Dnes se mi zdál zvláštní sen. Byl jsem na nějakém setkání a viděl jsem, že přijíždějí hosté. Vedle jednoho fára zastavil i bílý, úplně nový Trabant. Říkal jsem si, kdo to je? Tohle auto se ještě vyrábí? Z něho vystoupila pohublá a zkřehlá Ursula von der Leyenová. Byla ale na invalidním vozíku a mě jí bylo líto. Vozil jsem jí na něm a hledal vhodné místo, kde jí s ním zaparkovat. Pak všem zazpívala malému hloučku svých věrných valčík na rozloučenou „Auld Lang Syne“ (Staré dobré časy).
Co by to bylo? Že by předzvěst pádu automobilového průmyslu, otřesu v EU a budoucí odchod Layenové ve kterém vzpomínala na staré dobré časy, i když přivedla EU k ekonomickému úpadku? Zrovna byl na Českém rozhlase hostem Jiří Dienstbier, který mluvil o znovuoživení sociální demokracie, která prý musí být progresivní stranou, protože progresivisté jsou politiky budoucnosti. Tak jsem si ale řekl – budoucnosti? Spíše minulosti. Jako on a jeho strana. Stále stejné fráze, žádná sebereflexe. Kopie hlavního směru politiky EU.