Je liberální demokracie jediná správná volba?

Jaké jsou základní principy fungování společnosti?

  1. Nikdo, žádný jedinec, se neobejde bez pomoci jiných lidí, ať je vysoko postavený a má důležitou funkci v řízení společnosti anebo je jen pouhým „pěšákem“
  2. Člověk je tvor společenský, tj. je určen k tomu, aby byl v nějakém směru tvůrčí osobností – ovlivňoval jiné lidi nebo dokonce vedl a učil. Protože je základním prvkem společnosti, je tím, co má společnost utvářet, i když třeba je tím, že s jinými lidmi vstupuje jen do nějakého vztahu – ať už přímo, nebo nepřímo.
  3. Principem fungování společnost je to, že jeden táhne druhého, jeden pomáhá druhému, každý podle svých schopností, silnější slabšímu, slabší ještě slabšímu atd. A dokonce, úplně nejsilnější pak úplně nejslabšímu článku.

Strach je démon, které tyto principy zastírá nebo dokonce popírá. Vytváří oprávněný nebo neoprávněný pocit, že, je nebo bude člověku nějakým způsobem ubližováno. Co je však důležitější je to, že mu namlouvá, že chce-li obstát, musí bezohledně brát pro sebe, prosazovat sebe a utvářet své okolí na principu manipulace, tak, aby mu toho okolí sloužilo podle jeho představ, neboť, to že je mu nebo bude ubližováno jej k tomu opravňuje. To je však v přímém rozporu fungování společnosti, kterým je naopak sdílení a služba jiným a to čemu říkáme vláda lidu – tedy demokracie, nikoli násilné prosazování vlastní vůle přes odpor ostatních (kteří třeba s jeho problémem nemají nic společného).

Co je to ale skutečně demokracie? Ta je sama o sobě také velmi nedokonalá. Její problém je to, že je velmi neefektivní, má dlouhé a složité rozhodovací procesy, který mohou být velmi neprůhledné, ba dokonce samy nedemokratické. Taková demokracie je velmi nepružná, zkostnatělá a frustrující. Mnoho lidí vidí nebezpečí pro demokracii v malé občanské angažovanosti a zapojení občanů do politiky. To je pravda jen částečně – vzhledem k tomu, že v dřívějších dobách byla tato angažovanost obrovská a přesto víme, kam to vedlo. V angažovanosti to tedy úplně není. Je to v odpovědnosti – to je ovšem věc zcela jiná… Pokud se lidé nechtějí politicky angažovat a přímo se podílet na utváření společnosti, není na tom nic špatného. Nikdo není povinen podílet se na jejím vedení. Není to žádná „občanská povinnost“, jak se říká. V případě, že by však hrozilo reálné nebezpečí nějaké revoluce, kterou bychom si nepřáli, pak by se ale neangažovanost mohla vymstít. Tak se chopili moci nacisté i komunisté. Demokracie má totiž výjimečnou schopnost, navzdory všem svým pojistkám a pilířům, zrušit demokraticky samu sebe.

Na druhou stranu je moderní demokracie a stále hlubší „integrace“ skutečně to, k čemu chceme směřovat a co oprávněně budí rozčarování, ať už si tito lidé zaslouží oprávněně nálepku „populisté“ nebo ne?

Integrace, to je jakási mantra, která se často opakuje, ale málokdo přesně asi ví, co to je. Kdo se neintegruje, jakoby popíral smysl demokracie, jakoby byl odpadlík, ten, kdo odmítá jít s proudem… Integrace uprchlíků, ano, ale integrace do Evropy? Proč je ten, kdo se vymezuje vůči EU označován jako ten, kdo je proti -evropský? Já se například vymezuji proti EU také, ale Evropu mám rád a chci její dobro. Vytváří se tu jakási falešná realita, která automaticky říká, že EU je jediné to, co je dobré a co se neintegruje stále hlouběji do EU, je špatné nebo dokonce určené k chátrání.

EU ve skutečnosti narazila a překročila svůj limit demokracie a stala se jakýmsi prapodivným post-socialistickým reliktem, který v dnešní době již přináší spíše více škody, než užitku (byť se stále tváří, že je tomu naopak). Ačkoli by měl dávat jistotu, budí naopak spíše rozpaky, probouzí démony strachu, manipulace, diktátu… Proč a jaký to má smysl?

Pokud jsme si nevysnili Spojené státy Evropské a nechceme dále pokračovat v této slepé uličce stále hlubší integrace a nedostatku demokracie, pak se musíme zamyslet, co je demokracie a jakou jí chceme mít? Kdo chceme, aby vedl společnost a jak?

Podle mne k tomu, aby demokracie dobře fungovala, jsou zásadní tyto věci:

  1. Jednoduchost systému, kterému každý rozumí, malé samosprávní celky, přímá odpovědnost, snadná a rychlá odvolatelnost odpovědných osob.
  2. Minimum administrativní a byrokratické zátěže (sjednocení úřadů, zjednodušení formulářů, smluv..) – stát musí sloužit občanovi, ne občan státu. Radikální snížení počtu úředníků.

Když se podíváme do historie, asi nejlépe fungovaly a prosperovaly ty společnosti, kde byla neomezená moc panovníka, který byl moudrý. Nikdo neměl strach a systém byl jasný, rychlý, přehledný a relativně spravedlivý. Možná bychom se tím mohli inspirovat. Podle mě je ideální když:

  1. Každý větší stát či územní celek je rozdělen na menší samosprávné celky, které mají však mnohem větší autonomii, než je obvyklé. Každý má svoji vlastní vládu s posílenými pravomocemi, protože jen taková vláda, která slouží menšímu počtu lidí, má k nim nejblíže a oni k ní.
  2. Centrální vláda má spíše jen funkci koordinátora a rozhoduje pouze o předem daných věcem týkajících se celého státu. Není složena ze žádných politických stran a uskupení, politické strany jsou zrušeny. Ve skutečnosti má totiž funkci poradního sboru, představitelů úřadů, ministrů a dalších vedoucích osobností přímo volených a odvolatelných voliči a prezidentem. Nevytváří se žádné koalice a opozice někoho proti někomu. Každý je sám za sebe, jako sbor kardinálů.
  3. Nejvyšší hlavou je prezident, který je přímo volený a za určitých podmínek také odvolatelný lidem. Jde o velmi silný a autoritativní prezidentský systém, ve kterém nerozhoduje vláda, ale právě prezident, který má vždy konečné slovo.
  4. Centrální Evropská vláda, má-li existovat, má projít zásadní reformou, radikální snížit počty úředníků, zrušit lisabonskou smlouvu, vrátit pravomoci národním vládám a věnovat se tomu, co je skutečně důležité pro Evropu jako celek – bezpečnost Evropy, ochrana hranic, schengenského prostoru, ochrana životního prostředí, podobná výše mezd a platů všude, stejná kvalita potravin… Každý stát by měl mít jeden hlas – bez ohledu na jeho velikost. O otázkách týkajících se suverenity a národních zájmů by vůbec nebylo možné hlasovat.

Zkrátka si myslím, že tzv. liberální demokracie není jedinou správnou a možnou formou. K tomu, aby však byla nahrazena jiným systémem není dosud politická vůle a dokud budou existovat „tradiční strany“ a vládnout, nebude žádná podstatnější změna možná, neboť dnešní systém je postavený právě na tom, aby se u koryt drželi i ti, kdo tam nemají co dělat. Proto je tento systém velmi pomalý a neefektivní, administrativně a byrokraticky extrémně přebujelý, neprůhledný, složitý a také vymahatelnost práva je velmi slabá. Na ty, kdo si mohou dovolit si zaplatit právníky a kdo se vyznají v paragrafech, obvykle nikdo nemá páky. Ty fungují jen na malé rybky a „obyčejné“ zločince. Tento demokratický systém je totiž nejen nepružný, ale také děravý, i když stále dokola záplatovaný.

Nejsem žádný právník ani politolog, ale jsem si jist, že liberální demokracii je možné nahradit něčím podobným. Je to asi hudba vzdálené budoucnosti, ale dříve či později to stejně bude nutné. Je jen otázka, kdo a kdy tuto  „revoluci“ provede. Pokud se tak nestane, hrozí nám jiná revoluce a pravý opak tohoto systému – globální, centrální vlády, stále větší kontrola, šikana, cenzura a proměna v liberální demokracie v elitářskou demokracii, která bude ještě více socialistická, ještě více regulovaná, ještě více složitá, ještě více neprůhledná a dobrým základem pro novou budoucí totalitní společnost.

Dnes se nachází svět na křižovatce. Liberální demokracie se přehoupla přes svůj zenit a nikdo neví, jak dál, i když mnozí tuší, že něco se změnit musí. Je ale jasné, že kosmetické a postupné úpravy příliš dlouho stačit nemusí, protože nová doba si žádá zcela nové přístupy.