne od pravé tradiční víry, propadne zkaženosti západu a přizpůsobí se jeho způsobu života.  Vedle toho však mají povstat zbytky pravověrných muslimů, kteří povedou svatou válku proti západu a porazí ho – pak má začít nový věk a tito lidé se mají dostat do ráje.

Dnešní radikální muslimové, jejichž vliv v islámském světě neustále roste se totiž podle Koránu považují za pokračovatele pravé víry, zatímco ti umírnění muslimové, kteří se snaží o reformu svého náboženství, jsou pod stále větším tlakem těch radikálních a v některých zemích jsou již nuceni ustupovat (dnes dokonce pro „arabském jaru“ i v Egyptě). Důvodem toho, proč radikální muslimové jednají jako teroristé je to, že se pokládají právě za ty, kteří mají na konci světa svést s nevěřícími rozhodující bitvu. Na internetu se objevují videa s nahrávkami, jak muslimové chválí a oslavují úspěšné atentáty proti nevěřícím. Správci je však nestačí odstraňovat.

Výchova muslimů

Mezi umírněnými muslimy a radikály je však mnoho muslimů, kteří lavírují mezi oběma výklady Koránu a neví, jaký si vybrat. Zatímco moderní umírnění muslimové chápou slova proroka o svaté válce proti nevěřícím v historickém kontextu a domnívají se, že dnes už neplatí, radikální muslimové věří, že se vztahují i na dnešní dobu. Snaží se proto ostatní muslimy radikalizovat a změnit jejich „vlažnou“ víru na pravou – přivést je zpět na správnou cestu, jak to vidíme např. u tzv. Muslimského bratrstva v Egyptě.

Zvláště mezi těmi muslimy, kteří sice radikální muslimy přímo nepodporují, ale sympatizují s nimi může být mnoho snadno radikalizovatelných. A změna z radikálního muslima na islamistu může být snadná – od teorie rychle přikročí k akci. Zvláště pokud je nějak frustrovaný (a to je možná většina muslimů, protože nikdy nepoznali lásku matky či manželky – vzhledem k jejich „rodinnému“ způsobu života, zneužívání a diskriminaci žen).

Islám stále ve středověku

Mezi tradiční islám samozřejmě nepočítáme ty muslimy, kteří již přivykli západnímu způsobu života. Ti jsou tradičním křídlem islámu považování za ty, kteří jsou vlažní nebo ztratili svoji víru. Nejen v křesťanství jsou křesťané vlažní, liberální nebo ortodoxní – platí to i o islámu. I zde máme různé náboženské směry a názory a ani mezi křesťany tu nepanuje jednotný pohled. Také islám není nějaký jednotný konglomerát a muslimové se často bijí mezi sebou o tu správnou víru. Ačkoliv není rozpadlý na různé církve jako křesťanství – je to podobné. Zatímco ale křesťanství ve většině světa již dávno dospělo k mírumilovnosti (až jakoby se v dnešní ateistické západní společnosti zcela rozplizlo a vyschlo), islám se nachází ve středověku.

Pokud chceme muslimům skutečně rozumět, musíme pochopit mentalitu středověkého člověka. Pro něho je něco jako demokracie jen těžko pochopitelné a přijatelné. Mezi námi Evropany a jimi jsou ve skutečnosti stovky let vývoje.

Také nám trvalo stovky let, než jsme k demokracii dospěli a ani dnes není zdaleka dokonalá. My se naivně domníváme, že můžeme demokracii zařídit kdekoliv na světě, když odstraníme diktátora, ale to je jen naše naivní představa. Často právě jen pevná ruka může středověké lidi držet na uzdě. Jinak vznikne nespočet frakcí proti sobě navzájem bojujících lidí – chaos a rozpad. Tito lidé už neposlouchají žádnou autoritu nebo jen tu, která má na facebooku nejvíce příznivců. A to je případ i islámských fanatiků.

Islám – ať radikální nebo umírněný – je s demokracií a sekularismem neslučitelný. Je jasné, že budou asi všichni humanisté pobouřeni a označí mně za fašistu, když řeknu, že islám je náboženství zvrácených pedofilů, nejprimitivnější patriarchát, který z ženy činí pouhou služku, rodičku dětí, sexuální uspokojovatelku a z dětí budoucí frustrované, neuspokojené osobnosti, které nikdy nepoznali lásku, ani rodinný život. Za tím si ale stojím. Platí to částečně i pro ty umírněné – neagresivní a „civilizované“ muslimy, kteří se částečně přizpůsobily západnímu životu – pokud je tedy možné je za muslimy ještě považovat. Nelze ale samozřejmě nikoho vinit – ti lidé v tomto pravěkém prvobytně pospolném systému vyrostli.

U těch radikálních frustrovaných muslimů je pak logicky jedinou volbou absolutní poslušnost prorokovi, který káže svatou válkou proti nevěřícím, které pokládají za příčinu jejich neuspokojenosti, protože neuznávají chálifát a práva šaríja. Tito lidé bojují nejen proti nevěřícím, ale proti všem, kteří právo šaríja nedodržují podle jejich představ – tj. také proti svým souvěrcům, které pokládají za odpadlíky, pokud se přizpůsobili konzumnímu životu západu a jeho svobodomyslným hodnotám. Je třeba říct, že kritika muslimů, že západ zapomněl na své duchovní kořeny a že je dekadentní, je oprávněná. To však ale zase neopravňuje muslimy k agresi.

Náboženství, které je rozdělené a ve kterém sunité vraždí šíty a naopak, nemůže být nazýváno jako mírumilovné. Je to náboženství otroctví a nenávisti – je hloupé si něco nalhávat a zavírat před tím oči. Lžeme jen sami sobě. Říci, že islám je mírumilovné náboženství a že radikálové jsou jen hrstka frustrovaných lidí, kteří nemají s islámem nic společného – to je velmi zjednodušené a naivní. Myslím si, že je to spíše nevědomé bagatelizování či záměrné uklidňování veřejnosti.

Nejsme ve válce s pouhými darebáky – s hrtskou teroristů, ale s jiným pohledem na svět. Zdaleka ne všech muslimů, ale rozhodně velké části z nich. Zatímco v církvi když dochází k nějakému zneužívání, je snaha tento problém řešit, alespoň pod tlakem veřejnosti tak, že církev sama sebe očišťuje. Pokud se kněží skutečně zpronevěří svému poslání, jsou z církve exkomunikováni – vyloučeni. To ale v islámu nevidíme. Radikální muslimové mají až příliš silné postavení, než aby mohli být umlčeni umírněnými muslimskými autoritami. Žádná muslimská autorita jim nezakáže, aby v mešitách nekázali radikální myšlenku džihádu.

Islám nemá žádnou schopnost sebeočišťování se od těch, kteří páchají zlo – naopak jim umožňuje existenci (pokud je přímo nepodporuje). Jenže samotné umožňování existence takových lidí je důkazem proto, že Islám není mírumilovné náboženství – může být jen umírněné a klidné. Důvod je jednoduchý – islám je založen na otrocké poslušnosti Alláhovi, nikoli na lásce jako křesťanství, na přijetí svého osudu a karmy jako hinduismus nebo rozvoji vědomí jako buddhismus. Islám může mít umírněnou podobu, ale nikdy není mírumilovný tak, jak to chápeme my.  Umírněné muslimské autority vyjádří nesouhlas s radikály – ale to je vše. Jejich schopnost řídit islám a kontrolovat muslimské sekty je omezená. Nedělá to často ani stát, protože stát je v arabském světě totéž, co náboženství.

Islám je sám v sobě rozdělen na sunity a šíty, kteří bojují proti sobě navzájem od pradávna, přičemž jádrem spolu je otázka kdo byl prvním imámem pro smrti proroka. Zatímco v křesťanství se ve většině zemí světa již katolíci a protestanti dávno naučili vedle sebe žít v míru a dokonce zde sílí ekumenická hnutí, v islámu je tomu právě naopak. Mezi muslimy sílí napětí, přičemž se ozývají hlasy volající po celosvětovém džihádu a poražení odpadlíků od pravé víry a nevěřících. Nejsou to jen slovní přestřelky, ale skutečně krvavé boje. Jestli někdo říká, že toto je mírumilovné náboženství, tak buď lidem lže anebo nechce vidět pravdu takovou, jaká je.

fra
Ranní modlitba v muslimské čtvrti ve Fancii

Islám a my

Tradiční, pravověrné jádro islámu je pak skutečně radikální, jak naznačil ve svém kázání jen několik hodin před atentáty v Paříži i kněz prof. Piťha, když řekl, že „Islám je náboženství smrti.“ I když v Evropě si ale myslí o islámu mnozí intelektuálové myslí často pravý opak (např. u nás také kněz Tomáš Halík) – nedávno jsem poslouchal rozhovor s místním Egypťanem, který také potvrdil, že radikální islám se běžně káže v mešitách po celém Egyptě a nejen tam. Přibývá stále více duchovních, kteří přímo vyzývají k boji proti nevěřícím. Není to záležitost jen frustrovaných mladíků, ale skutečně i samotných imámů a duchovních, kteří radikální islám šíří v arabském světě, nebo alespoň jeho částech.

Lidové noviny zveřejnily v roce 2015 text profesora Tomáše Halíka, který obsahoval faktickou hrubou chybu a je jen otázkou, jestli jde o neznalost či záměr? Profesor Tomáš Halík totiž v textu vlastně hájí šíření islámu v Evropě.

Text pod názvem „ROZUM A VĚCNOST MÍSTO HYSTERIE A PANIKAŘENÍ – Pozor na paušální soudy o islámu“ je dostupný i na webu pana profesora Halíka a tvrdí v něm, že:

„Zavedou přistěhovalci pro Čechy právo šarí’a, jak jsme denně strašeni na internetu? Šarí’a je právo náboženské a platí jen pro muslimy – obdobně jako talmudická halacha platí jen pro Židy. Židé a křesťané ani v muslimských zemích nebyli nikdy šarí’ou vázáni, řídili se vlastním právem.“

Toto tvrzení pana profesora Halíka je velký omyl. Islámské právo, tedy hlavně jeho zákony týkající se společnosti, platí nejen pro muslimy, ale i nemuslimy. Nemuslimové, židé a křesťané, mají právní autonomií pouze v určitých omezených oblastech.

Lukáš Lhoťan pro Parlamentní listy


Pana Tomáše Halíka jsem vždy velmi uznával a respektoval jako velkého intelektuála s úžasným rozhledem velkou mentální kapacitu. Otázka je, zda není až tak velká, že ho vede k přezíravosti a naivismu – pokud jde o pohled na současnou situaci. Jestli se v tom všem už trochu neztrácí.

Nevěřím, že islám je mírumilovné náboženství a že islámský stát je jen hrstka fanatiků, se kterými většina muslimů nechce mít nic společného. Já bych řekl, že spíše chce, jen to nechtějí říci nahlas, nemají tu odvahu a tak raději hrají roli mrtvého brouka a tiše je podporují. Jinak by je celý muslimský svět už dávno tvrdě odsoudil a nasadil všechny síly k jejich likvidaci.

Spiritualita » Duchovní prostory

Každá duchovní bytost vyzařuje do prostoru nějakou duchovní energii, podobně jako magnetismus a elektřinu, každá bytost má auru s celým svým mentálním a duševním spektrem. Někdo nic nevnímá, někdo jí cítí, další dokonce vidí. Každý člověk ovlivňuje svým myšlením společnost, duchovní prostor a společnost zase jeho. Všechny tyto duchovní proudy se pak mísí a tvoří společný rys duchovní povahy a mentality každého prostoru a národa. Každý duch je před svým narozením podle své karmy a duchovní povahy přitahován k tomu místu na Zemi, se kterým je duchovně spřízněn nebo kde má nějaký úkol. Podobný duchovní proud přitahuje podobný a odpuzuje nekompatibilní. Tak vznikají sympatie a antipatie.

Tradičně sekulární a globalizovaná Evropa dnes trpí něčím, co bychom mohli nazvat prázdným duchovním prostorem, v důsledku čehož existuje snaha vyklizený duchovní prostor nějak ideologicky vyplnit. Je to snaha jak udělat svět (nebo minimálně Evropu) lepší, krásnější a tím i náš život naplnit novým smyslem. Jenže ne vždy se to daří a nejen to – ukazuje se to často jako kontraproduktivní a scestné. Ve skutečnosti jsou to totiž všechno náhražky, které svět udělat lepším nemohou. Jsou to totiž pouze technikálie a uměle vytvořené zákony, které jdou někdy i proti přirozenosti. Je to taková liberální technokracie, ke které se Evropa dopracovala.

Evropa je neklidná, ví, že jí něco chybí, ale neví, jak tuto duchovní prázdnotu vyplnit. Evropa jako taková ale ve skutečnosti žádný monolit není a každá země má k této ideologii trochu jiný vztah. Někde ji berou za svoji a je zde oblíbená, jinde naopak. Podle své mentality a historické zkušenosti. Největší rozdíly jsou proto mezi východem a západem, mezi severem a jihem.

Podobně neklidné je i Rusko, které sice netrpí ideologií, kterou nabízí Evropa, ale jinou. Zde je to jakási prapodivná ideologie směsi nacionalismu, náboženství a okultismu. I když prapodivná z našeho pohledu – může to být i náznakem toho, že se duchovně probouzí, zatímco Evropu to teprve čeká. Od dob, kdy tu vládla ideologie komunismu a ateismu je to pokrok.

Specifická situace je i ve Spojených státech, také tady je, podobně jako v Evropě, společnost rozdělená mezi liberály a konzervativce, zatímco v Evropě spíše mezi liberály a všechny ostatní, kdo jsou proti. Celkově je to země spíše protestantů, ale ne tak sekulární, jako je Evropa. Také tady se náboženství do jisté míry prolíná s politikou a každodenním životem, i když to není náboženství pravoslavné, jako v Rusku. Více, než k okultismu tu lidé tíhnou spíše k extrémním protestantským hnutím, které spojují víru, vědu a náboženství často velmi bizarním způsobem a někdy podobají se setkám.

V latinské Americe se lidé obracejí tradičně ke katolické víře a podobně jako v Polsku je to do určité míry folklór v tom smyslu, že náboženství a jejich každodenní život jsou silně propojené, ať už svojí víru prožívají jen povrchně nebo hluboce.

V křesťanských oblastech Afriky je pak víra velmi živá a silná. Je obdivuhodné, jak tamní lidé snášejí bídné podmínky a jsou vždy v pohodě, zatímco my bychom už na jejich místě dávno asi umírali nudou, strachy nebo hladem. Jejich víra, ať je jakákoliv nepochybně ovlivňuje i jejich postoj k životu.

Jistě je každá oblast světa ve svém duchovním vývoji specifická, zvláště ty nekřesťanské oblasti a bylo by určitě zajímavé se na to podívat podrobně. S tím ale souvisí hluboké poznání historie a mentality národů, jejich způsob vnímání světa, hodnot, jejich způsob cítění a myšlení. Mohou to být velké rozdíly, takže zatímco to, co je pro nás samozřejmé, jinde může být úplně jinak. Nemusí to být ani mimozemšťané, ale jen lidé v jiném konci světa. Nebo dokonce i naši sousedé, o kterým si myslíme, že je dobře známe, ale ve skutečnosti je neznáme.

Každá země, každá kultura tvoří jakýsi specifický duchovní prostor nabitý energií, více pozitivní nebo naopak negativní. Jezdíte-li do zahraničí, vnímáte to také? Ostatně nemusí to být jen společnost státu, ale i třeba docela malý kolektiv. Když přijdete do nějaké místnosti plnou lidí, poznáte jaká atmosféra tam vládne. Jsou to lidé, nositelé ducha, kteří tvoří duchovní energii prostoru. Cítíte se nepříjemně? Možná stačí jen změna prostředí – jiný kolektiv, příroda bez lidí nebo výlet do jiné země…

Spiritualita » Největší přikázání

Člověk, který nemá rád sám sebe, neměl možnost se to naučit a nikdo mu nevštípil, že musí mít rád sebe, ani mu nikdo neukázal jeho hodnotu, smysl jeho života a jeho cenu, má jen tyto možnosti, jak tuto frustrující a deprimující situaci řešit – pouze první tři jsou ale skutečným řešením:

a) Poznat sama sebe, poznat svoji hodnotu a začít se mít rád. Nevýhoda toho řešení je, že je to běh na dlouhou dobu a to, že sebepoznání vyžaduje odhodlání a námahu. Je to sice možná cesta, ale pro mnoho lidí neschůdná. Může nám pomoci náboženství oproštěné od ideologie, vlastní duchovní cesta, ale i partner, dobrý terapeut či dobrý kolektiv, pokud máte štěstí. Na této cestě však hrozí mnoho sebeklamů. Ego vám vždy nabídne představu, která se zdá jako reálná, ale jen to jen přelud. Musíte si dávat pozor, aby se na něj omylem neupnuli. Pokud jste upřímní, může vás Bůh zahrnout milostí a přivede vás takto k sobě. Jak je v Bibli psáno – „kdo hledá nalézá a kdo tluče, tomu bude otevřeno.“

b) Vzdát se sama sebe – tento způsob je asi nejtěžší, protože vyžaduje velké sebezapření. Je to ale nejkratší cesta k sebepoznání a vyžaduje zapojení se do pomoci druhým. V takovém případě si někteří lidé rychle uvědomí, že smyslem života je tu být pro druhé – ne se zabývat sám sebou. Tak rychle poznáte i svoji hodnotu, která je důležitá, i když nejde o davy lidí, kterým pomůžete. Pochybujete o své ceně, chybí vám sebedůvěra? Pak si uvědomte, že nejste sami a jsou tu lidé, kteří jsou na tom hůře, než vy a čekají na vaši podporu nebo pomoc. Pozor ale na to, že ego vás bude motivovat k tomu, abyste to dělali zištně, abyste pomohli sami sobě a abyste si dokazovali, že vy jste ten důležitější. Pak to nebude fungovat. Jde právě o  to vzdát se sama sebe a za důležitějšího pokládat toho druhého – jen tak můžete sebe najít. Počítejte s tím, že vaše ego se bude tvrdě bránit a nabízet vám jiné alternativy.

c) Odevzdání se Bohu – to je náboženské řešení, takže u nevěřících fungovat nebude. Podobá se negativnímu řešení skrze prostředníka s tím rozdílem, že svůj život odevzdáváte do Boží vůle, včetně svých hříchů, ale zároveň se nezbavujete odpovědnosti. U věřících lidí je to normální a přirozené řešení, které vlastně mohou praktikovat neustále a tak mohou být vnitřně svobodní. Zkoušky víry se vždy mohou objevit, ale ty vás budou jen posilovat, když vytrváte. Abyste neupadli do slepé uličky řešení skrze prostředníka, musíte současně zpytovat pravidelně své svědomí. Boha totiž často může naplnit jen vaše představa, kterou jste si o Bohu udělali, protože vám jí nabídlo vaše ego. V každém případě i pokud se to stane, zůstáváte v Boží milosti a Bůh vás vždy nakopne tak, že se zase vzpamatujete. Kopanec sice může bolet, ale ve skutečnosti je požehnáním. Neberte si to osobě – je to pro vaše dobro.

Další řešení vedou do slepé uličky:

b) Nechat si ubližovat, nechat se využívat a nechat se zneužívat nebo ubližovat přímo sám sobě. To je podstata masochismu, čili agrese obrácené dovnitř. Člověk, který se nemá rád a volí toto řešení to cítí jako zadostiučinění. Většinou si neuvědomuje, že by dělal něco špatného a když podstupuje sebepoškozování, cítí naopak úlevu. Někdy ty, kteří by mu ubližovali dokonce sám aktivně vyhledává nebo hledá způsoby, jak si ublížit sám. Extrémním řešením o kterém se mnozí mylně domnívají, že je konečné, je sebevražda.

c) Ubližovat jiným, zneužívat je, bezohledně využívat, manipulovat s nimi a vykořisťovat je. To je podstata sadismu, čili agrese obrácené ven – velice častý způsob řešení frustrujícího stavu. Člověk, který se nemá rád a volí tuto řešení, si také většinou neuvědomuje, že dělá něco špatného – bere to jako zadostiučinění, na které má právo. Někdy dokonce sám aktivně vyhledává ty, které by mohl nějakým způsobem poškozovat, šikanovat, apod. Extrémním řešením je vražda. Někdy však může jít o kombinaci vraždy a sebevraždy, jako v případě teroristického útoku.

d) Další možností, jak se s frustrující situací vyrovnat je učinit tak skrze prostředníka. Může to být nějaký politický vůdce, duchovní guru, najatý vrah či někdo, kdo nám pomůže provést asistovanou sebevraždu. Tomuto způsobu zbavení se břemene se říká zástupné řešení problému – odpovědnost za jeho vyřešení přeneseme na jiné. Takovým prostředníkem může být ideologie a představa falešného boha. Je to vzdání se odpovědnosti za svůj život, který věnujete prostředníkovi. Sekty jsou plné lidí, kteří volí tuto možnost. Politické, ideologické i náboženské.

e) Poslední, velmi obvyklé a časté řešení je vytvoření si náhražky, která nahradí vaší hodnotu a smysl vašeho života. Je to nějaká modla, idol – obvykle je to člověk, věc, zážitek, dosažení nějakého postavení nebo nashromáždění nějakého majetku. Jinými slovy – vybudujete si hrad na písku. Může to fungovat, někdy i velice dlouho, ale může se to i zhroutit. Tito lidé pak mohou trpět pocitem prázdnoty, vyhoření a nejsou šťastní, přestože se jim podařilo získat vše, čeho chtěli dosáhnout. Je to také častý způsob řešení.

Pozor – uvedená řešení se mohou kombinovat, většinou člověk nevolí řešení jen jedno. V případě pozitivního řešení je ideální kombinace všech tří uvedených. V nabízených řešeních používám slovo EGO, ale jestli si tam dosadíte místo toho ďábla – vyjde to v tomto případě nastejno.

Když tato řešení selžou, dochází k psychickému kolapsu a stavům obsese (posedlosti):

a) Duševní porucha – poškození emocionálního těla, ztráta schopnosti racionálně problém řešit, deformace vnímání, myšlení a cítění, porucha sebeidentifikace, halucinace, člověk je duševně oslaben a proto se může stát snadnou a vhodnou kořistí pro zlé duchy, kteří ho mohou ovládat – duševní porucha se tak často kombinuje s posedlostí.

c) Nervová porucha – poškození nervové soustavy a mozku, platí zřejmě totéž, co Spiritualitau duševní poruchy, ale primární problém je neurologický, nikoliv emocionální, sem řadíme např. obsedantně kompulzivní poruchu a různé neurotické stavy, včetně vtíravých myšlenek, které mohou přicházet i od přivtělených duší.

d) Porucha osobnosti – může to být i kombinace duševní i nervové poruchy, nicméně ani jedna není zjevná, postižení mohou být i velmi úspěšnými lidmi – říkáme jim psychopati. Není na nich na první pohled nic zvláštního, ale jejich osobnost vykazuje patologické rysy. Často jim chybí emoce. Nejde o kolaps osobnosti, ale spíše o vrozený stav, respektive stav, který se vyvinul již v době těhotenství nebo v raném dětství. Může se ale jednat i o zlé duchy z jiných světů, kteří se inkarnovaly na Zemi.

Pozor – neplést si halucinace a vtíravé myšlenky. Obojí může přicházet od zlých duchů, je v to však rozdíl. Halucinace jsou vizuální nebo akustické – vnímáme je tedy stejně, jako když něco opravdu vidíme nebo slyšíme. Naproti tomu vtíravé myšlenky neslyšíme, pouze se nám pletou do našich vlastním myšlenek a nejsme schopni je ovládat. Často nám říkají, že musíme něco udělat, aby se něco stalo a když to neuděláme, budeme mít problémy. Přitom jasně cítíme, že to nejsou naše myšlenky, ani náš nápad. Nebo nám nadávají.

Podívejme se na Ježíšova slova:

Když se farizeové doslechli, že umlčel saduceje, smluvili se
a jeden jejich zákoník se ho otázal, aby ho pokoušel:
„Mistře, které přikázání je v zákoně největší?“
On mu řekl: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘
To je největší a první přikázání.
Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘
Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“

(Mt 22.34-40)

Co znamenají?

Člověk byl stvořen k Božímu obrazu – člověk je součást Boha, Bůh ho stvořil proto, aby měl společnost a nebyl sám a aby skrze něho poznával sama sebe. Bůh je láska a podstatou lásky je sdílení. Nikoli sdílení něčeho, ale sama sebe. Desatero popisuje smysl života právě v těchto největších přikázáních – ta ostatní už jim dávají jen vnější formu. Bůh člověka miluje a totéž očekává od člověka, protože člověk je součástí něho samého. To je ale možné, jen když člověk pozná sebe, protože tak pozná Boha a když pozná Boha, pozná i sebe. To je jediná skutečná hodnota a smysl života.

Boží zákon nezní „buďte tolerantní a tolerujte se navzájem“. Mnoho lidí si myslí, že celý Zákon Desatera jsou jen nějaká omezující přikázání, která mají člověku vzít jeho svobodu. Opak je ale pravdou – mají svobodu dát. Největší z těchto přikázání říká, že člověk má rád toho, kdo jej stvořil, protože v takovém případě má rád i sám sebe. Druhé je mu podobné a může ho naplnit jen proto, že má rád sama sebe. Hodnota člověka není v tom, jaká je, ale v tom, že byl stvořen Bohem. Je tedy stále stejná – neměnná. Bez ohledu na skutky, vědomosti, postavení člověka ve společnosti.

Bohužel mnozí tuto hodnotu neznají, protože nevěří anebo si jí dostatečně neuvědomují, takže hledají náhradní řešení. Chtějí mít nebo být něco a pak se na tom stávají závislými. Znát svoji hodnotu ale znamená nechtít být nic a nechtít mít nic v tom, smyslu, že když o to přijdete, víte, že tím nedošlo ke ztrátě hodnoty vašeho života, ani jeho smyslu. Nejste závislí na tom, co máte nebo čím jste. Nejste otroky – jste svobodní. Smysl a hodnota života je relativní, tj. vždy se od něčeho odvozuje a pokud se neodvozuje od toho, co je věčné a neměnné, je tato hodnota velmi nestálá a má tendenci se fixovat na to, co je proměnlivé a dočasné. Totéž se týká otázky morálky a mravů. Také ty jsou relativní, pokud se neodvozují od Božího zákona. Jsou nanejvýše jen nějakou automaticky předávanou hodnotou kulturně a časově podmíněnou.

Velmi mnoho lidí se fixuje na tento svět a život. Často propadáme starostem o to, co bude zítra, co budeme jíst, co pít, zda se nám podaří to či ono, co nám kdo řekne, jak se na nás dívá, zda stihneme to či ono atd. Myslím, že kdybychom měli možnost jen na chvíli opustit tento svět a podívat se na onen svět, kde nikoho nic tlačit nemusí, kde je příroda neporušená, kde je mír, klid, kde nikdo nikam nespěchá a kde má každý všeho dostatek, pro mnoho lidí by to byla taková regenerace a vzpruha, že kdyby se pak vrátili zpět do tohoto světa, uvědomili by si teprve, jak malicherné věci řeší. A také to, že všechno je jinak, než si mysleli. To by však bylo „zakázané uvolnění“ a v tom je právě ta zkouška.

Hřích v dnešním světě jakoby neexistoval, ale není to proto, že už neexistuje hřích ani ďábel – jen se o tom nemluví. Že se o tom nemluví mezi nevěřícími je jasné, ale většinou se o tom nemluví vůbec. Moderní člověk touží utéct od všeho zlého, ignorovat to, nevidět. Platí to pro nevěřící, i věřící. Za hřích se často považuje pouze netolerance, i když sama netolerance ve skutečnosti žádný hřích není. Největším hříchem je pýcha, jenže ta jde ruku v ruce s tolerancí. Vyznávání tolerance je ve skutečnosti jen náhražkovitý způsob, jak se vyrovnat s neschopnosti přiznat své hříchy a přijmout odpuštění. Neschopnost podívat se pravdě do očí a snaha hřích ignorovat jako něco, co neexistuje.

Hřích je jednoduše porušení Božího zákona, nejen litery Desatera, ale i jeho ducha. Tolerance ani sebelepší ideologie nikdy nemůže nahradit Desatero. Tolerance pouze znamená, že něco berete na vědomí a respektujete to, nikoli to, že se s tím ztotožňujete nebo dokonce, že ubližováním jiným ignorujete, protože to není vaše věc. Hřích je to, když někdo ubližuje druhému, stejně jako to, když ubližuje sám sobě. Často je to jen obyčejná nevědomost. Ta sice hřích omlouvá, ale jeho následky nijak neruší. Jedním z největších hříchů je podle mého názoru pak ubližování těm, kteří se ještě nemohou nijak bránit a neznají svojí hodnotu, ani hodnotu jiných věcí a lidí. Tedy ubližování nejmenším. Nejen narozeným, ale i těm, kteří se ještě nenarodili a také mají právo na život. To je snad zločin srovnatelný jen s masovými popravami.

Události 2018 » Aféra agent Skripal

Musím říct, že mě docela překvapilo ani ne tak rázné prohlášení Britů, že za pokus o otravu Skripala může Ruská vláda, ale spíše okamžitá podpora západních velmocí. Samozřejmě, může to být maximálně pravděpodobné, ale jen tak bez důkazů, sotva vůbec vyšetřování začalo? Může se nám zdát značně nevěrohodné, že by za tím Ruská vláda nestála – budiž, ovšem reakce západu se mi také zdá jako nepřiměřená a nedůvěryhodná. Spíše mi to připadá buď jako iracionální reakce budící emoce nebo jako záminka a dopředu promyšlená politická válka. Bohužel ani tam ne ze strany Ruska, jako západu. Zatímco všichni západní politici, politologové a publicisté (alespoň u nás) šermují s tím, že Británie má jistě pravdu, i když důkazy nejsou, toxikologové říkají, že použitý jed sice může původně pocházet z Ruska, což je i pravděpodobné, ale protože návod na jeho výrobu je dnes běžně dostupný, může si každý, kdo se jen trochu vyzná v chemii, minimální množství takového jedu, které může člověka zabít, vyrobit sám.

Protože ale údajně Britové zjistili, že se jedná o jed novičok, který byl koncem 80. let vyvíjen v Rusku, může dnes nepochybně za tento útok Ruská vláda. Jenže ani to prý nelze určit, jen to, že se jedná o nějakou nervovou látku. Novičok mohou údajně určit pouze ti, kteří jej vymysleli. Dodnes je to tedy jed, který existuje a neexistuje, proto ani nemohl být zařazen mezi bojové látky. Žádné důkazy nebyly předloženy a vše jsou spekulace. Co dalšího tedy Britově vědí, pokud něco? V tom případě to prý může být tajné, aby to neohrozilo vyšetřování. Takže to nemusí být nic. Rusko argumentuje tím, že Britové odmítají spolupracovat na vyšetřování a odmítají předat důkazy. Jenže ty zřejmě předat nemohou, jestliže jsou tajné a nemusejí být tedy žádné. Tomuto případu byl na ČT24 věnován ve večerní „90“ celý pořad, pozván byl i toxikolog. Na otázku diváka, jak je možné, že Británie obviní Rusko bez důkazu a všichni se k ní přidají, publicista nebyl schopen odpovědět – pouze tolik, že „jde o sugestivní otázku“. Samozřejmě, jenže jakou jinou otázku bychom si mohli položit na sugestivní tvrzení britské premiérky?

Nakonec se pravděpodobně dovíme, že se vyšetřit nic nepodařilo a pokud ano, nebude to opět důvěryhodné, podobně jako s ovlivňováním amerických voleb. Odpověď na otázku, komu to mělo posloužit, se možná také nedovíme a budeme trávit čas jen nekonečným spekulováním a snahou najít odpověď na otázku kdo a proč? K obvinění nikdy nemůže vést pouhá pravděpodobnost. Normálně je to hloupé, ale v diplomacii neodpustitelné.

Myslím si, že by Britové udělali lépe, kdyby počkali, až vyšetřování pokročí a pak mohli přijít z důkazy. Byla by to pádnější odpověď, než vykřikování silných slov předem. Možná vědí, proč to dělají a mají už takové důkazy, jenže pokud se s nimi nikdo nemůže seznámit, působí to nevěrohodně. Podobně jako konspirační teorie, kterým sice věřit můžeme, ale také nemusíme. A v tomto případě se obávám, že jen to jen další výkřik do tmy v případu, který světlo nikdy neuvidí… Výkřik, kteří ničemu nepomůže. Něco v tom smyslu, že asi víme, jako to pravděpodobně bylo, ale nikdy se to nedovíme, jak to bylo doopravdy. Jenže pokud za to Ruská vláda může, mohou jí takové výkřiky do tmy jen vyhovovat. Jistě ráda přijde i se svými konspiračními teoriemi, ostatně to se již stalo v odpovědi na konspirační teorii Britské vlády.

A pokud za to nemůže? Tak jí paradoxně může vyhovovat i to. Získá tím na důležitosti a utvrdí se v tom, že její vymezovací politika vůči západu je správná. Rusku a Putinovi tak může být v podstatě jedno, jak to je nebo, co si na západě myslí. Možná bych dokonce řekl, že my na západě se situací v Rusku zabýváme víc, než Rusko nebo Čína situací u nás.

Krize hodnot » Pohled Maxe Kašparů

Postmorální doba

Nedávno mi jedna známá poslala odkazy na zajímavá videa s přednáškami a rozhovory s knězem prof. PaedDr. ThDr. MUDr. et MUDr. Jaroslavem Maxmiliánem Kašparů Ph.D., dr. h. c.

Na Youtube jich najdete více, než tato. Skvěle popisuje dnešní dobu a život. Možná to je důvodem, proč právě takové lidi si ČT raději moc často nezve – všimli jste si, že si zpravidla zve jako hosty filosofy a vědce, kteří propagují ateismus a ideu, že vědomí je pouze stroj, zatímco náboženství je pouze virus?

Docela mě zaujalo nedávné vysílání pořadu Hydepark civilizace, ve kterém byl hostem filosof Daniel Dennett, který právě propaguje myšlenku, že všichni jsme ve skutečnosti pouze stroje a že náboženství jen předstírá, že má nějaký kontakt s Bohem, jak řekl v samotném závěru rozhovoru. Základ morálky vidí naopak v rozumu, je potěšen, že se její stav stále zlepšuje a věří, že to bude pokračovat. Je neuvěřitelné, že tak starý člověk, které mu to tak myslí, dokáže na druhou stranu přemýšlet tak povrchně. Ale asi opravdu věří on sám tomu, že když my věřící něčemu věříme, tak to jen předstíráme. Na druhou stranu, já věřím, že on jako ateista, tomu opravdu věří. I tomu, že jsme jen stroje.

Maxmilián Kašparů to vidí zcela obráceně – to, že nejsme jen stroje, ale i to, že morálka není na vzestupu, ale naopak na úpadku. Popisuje moderní svět nejen jako postfaktický, ale i postmorální a postpravdivý. Žijeme v době, ve které se vše stalo relativním. Co je pravda a co lež? Co je dobro a co je vlastně zlo? Co je krása a co je ošklivost? Zatímco v dřívějších dobách to bylo jasné, nikdo o tom nepochyboval, dnes žijeme v době hodnotového chaosu – obecná pravda, obecný vkus, a obecná morálka se vytrácí a každý má tu svoji. Je tu totiž vzduchoprázdno – nic co by jí určovalo.

Z abnormolit se snadno dělají normality, z nepřirozených věcí věci přirozené a tomu všemu vládne celková povrchnost. Povrchnost, která je jako vrchní voda s mrtvými rybami, kteří plavou s proudem, zatímco to skutečně hodnotné je v hlubinách, kde žijí ti, kde není proud tak silný a proto mohou plout i proti němu.

Kašparů velmi pěkně hovoří o  tom, že jsme perfektně zdokonalili cestu a dopravu, ale ztratil se nám smysl a cíl – stali se z nás technicky velmi vyspělí, ale bludní Holanďané. A protože nemáme žádnou víru, cíl ani ideály, filosofii znovu nahrazujeme ideologií. Ideologií rovnosti a korektnosti. Znovu se vracíme do dob, kdy budovali nový a lepší svět ideologičtí pionýři. Na to máme nejrůznější tink-tanky, ale jak kdosi řekl – žádné opravdové tanky. Věříme, že ideologie, paragrafy, technika, monitoring a peníze mohou nahradit morálku.

Život nežijeme, ale jen sdílíme, vztahy nebudujeme, ale konzumujeme, věci neopravujeme, ale vyhazujeme, příčiny neřešíme, ale místo toho sofistikovaně  potlačujeme následky… S celebrit děláme osobnosti, takže osobnost je dnes kde kdo, ale ty skutečné mizí. Selský rozum nahrazujeme nejen množstvím směrnic, ale i nejrůznějších poraden, protože lidé už přestávají rozumět základním věcem i sami sobě. A hlavně – zlo si přestávají uvědomovat, nerozumí mu a ještě ho pokládají za dobro nebo se chlubí tím, za co by se měli stydět. Stejně tak, jako přestávají nerozumět pravdě a vnímat krásu.

Zkrátka žijeme v době povrchní a postmorální… Právně a technicky máme vše vymakané do detailu, ale uvnitř je to prázdné a duté. Čím více zákonů, paragrafů, databází, kamer a monitorů, tím je to prázdnější, chaotičtější, chladnější, odcizenější. Tím více se my lidé, původně lidé, skutečně těmi stroji stáváme. Vše se orientuje na zisk, rychlost a na efekt. Jedině na úspěch. Náš životní styl, naše kultura i naše hodnoty, o kterých často mluvíme, jako o skvělých a příkladných pro celý svět, ale sami o nich vůbec nemáme jasno. Ve své pýše a ignoranci si stavíme novou Babylónskou věž, která se stejně jednou zřítí a my budeme opět na počátku nového vývoje.

Kašparů připomíná, že v minulých dobách existovalo mnoho zla, ale bylo vždy jasné, kdo je zlý a kdo je dobrý, co je zlé a co je dobré. Problémem dnešní doby – a tím největším zlem – je právě ta relativizace. Navzdory tomu, že se nám podařilo odstranit největší kořeny zla, zlo se nám pomalu vrací ze druhé strany tím, že jeho relativizací se snížila citlivost pro jeho chápání, čímž naše jednání dále hrubne a naše vědomí ztrácí schopnost rozlišovat, rozumět a chápat. Tak jsme odsouzeni k tomu, že historie se v nějaké nové podobně zopakuje znovu.

Na morální díry dáváme technické záplaty

Z abnormality se dělá normalita

Vrátili jsme se do mentality, která je podobná jako za socialismu

Budoucnost patří lidem, kteří nebudou rozumět sami sobě

Dostáváme se na vrchol Babylónské věže

Události 2018 » Kampaň proti Dukovi

Kampaň proti pražskému arcibiskupovi a českému primasovi Dominiku Dukovi navazuje na nejhorší udavačskou tradici českých dějin. V reakci na dopis křesťanských aktivistů, kteří vyzývají papeže Františka, aby Dukovi neprodlužoval mandát, to v tiskové zprávě uvedl Institut Václava Klause. 

Více – prohlášení redakce serveru Týden

a dále:

Novinky – Křesťané Dukovi vyčítají sbližování „trůnu a oltáře“ i nezájem o církev
Novinky – Kampaň proti Dukovi navazuje na naši nejhorší udavačskou tradici
Neviditelný pes – ODS podpořila Dominika Duku
iDnes – Zeman se obrátí na papeže s žádostí, aby prodloužil mandát Dukovi
Parlamentní listy – Akce proti Dukovi? Víme více. Toto vám jiná média neukázala

Stěžují si i na to, že Duka má menší zájem o církev samotnou a že „nedávno také upřel pastorační péči komunitě LGBTQ katolíků v pražské diecézi“. „Netoužíme jen po personální výměně a uspíšení jmenování nového pražského arcibiskupa po Dukově rezignaci, ale po revoluci lásky a něžnosti, která by z církevní hierarchické struktury znovu vytvořila živoucí a láskyplné společenství bratří a sester, pospolitost, která je vždy ochotna pomoci těm nejslabším, zraněným, lidem na okraji i celému stvoření,“ vysvětlují autoři z řad křesťanských laiků.

Jinými slovy: chceme církev pro všechny, ne církev, kde se nám nedostává dostatek něžností. Tak si říkám, kdo jim ubližuje a kdo jim vlastně brání? Nebo kdo je vyhání? Církev jsme my všichni, kteří se hlásíme ke Kristu. Nikdo nikoho neodstrkuje a myslím, že ani lidi z komunity LGBTQ. To ale neznamená, že bychom měli začít schvalovat jejich jednání jako správné. Nikdo jim nebrání pomáhat jiným, ale pomáhat nelze za cizí peníze ani s majetkem, který mi nepatří. Pomáhat mohu jen ze svého – místo demonstrací mohou začít a jít nám všem příkladem.

Co dodat? Snad jen to, že se za takové aktivity musí stydět nejen křesťané, ale všichni normální lidé. Jsou to průkopníci nové reformované církve, ďáblovy církve Nového světového řádu. Ten bude zaveden v době, když dnešní hodnoty už dávno nebudou platit. Tito průkopníci jsou miláčkové elit, globalistů, neoliberálů – všech, kteří touží po nových hodnotách a po zrušení všech hranic ve jménu nové totalitní globální říše. Jsou ti zloději, kteří volají na ostatní, aby chytili zloděje. Je příznačné, že si vybrali právě dnešní Popeleční středu, tedy den, kdy by si měl popel v první řadě každý sypat sám na sebe.


Aktualizováno 16.2.:

Novinky – Zemanova přímluva za Duku svědčí podle historika o propojení moci
Parlamentní listy – Dominik Duka ví, co znamená za tradiční hodnoty sedět na Borech

Tak by mne zajímalo, co je na propojení moci zvláštního – nebo snad špatného? Když ti, kteří mají moc a mají stejné ideje či ideály, je samozřejmé, že jsou propojeni. Jako všichni, kdo spolu sympatizují. Anebo by se snad neměli stýkat? Díky Bohu za to, i když těm, kteří mají jiné ideály, se to líbit určitě nemusí. Ostatně doby, kdy církevní a světská moc byly propojeny nepatřily vždy k nejhorším, spíše právě naopak. V dobách, když naše země nebyla sekulárním státem, to vlastně bylo normální. Naopak v poslední době, kdy tato moc propojená nebyla a naopak stála proti sobě, byla komunistická totalita. Toto propojení ale nevidím jako nijak pevné. Jádrem je v něm dnes spíše jen důraz na vlastenectví a tradiční hodnoty, které právě levicově zaměření neoliberálové pokládají za nacionalismus a tyto hodnoty za přežitek. Na druhou stranu církev by se do politiky podle mého názoru míchat neměla, pokud jde však o setkávání, kde se neřeší politika, pak proti tomu nelze nic namítat. Nejsem si ale jist, jestli podpora Duky ze strany některých politiků nebude službou spíše medvědí.

Každopádně bude zajímavé sledovat, jak se papež František, který toho o nás a o České republice ví asi pramálo, zachová. Je známo, že právě František je značně levicově a liberálně orientovaný a má stejně blízko k idejím komunismu jako křesťanství. Ostatně právě na to se ti, kteří volají po Dukově odvolání, spoléhají. Pokud by jim náhodou papež vyhověl, mohl by to být teoreticky signál budoucího rozkolu církve a „komunistických čistek“, kdy budou ti, kteří zůstávají věrni Kristu postupně odvoláváni. Ovšem to bude ve velkém až v době nástupu antipapeže, kdy se má nový komunismus stát ideologií Nového světového řádu a nové církve, kdy budou globální moc a církev skutečně mocensky propojeny.

Zatímco František církev pomalu připravuje na změnu hodnot z tradičních na nové, antipapež si jednou v budoucnu žádné servítky brát nebude. Církevní věrouka i dogmata se zcela změní, bude zaveden nový katechizmus i nové symboly. Mše se změní na happeningy aktivistů, chrámy už budou však nesvěceny a žádný Boží duch tu stejně nebude. Mnozí věřící budou v té době rozčarování, zmateni nebo budou smutnit nad tím, co se stalo. Podobně jako po ukřižování Ježíše, kdy vůbec nepochopili, že Ježíš nepřišel zavést pořádek. Jak řekl prvním učedníkům, kterým se zjevil: Mesiáš neměl přijít proto, aby obnovil království Izraele, ale aby dal všem lidem možnost vstoupit do království Božího. Stejně tak je to i s církví, kterou tehdy založil. Ani církev tady není proto, aby přinesla na Zemi ráj – to se nikdy nestane.

Nová církev bude jen podvod – iluze ráje.  Ona je tu z úplně stejného důvodu, pro který přišel i Ježíš. Měla být pouze jeho pokračováním, až On tu nebude. Je to v podstatě jeden z mostů, který převede lidstvo do Nového věku, bez ohledu na to, že bude jako organizace uchvácena ďáblem – ostatně to také nebude nic až tak nového, známe rozkol církve a reformaci už z historie. Protože však církev není jen organizace, ale duchovní společenství, bylo prorokováno, že ani brány pekelné ji nepřemohou, což se nakonec také stane.

Kdy, to je jiná otázka – třeba nás se to ještě nakonec vůbec týkat nebude. Ale jak je psáno: „bděte, neboť nevíte dne, ani hodiny“. Události, kterých jsme svědky jak na světové tak domácí scéně by nás však měly varovat a nezůstat bez povšimnutí. Každý kdo nad těmito věcmi jen mávne rukou může být nakonec překvapen.

25.2.2018 – nové odkazy:

Parlamentní listy – Halík účtuje s Dukou
Parlamentní listy – Otče profesore Tomáši, mohl byste si nejprve opatřit fakta? Drtivá odpověď Halíkovi na jeho text o Dukovi

 

Jídlo » Školní jídelny

Co říkáte tomu, že každý den u nás školní jídelny vyhodí třetinu jídel? To je prý asi 238 tun každý den, což znamená šest kilometrů dlouhou kolonu plně naložených velkých nákladních aut každý rok (1 600 aut)? A přitom to vše platí rodiče dětí.

Nejvíce se prý vyhazují ta zdravá jídla ze zeleniny, ryb a luštěnin, která jídelny podle předpisu musí vařit. Jsou sice zdravá, ale dětem nechutnají. K čemu je ale potom povinné vaření zdravých jídel, když se stejně vyhodí? Nebo platí, že to, co je zdravé, není dobré? Většinou je to asi pravda, ale je to hodně i o zvyku. Pokud jsou děti zvyklí z domova na jinou stranu a v restauraci si dávají nejraději řízky s hranolky, pak jim brokolice určitě chutnat nebude. Proč někomu něco chutná a jinému ne a je to vše jen o zvyku? To asi ale také ne, ale popravdě řečeno, žádný výzkum, který by nad to odpověděl, jsem nikdy neviděl. Možná je to i proto, že každé tělo má jiné potřeby, ne vždy jen mlsný jazyk.

U nás také máme jídla nadbytek, proto si ho můžeme dovolit nekonzumovat, když nám nechutná. Kéž by tedy ta kolona aut z vyhozeným jídlem mohla dojet někam do Afriky, kde umírají hladem. Bohužel, tam určitě nedojde a možná nenakrmí ani prasata – kdo ví, kde to končí. Je ale jen dobře, že ve školách zrušili automaty na cukrovinky, bagety a kávu, takže rodiče se ani nemuseli namáhat dělat dětem svačinu, jako to bylo za mých žákovských let. Dnes mají prý děti navíc v některých jídelnách menu jako v restauraci – mohou si vybrat se tří jídel. I o tom jsme si mohli za našich časů nechat jen zdát, takže už tehdy se hodně vyhazovalo. Respektive jsme na oběd vůbec nešli a jídelna byla prázdná. Zvláště když byla ta hnusná koprovka s hovězím masem – to bylo opravdu na zvracení. Ale vyhazovat ryby a luštěniny? To je opravdu hřích. Naopak taková jídla jako je svíčková, krutí nebo rajská dnešní děti prý mají rády a nevyhazují se.

Mediální válka » Hra na objektivitu a nezávislost

Hra na nezávislost a objektivitu

Sledovali jste dnes na ČT24 Politické spektrum? Tak se podívejte. Diskutovalo se o tom, co jsou vlastně veřejnoprávní média a komu mají sloužit. Padl zde názor, že význam slova veřejnoprávní je prázdný, protože si pod tím každý představuje něco jiného. Znamená to totiž něco, co je veřejnou službou, ne však zdarma, ale placenou. Tedy stejně, jako  je služba soukromá, avšak na rozdíl od ní povinně placenou všemi, ať už jí chtějí  nebo nechtějí využívat.

Často se mezi slovem veřejnoprávní dělá rovnítko se slovy jako nezávislý, demokratický, objektivní… Ve skutečnosti je to ale jen naše představa, že něco takového vůbec může existovat. A tak jsme často svědky kritiky, oprávněné či neoprávněné, že je televize neobjektivní. Máme tu radu ČT, která má hlídat nezávislost veřejnoprávních médií, určovat co se má vysílat a co ne, hlídat objektivitu a pravdu. Jenže i tato rada je volena politiky, kteří jsou právě u moci. Objektivita a nezávislost je tedy předem vyloučena.

Mimochodem, často jsme svědky kritiky, že i tištěná média prezentují pouze názor jejich majitele nebo politické strany, ale že by měla být objektivní, nezaujatá… Není to však také nesmysl? A proč by měla? Proč by měl být majitel deníku kritizován za to, že svobodně šíří to, co chce a že není objektivní? Máme u nás jakýsi ideál objektivity, ke kterému všichni vzhlížíme a který si zároveň každý touží privatizovat pro sebe, aby pak své myšlenky a názory prezentoval jako veřejnoprávní, nezávislé, objektivní… A stejně postupují i redaktoři ČT nebo ČRo, nejen prezentací svých názorů, ale i výběrem vhodných hostů, kterým chtějí – nebo naopak nechtějí dát prostor.

V zemích, kde v objektivitu moc nevěří mají buď státní média, o kterých všichni vědí, že hlásají státní ideologii a nikomu to nepřijde nenormální nebo naopak všechna soukromá nebo zde veřejnoprávní média mají jen zcela marginální funkci (např. USA). V Evropě je naopak často zvykem provozovat média veřejné služby (např. BBC).

Nejsem proti veřejnoprávním médiím, věřím, že své místo mají a u nás je i hodně lidí, kteří je stále sledují. Je ale pravda, že není důvod k tomu, aby veřejnoprávní bylo pokládáno za nezávislý, objektivní a demokratický. Takové rovnítko mi připadá jako nesmyslné a dokud bude platit, do té doby se budou vést vášnivé diskuse o objektivitě našich médií. Myslím, že je to zcela zbytečné. Veřejnoprávní média prostě nemohou být zcela nezávislá a objektivní. Jsou vlastně skrze politiky volenou radu také státní, pouze se to neříká a jen si hrajeme na nezávislost. Lepší by bylo, kdybychom tyto věci vůbec neřešili tak, aby každý věděl, které médium komu patří a koho názory hlásá, místo hry na nezávislost. Abychom pojmenovávali věci pravými jmény.

Byl bych tedy jednoznačně pro zrušení koncesionářských poplatků, tak, aby si tato média platili opravdu jen ti, kteří je chtějí sledovat – ne všichni. To opravdu demokratické není. To by veřejnoprávní média postavilo na stejnou startovací čáru, jakou mají ostatní  a bylo by to fér. Jiná věc je, jak to technicky provést? Buď by tedy musela vysílat zdarma (nejen ČT24) a znovu třeba zavést reklamy nebo být asi dostupná jen na internetu a na satelitu jako předplatitelský kanál.

ČT pokládám za kvalitní médium, ale není důvod proto, aby mělo nějaké nadstandardní výhody oproti jiným, protože pak se chová jako neziskovka, která pomáhá jiným i z peněz těch, kteří o to vlastně nestojí. Každý by měl mít na výběr co chce platit, co chce sledovat a koho chce podporovat. To by bylo skutečně demokratické. Buď se chovat jako charitativní organizace nebo jako normální podnikatelský subjekt. Ne jako ta dotovaná neziskovka.

Navíc, pokud jde o objektivitu médií obecně, máme tu ještě Radu pro rozhlasové a televizní vysílání volenou Českou národní radou, takže nějakého ohrožení demokracie bych se neobával. I když možná ani ta by nebyla třeba. Klidně by si každý mohl vysílat, co chce – šíření názorů a idejí byl měl zakazovat až soud, jinak by to mělo být svobodné. Pokud žijeme ve svobodné společnosti, jsem toho názoru, že není třeba nějakého zvláštního dozoru. Pokud bychom měli stejná pravidla pro všechny, veřejnoprávní i soukromá média, určitě bychom tolik nenapomáhali budování nějakého matrixu. A je nepochybné, že i EU by přišla o svoji hlásnou troubu, čehož se pochopitelně mnozí bojí. Proto vnímají jako ohrožení demokracie vlastně to, co je samo o sobě demokratické. Je to takový paradox našeho porevolučního vývoje.

Jestliže tedy např. my pochybujeme o tom, že EU je zárukou naší demokracie, pak jsme jimi vnímání jako nepřátelé demokracie. Nebo dokonce fašisté? Nevím. Možná jak pro koho. Podobná diskuze je i kolem veřejnoprávních médií, když někdo pochybuje o jejich významu, je mu hned předhazováno, že ohrožuje demokracii nebo že nic o demokracií neví… Podle mého názoru je to ale zbytečně přepjatá diskuse. Nakonec jako vidíme v USA, kde jsou veřejnoprávní média zcela na okraji zájmu, jejich minimální vliv demokracii neohrožuje. To jsou spíše jiné věci. Je nesmysl jejich důležitost přeceňovat tak, jak se to dělá u nás. Ale asi to máme v povaze a rádi si vytváříme a vzhlížíme k nějakému pevnému bodu, i když zrovna tento ve skutečnosti vůbec pevný není.

Koncesionářské poplatky – socialistický moloch

Česká televize a rozhlas se často chlubí profesionalitou a kvalitou svých pořadů – no jo, jenže to je z velké částí právě proto, že je placena všemi. Může si tak dovolit i to, že neotravuje každou chvíli diváky na každém ze svých kanálů reklamou. Tato kvalita není zdarma. Soukromé TV se musí spoléhat především na reklamu – nemají žádné takové masivní celostátní dotace, aparát a široký štáb. Veřejnoprávní TV není zasazená do konkurenčního prostředí a taková „veřejná služba“ je problém, protože se jako veřejná může jen prezentovat. Tj. ostatní služby jsou proti ní znevýhodněné.

OK, nejsem proti veřejné službě, ale pak ať je celá opravdu zdarma jako veřejná nebo ať je komerční a ať si jí platí ti, kteří ji chtějí využívat. Velmi rád si ji budu platit dál, ale dobrovolně, když budu chtít, ne povinně, i když jí ani nezapnu… Je nesmysl mít službu veřejnou, která se chová jakoby byla státní a ještě si za to nechávala od každého platit jen za to, že vlastní televizní nebo rozhlasový přijímač, jako by byla jediným médiem, které si lze naladit. To už hodně dávno neplatí. Je skoro neuvěřitelné, že tenhle přežitek vlastně vydržel až dodnes a nikdo proti tomu výrazně neprotestoval.

Podle mého názoru i sama ČT ví, že placení koncesionářských poplatků je nesmysl a tak jsou tyto povinné poplatky spíše dobrovolné, protože žádný inspektor nemůže vstupovat do obydlí lidí. Přesto si ČT i ČRo tyto poplatky pečlivě hlídají, protože jsou hlavním zdrojem jejich příjmů a mají také oporu v zákoně. Ten je mazaný v tom, že jako majitel přijímače je automaticky evidován každý, kdo odebírá elektřinu, takže veřejnoprávní média úzce spolupracují s distributory elektrické energie (!) Podle zákona č.348/2005 Sb. o rozhlasových a televizních poplatcích musí totiž poplatek platit fyzická osoba, která je odběratelem elektřiny připojeným k distribuční soustavě. Směšné, ne? Často máme legraci z toho, jak nesmyslné zákony mají někdy v zahraničí, ale zdá se, že i u nás máme pěkné koniny.

Opravdu bych ale rád věděl zda případy neplatičů skončily až u soudu a bylo by zajímavé vidět, jak by soudy rozhodovaly, když by se někdo hájil tím, že má přijímač proto, aby mohl sledovat jiné programy, než ČT. Je totiž nepochybné, že právo je na straně občana a že zmíněný zákon o povinnosti platit koncesionářské poplatky je jen hloupý, nesmyslný a nedemokratický přežitek. Je to v podstatě daň ze sledování televize. Jakékoliv televize. Nebo i za použití televizního přijímače ke sledování DVD. Podobný nesmysl jako daň z dýchání vzduchu. I když soudy by asi automaticky rozhodly podle zákona, protože jinak nemohou. I když je to nesmysl. Ostatně podobně jako placení autorských odměn za prázdné nosiče jen proto, že na nich mohou být teoreticky nahrána i autorsky chráněná díla, což se týká i mobilů, apod.

Soudy mohou být sice nestranné a nezávislé, ale co je to platné, když se musejí řídit nesmyslnými zákony, které schválili politici? Pokud žádný přijímač nevlastníte, nestačí se odhlásit. Musíte sami ještě také dokázat, že ho nevlastníte, jinak zaplatíte pokutu. Jak to opravdu nevím – asi si musíte sehnat nějaké svědky s jejich úředně ověřenými podpisy. K vám se nikdo z ČT podívat nepřijde a je to váš problém, že nemáte přijímač. Inu televize je nezbytná součást matrixu, který jsme si vytvořili, ale proč by veřejnoprávní měla mít privilegium? Když by se koncesionářské poplatky musely zachovat, tak by peníze z nich mohli být rozděleny mezi všechny TV a rádia. To už by bylo férovější.

Také opravdu netuším, co je to ta veřejná služba. Je buď služba zdarma nebo je komerční. Veřejná (veřejnoprávní) služba povinně placená všemi bez ohledu zda jí využívají je snad něco, co patří jen do socialismu – jinak si jí neumím představit. Vždyť ani tak velká veřejnoprávní služba jako je birtská BBC není financována z nějakých nesmyslných povinných poplatků všech, ale tamní vládou – respektive ministerstvem zahraničí. V USA je financována také ze státního rozpočtu a z velké části z dobrovolných příspěvků – jde o veřejnoprávní TV PBS (Public Broadcasting System) a rozhlas NPR (National Public Radio).

Kdyby Česká veřejnoprávní média přestala být privilegována, hned bychom viděli, jak by obstála v konkurenci. Šanci by i tak měla více, než velkou. Archiv mají přebohatý, zkušenosti obrovské a jen by se zbavila nálepky protežovaného premianta a manipulátora veřejného mínění. To jim stejně nesluší a dobrý dojem to rozhodně nedělá. Zvláště, pokud je ta kritika oprávněná – jakože někdy je.

Náboženství » O Ježíšovi

Jak vyhlížel Ježíš? Je to samozřejmě trochu divné, protože a) už to nikdy nezjistíme a b) není to jedno? Není, druhá otázka je důležitá a zajímavá, říká ve svém článku Joan Taylor, profesorka na londýnské King’s College a mimo jiné autorka knihy Jak Ježíš vypadal?

Více – Respekt


Na otázku jak vypadal Ježíš se údajně vyjádřili i mimozemšťané (tuším Plejáďané). Ježíš podle nich vůbec nevypadal tak, jak si naše kultura představuje. Byl prý snědé pleti, bez vousů, měl krátké, husté, černé, kudrnaté vlasy a byl menší, ale urostlé, mužné postavy. Nevypadal nijak výjimečně, zvláštně, ani vznešeně. Povahy byl prý ale skutečně charizmatické, veselé, přátelské, pracovité. Byl přirozenou autoritou a uměl si lidi snadno získat na svoji stranu.

Ačkoliv státní moc a její přívrženci říkali, že pobuřuje lid, nepobuřoval lid, ale je, protože se báli o svoji moc. Respektive tomu, že by jim lid přestal věřit, takže by mohlo dojít k povstání a revoluci. I když Ježíš neříkal nic špatného a nikdy nemluvil proti státní moci a nikdy se nikomu nepodařilo ho chytit za slovo nebo ho usvědčit, přívrženci státní moci si nakonec stejně prosadili, aby byl vydán. Jedinou jeho „chybou“ bylo, že říkal to, co někteří nechtěli slyšet. A protože tito lidé neměli čisté svědomí, hned si to vztáhli na sebe, i když je nijak přímo neobviňoval. Protože však žili v zajetí moci, lži a manipulací, odhalovala jeho slova jejich pravou tvář, což jim nebylo příjemné.

Na druhou stranu mnozí židé kteří ho následovali opravdu věřili, že by mohl být jejich novým králem a mohl jim pomoci státní moc strhnout. Nenásledovali ho ani tak proto, že by věřili jeho kázání o nebeském království, ale proto, že věřili, že obnoví jejich království. To se ale nestalo, proto se mu po jeho smrti jeho odpůrci posmívali a nechali mu na kříž přibýt ceduli s nápisem INRI (latinská zkratka – Iesus Nazarenus Rex Iudaeorum – čili Ježíš Nazaretský král židovský). Po jeho smrti tak mnozí naříkali proto, že se jejich naděje rozplynuly – vůbec nepochopili smysl Ježíšových kázání. Teprve až potom, co se jim ukázal po své smrti konečně uvěřili.

Proč existuje na světě tak velká, iracionální nenávist vůči židům, co židé komu udělali? Je tu už tisíce let od doby, kdy byl židovský národ vybrán a veden k tomu, aby v něm mohl přijít na svět Ježíš. To, že židé budou jako pronásledovaní psanci a bude jim vždy odpíráno mít vlastní zemi, bylo dávno předpovězeno. Každý správný zloduch nenávidí v první řadě židy, i když nemá žádný důvod. Židé se totiž provinili tím, že jejich národ vybral Bůh, což temné síly nikdy nerozdýchaly. A proto jsou dodnes terčem nenávisti po celém světě.

A jak je to s turýnským plátnem, od něhož se někdy Ježíšova podoba odvozuje? Nevíme, pokud je pravé, je možné, že v něm byl zabalen někdo jiný a dokonce i to, že také vstal z mrtvých. Je klidně možné, že těch, kdo vstali z mrtvých je více, jen se o tom nikdo nikdy nedověděl, protože se po své smrti už nikdy nikdy nikomu neukázali – prostě zmizeli. Ostatně stejným způsobem mají být na konci věku postupně vzkříšeni všichni, ať budou aktuálně po smrti, nebo živí – prostě převibrují a zmizí z tohoto světa (respektive jejich ostatky). Jejich tělo bude proměněno. Tím padne opona mezi světem mrtvých a živých a oba světy se spojí v jeden.

Budoucnost » A cestování časem

„Noah“ tvrdí, že přišel z budoucnosti z roku 2030 a přinesl celou řadu šokujících předpovědí, podle kterých nás čekají divoké časy plné nových technologií a překvapivých objevů. Kvůli svým tvrzením podstoupil v televizní show test detektorem lži, který měl potvrdit, že si nevymýšlí.

Více zde

Co tomu říkáte? Já jsem k tomu značně skeptický a v cestování čase moc nevěřím. Tedy ne k takovému, ve kterém by bylo možné zpětně měnit minulost, abychom změnili současnost. Každá taková, i sebemenší akce, by mohla způsobit řetězec událostí*), které by mohly vytvořit budoucnost, jakou si vůbec nemůžeme ani představit. A nejen to, znamenalo by to, že všechna naše dosavadní rozhodnutí, celý náš život, byla jen fikce, takže nejenže by ve skutečnosti neexistoval tento svět, ale ani my. Do jisté míry je to skutečně tak, ale ne zase až tak. I kdyby to teoreticky možné bylo, což nelze vyloučit, nevěřím, že je to přípustné. Na druhou stranu, u Boha je možné všechno, včetně cestování časem, je to ale zároveň On, kdo stanovuje pravidla. Kdyby totiž umožnil takové cestování časem, nikdy by nic nemohlo vzniknout, protože by se to zase ihned rozpadlo. Takže cestování časem ano, ale ne tak, aby nám tu někdo chodil z budoucnosti a ovlivňoval nás. Návštěvy jsou možné, ale my nemůžeme mít s těmito návštěvníky z budoucnosti kontakt.

Pokud jde o naši budoucnost, zaujala mě jiná vize jednoho jasnovidce, ta se ale v datech liší – lidé se podle ní dostanou na Mars až později, lék na rakovinu nebo AIDS se prý ale nikdy nenajde. Pokud jde o náraz asteroidu, s tím jsem se setkal ve vícero předpovědích a je zajímavé, že vždy to bylo kolem roku 2050, někteří uvádí dokonce ještě po několika letech další náraz.

2021 vznik Spojených států Evropských v rámci EU (jádro unie)
2022 zvolen poslední papež
2024 komerční lety do vesmíru
2028 nová auta již nesmí mít spalovací motory
2035 první rychlovlak v ČR
2035 lidé na Měsíci – základna
2037 zrušení papírových peněz – všechny platby bezhotovostní
2039 lidé na Marsu
2040 zvolen antipapež
2041 dokončena rekonstrukce katedrály Notre-Dame
2046 náraz asteroidu do Země
2047 mimozemšťané představeni veřejnosti
2048 povinné čipování lidí
2067 atomová světová válka

Z historie ale víme, že žádný jasnovidec nikdy předem budoucnost s přesnými daty, nepředpověděl. Jasnovidec prostě není Bůh a vidí jen to, co je mu dovoleno. Tedy (většinou, pokud není prorok) jen aktuálně nejpravděpodobnější verzi budoucnosti. To znamená, že pak vždy dojde k nějakému posunu a pokud ne, k posunu v čase ano a ten může být i velký. Pokud jde o proroky, tak ani ty nikdy neuvedli žádná data, ohledně konce věku. A datum neznal ani Ježíš. Viděl, co se stane a jak to bude vypadat a také jaké události tomu budou předcházet a jak to poznáme, ale datum určit nemohl.

Co to znamená? Můžeme sledovat průvodní události a vývoj světa, ale data je třeba vždy brát s rezervou. Nejen pokud jde o předpovědi do budoucna, ale i o věštění v minulosti – zvláště té hodně vzdálené, kdy čas plynul jinak, než dnes. Čas se totiž stále zrychluje, navíc kalendář a počítání času se v historii také měnilo. Čas je velmi relativní veličina, neboť jde pouze o rozměr hmoty. I když nám naše hodiny a přístroje budou ukazovat, že plyne stále stejně rychle, nemusí to tak být. Časoprostor je velmi plastický a ohebný, nakonec zná to už i dnešní věda. Není to neměnná konstanta, ale vše je v pohybu. Tj. data věštby, která platí pro rok 2018, nemusí platit pro rok 2019, atd. Neustále může docházet k časovým posunům oběma směry. Zkrátka, budoucnost je pohyblivá a neustále se vytváří již dnes. Osud je jen jakýsi hrubá osa nejdůležitějších bodů vývoje, kdy nastanou a jak je ovšem do značné míry závislé na lidské vůli.

Když se jasnovidec dívá do budoucnosti, vidí de facto jen nesouvislé obrazy bez časového kontextu, posloupnosti, navíc promíchané s těmi verzemi budoucnosti, ke kterým nikdy nedojde. To neznamená, že by budoucnost neviděl nebo jí vidět nemohl – je to dáno tím, z jakého časového úseku, tedy odkud se na ní dívá. I když se tedy dívá na stejnou věc, pokaždé může vypadat trochu jinak. A přece je to stále ona, takže nikdy nevíme, jaká skutečně bude, dokud se do jejího časového pásma nedostaneme. Aby jasnovidec mohl vidět přesně tu budoucnost k jaké dojde, musel by znát přesně ten směr, jakým se má dívat, což možné není, protože časový bod, ze kterého se na ní dívá, není pevný. Znát ji tedy může pouze ten, kdo časoprostor sám vyprojektoval a vytvořil, nikoliv ten, kdo je v nějaké míře sám jeho součástí. Jinými slovy, každý může znát budoucnost, pokud mu je to dáno. Nemůže ji ale nikdo vyvěštit.

Těžko tedy říct, zda například Nostradamus byl věštec nebo prorok. V každém případě ani on nikdy žádná data neuvedl. A jediná data, která najdeme v Bibli jsou z historie o stvoření světa, na základě někteří vyvozují stáří naší civilizace. Opět je těžko říci, do jaké míry můžeme brát data vážně, do jaké míry jsou to nějaká symbolická čísla a do jaké míry skutečný věk prvních lidí. Je klidně možné, že tehdy byl jiný běh času a dokonce i to, že vše se odehrálo v jiné dimenzi. Otázek je stále více, než odpovědí.


*) Časový paradox by patrně způsobil zhroucení časoprostoru – proto je nemožné, aby návštěvníci z budoucnosti vstoupili do kontaktu s naší realitou. Kdyby to bylo možné, mohli by se setkat i sami se sebou. Návštěvníci z budoucnosti tak mohou být pouze pozorovateli, tj. mohou být mezi námi, ale my  je nemůžeme vidět. Časový paradox by mohla způsobit i nepatrná akce – nejen jakékoliv vyřčené slovo, pohyb, ale i pouhé ukázání se.

Demokracie » Svoboda a demokracie

Co když se demokraticky shodneme, že demokracii vlastně nechceme a chceme raději silného vůdce? Pokud jde o demokratickou shodu, pak nelze namítat, že je to nedemokratické. V demokracii se mohou lidé demokraticky rozhodnout, že demokracii nechtějí. Je to paradox demokracie, protože je to zároveň svoboda. Abychom se tomu vyhnuli, musíme demokracii uzákonit a svobodu omezit, aby o tomto lidé rozhodnout prostě nikdy nemohli. Podobně jako to, že referendu nesmějí lidé hlasovat o vystoupení z NATO nebo EU, i když o vstupu hlasovat mohli. Jenže zásadní otázka pak je, zda je takový zákon demokratický a zda pak demokracie nepopírá samu sebe?

Velmi často řešíme demokracii a krizi demokracie, ale prakticky vůbec otázku morálky a krizi morálky. To často vytváří klam, jakoby demokracie byla nějakým vrcholem vývoje nebo nějakým zásadním stavebním kamenem. To je ale velký omyl, protože:

Demokracie je způsob vlády, který má zabránit tomu, aby se někdo zmocnil celé vlády. Je to obranný systém založený na obavě, že kdo by získal veškerou moc, tak by jí zneužil a i kdyby ne, zavedl by nás do pekla. 

Vzhledem k tomu, že žijeme ve světě, kde moc skýtá výhody, většinou k tomu také došlo. Známe ovšem i vladaře osvícené  a moudré, kteří, přestože jako feudálové měli téměř neomezenou moc, nechovali se nedemokraticky a o jimi zavedeném režimu bychom nemohli přímo říci, že byl nedemokratický. Často slyšíme, že ti, kdo by rádi uchopili moc šíří strach – to je pravda, jenže i demokraté činí totéž. Všichni tak v podstatě šíří strach z toho, že ten, kdo se chopí moci, tak jí zneužije. Vše je to založeno na manipulaci strachem, protože chybí morálka.

Kdyby morálka existovala, nejenže bychom demokracii vůbec neřešili, ale klidně bychom si možná mohli zvolit i nedemokratický režim. To je ale hudba budoucnosti a v tomto světě takový stav nikdy nenastane – je to utopie.  Bude to snad až na Nové Zemi, až tento svět zanikne. Spolu s ní zanikne i otázka způsobu vlády, jak autoritářské režimy, tak demokracie a její politický boj. Jedinou kvalifikací bude znalost, zkušenost, moudrost, duchovní zralost. Navíc nebude existovat nic, co by skýtalo moc a z toho plynoucí zisk. Nikdo nikoho nebude ovládat, nikdo nebude s nikým manipulovat.

Všimneme si, že ani Ježíš se vůbec otázkou demokracie ve svém kázání nikdy nezabývá. Nikdy nezmiňuje způsob, jakým by si měli lidé vládnout – pokládá to za nepodstatné. Je to pro něj věc pozemská, nikoli to, co je skutečně důležité u Boha. Zásadní pro něj nejsou způsoby – ani zákony lidí. Naopak Boží zákon, jeho dodržování – tedy morálka a vztah k Bohu jako milované a milující bytosti je to, co je zásadní. Proto mohl říct Farizeům, kteří se ho snažili chytat za slovíčka:

„Mistře, víme, že jsi pravdomluvný a že učíš cestě k Bohu podle pravdy. Nedbáš lidských ohledů, nehledíš totiž na to, čím kdo je. Pověz nám tedy: Co myslíš, je dovoleno platit daň císaři, nebo ne?“ Ježíš prohlédl jejich zlý úmysl a odpověděl:

„Co mě pokoušíte, pokrytci? Ukažte mi peníz, kterým se platí daň!“ Podali mu denár. Zeptal se jich: „Čí je to obraz a nápis?“ Odpověděli: „Císařův.“ Tu jim řekl: „Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“

Mohl by říci, bojujte proti vládci, vzepřete se totalitě, bojujte za svobodu. On ale naopak k žádnému boji nevyzývá. Vyzývá naopak k tomu, aby se lidé nestarali o svoji vládu, ale sami o sebe a svoji morálku. Věděl totiž, že když zavládne morálka, zmizí automaticky i nesvoboda. Ježíš neřeší následek, ale ukazuje na kořen problému. Nenechal se nachytat.

Nekritizuje vnější nesvobodu člověka, ale jeho vlastní – vnitřní nesvobodu.

Demokracie je také založena na předpokladu, že více lidí, kteří se podílejí na vládě má větší míru moudrosti, než jedinec se svými rádci. Většinou ano, ale ani to nemusí platit vždy. Známe mnohé početné demokratické vlády, které nic dobrého neudělali, narozdíl od osvíceným autoritativních vládců. Není všechno tak jednoznačné a demokracie rozhodně není vrcholem vývoje. Je to jen nejlepší možný známý způsob vlády, který je realizovatelný v tomto světě. Tím však není zároveň řečeno, že je vždy nejlepší.

Ježíš nejenže se o politiku nezajímá, ale naopak, když předstoupil před státní moc, řekl, že On sám je král, ale jeho království není z tohoto světa.

„Moje království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán Židům; mé království však není odtud.“ Pilát mu řekl: „Jsi tedy přece král?“ Ježíš odpověděl: „Ty sám říkáš, že jsem král“.

Skutečně žádný boj za vlastní právu, za svobodu, jak bychom normálně očekávali. Naopak sebejistota, že moje pravda nepotřebuje žádnou obhajobu.

Nabízí se tedy otázka, měli bychom vůbec bojovat za svobodu, za svá práva, měli bychom každému nastavit svoji tvář? Já tomu rozumím tak, že bychom bojovat měli, ale ne tím způsobem, že se budeme uchylovat k manipulacím, podpásovkám, apod. Bojovat ano, ale ne tak, že boj bude podněcovat další boj. Zkrátka, že bychom neměli být závislí a lpět na tom, co jsme vybojovali. Pokud jsme totiž vnitřně již svobodní a máme důvěru v Boha, nemáme to zapotřebí. Boj ano, ale férový, přátelský nebo, jak se dnes říká, korektní. Na boji o moc se však podílet nemůžeme, takový boj by se nás vlastně ani neměl týkat.

Často se mluví o tom, jak důležitá je politická angažovanost, bez které nemůže existovat občanská společnost. Problém je však v tom, že právě v politice existuje nejvíce boje, který je neférový – ne nadarmo se říká, že politika je špína jen pro silné žaludky. A platí to nejen v totalitních režimech, ale i pro ty demokratické. A určitě to věděl i Ježíš a podobné to bylo i v jeho době. Boj o moc je stále stejný, mění se jen kulisy a způsoby.

Spiritualita » Co je dobro?

Dnešní moderní duchovní směry jsou plné omylů a nepochopení, které z jednoduchých věcí, dělají složité a někdy i nesmyslné filosofie. Často se říká, že dobro a zlo jsou dva aspekty téže jednoty, a proto jsou na sobě existenčně závislé. Ve skutečnosti je ale zlo závislé na dobru, protože je jeho nedostatkem – může existovat jen z jeho milosti. Dobro je zcela nezávislé a zlo ke své existenci nepotřebuje. Polarita dobra a zla je jen fikce, představa našeho vědomí, kterou si zhmotňujeme. Jediná skutečnost je dobro.

Nejsme ve světě polarit, to je pouze naše představa, která vzniká na základě toho, že nejsme schopni vnímat plnost Boha. Z představy polarity vychází i všichni ti, kteří uctívají Satana a temné síly. Věří totiž, že Satan je stejně mocný jako Bůh. Neuvědomují si, že i Satan je pouze stvořená bytost a že může existovat pouze díky milosti a lásce Boha.

Když se vydával na cestu, přiběhl k němu nějaký člověk a poklekl před ním a ptal se ho: „Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“
Ježíš mu řekl: „Proč mi říkáš dobrý? Nikdo není dobrý, jedině Bůh.

Mk 10,17-18

Říká se, že nevědomost hřích nečiní. Je to podobné, jako když dítě spáchá trestný čin, ale protože není odpovědné, není trestáno. To však ani v jednom případě neznamená, že tím, že nedošlo ke skutkové podstatě hříchu (nebo chcete-li k trestnému činu), že by nedošlo k ničemu. Následky se v žádném případě neruší. Stejné je to se každým zlem. Člověk je jen prázdná nádoba, nádoba, která může být naplněna dobrem nebo zlem, ale sama o sobě není dobrá, ani špatná.

Když je člověk naplněn božím duchem, koná jen dobré skutky a myslí jen na dobro. Není to ten člověk, který to koná, ale Bůh – člověk, se stává je jeho nástrojem, tím, že Bohu umožnil, aby jej jak nástroj používal. Jedním takovým dokonalým nástrojem byl právě Ježíš, a protože byl dokonalým nástrojem, mohl Bůh skrze něho učinit jakýkoli zázrak. Člověk se v něm však nestal Bohem, ale protože byl jen nástrojem, Bůh se v něm stal člověkem. Člověk se nikdy Bohem stát nemůže – taková evoluce neexistuje. Je to jen klam, který vyvolává ego.

A jak funguje zlo? Velmi podobně – tak jako se člověk může otevírat Bohu a dobru, může se otevírat také zlu a stát se nástrojem ďábla. Hlavní rozdíl mezi Bohem a ďáblem je v tom, že Bůh je absolutní hodnotou, tj. člověk v něm může najít absolutní svobodu. Naproti ďábel je pouze stvořenou bytostí, neboť absolutní hodnota vůči Bohu, tedy absolutní zlo – neexistuje. Zlo je v podstatě nedostatek dobra. To mimo jiné znamená i to, že ve zlu člověk může najít svobodu jen zdánlivou, protože v konečném výsledku jde o manipulaci – řetězec zla, ve kterém jeden manipuluje a zneužívá druhého. To je princip zla. Záminky mohou být různé a maskovat se jako dobro, ale vždy je to klam.

Co znamená, když člověk podlehne zlu a manipulaci? Zpočátku nic moc, může to být jen nevinné flirtování, takové koření života. Čím delší dobu trvá a čím častěji, mění se postupně v to, čemu říkáme otupělost, zabedněnost, kocovina, apod. Ale i to ještě není nic vážného. Proč? Protože tito lidé si stále ještě mohou uvědomovat, že dělají něco, co není OK a když chtějí, mohou svůj způsob myšlení a své skutky změnit. Svědomí se v nich stále ozývá. Co se však stane, kdy tito lidé tomu nevěnují pozornost nebo se své svědomí záměrně snaží přehlušovat a různými způsoby přebíjet? Kdy zatvrzele zůstávají v tom, čeho by měli zanechat? Pak nastupuje vážný stav, který se vyznačuje tím, že tito lidé se dostávají do moci zla natolik, že již nejsou schopni mu vzdorovat – stávají se nástrojem ďábla, který je využívá podle jejich orientace, podle toho co špatného umí a co špatného je zajímá. Je to stav, který bychom mohli označit jako částečná obsese.

Projevuje se tak, že navenek tito lidé již do značné míry nejsou schopni kontrolovat a ovládat své jednání. Může se jich sice ujmout světská spravedlnost a prohlásit, že jsou za své činy odpovědní a proto jsou potrestáni, pokud se dopustili činu, který světská spravedlnost označuje jako trestný, ale ve skutečnosti jediná jejich odpovědnost je v tom, že se dostali do stavu, kdy se nejsou schopni ovládat. Světská spravedlnost ale často nastupuje až tam, kde je nějaké zlé jednání až příliš viditelné. Božská spravedlnost naproti funguje již od počátku – vždy, i když funguje zpravidla mnohem pomaleji.

Nemusí to tak být ale vždy, často lidé, kteří jsou částečně posedlí, mohou fungovat ve společnosti normálně a mnohdy se na nich ani nemusíme něčeho zvláštního nebo nenormálního na první pohled všimnout. Někdy až po delší době můžeme vidět, že si důsledky svého jednání vůbec neuvědomují, že si vůbec nepřipouští, že by dělali něco špatného. Lhaní je pro ně naprosto normální věcí, takže nejsou schopni rozeznávat lež od pravdy. Pravda je pro ně prostě to, co se jim právě hodí. Soukromí často nepotřebují, protože si neuvědomují, že by dělali něco špatného, co je třeba skrývat. Naopak se svými zlými skutky ještě někdy chlubí a jsou na ně i pyšní. Jsou to průměrní lidé moderní doby.

Jiné je to v dalším stádiu, které nazývám pokročilou obsesí. Je to stav, který je často kombinován s duševními poruchami. Mnohdy to bývá proto, že lidé, kteří jsou posedlí zlými duchy, mají současně s tím i duševní problémy, protože jejich psychika je značně narušená a rozložená. Zatímco v Ježových dobách to byl problém posedlosti a vymýtání těchto duchů, současná medicína se zabývá právě jen tou druhou stránkou problému – tedy psychickými poruchami, kterou jsou mnohdy právě až důsledkem.

Nejtěžším stádiem, ve kterém je člověk ovládán zlým duchem – cizími duchovními entitami je stav, kdy nejenže své tělo nemůže vůbec ovládat, ale ani v něm není. Je ve stavu bezvědomí, zatímco cizí duchové tělo postiženého používají zcela jako svůj vlastní nástroj.

Už se vám stalo, že vám někdo udělal něco velmi dobrého, co vám opravdu pomohlo? Pak poděkujte Bohu. Onen člověk byl jen jeho nástrojem. A mohl to být klidně i anděl, i když na sebe vzal podobu člověka.  Nebo se vám už stalo, že vám někdo něco udělal, něco vám řekl, jakoby náhodou? Něco co nemohl vědět? Nebo vás někdo potkal jako by náhodou a pomohl vám v něčem? Nic není náhoda. Lidé jsou skutečně jen nástroje. Nástroje Boha i ďábla. Když máte něco dočinění s někým, kdo je opravdu dobrý člověk nebo naopak zlý, pak pamatujme na to, že to není ten člověk, který koná jeho skutky. Člověk je skutečně jen nádoba a má jedinou moc – otevřít své víko (nebo chcete-li srdce) pro dobro nebo zlo.

Říká se – čistému vše čisté. Co to znamená? To, že zla není třeba se obávat, jako čert kříže. Zlo jen tak někoho nedostane a strašení peklem je nesmyslné. Proto, aby se člověk stal ovládaným nebo posedlým je třeba se pro zlo opravdu rozhodnout, ignorovat dobro a svědomí. S tím, že každý člověk je nedokonalý, že občas zhřeší, ve skutečnosti Bůh předem počítá, i když na druhou stranu nikoho nemůže ochránit před tím, jestliže někdo Boží milosrdenství vytrvale zneužívá a současně na něj spoléhá. Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům – Bohu a duchu zla.

Často nejvíce ohroženými zlem jsou ti, kteří se již do osidel zla narodili a kteří vlastně ani nikdy neměli možnost poznat dobro, nikdo jim nevštípil žádné mravní zásady. Na to existuje jediné vysvětlení a to, že je to jejich karma. Na druhou stranu nás to v každém případě nezbavuje spoluodpovědnosti také za tyto lidi, protože i tito lidé mohou být zachráněni, respektive můžeme přispět k tomu, aby se sami vyhrabali z temné díry na světlo. To je problém celé společnosti. Tím větší, čím větší je moc a rozšíření zla.

V každé době bylo samozřejmě jiné, protože každá doba a kultura měla jiné nástrahy. Někdo říká, že svět je na úpadku a že zlo je dnes více rozšířené, než dříve. Já nevím a hlavně jak by se to dalo změřit? Je hodně věcí, ve kterých došlo k pokroku a naopak. Může to být také optický klam, protože zlo je dnes množná mnohem rovnoměrněji rozšířené, ale zároveň není tak nápadné, což je asi i o to zrádnější. Vlastně nevíme, proti čemu nebo komu se bránit, protože to lehce zlé je už normální, na druhou stranu ale dnes už čarodějnice neupalujeme. Máme daleko sofistikovanější způsoby, jako zlo prodávat jako dobro.

Zpytujete své svědomí? To je dobré, minimálně jednou za čas si udělat malou osobní inventuru a popřemýšlet, co by bylo třeba v našem životě změnit, kde jsme se odklonili od svého směru, co jsme udělali špatně, apod. Myslím, že je to vlastně naprostý základ, pokud má svědomí nějak fungovat a nežijeme jen jako konzumující živočichové. Ještě důležitější, než přemýšlet nad svými selháními je ale přemýšlet o tom, co dobrého jsme mohli udělat, ale neudělali, protože když se zaměříme na dobro, klesnou automaticky i ztráty, kdežto, když počítáte jen ztráty, ale konto nenavyšujete, zbankrotujete. Problém zla tak má jediné řešení a tím je dobro. Boj se zlem totiž nikam nevede. Možná ho na čas zastavíte, ale to je vše.

Každý den bychom se měli ptát sami sebe, zda to, co děláme je správné a zde se ubíráme správným směrem. Když to přestaneme dělat a přestaneme se ptát, ustrneme. Začneme žít mechanicky podle toho, jak jsme si zvykli a zvyk se stane naší železnou košilí. Staneme se otroky zvyku a také toho, co chce naše okolí, bez ohledu, zda je to správné. Vnitřně umíráme, neobrozujeme se. Kráčíme slepě svoji cestou, nedíváme se napravo ani nalevo. Jedeme slepě, umíněně a tvrdohlavě po svých vyježděných kolejích a nezastavíme se, abychom se zamysleli. Jenže pak se může stát, že přijde nějaká nemoc, nehoda, úraz nebo jiná situace, která nás k tomu přinutí násilím. A i to je vlastně pro naše dobro, protože nebýt toho, skončili bychom nadobro tam, kde bychom nikdy chtít nechtěli a co nikdy nebylo naším cílem.

Zdraví » Správná diagnóza

Právě jsem dostal email s tímto připojeným textem. Co si o tom myslíte? Je jasné, že není všechno tak, jak to vidí medicína, ale na druhou stranu, i léčitelé se často mýlí, i když nepodvádějí.


Takže vám uvedu několik příkladů: „Kuří oka“ nejsou od malých bot, mívají je totiž i lidé s kvalitní obuví nebo chodící v sandálech či bosky. Jsou od problémů s močovými cestami. Rýmy jsou zaviněné stejným problémem, tedy močovými cestami, není to proto, že se nenosí šála. Křečové žíly nejsou „žilním“ problémem. To jenom na žílách v určitých místech se demonstrují problémy jiných orgánů, nejčastěji jater, ledvin a močového měchýře. Křečových žil se nezbavíte odoperováním, a když, pak jen krátkodobě. Vrátí se. Je třeba léčit jiné orgány, viz výše. Malé mozkové příhody a „mrtvičky“ nejsou chorobou mozku. Je to problém křehkých žil a mozek to jen „odnáší“. Infarkty myokardu nejsou chorobou srdce, ale žil. Jen-že chudák srdce. Praskání žil a tvorba modřin není z přebytku cholesterolu. Je to naopak z jeho nedostatku, a spravíte to mimo jiné právě konzumací vajec, pokud na ně máte chuť, nebo kůží z pečené drůbeže, i když to zní jako opak toho, co nám tvrdí bílá medicína.

Lupénka a jiné dermatózy nejsou nemocí kůže. To se pouze na kůži projevuje přiotrávení člověka a špatná funkce čistících orgánů. Musí se léčit zvnitřku a mazání mastiček na kůži je jen doplněk, který má důležitost snad jen jako pochybné kosmetikum. Však to také pomáhá jak u vany vrátka. Krevní tlak vysoký nebo nízký není způsoben jen srdcem a žilami. Tlak je ovlivněn také játry (horní) a ledvinami (dolní). Srdce a žíly změnou tlaku ale trpí, jak jinak. Záněty mandlí nevyléčíte tím, že je vytrhnete. Je třeba normalizovat funkci jater a slinivky břišní, tím se normalizuje kyselost či zásaditost sliznic a streptokok, či stafylokok nebude mít vhodné prostředí pro svou existenci a sám se z mandlí ztratí. Současně je třeba povzbudit funkci ledvin. Po antibiotikách sice méně odolný streptokok chcípne, ale ten odolnější přece jen v nějakém počtu přežije, a pokud jste současně neléčili prostředí, pak se znovu vykultivuje do plného počtu. Jenže už vzdoruje antibiotikům. Pokud mu pak ty mandle přece jen uštípnete, pak se prostě přestěhuje na kterékoliv jiné místo v těle. A máte další problém. Ale nikdy není na závadu omezit, nebo ještě lépe zastavit přísun sacharidů, kterými se ten streptokok nebo zlatý stafylokok a podobní prevíti vyživují.

Otoky kotníků nejsou od námahy nohou. Jsou od ledvin, močových cest, srdce a žil. Vliv srdce se více projevuje v létě, vliv ledvin převažuje v zimě, ale vždy je třeba léčit oba orgány, aby splaskly nohy. Lámavé a štěpivé nehty nejsou jen z nedostatku minerálů. Signalizují poruchu ledvin. Ledviny jsou zodpovědné i za stav vlasů. Bohužel oprava štěpících se nehtů trvá dlouho, také půl roku. Takže už se mi stalo, že nedočkavá pacientka mi přišla říct: „Přes čtyři měsíce jste do mě lil ty své hnusné čaje, a nic se nezlepšilo. Pak jsem se na vás vykašlala a ono se to za měsíc spravilo samo, nic neumíte!“ Bolestí v kyčlích se nezbavíte totální endoprotézou kyčelního kloubu. Zbavíte se jí léčením jater, žlučníku a žlučovodů a rozpuštěním žlučníkového bláta, písku a kaménků. Velmi důležitá záležitost je i stav močových cest a měchýře, zrovna ten se velmi podepisuje na stavu kyčlí, podobně jako žlučník. Léčení žlučníku neznamená jej uříznout! Pokud již k té endo-protéze došlo, nezlobte se na chirurga. Ten jen zachraňuje, co zpackal jeho kolega internista

Ulceróza, jinak vředová choroba, velmi často na dvanáctníku, není od nervů, jak se nám občas medicina snaží namluvit. Je od špatné funkce jater, a jejich partnera žlučníku, a to zejména na jaře. Zato podzimní vředy jsou od stejně špatné funkce slinivky. Je samozřejmě možná ještě varianta, že slinivka s játry jsou na tom už tak zle, že nerozeznají roční období a zlobí průběžně. (Těch případů přibývá téměř kvadraticky.) Vředovou chorobu dvanáctníku neléčíme krupicovou kaší s mlékem a mléčnou dietou, jak mi naordinoval ten MUDr, co jsem k němu chodil. Pokud nějakou kaši, pak jedině z ovesných vloček, a je téměř lepší, když je vodová než s mlékem. Pak ale jen lehká jídla, raději zeleninová, ale nejlepší je si dietu vyzkoušet ve smyslu „jím to, co mi dělá dobře.“ Krupicová kaše je těžké zoufalství, od toho, kdo ji naordinoval, (a znamená to jen, že své profesi nerozumí,) i pro toho kdo ji snědl. Bolest dokáže ztlumit malá Plzeň. Čaje jsou jasné, budou to ty na játra a žlučník nebo na slinivku, popřípadě oboje, což je většinou lepší. Je vhodné je doplnit jitrocelem, který pomáhá hojit sliznici, případně řepíkem, nebo při dobré snášenlivosti i heřmánkem.

Vředová choroba není způsobena ani bakterií Helicobacter pylori, jak se nám snaží namluvit někteří další lékaři. Tato bakterie je běžnou součástí naší žaludeční mikroflory, kde se vyskytuje v malém množství. Pokud dojde ke zhoršení funkcí jater či slinivky, nebo zvýšený přísun sacharidů, pak se zákonitě změní i kyselost či zásaditost (acidobazická reakce) na sliznicích a změní se složení mikroflory. Helicobacter se přemnoží, protože vznikne pro něj vhodné životní prostředí, které je současně ale nevhodné pro sliznici dvanácterníku. Tudíž dojde k poškození sliznice téhož, a přemnožený Helicobacter je pouze doprovodným jevem, který ale ani zdaleka není prvotní příčinou. Léčení vředových chorob pomocí vizmutu je již odzkoušeno veterinární medicinou asi čtyřicet let, a v některých zemích se vizmutem léčila prasátka. Úspěšně, a je známo, že i někteří lékaři ještě v nedávné době tento prvek používali v humánní léčbě se slovy: „Je to sice obsoletní záležitost, ale funguje to.“

Tenisový loket není od námahy, ani pracovní, ani sportovní. Znamená to jen, že nejsou v pořádku střeva. Ale námaha to může ještě zhoršit, přirozeně. Loket vnitřní, to je blíže k tělu, je ovlivňován tenkým střevem a dvanácterníkem, (což je stále tenké střevo, ale kdosi v Anglii kdesi na pitevně tuto část, která tvoří přechod mezi žaludkem a vlastním střevem kdysi změřil a naměřil rovných dvanáct palců; odtud jméno), a loket vnější, to je ten co se do něj vždycky praštíme, má na starosti také střevo, ale tlusté. A aby to nebylo tak jednoduché, tedy vězte, že pokud vlastníte „tenisák“ na pravém lokti, pak se do hry zapojily více játra a žlučník, případně žlučovody u těch, co již žlučník nemají. Levá strana je více ovlivněna slinivkou břišní, takže větší výskyt může být u cukrářů a poruch se stolicí, případně u hemeroidů. Parodontóza není od věku, jak mi říkal ten můj lékař a ukazoval na rádoby žertovný obrázek s motivem „Proti věku není léku!“

Jistě jste si všimli, že parodontózou trpí i mladí lidé, a že to tedy jen tím věkem nebude. Stejně tak i kazivost zubů a tvorba „hnisavých váčků“, chobotů v dásních, je způsobována kvalitou funkce vnitřních orgánů. Tyto funkce se u starších lidí postupně omezují a zpomalují, proto ta pověra o věku. Množství starších lidí však na parodontózu ani další zubní problémy netrpí, protože jejich vnitřní orgány dokáží fungovat a „vzdorovat věku“, a naopak, i mladší orgány mohou být nemocné či jinak špatně funkční a jsou tu problémy u „mladších zubů“. Takže řezáky se mohou kazit od ledvin a močového měchýře, za špičáky mohou játra se žlučníkem, předstoličky jsou ovlivněny slinivkou a žaludkem, stoličky ovládají plíce a tlusté střevo a zuby moudrosti mají ve správě srdce s tenkým střevem. Další pověrou je to, že játra mohou být špatná jen od alkoholu. Pokud někomu diagnostikuji špatná játra, často se dozvím „to bude omyl, já nepiji“ a dotyčný (-á) jen demonstruje, že neví, že játra jsou jen taková, jaká nám nadělili předkové, pokud jsme si je nějakými jedy nezničili sami, případně s laskavým přispěním mediciny. A přitom známe pijany s relativně zdravými játry zrovna jako abstinenty s játry nadranc.

Tříselná kýla není způsobena pouze fyzickou námahou, mnoho lidí se namáhá a průtrž má jen malá část z nich, ale většinou povolí v místě, kudy probíhá meridián jater nebo ledvin. Když se podívám na pár lidí, které znám a mají tříselnou kýlu, vždy tam najdu větší či menší poruchu jater nebo ledvin, popřípadě slinivky či žaludku. Je mi to až žinantní, že podle mne za moc věcí mohou tyto orgány, ale znám takové, co vinu za všechno dávají páteři a taky jim to prochází. Bolesti v kolenou jsou buďto od klečení na hrachu, nebo od něčeho jiného: ledvin, močového měchýře, jater, žlučníku, slinivky nebo žaludku. Vždy je možno bezpečně rozeznat, od kterého konkrétního orgánu to je, a ne, jak mi řekla má obvodní údržbářka, že od věku. „Ale paní doktorko,“ skoro jsem se vyděsil, „vždyť je mi teprve pětatřicet!“ „No a co, vždyť to mají i mladší“ zdůvodnila mi věkovou diagnózu. Před takovým zdůvodněním jsem kapituloval a pak jsem se zmohl už jen na jedinou otázku: „A jak to, že mě bolí pravé koleno a levé ne a obě jsou stejně stará?“ Chvíli na mne koukala jako na něco ošklivého a patrně hledala odpovídající vysvětlení, až ho našla: „Nebud’te drzý!“ Bolest přešla, když bylo koleno asi o dva měsíce starší. Bylo to od jater.

Artróza je obecné označení kloubních poruch, bolestí a deformací. Poruchy mohou být na kloubech malých i velkých kostí i páteře. Ale toto označení, ani současná léčba neurčuje příčinu, ani způsob odstranění. Problematická je i doba vznikání, která trvá léta, a doba léčby, která trvá ještě déle. Tedy spíše nám ukazuje, co bylo zanedbáno, ale při bolestech lze odpomoci působením na konkrétní orgány.Obecně vždy v tom lítají ledviny, ale podle jednotlivých kloubů se do hry zapojují další orgány. Při bolestech kloubů palce u ruky se jedná o plíce, ukazováček je tlusté střevo, prostředníček, prsteníček a malíček jsou žíly, srdce a tenké střevo. Zápěstní kloub na malíkové straně je tenké střevo,plíce, na palcové straně, blíže hřbetu ruky,tlusté střevo. To, co se označuje jako „karpální tunely“ jsou kardiovaskulární záležitosti. Loket je, když vynecháme úrazy, záležitost střev, stejně jako ramena U nohou je od kyčelních kloubů odvozován vztah ke žlučníku a močovým cestám. Kolena patří většinou játrům, žaludku, slinivce a žlučníku, kromě již zmiňovaných ledvin a močového měchýře. Kotník vnější jsou močové cesty a vnitřní zas ty ledviny. Velký kloub pod palcem patří slinivce. A prsty u nohou od palce k malíčku ovlivňují slinivka, játra, žaludek, žlučník a močový měchýř.

Přišla mi do bylinářství v Řeznické paní, nejprve se rozhlížela po regálech jako by něco hledala, a pak se optala: „Nemáte něco na klouby? Moc mě bolí, doktor řekl, že je to artróza a že se s tím nedá nic dělat. Tak jezdím po bylinářstvích a hledám pomoc, kde se dá. Jsem z Broumova. Ale tady jsem náhodou“ dodala, když viděla můj údiv. Probrali jsme běžné prostředky, jako je kostivalové mazání a mast, Gelatinu a pak jsem se optal, o které klouby se vlastně jedná. Ramena a kolena. Vzpomněl jsem si na to, co jsem vám sdělil v předchozím odstavci, a optal se na její žaludek a střeva. „To nemám dobrý“ přiznala, „a také trpím zácpou, občas, ale už dlouho a zvykla jsem si a dá se s tím žít. Teď jsem tady ale kvůli kloubům.“ Měl jsem chvíli čas a tak jsem jí vysvětloval vztah mezi zažíváním a orgány které ho řídí, a klouby kolen a ramen. Pak pochopila, že ve skutečnosti nepřišla kvůli kloubům, ale špatnému trávení, se kterým se za ta léta naučila žít, ale tím problém nevyřešila a její tělo ji k nějakému řešení jednou stejně dotlačilo. Odnesla si bylinky na játra a slinivku. U páteře je to už poněkud komplikovanější, každý obratel má propojení na jednotlivé orgány a jejich funkce. Nemyslím, že knížka od bylinkáře by měla zasahovat až do těchto detailů, a tak při artróze páteře, ale i při jiných problémech s ní je vhodné navštívit specialistu.

Sexualita » Sexuální výchova

Na sexuologii končí stále víc dětských pacientů

Problémem prý je, že úroveň sexuální výchovy na školách je nedostatečná a nevěnuje se jí dostatek času.

„Řeší se tam jen antikoncepce a ochrana před pohlavními chorobami, ale o nějakém sexuálním chování se děti nic nedozvědí. Informace potom čerpají na internetu a mají dojem, že to, co vidí, je běžné sexuální chování. Je přirozené, že ve svém věku po těchto informacích pátrají, druhá věc je, že to nikdo nekoriguje“.

Více zde


To je to, co říkám už dávno. Sexuální výchova? OK. Jenže sexuální výchova to není výuka rozkoše bez rizika a poučení o tom, kolik úchylek je normálních, přirozených a krásných. Taková výchova je spíše kontraproduktivní. Co potom ale vyučovat? Myslím si, že jako samostatný předmět je sexuální výchova nesmysl. Sexuální výchova je věc komplexní a měla by být součástí výchovy rodinné, občanské apod. i když ani tady škola suplovat rodinu nemůže – to je jasné. Rodina, prostředí ve kterém dítě vyrůstá, je naprosto zásadní. Dříve, kdy žádná sexuální výchova neexistovala, přesto nekončilo tolik dětí na sexuologii, jako dnes. Je to důsledek ale nikoli ani tak špatné sexuální výchovy, jako mravního hodnotového chaosu. A to je právě to – sexuální výchova nikoho nenaučí, co je správné, mravní, co je morálka. Přestože to je základ. Zvláště v moderní době, kdy je pornografie snadno dostupná pro všechny, kdo mají přístup na internet. Tedy včetně nejmenších.

Není to tak dávno, co probíhala petiční akce proti povinné sexuální výchově na školách, která ale nebyla úspěšná. Všichni, kdo byli proti jejímu zavedení, byli  často nálepkovaní jako moralisté, prudérní lidé… Prostě jako lidé, kteří nejsou liberální a jsou příliš konzervativní. Také jsem petici podepsal, i když jsem tušil, že si to stejně prosadí. Podepsal jsem jí proto, ne že bych byl proti sexuální výchově, ale proto, že její forma bude špatná – nedovedl jsem si představit, proč by měla být samostatným předmětem. A vlastně se plní jen to, co se dalo očekávat. To, že hodnotám sexuální výchova nikoho nenaučí. Tedy – spíše právě naopak.

Pokud jde o sexuální výchovu, která byla zavedena jako povinný samostatný předmět navzdory protestům rodičů i učitelů, uvádí se, že informace v ní by měly být během výuky podávány nezaujatě a pravdivě, bez důrazu na náboženské hledisko. Mladý člověk často čerpá informace z nevěrohodných zdrojů a může být zatížen předsudky, někdy i nebezpečnými. Tomu má sexuální výchova předcházet. Všimněte si, že náboženské hledisko je považováno za zaujaté a nepravdivé a že takoví lidé jsou zatíženi předsudky (zvl. vůči homosexuálům apod.), které by měla sexuální výchova odstranit – jinými slovy řečeno.

Jenže to samé bychom mohli říct i naopak – co kdyby byla opět povinná náboženská výchova? A kdyby byla zavedena proto, aby lidé byly zbaveni svých předsudků, bez důrazu na sexualitu? Samozřejmě je to hloupost – jenže to samé je i sexuální výchova bez důrazu na hodnoty. Rodiče by měli mít přednostní právo rozhodovat o tom, k  jakým hodnotám mají být děti vedeny – nikoliv stát a škola.

Více o tomto tématu v dokumentu Výboru na ochranu rodičovských práv zde.

Můj snář » Sen o zemětřesení

Dnes se mi zdál sen, ve kterém jsem viděl, jak náhle všechna zvířata z města i přírody utíkají pryč. Bylo mi to divné, ale vzápětí jsem uslyšel jakýsi vnitřní hlas, které mne varoval, že v oblast, ve které se nacházím, postihne zemětřesení. Abych varoval ostatní, abychom se uchýlili na bezpečné místo, kde na nás nic nespadne nebo abychom také okamžitě  oblast rychle opustili. Většina lidí, kteří mě slyšeli mi uvěřili a kupodivu poslechli. Ale ne na dlouho. Protože zemětřesení stále dlouho nepřicházelo, začal každý pokračovat v tom, co dělal a nedbal na mé varování. Každý se bavil, žertoval, pracoval, jako obvykle. A pak to náhle – z ničeho nic – přišlo.

Na tom snu mě docela zaujalo to, že zvířata utíkají na bezpečné místo a lidé nic. Kdo ta zvířata varuje, že ho slyší? Kdo je řídí, že vědí, jak mají utíkat nebo letět, podle čeho se orientují, že člověk tuto schopnost nemá? Podle mého názoru také člověk má tuto schopnost, ale dávno jí zapomněl používat, podobně jako telepatii. Ne proto, že by varován nebyl, zatímco zvířata ano, ale protože obrazně řečeno – ohluchl a oslepl a začal se řídit pouze svým rozumem, kterého se stal otrokem. Začal se jako člověk spoléhat jen sám na sebe. Tak mě napadá zajímavý citát z Bible:

Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv?
Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější?

Nebo jiný citát:

Až přijde Syn člověka, bude to jako za dnů Noe: Jako tehdy před potopou hodovali a pili, ženili se a vdávaly až do dne, kdy Noe vešel do korábu, a nic nepoznali, až přišla potopa a zachvátila všecky – takový bude i příchod Syna člověka.

V této souvislosti mě napadá jedna věc: zrovna včera jsem slyšel na Českém rozhlase Plus ujištění o tom, že nám rozhodně žádná srážka s meteoritem nehrozí. Ani v dohledné, ani v delší době. OK, možná. Je docela ale zvláštní tak sebejistota, s jakou to říkají. Já bych si to dovolit netvrdil – to, že jsme žádný nezaznamenali, neznamená, že by nějaký nemohl změnit svůj směr nebo se postupně zhmotnit přímo před námi. Ale samozřejmě, to jsou anomálie, se kterými věda nepočítá, protože pracuje jen s fakty, přírodními zákony a danými konstantami, věcmi, které lze spočítat a předpovědět. Ne vše je ale takové.

Systém » Reforma systému

Socialismus a kapitalismus

Jestliže problémem socialismu je spravedlivé rozdělení chudoby mezi dolních 99% lidí, problémem kapitalismu je nespravedlivé a extrémní nerovnoměrné rozdělení bohatství, které v průměru znamená prakticky totéž – to, že 99% lidí vlastní tolik majetku, jako zbývající 1% nejbohatších lidí. Elita má tedy v každém režimu hodně, bez ohledu na systém. Rozdíl je pouze v rozdělení toho zbytku mezi těch 99% ostatních. Zatímco těžištěm socialismu je střední třída pracujících (dělníci – dělnická třída), v kapitalismu jsou hlavní třídou naopak ti, kteří jsou bohatí nadstandardně (/pseudo/podnikatelé, celebrity) a ti, kteří nemají nic (bezdomovci). Zatímco v socialismu kradou tak trochu všichni, v kapitalismu kradou jen někteří – ale o to více.

Reforma socialismu

Reformní komunisté v čele s Dubčekem u nás chtěli v roce 1968 vybudovat jakýsi socialismus s lidskou tváří, jak tomu tehdy říkali. Nechtěli kapitalismus, chtěli si ponechat výhody socialismu, ale zároveň svobodně cestovat, podnikat a mluvit. Byla to však utopie, které nelze úplně realizovat. Nejblíže k ní měla Jugoslávie nebo dnes Čína, která však socialismus do značné míry pro jistotu zrušila a nahradila tržní ekonomikou, aby se komunisté udrželi u moci. Socialismus je zkrátka s demokracií neslučitelný, kromě případu, že by si jej lidé sami demokraticky zvolili. K něčemu podobnému došlo i u nás v roce 1948, do značné míry ale jen proto, že lidé tenkrát pořádně nevěděli, co to je socialismus a měli o něm idealistické představy. Zkrátka uvěřili tomu, že se budou mít lépe, než jim v roce 1968 došla trpělivost, zatímco válkou zdevastované země Německo a Rakousko nás už tehdy předběhly.

Budoucnost systému

Existuje dnes tedy nějaká třetí cesta? Asi ne, nebo snad to, co bychom mohli nazvat kapitalismem s lidskou tváří. Vlastně do značné míry se nám ho již podařilo, díky prosazováním pravidel právního státu a sociálnímu systému, vytvořit. Dokonalý však není a asi nikdy nebude a budeme se donekonečna přít o to, zda více nalevo k socialismu nebo více napravo ke kapitalismu. I když ani tahle otázka v dnešním světě globální ekonomiky už není tak důležitá. Mnoho lidí se snaží definovat, co vlastně dnes rozděluje dnešní společnost – je to pravice a levice, bohatí a chudí? Není to ale už tak jednoduché určit, protože těch faktorů je zpravidla více (ostatně tak tomu bývalo někdy  i dříve).

Levicové a pravicové hodnoty nejsou v každé době to samé, takže dnes jde spíše o rozdělení mezi ty, kdo obhajují globální zájmy (globalisté, liberálové) a ti, kdo hájí národní zájmy (nacionalisté, konzervativci). Skutečné napětí tu není ani tak mezi pravicí a levicí, ale mezi liberálními a lidovými demokraty, i když paradoxně právě lidovci jsou dnes mnohem více liberálové, než lidovci – ostatně podobně jako v Německu lidová strana Angely Merkelové, která na otázku, co si představuje pod pojmem neliberální demokracie, vůbec nedovedla odpovědět – že prý neví, co si s tím počít. A to vede lidovou stranu, která by měla hájit lidovou demokracii, ne liberální (!) V dnešní společnosti zkrátka pojmy jako lidová a přímá demokracie jsou tak trochu tabu – všichni prosazují jen demokracii liberální a kdo neprosazuje demokracii liberální, ten je jednoduše nepřítel systému… Stejně tak TOP09, která s národnostní a konzervativní politikou také nemá prakticky nic společného – i když se pyšní konzervativními hodnotami.

Hlavní problém vidím s globalizací, respektive s globalizovaným nadnárodním, korporátním, kalamitním kapitalismem, či chcete-li turbo-kapitalismem či post-kapitalismem. Navzdory tomu, že se nám podařilo do značné míry vybudovat kapitalismus s lidskou tváří, nepodařilo se zabránit prohlubování rozdílů mezi bohatými a chudými – naopak. Kapitalismus tak dal vzniknout skutečným super elitám, které mají moc si privatizovat demokracii i politiku, včetně autonomizace správy EU, jejíž činnost nemohou voliči ovlivňovat buď vůbec nebo jen omezeně – nejen v důsledku nedostatku přímo demokracie, ale i nespravedlivého systémuSystém.

A Silvio Berlusconi, Petr Porošenko či Andrej Babiš? Ty k nim tak úplně nepatří – to jsou spíše jen lokální břídilové, ne globální elity. Jediná obrana proti nim je podle mého názoru přímá demokracie, i když je jasné, že i ta znamená určité riziko. Budoucnost ekonomického systému = budoucnost demokracie. Až zvítězí systém globálních elit, zanikne i demokracie. Jestliže v socialismu není demokracie možná, v kapitalismu sice možná je, ale ve skutečnosti jí vůbec nepotřebuje. Otázka, která dnes rozděluje společnost je tedy spíše budoucnost demokracie, ne ekonomický systém jako takový. Myslím si, že spravedlnost pro chudé je motivací už menšího počtu voličů, i když ani jedno se nevylučuje.

Právo » Dobře vyprané peníze

Český rozhlas Plus dnes informoval, že ve Velké Británii se ročně vypere přes 2,5 bilionů Kč pocházejících z trestné činnosti. To je neuvěřitelné, že? Kdyby to bylo na Ukrajině, řekl bych – je to možné – ale v jedné z nejvyspělejších zemí světa? Pak je zřejmé, že u nás na tom asi nebudeme o moc lépe. Vlastně ani není divé, že tolik lidí si dnes žije na vysoké noze, přestože nejde o žádné celebrity, úspěšné podnikatele, ani dědice.

Také vás často napadá otázka, kde na to či ono ti lidé vzali? Pokud jsou ale jednou špinavé peníze vyprány a zlegalizovány, těžko to už někdo odhalí. Mohou to být peníze už dávno vyprané, nejen z toho, co se rozkradlo a vytunelovalo. Musí to být miliardy a miliardy.

Dnes jsem poslouchal v rádiu názor jednoho úspěšného člověka, že lidé jsou závistiví, protože nejsou schopni pochopit, že někdo má mnohem více oni, protože třeba pracuje třikrát více. Jistě to tak být může, ale rozhodně si nemyslím, že vždy je to takto. Je to jen výsledek systému, který umožňuje peníze prát, přičemž odhalena je jen špička ledovce.

Ostatně uvažme, že je v podstatě beztrestné okrádat jiné lidi podvodem a vydělávat na tom. Stát se chová tak, že to není jeho věc, policie to řešit nebude, pokud dotyčného nepřistihne přímo při činu, nanejvýše sepíše protokol, který odloží do šuplíku. Tedy pokud někdo nebude prodávat zkažené nebo zdravotně závadné věci. Až teprve potom stát zakročí. Jinak jste to opět vy, kdo si musí zaplatit právníky, případně vlastní ochranku a bojovat sám proti systému. Pokud si to můžete dovolit.

Ten, kdo má peníze, má vždy více vymahatelných práv, než ten, kdo je nemá. Stát by měl garantovat, že to tak není, ale ve skutečnosti to garantovat nemůže nebo ani nechce. Má svých starostí dost, než aby zajistil, aby nikdo nebyl okrádán a podváděn. A přitom by to nebylo tak těžké. Je někde klamavý inzerát? Stačilo by tam nastrčit osobu, která zastupuje stát, která bude reagovat na tento inzerát a tak bude pachatel dopaden při podvodu. Místo toho se však nic neděje, takže kdekoliv může podávat klamavé inzeráty a tahat z lidí peníze, aniž by se něco stalo.

Můj snář » Spánek, podvědomí a logika

Dnes se mi zdál zajímavý sen. Navzdory tomu, že podvědomí považuje vše za realitu a neumí logicky myslet, dokázal jsem v tomto snu logicky vypočítat jednoduchý příklad, aniž bych se jím někdy ve stavu bdění předtím zabýval. Dokázal jsem si vypočítat, kolik mých platů potřebuji k tomu, abych si koupil jistou drahou věc a také kolik let by moje šetření trvalo. Potom jsem se probudil a znovu si to spočítal – a přesně to kupodivu sedělo.

Jak je to možné, jestliže podvědomí logiku nepoužívá a ani neumí používat? Mám proto jediné vysvětlení – muselo jít o částečně lucidní sen, ve kterém bylo mé vědomí do jisté míry probuzené. Neměl jsem ale pocit, že bych si v tom snu uvědomoval to, že jde o sen. Může to být ale také tím, že mé vědomí a podvědomí jsou už natolik spojené, že se nedokáží rozpojit ani během spánku, kdy aktivita vědomí zaniká, takže i během snění jsem stále částečně při vědomí. Jinak je vyloučené, aby spící člověk dokázal snít a současně i logicky myslet – tedy aktivně používat mozek fyzického těla.

Na onom světě neexistuje rozdíl mezi skutečnou a vymyšlenou realitou, mezi vědomím a podvědomím – vše je jedno. Proto tu neexistují ani zákony logiky. Vše, co duch vidí a slyší, je stejně skutečné, bez ohledu na to, zda jde o objekt fyzického světa nebo energetické emocionální nebo myšlenkové útvary. Není tu žádná skutečná a vymyšlená realita – vše je stejná realita. Rozum a logika jsou tu k ničemu.

Mimochodem, jak usínáte? Máte s tím někdy problém? Problémem často bývá to, když se před spaním zabýváme něčím, co příliš aktivuje mozkovou činnost, ať už jde o logickou věc nebo emocionální dojem. Jakmile je mozková činnost hyperaktivní, trvá dlouho, než se uklidní, což je nezbytným předpokladem k tomu, aby vědomí mohlo splynout s podvědomím a dostali jste se do stavu spánku. Pokud se spánku delší dobu úplně vyhýbáte, dojde k tomu, že vaše vědomí a podvědomí splyne dohromady i během bdělého stavu a vy pak nebudete schopni rozlišit, co je realita a co je snová realita. Spánek je totiž velmi důležitý proto, aby vědomí byla oddělené od podvědomí – jen tak můžeme správně používat mozek.

Počítání oveček není úplně spolehlivé? Zkoušet na nic nemyslet nejde? Mně se nejvíce osvědčila metoda poslechu hudby  (a propo, proč tolik lidí tak snadno usíná při puštěné televizi?). Proč to funguje? Protože vaše vědomí se soustředí na tu hudbu, což nevyžaduje žádnou mozkovou činnost. Tak se uklidní a vy pak snadno usnete. Mám takovou zkušenost, že to nemusí být žádná uklidňující ani esoterická hudba – jakákoli, pokud vás baví, ale tlumená. Ale musíte tu hudbu vnímat, ne jí mít jen jako kulisu a dál se zabývat svými myšlenkami. Musíte se soustředit právě na tu hudbu.

Jiný způsob, který se mi také osvědčil je tzv. kino. V něm se své myšlenky nesnažíte nijak násilně vyhánět ani usměrňovat – jen je prostě pozorujete jako divák. Jako nějaký film, do kterého ale už aktivně nevstupujete. Představte si, že jsme v kině, v první řadě a před sebou máte obrovské bílé plátno. Jdeme jen na představení a počkáte jen na to, co se bude odehrávat. Už nejste herci, ale jen diváci. Tímto způsobem myšlenky ztratí energii, protože je přestanete vyživovat. A postupně vyblednou.

Prostě se vám spát nechce? Tak proč se do toho nutit? Důležité je mít pravidelný cyklus, kdy bdíme a kdy sníme (spíme). Cyklus, na který je tělo zvyklé. Pokud pracujeme na směny a často ho měníme, není to vůbec dobré – je to dokonce zdravotní riziko, které může po letech vyústit třeba až v rakovinu. Pozor na to. Pokud musíme pracovat v noci, je lépe mít tento cyklus stále. Dostatek spánku a jeho pravidelnost je důležitá, ale často podceňovaná věc. Délka je už individuální, někdo potřebuje spát dlouho, někomu stačí málo. Někdo potřebuje spíše večerní spánek, někdo ranní.

U nás je narozdíl od západní Evropy zvykem pracovat od časných ranních hodin, zatímco západoevropané začínají později, ale pracují do večera. Na jihu také pracují do večera, ale zase proto, že mají dlouhou odpolední siestu, kdežto u nás máme na oběd většinou jen 30 minut, což je docela málo.

Události 2018 » Liberální propaganda

Vzpoura proti liberální demokracii?

Slovenský deník Sme naspal, že volební úspěch Zemana je potvrzením, že energie vzpoury proti liberální demokracii neztrácí na síle, byť již nenabízí nic nového:

„Je to zápas, který se v různých podobách vede na celém Západě. Je to civilizační střet a v Česku právě zvítězil byzantský princip kultu arogantní moci východního typu.“

Nebo noviny globálních elit – Financial Times:

“Volby zdůraznily sílu odporu proti multikulturním a liberálním hodnotám EU ve střední Evropě”.


Ano, civilizační střed to do jisté míry je, ale není to vzpoura proti demokracii – je to naopak důkaz toho, že demokracie stále ještě funguje a to i navzdory mediální štvanice a propagandy. Je to vzpoura proti tomu, že si elita touží demokracii privatizovat pro sebe, bez ohledu na to, co chtějí voliči. Je to vzpoura proti elitářskému myšlení, proto establišmentu, propagandě a politické korektnosti. Tedy vzpoura proti proudu, který většinou reprezentují masmédia, novináři, akademici a intelektuálové. U nás se pro ně někdy používá nebo používala nálepka „Pražská kavárna“.

Nakonec, možná to ani žádná vzpoura není – je to prostě přirozený a normální politický a ideový boj. V některých zemích je skutečně vyrovnaný – podívejme se na extrémně těsný výsledek prezidentských voleb v Rakousku a v USA. Naše země není výjimkou. Není to rozdělení, které by vytvořil Miloš Zeman.

Proč je dobře, že Miloš Zeman zůstane prezidentem? Protože je – mimo jiné – zárukou, že se naše země nebude jednostranně orientovat na západ a zůstane nezávislá a kromě toho, také svrchovaná. To je nesmírně důležité a měl by to být náš hlavní národní zájem.

Komu vadí, že máme nezávislého prezidenta? Samozřejmě elitám, které si nepřejí nezávislé státy – proto ta propaganda, že Zeman je přítel Putina, že nás zavádí pod vládu Ruska a podobné nesmysly a výmysly… Je to čistě účelová lež a manipulace. Samozřejmě, Miloš Zeman sám sebe prezentuje dokonce jako eurofederalistu – nevím, jak dalece co to myslí vážně, ale důležité je, že je ochoten v případě nutnosti umožnit lidem, aby si sami rozhodli o své orientaci. Víme, že Drahoš patří k těm lidem, kteří by na referendum o vystoupení z EU nikdy nepřistoupili, pokud by bylo aktuální otázkou.

Všimnete si formulace „byzantský přístup arogantní moci východního typu“ – co všechno si šiřitelé propagandy nevymyslí. Každý, kdo má jiný přístup k moci, než mají oni, jsou arogantní, hulváti, sprostí atd. Kdyby byli skuteční přátelé slušnosti a demokracie za jaké se pokládají, nikdy by takovou propagandu nevymýšleli.

Dejme si pozor na ty, kteří chtějí zavádět nové pořádky pod záminkou nějaké nové jednoty. Vlastně nejsem z principu ani proti spojování států do jednoho, měli bychom si být ale vědomi rizik, které z toho plynou. To je ta globalizace, která je skutečně nebezpečná – globalizace, která není jen ekonomickým a společenským procesem, ale i procesem politickým. Zde bychom měli být ostražití.

Geopolitická orientace

O posledních prezidentských volbách a volbách do sněmovny se říkalo, že jsou přelomové, ale ty příští budou možná ještě důležitější. Sám sem opravdu zvědav na to, jak se tento „civilizační střet“ a rozdělení společnosti bude vyvíjet. Bude propaganda zesilovat a budou se příkopy prohlubovat? Nebo naopak? Zatím jsme stále už několik let na křižovatce. Nenechme si proto médii vnucovat sugestivní otázku – být součástí Ruska nebo evropského superstátu? Žádná taková volba neexistuje. Jedině udržení naší nezávislosti je dnes správná volba. Říkat jiný názor, než se očekává – to není populismus. Jádrem demokracie je diskuse, ne prosazování jednomyslnosti nátlakem nebo dokonce vyhrožováním, přičemž ten, kdo má jiný názor je „protievropský“. Co je to za nesmysl a kdo nám tu mluví jménem Evropy?

Neustále podsouvání a rozebírání otázky naší orientace na východ nebo na západ je podle mého názoru mediální manipulace. Předpokládal bych, že tato otázka byla od našeho vstupu do EU a NATO už dávno vyřešena a je neuvěřitelné, že se tomu média neustále věnují. Pokud ale budou stále šířit tuhle propagandu, nedivil bych se, kdyby se lidé nakonec chtěli rozhodnout pro skutečnou změnu orientace. Právě jako vzdor proti této propagandě a proti elitám.

Pozor na tu mediální propagandu a mediální manipulace – jsou to právě média, která vytváří příkopy ve společnosti, štvou lidi proti sobě a vytváří obraz reality, jaká vůbec nemusí existovat. Není samozřejmě všechno propaganda, vlastně ani nemůžeme říct, že nějaký názorový proud je propaganda sama o sobě. Propagandou se stává až tehdy, kdy tento názorový proud někdo využívá kdy svým cílům (ono rozeznat co je názorový proud a co propaganda není jednoduché a asi mezí tím není ani jasná hranice). Já se ale nebojím myšlenky zdůrazňující otázku naší orientace označit za propagandu – vše napovídá tomu, že to prostě je propaganda elit. Za všechny:

Britský The Guardian:

“Zvítězily antiimigrantské, radikálně pravicové síly s potenciálem odvrátit zemi od Západu.”

Pavel Novotný napsal ve svém článku „Česku hrozí pád do postsovětské bažiny“ pro Reflex to, co si myslí ostatní lidé patřící do ideového proudu, který tak vehementně otázku naší orientace neustále vznáší:

„Česko zůstává zakomplexovanou postkomunistickou zemí s nejasnou geopolitickou orientací, která se v EU chová jako kverulant, zatímco Číně a Rusku nadbíhá způsobem až lokajským“.

Mám pro takové názory pochopení, jenže já se na to dívám z úplně jiné strany, než tito lidé, kteří mají tak silnou potřebu neustále naší orientaci rozebírat. Mám takový pocit, že tito lidé jsou nespokojení sami se sebou – že jsou frustrovaní. Kdyby to šlo, velmi rád bych je z tohoto pro ně hrozného Česka vystěhoval do té nejvyspělejší západní země a tam je klidně nechal, aby tady neotravovali vzduch, když trpí takovým strachem z toho, že spadneme do nějaké bažiny. Jsou to totiž právě oni, kteří nás do té bažiny stahují a lidi rozdělují.

Nejsme to my nebo naše země, která je zakomplexovaná – ale jsou to právě oni. Proto mají neustálou potřebu si dokazovat, že patří na západ a ujišťovat se o své orientaci. Já mám jasno i v orientaci naší země. Ta je – orientace na všechny strany, zejména sousední země. Jsme sami sebou a nikomu nemáme zapotřebí lézt do pr…. Je to opravdu tak málo?

Ale ne, samozřejmě mají na to právo tady otravovat vzduch a mají právo ventilovat své komplexy. Stejně jako já, protože máme demokracii. Taková je daň za svobodu slova. Kdo ví, co bude za pět let, až se znovu bude volit prezident a ještě předtím vláda. Kdo ví, kam se posune EU. Zatím jsou to jen spekulace, stejně jako vznik Spojených států Evropských. Je to však jedna z možných variant vývoje a my bychom s ní měli počítat. Stejně jako s nutností vypsat případné referendum o výstupu z EU. Není to nic nedemokratického – vždyť jsme stejným způsobem hlasovali i pro vstup a nebyl k tomu ani žádný zákon třeba. Nebo snad tehdy to ještě šlo, protože jsme měli ještě demokracii, ale dnes už ne? To by pak skutečně znamenalo, že se nám ta demokracie od té doby nějak zmenšila. A asi ano, když se od Lisabonské smlouvy značně zmenšila i v EU.

Naše hodnoty a zájmy

I když ctíme západní hodnoty, neznamená to, že jsou čisté a neposkvrněné nebo, že takové zůstanou na věčné časy. Nebuďte přece tak naivní a hloupí. Ostatně byli to právě naši západní spojenci, kteří nás v roce 1938 hodili přes palubu, když se jim to hodilo. Na to bychom nikdy neměli zapomínat. Proto říkám – buďme sami sebou, místo jednostranné orientace – buďme realisté, neutrální a rozumní. Neřešme geopolitické zájmy světových velmocí – to opravdu není naše věc. Řešme a rozvíjejme vztahy především s naši sousedy. To je z praktického hlediska pro naši zemi mnohem důležitější, než neustále rozebírat nesmyslné otázky naší orientace a ztrácet na tom energii.

Braňme svoji vlastní zemi a své vlastní zájmy – ne zájmy velmocí. Ostatně za druhé světové války jsme taky bojovali sami za sebe. Nebojovali jsme za USA, ani za Sovětský svaz. Tím neříkám – vystupme ihned z NATO či EU. Proč? Zatím k tomu není důvod. Říkám jen toto: nevzhlížejme na západ jako na naší modlu a neupínejme se k něčemu více, než je zdravé. Není důvod se nikam vracet. Evropy jsme nikdy neopustili, nikdy jsme nepatřili na východ, ani na západ. Vždy jsme byli srdcem Evropy, jen jsme na to někdy zapomněli a nechali se vtáhnout do cizího chomoutu. Byli jsme srdcem Evropy kdysi ve středověku a měli bychom být i dnes.

Naším posláním země, která je ve středu Evropy by mělo být především spojovat. Spojovat celou Evropu. Ne kreslit dělící čáry a neustále se hádat o to, jestli patříme nalevo nebo napravo od této čáry. Dokud to nepochopíme, budeme stále nespokojení – a jako společnost rozdělení.

Pokud se někdy v budoucnu necháme zmanipulovat propagandou, že patříme na jednu stranu od čáry, nebude to nikdy pro nás dobré. Ale na to možná přijde zpětně až další generace. Možná až v době, kdy s tím už ani nepůjde nic dělat, protože jako svrchovaná země nebudeme třeba vůbec existovat… Ať už budeme součástí modré, rudé nebo nějaké zelené říše…

My nikdy nebudeme žádnou velmocí – máme na výběr je jedno: být hračkou někoho nebo být sami sebou. Podobně jako Švýcarsko, o kterém si nikdo absolutně nedovolí říci, že je protievropské, ani nikdo nepomlouvá jejich hlavu státu, že někomu podlézá. Každý ho totiž respektuje jako nezávislé. To však není náš případ, proto si na nás testují svojí aroganci moci. Pokud sledujeme světová média globálních elit, je to jedna lež za druhou, jedna sprostá urážka našeho národa za druhou.

Události 2018 » Duel Zeman vs. Drahoš

Jak se vám líbil prezidentský duel na ČT? Konečně jsme se dočkali něčeho více, než reality show. Profesor Drahoš se ukázal jako malý štěkající ratlík v úporné, až křečovité snaze porazit Zemana. Neustále se snažil mluvit o sobě, o tom, že není jako Zeman, jakoby chtěl, aby vyniklo jeho velké prázdné duté ego narostlé do obřích rozměrů podlézavostí a chválou jiných, kteří touží Zemana za každou cenu odstranit a vlastně je jim jedno, jaká loutka to provede. A pan profesor jako čestný člověk se k tomu výborně hodí, protože je přijatelný pro mnoho lidí.

Bylo vidět, že je Drahoš dobře a svědomitě připraven, že jeho americký tým na něm provedl velký kus práce, ale jak dalece to zapůsobí přesvědčivě na voliče, to se uvidí. Jeho ego se zdálo až příliš velké, ale ani to jeho příznivcům nevadí, naopak. Jinak působil jako vždy jako suchopárný tajemník strany ÚV, přestože se snažil ukazovat jak jen mohl, že má drápky, což ale Zemana nijak z míry nevyvedlo. Naopak si v klidu a bez napadání soupeře počkal, až se pan profesor znemožní sám. To se sice úplně nestalo, ale i tak to stačilo.

Kdo byl v debatě vítězem? Já myslím, že každý z nich jen utvrdil své voliče a mnoho nových nezískal. Proč? Protože každý vidí vítěze v tom, ve kterém ho vidět chce. I kdyby třeba fakticky i prohrál. Možná to nakonec byla jen další zbytečná show – i když ke cti ČT tentokrát velmi dobře zvládnutá, jak bychom od veřejnoprávní televize právem očekávali.

Porazí tentokrát pražská kavárna venkovskou hospodu? Je to možné, mediální podpora kavárny je obrovská. Dávám přednost levnější hospodě, ale pokud vyhrají kavárníci, smutný nebudu. Nakonec i ti, se kterými nesouhlasíme a máme jiný názor, jsou také naši bratři, včetně pana Halíka, který je pro mě takovým čertíkem na zemi. Budu se zájmem sledovat další vývoj. Je jasné, že žádný ráj na zemi nenastane, jak mnozí kavárníci věří. Ostatně také oni mají na svojí naivní víru právo. Vím, že z jejich pohledu je zase naivní ta má.

Ale kdo ví, jestli nakonec není pravda někde uprostřed a jestli všechno není jen přehnaně nafouknutá bublina? Podle mého názoru příkopy nevytvořil Miloš Zeman – údajná příčina všeho zlého – ta hloubí právě média. O tom se přesvědčíme možná v budoucnosti, pokud o tom ještě někdo pochybuje a věří, že Zeman je ta překážka našeho správného vývoje. Ostatně, jak sám Miloš řekl – „nevěřte médiím“!

Profesor Drahoš, znalý svého oboru, fundovaný člověk, čestný a charakterní se ukázal jako člověk naivní, bez politických zkušeností. To by možná nebyla ale největší překážka (nakonec takový byl i Donald Trump). Jeho hlavní mínus je právě to přehnaně velké sebevědomí, velké ego, prázdné, duté – bublina, které je v tomto případě skutečně přehnaně nafouknutá. Možná si řeknete, že je to neoprávněná kritika. Stačí se však podívat co prohlásit v rozhovoru pro Český rozhlas 28.1.2018, ve kterém kritizoval Miloše Zemana. Z části možná také oprávněně, ale sám přestřeluje ještě dále, k čemuž ho právě pudí jeho velké ego:

„Miloš Zeman je v současné době ten nejodtrženější člověk od reálného života – ten o reálném životě neví vůbec nic.“

Kdyby toho řekl někdo v hospodě, nebudu se divit. Ale když to říká člověk z tzv. Pražské kavárny – tedy intelektuál, akademik, inteligentní člověk ověnčený mnoha tituly, pak hned jasně vidíme, v čem je problém takto smýšlejících lidí. Pýcha, přezíravost, nadutost. Nakonec ani v samotném TV duelu se neudržel a vypadlo z něj, že to co se mu na Miloši Zemanovi nejvíce nelíbí je, že je prezidentem pro dolních deset milionů. Nevidíte tu nadřenost? Určitě to tak ani nemyslel, ale prostě čím srdce přetéká, to ústa mluví – bez ohledu na vnější image slušňáka, člověka vysoce morálního a charakterního.poli.

Inu, neříkám, že takový není – chci jen říct, že není všechno tak, jak vypadá. Je třeba se dávat pod masky a oddělovat vytvořenou image od skutečné osoby. Je zřejmé, že tito lidí si svoji nadutost a nadřazenost vůbec neuvědomují, protože jsou to spíše oni, kdo žijí mimo reálný svět, uzavřeni ve své akademické bublině ve společnosti úspěšných lidí. A tak snad ani nemohou za to, že mají tak velké, naduté a prázdné ego. Sami sebe pokládají za nositele pravdy a ostatní za ty, kdo žijí mimo realitu.

Na obranu těchto lidí je ale třeba říct, že je to normální – když máte kolem sebe lidí, kteří vás budou neustále plácat po zádech a chválit, snadno tomu podlehnete – i když vás budou utvrzovat ve vaší blbosti. Člověk se snadno manipulovatelný. Naopak kritiku si zaslouží i Zeman. I když má pravdu, jeho vyjadřování je často neomalené, nediplomatické, zbytečně provokativní, rýpavé. Je pravda, že to je právě mnoha lidem sympatické. Podle mého názoru je to ale také často zbytečné.

Je však dobojováno a nesluší se kritizovat poražené. Ostatně sám Drahoš se jako poražený vůbec necítí. To je správné, tak to má být. Je zřejmé, že se k vědě už vracet nechce a naopak touží uspět v politice. Pokud nejsou hlavní motivací peníze, ale upřímná snaha pomoci zemi, pak mu jen přeji, aby měl mnoho úspěchů. Ne ze slušnosti – opravdu. Podle mého názoru se ale pro politiku moc nehodí a je mi stále trochu záhada, proč se člověk jeho formátu k tomu nechal nakonec přemluvit. (Zajímavé také je jeho porozumění s Kalouskem – oba jsou však chemici a je možné, že lidé jsou pro ně spíše něco jako chemické prvky ve zkumavce). Na mě působí jako hodný, ale naivní člověk, který se snadno nechá ovládat jinými. Možná bylo zadání jasné – najít člověka, ze kterého se podaří vytvořit Antizemana.

Každý člověk může růst, jen když má silnou opozici, jinak usne na vavřínech vítězství a sebeuspokojení. Konkurenční prostředí je nutné – nejen v byznysu, ale i v politice, má-li demokracie fungovat. Také Miloš Zeman konkurenci potřebuje. A Jiří Drahoš rozhodně slabým konkurentem nebyl. Ne snad proto, že by skutečně byl tak silný, ale nebyl slabý především proto, že je tu velká poptávka po Antizemanovi, takže téměř polovina voličů Drahoše jej volila jen proto, aby nebyl prezidentem Zeman.

To je však pro skutečného prezidenta opravdu málo. Proto zaslouženě opět zvítězil Miloš Zeman, i když také ne proto, že by byl stále tak výjimečný a při síle. Myslím ale, že příští volby už budou skutečně zajímavé a že kandidáti budou o úřad soupeřit mezi sebou, jak se patří. Ne všichni proti jednomu – to je opravdu kontraproduktivní.

Systém » Program Národního divadla

Program Národního divadla na příští týden:

 

Pondělí

William Shakespeare: Mnoho povyku pro nic – v hlavní roli Andrej Babiš.

Úterý

Josef Kajetán Tyl: Jiříkovo vidění – v hlavní roli Jiří Drahoš.

Středa

Lev Nikolajevič Tolstoj: Živá mrtvola – v hlavní roli Karel Schwarzenberg.

Čtvrtek

Henryk Ibsen: Nepřítel lidu – v hlavní roli Miroslav Kalousek.

Pátek

Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Idiot – v hlavní roli Petr Fiala.

Sobota

Josef Kajetán Tyl : Čert na zemi – v hlavní roli páter Halík.

Neděle

Victora Huga: Bídníci – Ivan Bartoš a celá “opozice”.

Události 2018 » Téma Antizeman

Emotivně vyhrocená kampaň před volbou prezidenta

Nebo reality show?

Musím říct, že tak jak se prezidentská kampaň zdála zpočátku nezajímavá a nudná, postupně se z ní stala až nechutná hra s jediným tématem a tím se stalo házení špíny na současnou hlavu státu. I když možná ne házení špíny, ale rovnou kamenování. Ačkoli se prezidentští kandidáti dušovali, jak byla kampaň klidná, šlechetná a korektní, opak se stal pravdou. Kdo se těšil na nějaká témata, kdo by zvědav na nějakou podstatnou myšlenku, ideál se kterým kdo jde do kampaně,  který nám řekne jaký je náš národní zájem a jak změnit naší zemi, musel být nutně zklamán – jediným ideálem většiny kandidátů bylo – nebýt jako Zeman. Nikdo ovšem neřekl, přesně jak. Slyšel jsme jen obecné fráze o potřebě naší orientace na západ, potřebě slušnosti, korektnosti a jinak vše, co bychom se dozvěděli za zaškrtnutých políček v dotazníku, jak trefně řekl Ladislav Jakl, který to popsal docela výstižně.

Skutečně velmi malé ambice a abstraktní představy, o kterých si mžeme myslet ledacos. Podezřelé bylo i to, jak se všichni cítili po prohraném prvním kole – skoro každý byl šťasten, spokojen… Jako kdyby každému šlo jen o to se ukázat, ne chtít něco dokázat a změnit. Hlavně, když nebude jako Zeman… Jako kdyby nešlo o prezidenta, ale o to vyhrát v tombole. Skoro nikdo si nepřipouštěl to, v jak důležité a rozhodující době žijeme, protože nebýt jako Zeman – to stačí. Jako kdyby lidé měli volit kohokoliv, třeba Křemílka či Vochomůrku, hlavně, když nezvolí Zemana. To je motivace jako hrom.

Když Zeman zvolen nebude, jistě se s toho jeho podporovatelé nepodělají, nepoběží na náměstí, nebudou házet vajíčka ani rajčata, nebudou ukazovat žádné červené karty, nebudou pískat a hulákat, tak jako to bylo v případě odpůrců Zemana, kteří nebyli schopni respektovat demokratickou volbu.

A přitom se hovoří o tom, že příznivci Drahoše jsou právě ti vzdělanější, chytřejší, mladší, perspektivní, zatímco o těch, kdo volí Zemana nám média říkají, že to jsou ti hloupí, nevzdělaní nebo ti, které není možno považovat za křesťany, jak se někteří duchovní vyjádřili. Z toho musím říct, že je mi trochu smutno.

Novodobí farizejové

Dost hloupé také je, když se zástupci církve pletou do politiky. To totiž může být začátek jejího pádu a rozkladu. Ostatně kdykoli k tomu došlo, nikomu tím neposloužila, snad kromě ďábla. Kde se bere ta pýcha některých lidí? Dnes jsem se vrátil mše, kde na jejím konci kněz přečetl výzvu Tomáše Halíka, koho máme volit. Respektive koho bude volit on – Halík si udělal z katolických mší jakousi soukromou propagační akci, která mě upřímně vůbec nezajímá a do kostela si myslím, že rozhodně nepatří. Tento člověk, kterého jsem kdysi uznával jako velmi moudrého a světaznalého duchovního filosofa, pro mě už dávno tak trochu ztratil kredit. Ne proto, že by ztratil charakter, ale pro jeho intelektuální přezíravost, ignoranci a pýchu. Ale budiž, není to má věc, každý máme nějaké chyby, já nejsem jeho soudce. Jeho výzva, kterou kněz přečetl už byla tak za hranou, že by jí snad ani žádné trochu seriozní médium nemohlo publikovat. Bohužel už nevím, jak to přesně znělo, ale bylo to něco v tom smyslu, že je to ten největší alkoholik, kuřák a sprosťák, jakého zná a že už je na čase, aby alkohol a kouř z cigaret z hradu zmizel a zavál tam čerstvý vzduch…

I když sám jsem nikdy vlastně nebyl velkým fanouškem Zemana a v minulých volbách jsem ho nevolil, letos vím, že udělám správně, i když pokud nevyhraje, vůbec proto plakat ani křičet nebudu. Je to demokratická volba, respektuji to, nemám potřebu se vůči nikomu vymezovat, ani sprostě ho urážet, tak jak to dělají ti farizejové, kteří nejvíce hovoří o slušnosti. Vím, že je to hlas lidu, věřím ve férové volby a vím, že za čtyři roky bude zase nové.

Dlouho jsem přemýšlel, kde se ta zloba vlastně v lidech bere a co ten Zeman udělal těmto lidem tak strašného, že ho tak nenávidí? Dobře, nebyl to prezident podle mého gusta, ale dělat z něj démona a vytvářet kampaň Antizeman, to je dost ubohé a jednoduché. Jako bychom neměli jiná volební témata, místo naříkání nad tím, že s kandidáty nepřišel diskutovat. Možná je tu taková kampaň proto, že říkal něco, co nechtěli slyšet. Možná proto, že nebyl poslušnou loutkou. Možná proto, že k němu nemohli vzhlížet jako k elitě. To si myslím, že je ten hlavní důvod. Elitářské myšlení – typické právě pro farizeje.

Tito lidé si zakládají na tom, že jsou někdo. Mají rádi tituly, rádi se nechávají oslovovat pane doktore, pane inženýre, pane docente… A rádi takto oslovují ty, kterým podlézají, ve snaze dostat se také tak vysoko. Samozřejmě, každý člověk, který má vzdělaní takový není, ani každý volič Drahoše. Nicméně je mezi nimi mnoho právě takových. Lidí, kterým pýcha stoupla do hlavy a pro které jsou obyčejní lidé jen nevzdělaní a neinformovaní hlupáci, kteří se neorientují, jakási lůza. A dokonce to nejsou ani křesťané. Ostatně právě běžné lidi s nižšími příjmy oslovuje Zeman, který se prezentuje naopak jako člověk z lidu – jako člověk, který lidem rozumí, i když elity ne.

V tom se ukazuje docela zajímavá věc – že totiž není všechno tak, jak se podává. Že inteligence ani vzdělání není zárukou charakteru nebo slušnosti. Končeně víme, jak o charakteru a dodržování zákonů kázali fariezejové, ale sami pili víno. Velmi rádi hovoří o mravních zásadách, ale to podstatné jim uniká. Ne, nemám o Zemanovi žádné iluze a jak říkám, nikdy jsem ani nebyl jeho volič. Tahle kampaň mě ale opravdu otrávila a znechutila. Vlastně se vůbec nedivím, že ti, kteří dosud váhali, volí Zemana, i když jeho podpora už asi nebude taková, jako před čtyřmi lety. Mezitím totiž mnoho starších lidí a jeho voličů odešlo na druhý břeh a naopak přišlo mnoho mladých voličů, kteří se snadno nechají ovlivnit tím, co jim řeknou ve škole. Ale tak už to chodí…

Společenská poptávka

Živě si vzpomínám jak v revolučních dnech roku 1989 provolávali masy lidí na náměstích Zemanovi „sláva!“ a po letech se kolo dějin obrací zpět. Nebo ne? Změnil se za tu dobu Zeman nebo my? Dal se do pohybu vlak vedle nás nebo náš? Nebo oba? To je těžké posoudit. Podle mého názoru se změnila spíše doba. Zeman ani my možná až tolik ne. Změnila se doba, kterou dnes každý chápeme jinak. Zeman ovšem není ten, kdo rozděluje společnost – je pouze toho symbolem. Můžeme odstranit symbol, můžeme zbourat i sochu. Pokud ale nevíme, co chceme, nic se nezmění. Objeví se nový symbol, nové hnutí.

Jak se říká, světská sláva – polní tráva a angažovanost v politice je nevděčná, zvláště když máte odvahu jít proti proudu. Zvláště dnes na to člověk musí mít žaludek a lokty. Je to určitě těžší, než být nenápadným diplomatem schovaným v pozadí, od kterého nikdo neočekává, že bude říkat své názory. Pokud chceme mít prezidenta diplomata, potom si myslím, že by byl rozhodně mnohem lepší Pavel Fischer, než vědec Jiří Drahoš, který si myslím, se pro politiku vůbec nehodí. Je to zkrátka nevýrazná, poddajná osobnost bez vyhraněných názorů, která nebude schopna hájit naše zájmy. Rád bych se mýlil, ale přesto myslím, že  nejlepší by byl asi Jiří Hynek nebo Petr Hannig. Ale tak to bývá, že ti nejlepší a nejrozumnější mívají mizivou podporu a nikoho nezajímají. Proč? Neprovokují, nepyšní se množstvím titulů ani nemají žádnou tlačenku až z USA… Jsou až příliš skromní a vidíme, že být rozumný, pokorný a mít to v hlavě srovnané, prostě nestačí. V dnešním světě bohužel ne.

Možná někdo dobře ví, proč vynaložil tolik úsilí, aby tam dostal právě tohoto vědce. Jeho fanoušci to však nebudou… Celé to zkrátka ve mně budí tak trochu dojem, že jde o nastrčenou loutku. Kde se vzaly jeho obrovské preference už v době, kdy ho veřejnost ani neznala, kdy ještě ani nepromluvil? Už tehdy mi to přišlo velmi zvláštní.

Dezinformace

Bylo by také zajímavé vědět, odkud se bere mýtus, že je Zeman protievropský a proruský? Naopak, každý ví, že se při návštěvě Ruska důrazně ohradil proti výkladu okupace z roku 1968 a žádal omluvu. A každý také to, že je velkým zastáncem EU a dokonce, že nechal vyvěsit vlajku EU nahradě, za což ho opravdu nemusím. Ale že byl párkrát na návštěvě Ruska nebo Číny, se kterou obchoduje celý svět, včetně největších západních demokracií? No a co – kolik jiných státníků ze západu tam bylo. Nebo že řekl jednou sprosté slovo nahlas, když přeložil název aktivistického hnutí Pussy Riot, za jejichž aktivity se musí slušný člověk stydět a proto už je sprosťákem on? Že jednou zavrávoral díky své viróze a proto už je navždy alkoholikem? Bylo by dobré, kdyby ti lidé, kteří Zemanovi nasazují psí hlavu, měli alespoň trochu soudnosti. Zeman rozhodně není ideální prezident, ale dělat z něj démona, tomu říkám já podpásovka. Když už mluví o zásadách slušnosti – a právě o těch podpásovkách.

Jak vidíme, jsou to všechno nechutné lži. V kampani to není nic neobvyklého, házet jeden na druhého špínu. Problém mám především s tím, když se do těchto emotivních reakcí zloby, nenávisti a lží nechává vtahovat právě církev nebo veřejnoprávní  média. Jak se najednou ztrácí všechen respekt k rozdílným názorům, vzájemná úcta jeden k druhému? Jakoby to šlo najednou všechno stranou. Tak, že ani vážení křesťané neváhají pomlouvat a házet špínu. Že se nestydí – že jim není hanba. A pak přijdou do médií diskutovat s vážnou, uhlazenou tváří a klidným hlasem, jakoby se nic nestalo. Nebo až bude po všem, vrátí se opět ke kázání morálky, slušnosti a tolerance.

Nakonec slušnost je jedním ze zásadních argumentů odpůrců Zemana, jejichž propaganda ho označuje za hulváta. Slušnost to je slovo, na které mnozí slyší. Dají na vnější fasádu, bez ohledu na to, co ten který člověk skutečně prosazuje. Dají na pozlátko, ale dovnitř se už nedívají. Ano, ano, Drahoš, to je ten slušný, inteligentní a proto ho budu volit! Nepochybuji o tom, že skutečně je. Stačí to však? Samozřejmě, že ne. Tím nechci nijak obhajovat hulvátství.

Je jasné, že Zeman někdy zbytečně dává munici svým nepřátelům. To je něco, co se mi také nelíbí a mimo jiné také právě proto pro mě ideálním prezidentem není. Nejde však opravdu je o vnější fasádu, jasné oči a úsměv na tváři. Je třeba se přece jen dívat více do hloubky. Konečně vidíme, že dokonce i v případě podporovatelů Drahoše, když dojde k lámání chleba jde v kampani slušnost stranou, takže i lidé do té doby vážení, ctění a slušní, stávají se hulváty… Takže na reklamu o slušnosti opravdu nedám – mě zajímají skutečné postoje, ne nějaké nálepky označující jaký kdo je.

Akademický paralelní svět

Když slyším, jak sprostě se prof. Tomáš Halík (kněz!) vyjadřuje o hlavě státu – ať si o něm myslím cokoliv -, nechce se mi ani věřit tomu, že takoví lidé reprezentují církev. A to opravdu uznávám inteligenci, ohromný rozhled a nesmírné mentální schopnosti pana profesora, jakož i řadu cen, které získal. Zdá se ale, že to nestačí. K pokoře a slušnosti, o které mluví, bohužel ne.

Je škoda, že se Tomáš Halík začal politicky angažovat, protože tím pro mě ztratil svoji věrohodnost, jakmile se projevily jeho skutečné postoje. Jeho slova jsem vždy hltal, jeho moudrosti vždy poslouchal a jeho rozhled vždy velmi obdivoval. Vlastně stále neumím pochopit, co se s ním stalo, co tak omámilo jeho mysl. Ale dobře, beru to jako jeho názor – každý máme nějaký. Dříve pokud vím, také uvažoval o kandidatuře na prezidenta a také já jsem uvažoval o tom, že by to byl vynikající prezident, morálně nesmírně silný. Dnes o tom už přesvědčen bohužel nejsem. Co je platná morální integrita, když jí zastiňuje přezíravost a neschopnost podívat se na svět očima obyčejného člověka – ne akademika. Schopnost sestoupit z piedestálu na zem. Tak to alespoň vnímám já.

Pan profesor by snad řekl, že je to proto, že nejsem dostatečně informovaný nebo proto, že nemám takový rozhled. Ostatně tak – jak je u akademiků často zvykem. Asi je to přirozené, že tito lidé jsou vždy tak trochu odtržení od reality, uzavření ve své akademické obci. Stále se pohybují mezi intelektuály a mezi těmi svými, žijí ve svých idejích a ideálech, ale o tom, jak to opravdu chodí dole mezi lidmi, ani moc nevědí. Podobně jako ti idealisté za zdmi monumentálního skleněného paláce, tam v Bruselu. Tito lidé mají na vše naučené diplomatické odpovědi a fráze, ale normálně si s nimi asi nepopovídáte. Žijí jakoby v jiném paralelním světě.

Ne každý akademik je samozřejmě uzavřený ve svém světě, ale asi není ani mnoho těch, kteří hranice tohoto světa dokáží překročit. Ostatně vyjít z vlastní bubliny je těžké pro každého, bez ohledu na to, jestli má vysokou inteligenci a široký rozhled nebo nízkou inteligenci a omezený rozhled. Zdá se, že teoreticky mají větší šance se k tomu dopracovat ti inteligentní. Inteligence však opravdu žádnou zárukou není. Stejně jako vzdělání není zárukou morální integrity. Jen předpokladem, nikoliv však nutným.

Ideální prezident

V těchto volbách, kdy se budeme rozhodovat mezi dvěma kandidáty, budu volit Zemana, nicméně jako vhodném kandidátovi bych mu nedal více, než 60% ze svého hlasu. Proč? Protože ani on pro mě neznamená člověka, která je schopen se skutečně zasadit o naše národní zájmy. I když není vždy čitelný, víme ale zhruba co od něj čekat, dostatečně ho známe a má dlouhé zkušenosti.

Na druhou stranu jeho protikandidát je velká neznámá a podle toho, jak se zatím prezentoval to vypadá, že jediným jeho programem bude být poslušným spojencem západu, tak, jak od něho Berlín i Brusel očekává, takže naše státnost i národ se skutečně může ocitnout v ohrožení a bude jen protektorátem, který spravuje někdo jiný. Na druhou stranu je dobře, že tu máme ještě vládu, která to bude moci alespoň z části korigovat. Věřme, že pokud bude zvolen, bude to stačit a nebude mít možnost udělat třeba svým podpisem nějakou vážnou nebo dokonce osudovou chybu. Dávám mu 0% ze svých hlasů a více neočekávám. Kdybych dal více, mohl bych být zklamán.

Nabídka kandidátů opravdu nebyla příliš dobrá, kromě dvou, kteří by se snad prosadili, ale kteří neměli podporu skoro žádnou. Možná proto, že nebyli Antizemanem a tak se všichni soustředili na to, aby Zeman vyhrál, což je celkem pochopitelné. Zajímavější snad budou další volby, ve kterých už Zeman nebude hrát roli a kde bude muset skutečně každý přijít s nějakým ideálem, programem a cílem. Nejen s tím, že by se vůči někomu vymezoval.

Zeman vs. Drahoš

Ať volby dopadnou tak či onak, věřím, že to tak má být a že vše je dobré. Vše má své konstruktivní jádro. Nevyhraje Zeman? Třeba je to dobře a je čas, aby si odpočinul a dožil svůj život na své chalupě, v klidu, bez stresu a na čerstvém vzduchu. Nevyhraje Drahoš? Třeba je to také dobře – do politiky ho může být škoda a více poslouží společnosti jako vědec, v oblasti kde je jeho místo, kde je kompetentní a které opravdu rozumí. Přece jen, úřad prezidenta nemůže dělat každý, i když je vědec.

Drahoš by to nepochybně se ctí zvládl, ale určité riziko to rozhodně je, zvláště v současnosti, kdy se náš svět ocitá na jakési křižovatce dějin. Věřím, že by byl dobrým prezidentem pro klidnou dobu, kdy se nic podstatného neřeší a mohl by dělat jen reprezentační figurku – podobně jako dříve generální tajemník ÚV KSČ, který byl jen loutkou Brežněva. Proto si myslím, že je stále lepší volbou Zeman, i když s některými jeho názory rozhodně nesouhlasím. Na druhou stranu vím, že tomu rozumí, je kompetentní, nenechá se manipulovat a ničím mě nepřekvapí – vím co od něho očekávat a to, že se na něj lze spolehnout. Nepoučuje lid, ale má v lidi důvěru. Necítí se jako nadřazená, přezíravá elita, jako mnozí akademici a intelektuálové. A to je něco, co vídáme u politiků poměrně zřídka.

Jsem ale opravdu demokrat a respektuji volbu lidí, přál bych každému, aby vyhrál jeho favorit, což ale není možné. Zkrátka bych si přál, aby byl v této zemi každý spokojený a šťastný. To by však museli být na hradě i v podhradí takoví lidé, kteří ví, co tato země opravdu potřebuje a jaké jsou její národní zájmy. To lze ale asi sotva očekávat – stejně jako to, že na hradě bude někdy osobnost, ke které budou vzhlížet všichni. Ostatně ruku na srdce – tak to nebylo ani za Václava Havla. Nebylo to tak za druhého Václava, nebylo to za Miloše a nebude to ani za Drahoše, pokud vyhraje.

Nepřipomínají vám naše volby tak trochu ty americké, kde se rozhodovalo mezi Trumpem a Clintonovou? Řekl bych, že jsou to dva podobné ideové proudy jako u nás v duelu Zeman – Drahoš. Jeden lidový, pragmatický, otevřený – druhý akademický, liberální, politicky korektní. Rozdíl je snad v tom, že USA ovlivňují světovou scénu, kdežto naše volby mezinárodně zase tak důležité nejsou. Určitě to není tak, že by Putin nebo Trump nemohli spát kvůli tomu, jak to u nás dopadne. Přesto je v zahraničí pozorně sledují. Je to nepochybně proto, že žijeme v rozhodující době a náš svět je na jakési křižovatce. A také tím, že jsme v centru Evropy.

Pokud nebude zvolen Zeman, může to však přesto znamenat něco pozitivního. Totiž to, že místo soustředění se na vymezování vůči prezidentovi – na jediné téma, se rozšíří náš obzor a konečně začneme diskutovat o skutečných tématech. Tedy hlavně o tom, co jsou ty naše národní zájmy. Bude-li Drahoš skutečně nevýrazným a poddajným prezidentem, bude to o to větší motivace a mnohem větší prostor takovou diskusi vyvolat, i mezi těmi, kdo dosud neměli jiný zájem, že bojovat proti Zemanovi. A to je také dobré. Tedy alespoň bych v to doufal – snad nejsem příliš naivní, když věřím, že lidé tak lhostejní, hloupí a naivní nejsou. Na druhou stranu totéž si myslel i můj děda a lidé tehdy stejně umožnili dostat se komunistům k moci. A ještě je vítali s otevřenou náručí, stejně jako Němci mladého Adolfa, který byl obzvláště miláčkem žen.

Pokud bude Zeman opět prezidentem, budu spokojen – pokud ne, nebude mi to až tak vadit, do budoucnosti hledím s důvěrou. Ne proto, že bych neměl obavy, že lidé zvolí špatně, ale protože vím, že lidé volí ty, které potřebují. A někdy se potřebují získat i špatnou zkušenost a poučit se – i když je to jako špatný film nebo zlý sen. Nespravedlivé je jen to, že to pak odnášejí i ti, kteří s tím nemají nic společného, včetně dalších generací. Každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží a prezident je pouze jedním z důležitých článků.

Duel Zeman vs. Drahoš

Jak se vám líbil prezidentský duel na ČT? Konečně jsme se dočkali něčeho více, než reality show. Profesor Drahoš se ukázal jako malý štěkající ratlík v úporné, až křečovité snaze porazit Zemana. Neustále se snažil mluvit o sobě, o tom, že není jako Zeman, jakoby chtěl, aby vyniklo jeho velké prázdné duté ego narostlé do obřích rozměrů podlézavostí a chválou jiných, kteří touží Zemana za každou cenu odstranit a vlastně je jim jedno, jaká loutka to provede. A pan profesor jako čestný člověk se k tomu výborně hodí, protože je přijatelný pro mnoho lidí.

Bylo vidět, že je Drahoš dobře a svědomitě připraven, že jeho americký tým na něm provedl velký kus práce, ale jak dalece to zapůsobí přesvědčivě na voliče, to se uvidí. Jeho ego se zdálo až příliš velké, ale ani to jeho příznivcům nevadí, naopak. Jinak působil jako vždy jako suchopárný tajemník strany ÚV, přestože se snažil ukazovat jak jen mohl, že má drápky, což ale Zemana nijak z míry nevyvedlo. Naopak si v klidu a bez napadání soupeře počkal, až se pan profesor znemožní sám. To se sice úplně nestalo, ale i tak to stačilo.

Kdo byl v debatě vítězem? Já myslím, že každý z nich jen utvrdil své voliče a mnoho nových nezískal. Proč? Protože každý vidí vítěze v tom, ve kterém ho vidět chce. I kdyby třeba fakticky i prohrál. Možná to nakonec byla jen další zbytečná show – i když ke cti ČT tentokrát velmi dobře zvládnutá, jak bychom od veřejnoprávní televize právem očekávali.

Porazí tentokrát pražská kavárna venkovskou hospodu? Je to možné, mediální podpora kavárny je obrovská. Dávám přednost levnější hospodě, ale pokud vyhrají kavárníci, smutný nebudu. Nakonec i ti, se kterými nesouhlasíme a máme jiný názor, jsou také naši bratři, včetně pana Halíka, který je pro mě takovým čertíkem na zemi. Budu se zájmem sledovat další vývoj. Je jasné, že žádný ráj na zemi nenastane, jak mnozí kavárníci věří. Ostatně také oni mají na svojí naivní víru právo. Vím, že z jejich pohledu je zase naivní ta má.

Ale kdo ví, jestli nakonec není pravda někde uprostřed a jestli všechno není jen přehnaně nafouknutá bublina? Podle mého názoru příkopy nevytvořil Miloš Zeman – údajná příčina všeho zlého – ta hloubí právě média. O tom se přesvědčíme možná v budoucnosti, pokud o tom ještě někdo pochybuje a věří, že Zeman je ta překážka našeho správného vývoje. Ostatně, jak sám Miloš řekl – „nevěřte médiím“!

Profesor Drahoš, znalý svého oboru, fundovaný člověk, čestný a charakterní se ukázal jako člověk naivní, bez politických zkušeností. To by možná nebyla ale největší překážka (nakonec takový byl i Donald Trump). Jeho hlavní mínus je právě to přehnaně velké sebevědomí, velké ego, prázdné, duté – bublina, které je v tomto případě skutečně přehnaně nafouknutá. Možná si řeknete, že je to neoprávněná kritika. Stačí se však podívat co prohlásit v rozhovoru pro Český rozhlas 28.1.2018, ve kterém kritizoval Miloše Zemana. Z části možná také oprávněně, ale sám přestřeluje ještě dále, k čemuž ho právě pudí jeho velké ego:

„Miloš Zeman je v současné době ten nejodtrženější člověk od reálného života – ten o reálném životě neví vůbec nic.“

Kdyby toho řekl někdo v hospodě, nebudu se divit. Ale když to říká člověk z tzv. Pražské kavárny – tedy intelektuál, akademik, inteligentní člověk ověnčený mnoha tituly, pak hned jasně vidíme, v čem je problém takto smýšlejících lidí. Pýcha, přezíravost, nadutost. Nakonec ani v samotném TV duelu se neudržel a vypadlo z něj, že to co se mu na Miloši Zemanovi nejvíce nelíbí je, že je prezidentem pro dolních deset milionů. Nevidíte tu nadřenost? Určitě to tak ani nemyslel, ale prostě čím srdce přetéká, to ústa mluví – bez ohledu na vnější image slušňáka, člověka vysoce morálního a charakterního.poli.

Inu, neříkám, že takový není – chci jen říct, že není všechno tak, jak vypadá. Je třeba se dávat pod masky a oddělovat vytvořenou image od skutečné osoby. Je zřejmé, že tito lidí si svoji nadutost a nadřazenost vůbec neuvědomují, protože jsou to spíše oni, kdo žijí mimo reálný svět, uzavřeni ve své akademické bublině ve společnosti úspěšných lidí. A tak snad ani nemohou za to, že mají tak velké, naduté a prázdné ego. Sami sebe pokládají za nositele pravdy a ostatní za ty, kdo žijí mimo realitu.

Je však dobojováno a nesluší se kritizovat poražené. Ostatně sám Drahoš se jako poražený vůbec necítí. To je správné, tak to má být. Je zřejmé, že se k vědě už vracet nechce a naopak touží uspět v politice. Pokud nejsou hlavní motivací peníze, ale upřímná snaha pomoci zemi, pak mu jen přeji, aby měl mnoho úspěchů. Ne ze slušnosti – opravdu. Podle mého názoru se ale pro politiku moc nehodí a je mi stále trochu záhada, proč se člověk jeho formátu k tomu nechal nakonec přemluvit. (Zajímavé také je jeho porozumění s Kalouskem – oba jsou však chemici a je možné, že lidé jsou pro ně spíše něco jako chemické prvky ve zkumavce). Na mě působí jako hodný, ale naivní člověk, který se snadno nechá ovládat jinými. Možná bylo zadání jasné – najít člověka, ze kterého se podaří vytvořit Antizemana.

Každý člověk může růst, jen když má silnou opozici, jinak usne na vavřínech vítězství a sebeuspokojení. Konkurenční prostředí je nutné – nejen v byznysu, ale i v politice, má-li demokracie fungovat. Také Miloš Zeman konkurenci potřebuje. A Jiří Drahoš rozhodně slabým konkurentem nebyl. Ne snad proto, že by skutečně byl tak silný, ale nebyl slabý především proto, že je tu velká poptávka po Antizemanovi, takže téměř polovina voličů Drahoše jej volila jen proto, aby nebyl prezidentem Zeman.

To je však pro skutečného prezidenta opravdu málo. Proto zaslouženě opět zvítězil Miloš Zeman, i když také ne proto, že by byl stále tak výjimečný a při síle. Myslím ale, že příští volby už budou skutečně zajímavé a že kandidáti budou o úřad soupeřit mezi sebou, jak se patří. Ne všichni proti jednomu – to je opravdu kontraproduktivní.

Svoboda » Cena soukromí a svobody

Jakou hodnotu má v dnešní společnosti soukromí? Je stejná nebo menší, než dříve? Žijeme ve světě, ve kterém se na nás dívá z každého rohu nějaká kamera, aniž bychom to ještě vnímali a uvědomovali si to. Jen v Praze je jich několik tisíc – od kamer, které provozuje město, přes ty, která má policie, až po další, které provozuje řada jiných subjektů, které k tomu malí povolení. Je jich zkrátka nepočítaně – nikdo totiž neumí určit jejich přesný počet. Mnohé další jsou pak nainstalovány nelegálně. Je to zdůvodňováno potřebou zajistit bezpečí. Odpovídá ale stav ohrožení skutečně jejich počtu a jsou všechny skutečně nutné? Tak si říkám, že je skoro neuvěřitelné, že jsme se dříve museli obejít bez nich a přitom kriminalita nebyla vyšší, než dnes – možná naopak. Jak je to možné?

Mnoho lidí si řekne, že jim kamery vůbec nevadí, protože nemají co skrývat. To je pochopitelné, ale kde je ta hranice soukromí? Pro mnoho lidí není ani problém nechat si kamery nainstalovat doma, třeba i do každé místnosti několik – na balkón, do chodby, na záchod, do kuchyně, do ložnice, do obýváku (v posledních dvou případech minimálně po třech). Proč? Třeba výměnou za to, že pronájem takového bytu s kamerami je zdarma. Že se na ně může dívat třeba celý svět – no a co? Tito lidé také mají pocit, že nemají co skrývat a proto žádné soukromí nepotřebují. Nepřijde jim to ani nijak nedůstojné – právě proto, že si myslí, že nemají co skrývat. Soukromí zkrátka pro ně žádnou cenu nemá a je jim to úplně jedno. Klidně ho vymění třeba za balík peněz.

Jenže stejné jako je to s pocitem hodnoty soukromí, je to třeba i s pocitem ceny naší svobody. Jakou pro nás má? Pro mnoho lidí je to stejně bezvýznamná věc, jako soukromí. Klidně svobodu vymění za své pohodlí a rádi se stanou poslušnými ovcemi, když se o ně někdo postará.

SvobodaO malé děti se musí starat rodiče. Utírat jim prdelku, nakrmit je… Vodit je za ručičku. Některé děti jsou takto vychováváni dlouho. Některé dokonce tak dlouho, že si na takový servis zvyknou a neumí si život představit bez toho. Vlastně nechtějí být svobodní a možná ani nepotřebují žádné soukromí. U když už jsou vystaveni svobodě a mohu žít tak, jak chtějí – nevědí, co si počít. A tak zkouší ten prázdný prostor zaplnit čím se dá. Třeba i úplně zbytečnými věcmi a zážitky. A jsou rádi za každého, kdo se o ně postará. Někdo, kdo jim vždy nabídne péči, pokud jsou ochotni své soukromí a svobodu za to vyměnit. To pro ně však opravdu není žádný problém. Rádi to udělají…

Tak je to z celou naší společností. Do jaké míry je zralá, aby měla své soukromí, nezávislost a svobodu? A potřebujeme to vlastně? Kdo takovou péči nechce, musí se o sebe starat sám. Jestliže společnost takovou péči nechce, musí se o sebe také starat sama – musí si sama vládnout – tj. být společností aktivních a angažovaných lidí. Zralých a uvědomělých, kteří ví, jaká je cena svobody a soukromí. A váží si toho. Je to něco, co se stále vytváří nebo naopak zaniká. Není to něco, co bylo jednou vydobyto nějakou revolucí a tím to skončilo.

Ti, kteří by se o vás chtěli starat výměnou za vaši duši a život, je hodně. Ostatně, sám ďábel touží se o vás postarat. Dá vám cokoliv budete chtít, výměnou za váš život, za vaši duši, svobodu a soukromí.

Zřídí úřad pro šíření pravdy a lásky, které se bude starat o to, aby každý mluvil pravdu a každý každého miloval. Rozdělí vaše peníze neziskovým organizacím a ty se o vás postarají tak, že se nikdy nebudete cítit osamělí. Velký bratr na to dohlédne – viz Británie vyhlásila válku osamělosti, povede ji speciální ministryně. Zřídí také neziskové organizace, které za vaše peníze nabídnou asistenční služby všem, kdo trpí nedostatkem fyzického kontaktu. Nainstaluje všude trvalý dohled, takže se budete moci cítit v bezpečí před úchyláky i na WC a nikdo nebude podvádět. To zajistí systém elektronické evidence transakcí, věcí i lidí. Výměnou za to dostane každý servis pravidelné donášky obědů zdarma. Pochopitelně nabídne zdarma také ubytování a práci všem migrantům, protože úřad dohlédne na to, aby každý byl solidární a každý každého miloval. Pokud chcete všechny výhody, je jasné, že za to musíte něco obětovat. Třeba i svůj dům a svoji zemi pro nové obyvatele.

Dá vám ten nejbohatší a nejpohodlnější život jaký si umíte představit. Až vám ho však dá, najednou vám vezme všechno, jakmile vás už nebude potřebovat. Pak si bude dělat s každým co chce. Až potom každý pochopí, že všechny ty dary byly jen dočasné a s jediným cílem – získat si člověka. Že to byl PODVOD, na který skočil. Že se stal vlastně jen loutkou, která žila na dluh, i když zpočátku vše vypadalo tak dobře.

Někteří možná budou plakat a stěžovat si u Boha na to, jak byli podvedeni a že je to přece moc, moc nespravedlivé, protože tolik věřili v lásku a ve spravedlnost. Snad ani potom jim nebude docházet, že to žádná nespravedlnost není, protože oni sami to dovolili. Přesto budou volat Boha k odpovědnosti a obviňovat ho, že kdyby existoval, tak by to nemohl dopustit, protože by je přece milovat.

Oni sami se rozhodli dávat lajk každému, kdo se na ně usměje a sdílet svůj život s každým, kdo projeví o jejich osobu zájem. Uvěřili, že tak je to správné a je jedno, kdo to řídí anebo, kdo je ten, koho nevidí. Je jim jedno, kdo to je, hlavně když jim dává pocit lásky, bezpečí a jistoty. Nebo kdo jim dá peníze. Nebo někdo, kdo jim řekne, jak se věci mají. Nebo někdo, kdo schválí jejich názor a utvrdí je v tom. Prostě někdo, kdo se o ně postará tak, jak očekávají. Kdo to je? To pro ně opravdu není důležité.

Každá láska je ve většinou do jisté míry obchod něco za něco, ta skutečná od pouhé výměny se však pozná podle toho, že je zároveň závazkem. Stejně tak jedná Bůh s člověkem – nezříká se člověka, ani když se člověk zřekl Boha a dal přednost ďábelské lásce. Současně ale respektuje jeho rozhodnutí. Jeho láska sice nevychladla, ale zároveň nikomu nemůže zaručit ráj, jestliže dal přednost lásce ďábla, která je podmínečná a není nezištná, která je založena na principech obchodu – já ti dám to a ty mi za to dáš ono.

Člověk sám rozhoduje o svém osudu. Bůh, narozdíl od ďábla, nikdy neposkytuje žádný servis. Ani záruku, pokud byla porušena smlouva s ním. A ta, jak víme, byla porušena již pádem prvního člověka, odkdy se rozhodl dobrovolně opustit ráj a stát se dospělým rychleji, než na to byl připraven. (Nebyl vyhnán – to je myšleno obrazně).

Odchod z ráje, to byla ta úplně první výměna svobody za otroctví. Toho se dnes člověk snaží zbavit paradoxně tak, že jej touží vyměnit za ještě větší otroctví a přitom netuší, že jen to je další obratný trik hada schovaného v koruně stromu. První jablko splnilo svůj účel – člověk totiž opustil ráj. Je tu však ještě jedno jablko, které čeká na ochutnání. Náš svět je pouze jakýmsi světem mezi nebem a peklem. Zakousnutí se do druhého jablka bude znamenat, že člověk který byl vyhnán z ráje na Zemi a měl ještě možnost návratu do ráje, bude vyhnán ze Země do pekla.

Pozn.: mezi světem, kterým říkáme ráj a světem, kterému říkáme nebe není velký rozdíl. Je to v podstatě totéž. Ráj bylo také nebe, ale s nově stvořenými bytostmi, které byly ještě duchovně dětmi. A protože byly ještě hloupé a naivní, nechaly se podvést, podobně jako lidé dnes, kteří nestačili dospět. Lidé v ráji byli ještě děti, které nevěděly, co je dobro a zlo. Byly proto odkázaní na poslušnost tomu, co jim bylo přikázáno Bohem. Protože ale o tom zapochybovaly, a uvěřily ďáblovi, že Bůh nechce aby byly jako On a znaly rozdíl mezi dobrem a zlem, rozhodli se Boha neposlechnout. Tak se jim otevřely oči a poznaly dobro a zlo – ale dříve, než mohly pochopit jejich následky. Tak musely opustit svět, ve kterém existuje pouze dobro. A staly se předčasně dospělými. Nyní tedy žijí ve světě lží, manipulací a otroctví a musejí se s tím vypořádat sami. Pokud se dostatečně nepoučí a nedospějí, druhá šance už nebude.

Historie » Holokaust slovanů

Právě jsem dostal zajímavý názor někoho e-mailem. Asi ne se vším lze souhlasit, o osud slovanské rasy nemám strach, ale určitě na tom něco je. Je vidět, že lidé přemýšlí.


Co netuší ani česká nebo slovenská mládež. A měla by! Dnešní ruská mládež mnohdy ani netuší, co to byl Generalplan Ost. A netuší to ani česká nebo slovenská mládež. A měla by!

Pokaždé, když se Rusové podívají do Stalingradu, dnešního Volgogradu, tak musí vidět, že to bylo místo, kde došlo k obratu celé II. sv. války, ale především to bylo místo, kde byl ukončen plán na vyhlazení slovanské rasy z povrchu planety. Neustále se hovoří o židovském holokaustu, ale že Německo v Rusku provádělo holokaust mnohem větší, holokaust slovanské rasy, o tom se mlčí. A to je chyba. Po skončení války plánoval Berlín velkolepý plán “Generalplan Ost” na etnické vyčištění evropské části Ruska od slovanské rasy a vysídlení slovanských národů z Evropy za Ural, kde měly Slované jako otroci až do vymření pracovat v dolech, ze kterých by Říše zdrojově zajišťovala budování projektu “Germania”.

Evropská část Ruska by byla zcela zbavena původního obyvatelstva, Rusové měli skončit v plynových komorách stejně jako Židé a pozemky měly být rozdány za odměnu německým vojákům a dosídlencům z Říše. Projekt Generalplan Ost měl být mistrovským dílem realizačního týmu Reinharda Heydricha. Na jeho konečnou realizaci nedošlo jen díky obrovské oběti ruských obránců Stalingradu. Jenže už během německého tažení byly jednotlivé prvky Generalplan Ost realizovány na úrovní vyčišťování území od ruského obyvatelstva, na což dohlížel osobně právě Heydrich. Etnické vyhlazování prováděly jednotky SS, které šly těsně za Wehrmachtem ve druhém sledu a frontovou linií. Jenže ani Wehrmacht nebyl bez viny, protože celé vesnice byly vypalovány a srovnávány se zemí, protože Wehrmacht nechtěl za svými zády centra odporu Rusů.

Obsazované Rusko bylo pro německou armádu tak rozlehlé, že armáda neměla dostatek mužů, aby mohla za sebou nechávat okupační jednotky, které by dobyté vesnice a malá městečka mohly kontrolovat. Wehrmacht proto vesnice kompletně srovnával se zemí. Dobře je to vidět na dobových filmových záběrech Wehrmachtu hlavně z roku 1941. Proto bylo zastavení Wehrmachtu před Moskvou a posléze u Stalingradu tak důležité. Bez Stalingradu by dnes nebyla Česká republika, ani Slovensko, ani Polsko a hlavně nebyly by naše slovanské národy. A ti, kteří takový osud nám chtěli dopustit, zrádci z Velké Británie, Francie a Itálie, dnes poučují Rusko o demokracii.

Znovu se opakují chyby slovanských národů. Znovu se dostávají pod křídla západu, který se pokusí slovanské národy zničit, přeformátovat, tentokrát ale ne válečně, ale migračně. Německo opět velí slovanským armádám, znovu slovanské národy se staví proti Rusku, které zachránilo naše národy před genocidou v rámci programu Generalplan Ost. I dnes zažíváme takový projekt, Generalplan Islam. Nasunování muslimských migrantů do Evropy, do společnosti, do školních tříd.

Opět nám západ diktuje osud a úděl, a co je hrozivé, opět v tom údělu není budoucnost pro slovanské národy. Zrádci národa promítají našim dětem propagandistická videa o dobrotivých džihádistech v Čečně, našim dětem je vnucována inkluze s dětmi Arabů. Média přináší programovací články o tom, že Islám je tolerantní. Největším zabijákem národů je čas. Čas vede k zapomínání, národy zapomínají na procesy a události minulosti, a proto budou nuceny si je zopakovat. Jenže tentokrát už nemusí přijít na pomoc Stalin nebo obránci Stalingradu. Tentokrát slovanské národy mohou zaniknout v tichosti a dokonce z vlastního rozhodnutí. Stačí se podívat na výsledky voleb, na Piráty, na nové generace mládeže, na Araby z Teplic.