Asistovaná smrt

Asistovaná smrt

Postoje které hájí život ve všech jeho podobách nejsou nic extrémistického, ale jsou zcela legitimní. A nejen to – jsou nutné. Většině a hysterickému křiku navzdory. Je tak se může duch a svědomí společnosti udržet při životě.

Pokud někdo touží po svém usmrcení, není pravda, že by to nebylo možné udělat. Ale samozřejmě to chce více odvahy, protože svůj problém nemůžeme delegovat na jiné lidi a musíme nejen na tento čin mít my sami sílu, ale především za něj my sami musíme převzít plnou odpovědnost. Eutanázie pomáhá tuto odpovědnost delegovat na jiné lidi, čímž ulehčí svědomí tomu, kdo si chce vzít život. Tomu, kdo takto vraždí jiné zase pomáhá ulehčovat jeho svědomí fakt, že provádí eutanázii na žádost jiného. Tíha svědomí se tak rovnoměrně rozloží na více aktérů tak, že je snesitelná. V celkovém důsledku ale poškozuje celou společnost a vytváří kulturu smrti pod pláštíkem ochrany práv trpících. Je to podobné jako zabíjení nenarozených dětských plodů, které dělá to samé, ale pod pláštíkem ochrany práv matek. Ve jménu ochrany základních lidských práv se často provádějí nejhorší zločiny, které jsou však odborníky vykládány jako eticky a morálně přijatelné. Navzdory tomu, že jsou nanejvýše sporné a silně pochybné.

Nemám nic proti sebevraždě, pokud se pro ní člověk rozhodne. Je to věc zoufalá, možná zbabělá, ale pochopitelná. Přesto si myslím, že eutanázie by měla být nazývána pravými jmény. Jde o sebevraždu, i když citlivě, delikátněji a jemněji provedenou. Pokud jde o asistovanou smrt (eutanázii), kde o vraždu. I když takto nikdo sebevrahovi nepomáhá tak, že by ho strčil pod vlak nebo z mostu, ale citlivě, např. podáním tabletky či umožněním se k ní dostat. I když tato slova nahradíme jinými (podobně jako třeba prostitutku sexuální asistentkou), ve skutečnosti se tím nic nemění. Někdy se jako asistovaná smrt nazývá odpojení pacienta od prostředků, které ho udržují při životě – to ale nic takového není a je to zcela v pořádku. Není to žádný etický problém. Problém je usmrcení. Lidé totiž nejsou zvířata u kterých je správné dávat ránu z milosti. Lidé nejsou zvířata, která je možné jednoduše utratit. Třeba proto, aby zbyly peníze pro jiné o které je nutné pečovat. A to i tehdy, pokud o tom sami volají.

Princip je stále stejný – jen je to TABU a tak to vyvolává dojem, že tento způsob odchodu je vlastně přirozený, správný, bohulibý, normální. Mění se jen naše vnímání a věci se nám budou zdát přijatelnější, ale stále jde o zločin, i když dostal jiný název, je nenásilný a provádí se jinak. (Mimochodem víte co by mě zajímalo? Proč se v USA někdy provádí trest smrti tak, že umírající musí trpět, zatímco zvířata se obvykle utratí tak, že se napřed uspí? Nemohli by lidé být alespoň utraceni tak, jako ta zvířata?)

Asistovaná smrt je problém etický a právní, přičemž starší generace se k ní staví s odporem, zatímco mladší jí spíše velkou většinou podporují. Obecně má zákon či změna ústavy umožňující eutanázii u nás poměrně vysokou podporu společnosti, podobně jako manželství pro všechny. Česká společnost je dnes poměrně liberální, i když je samozřejmě otázka, do jaké míry jsou sociologické průzkumy relevantní a důvěryhodné a do jaké míry jde o mediální manipulace.

Čteme-li ale komentáře čtenářů pod články z nichž valná většina eutanázii podporuje, nabízí se vysvětlení, že část z nich jsou prostě zbabělci a zoufalci kteří chtějí mít možnost aby je někdo na jejich žádost šetrně zabil a další jsou zase sobci, kteří kalkulují s úsporami státu, pokud se stát zbaví lidí, kteří po tom sami volají. Jinak si lze jen těžko vysvětlit takovou masochistickou podporu kultury smrti. Snad je to i tím, že když někdo vznáší požadavek po tom, aby ho někdo usmrtil, je to často volání o pomoc. Místo toho, aby lidé takovému člověku nabídli pomocnou ruku, tak mu jeho požadavek naopak schvalují a pokládají to, za akt milosrdenství. Asi v tomto smyslu – rádi ti pomůžeme a prokážeme ti službu, abys nám dal pokoj a nezatěžoval nás svými problémy. Uděláme to rádi, protože každý má právo se rozhodnout jak důstojně odejít ze života. To rozhodně podporujeme. Podle ankety 40% lidi schvalovalo eutanázii i pro případ, že po ní člověk volá jen z důvodu deprese a špatné nálady. Tak si kladu otázku, o čem to svědčí? Není to spíše znak sobectví, vlastní pohodlnosti a nezájmu, který maskujeme do dobré vůle, tolerance a milosrdenství? Jak poznamenal jeden diskutující – lepší, než kdyby skočil někde z mostu a my bychom to pak museli uklízet.

Je to věc nejen hodnot, morálky, ale i etiky a odbornosti, přičemž tyto věci nelze od sebe jednoduše oddělit. Mnoho lidí říká – zahoďte své náboženské představy, vynechte otázku svědomí – zabývejte se pouze rozumnými a odbornými argumenty. Jenže to nejde – je to stejné, jako kdybychom nevěřícím řekli – vynechte odporné argumenty a zabývejte se pouze hodnotovými a etickými. Podle mého názoru je asistovaná smrt ale především otázka hodnot a nemá žádné rozumné řešení – podobně jako manželství pro všechny. Pak se nabízí otázka, proč měnit to, co funguje.

Zastánci asistované smrti namítají, že populace stárne, důchodový systém je neudržitelný a tak by nám legalizace asistované smrti pomohla – pomohla by nám zredukovat počet lidí, kterým je nyní třeba vyplácet důchod. Na druhou stranu říkají, že její zneužití je vyloučené a že i v Nizozemsku, kde je tato praxe legální, funguje bezvadně a nejsou tu takové případy. Skutečně nejsou? Anebo nejsou, ale nevíme o nich? Nevím.

Určitě bych nebyl ten, kdo bych chtěl někoho jiného za každou cenu proti jeho vůli držet při životě nebo mu bránit v sebevraždě, pokud se tak rozhodne. Ani bych nechtěl bránit jiným lidem, pokud chtějí zabít někoho jiného, kdo si to přeje. I kdyby však riziko zneužitelnosti bylo jen naprosto minimální, nemohl bych pro takový zákon hlasovat, aniž by to bylo v souladu s mým svědomím. Podporovatelé asistované smrti namítají – no jo, ale riziko je normální, to je přece všude. Říkám ano, je – ale v jiných případech přece nejde o život. A tady ano. Chápeme ten rozdíl?

Pokud tedy někdo touží po odchodu ze života, je jasné, že není pravda, že by to nebylo možné udělat. Ale samozřejmě to chce více odvahy, kdy svůj problém nemůžeme delegovat na jiné lidi a kdy musíme nejen na tento čin mít my sami sílu, ale především za něj my sami musíme převzít plnou odpovědnost. Existuje nemálo lidí, které to už na světě nebaví nebo mají nějaký problém a raději by nežili – nevědí ale jak sami sebe zabít a bojí se toho. Když se někdo rozhodne pro smrt, může mít někdy pocit, že asistovaná smrt by byla lepší, protože by mu pomohla zbavit se výčitek svědomí a tzv. zemřít v klidu, protože jsem se nezavraždil já, ale pomohl mi někdo jiný nebo někdo jiný zavraždil mě. Je to takové zvláštní „milosrdenství“ ve kterém lidé pomáhají ulehčovat svědomí druhému tím, že někdo jiný převezme část odpovědnosti za tento zločin.

Opět ale říkám – je to věc těchto lidí, já osobně bych za tyto činy nechtěl nést žádnou odpovědnost, nijak se na nich podílet a vždy bych hlasoval proti legalizaci asistované smrti. Asistovaná smrt samozřejmě ale není ukončení léčby nebo odpojení od přístrojů – je to o aktivní podání smrtící látky. Sporné ale může být aktivní podání smrtícího prostředku, který někdo může použít, ale nemusí. Např. když vás někdo požádá o vaši legálně drženou pistoli, protože se chce zastřelit. Půjčíte mu jí? Je to vlastně podobné, jako když pacient požádá o smrtící jedovatou tabletku asistenta, která je na předpis. Záleží tedy jen na vašem svědomí.

Na druhou stranu bych rozhodně nemohl odsuzovat a kritizovat nikoho, kdo se rozhodne pro jakýkoliv druh smrti. Je jasné, že ho k tomu vedou závažné důvody – nikdo normální ze světa jen tak odejít nechce, pokud to má v hlavě v pořádku a má zachovaný pud sebezáchovy.

Nakonec je třeba připomenout, že i trest smrti je vražda, nikoliv trest, jehož smysl je trestat, tedy napravovat člověka. Smrtí nikoho nepravit nejen nelze, ale ani uniknout okolnostem. Smrtí vzniká nová realita, která je závislá na tom, jak jste jednali a chovali se během života a vražda i sebevražda je přitěžující okolností. Nová realita je již s omezenými možnostmi změny a nápravy. Druhá sebevražda již není možná. Není kam uniknout.

Je třeba si dobře rozmyslet takový čin, neboť neseme odpovědnost za sebe nebo za toho, komu bereme možnost nápravy a změny. Ve skutečnosti vše má smysl – i utrpení. To smrtí vůbec nemusí končit, naopak. Mnozí z těch, kdo si vzali život dobrovolně toho později litují a ještě více ti, kdo tak učinili jinému člověku. Skutečně je to zločin, za který nikdo nikoho po smrti netrestá, ale ani nikdo nepomůže, v případě, že si je člověk svého činu vědom. Tyto duše zůstávají dlouho napospas osudu a není k nim přístup, protože oni sami si ho zablokovali. Nicméně je jasné, že to, co se děje po smrti není argumentem, vzhledem k tomu, že pro to nejsou žádná vědecká fakta. I když tedy jde o záležitost přesvědčení, hraje to určitě zásadní úlohu a proto etické a hodnotové otázky nelze separovat od odborných, čistě vědeckých tak, jak by si někteří ateisté představovali.

Myslím si, že lepší by bylo pěstovat kulturu života a životodárný systém tak, aby nikdo ze života docházet nechtěl. Nesměrovat svou pozornost na vytváření kultury smrti, kdy budeme „milosrdně“ ulehčovat odchod ze života těm, kdo v našem prohnilém systému už raději nechtějí žít a tak dávat sobecky prostor jiným, pro které se tak ušetří peníze, nebudou se tolik muset starat o jiné, budou mít více prostoru a pohodlí pro sebe, protože je nebudou omezovat ti, kteří jsou (ne)potřební. Bezohledný svět, který bude jen pro pohodlné, úspěšné, mladé a zdravé. Ve kterém bude volební právo už od narození, ale jen do 50 let, maximálně.

Svět, ze kterého raději všichni starší a zbyteční utíkají. A mladší budou říkat, že jsou laskaví a hodní, protože milosrdně pomáhají potřebným. Jak? Odchodem ze světa, který si ti nepotřební a nemohoucí tolik přejí, protože už o ně společnost, ani rodina nemají zájem. A děti svým prarodičům se slábnoucím mozkem už dostatečně vysvětlily výhody snadného odchodu a protože je milují, chtějí pro ně to nejlepší. Více místa pro sebe. A více peněz, které chybí pro všechny zdravé a aktivní.

Systém bude totiž skutečně neudržitelný, protože bude více starých a nemohoucích, že aktivních a zdravých. A staří tak svým moudrým rozhodnutím udělají místo pro novou generaci, protože nebudou čekat na dosažení prodloužené délky života, kterou moderní medicína byla schopná dosáhnout. Inu, je to prapodivný svět, ve kterém se střetávají etické otázky s vědeckými úspěchy na poli medicíny. Čemu dát přednost a co je správné?

Za mě je to jasné – zaměřit se na kvalitu života ve zdraví – ne na jeho délku. Na to, aby lidé chtěli mít děti a aby měli perspektivu šťastného života. Bez toho žádná udržitelná společnost nemůže existovat, jednou se rozpadne, bude udržována při životě jen migranty a odstraňováním starých a nepotřebných. Společnost zahnívající, ve které nic nemá budoucnost a kde lidé litují toho, že si pořídili děti, pro které bude budoucnost zřejmě ještě horší, než je současnost.

Možná to tak bude, ale je důvodem k tomu ještě jít vstříc? Máme to zapotřebí? Taková supermoderní, ale duchovně zahnívající budoucnost je zatím sci-fi, ale na nás záleží, jaká skutečně bude… Nepěstujme proto kulturu chladu a smrti, ale kulturu života a lásky ze kterého nikdo nemá potřebu odcházet.

Jinak bychom jednou klidně mohli povolit, aby lékárny mohly vydávat takové léky na předpis, které by neléčily, ale pomáhaly lidem „důstojně“ odcházet ze světa. Samozřejmě, po ověření totožnosti v dobře zabezpečeném systému tak, aby nebylo možné zneužití Je možné, že o předepsání takových „léků“ by skutečně zájem stoupal. A možná nejen u lidí, u kterých by se skutečně projevila nedostatečně vysoká kvalita života. Možná by stačila nějaká propaganda toho, jak je to na onom světě krásné a že je to lepší, než užívání drog a jiných omamných látek, kterými si člověk ničí zdraví.

Víme, že někdy i zdraví, inteligentní, vzdělaní a normální lidé umí ztratit pud sebezáchovy, propadávat bludům a psychózám, vymýšlet věci, který by nikdo vymyslet neměl a nechat se vodit za nos jako malé děti. V minulosti se to ukázalo už mnohokrát a historie se stále v různých alternativách opakuje. Zejména, kdy lidé propadnou představě, že je nutné oddělit duchovní a praktické otázky tak, aby spolu záměrně nesouvisely. Ostatně na tomto ideálu je založena sekularizace společnosti, která ale ve skutečnosti nikdy nemůže být úplná a proto je etika a vnímání hodnot vždy součástí duchovního pohledu na svět.

Kdyby tomu tak nebylo, stala by se naše společnost čistě technokratickou a schopnou všeho, neboť by zcela popřela duchovní identitu člověka, který by sám sebe začal vnímat pouze jako technickou jednotku či biologický stroj bez přidané hodnoty. A život nikoliv jako dar, ale jako náhodný či nežádaný jev. Něco, s čím je možné libovolně manipulovat jakoby člověk byl tvůrcem života. To nejenže není, ale stává se spíše tvůrcem smrti. I když možná nechtěně a nevědomky, tím jako nerozumí tomu, co je život, nezná jeho podstatu a jeho tajemství mu zůstává skryto, protože sám neví, kdo vlastně je a proč existuje.

Nechápe, co je vědomí, jak funguje, jak vzniká a jak existuje dále i po zániku těla. A protože tyto věci nezná, domnívá se, že jim rozumí. Identitu člověka nechápe jako bytost, ale pouze jako soubor myšlenek, emocí, nervové činnosti, genů, buněk, neuronů, kognitivních funkcí různých částí mozku… Jinými slovy v podstatě člověk sám sebe často pokládá za věc a tak sám se sebou i s jinými lidmi i nakládá.

Je jasné, že věda asi nikdy nemůže odhalit tajemství lidské identity a života, to však neznamená, že je k ní možné přistupovat technokraticky nebo výlučně pragmaticky bez toho, aby nás zajímaly etické otázky. Etika je totiž založena na předpokladu, že identita člověka přesahuje hranice vědy a poznání, jinak by žádný velký smysl neměla a mohli bychom říct, že etické otázky nejsou relevantní a že naše hodnoty jsou pouze umělým konstruktem – doslova pouhým stereotypem.

Problém otázky asistované smrti se samozřejmě týká i aborce – umělého ukončení těhotenství. To samozřejmě není žádná interrupce, žádné přerušení, ale skutečné ukončení života – tedy asistovaná smrt. Pokud říkáme přerušení, chceme budit dojem, že o nic nejde, protože pak to bude pokračovat – ve skutečnosti lžeme ale sami sobě, protože mluvit o ukončení života se nám zdá nevhodné. Nechceme to co děláme nazývat tak, jak to je.

Protože se neshodneme nejen na tom, co je život a ani kdy začíná, těžko můžeme na touto otázku najít odpověď, respektive na něčem se shodnout. Je jasné, že nějakou regulaci aborce mít musí, ale jde o to do jaké míry. Bohužel, tady hrají emoce hodně silnou toli, které přechází až do hysterie. Můžeme se jen ptát tato věc proč budí takové vášně a proč se lidé omezení aborcí tak bojí? Opravdu se tak bojí omezené své svobody? Týká se tato otázka přímo jich? Nebo se snad bojí Boha? Proti čemu vlastně ve skutečnosti protestují a nejsou aborce jen nějaký zástupný problém? Skoro mi strach těchto lidí připomíná člověka, kterému chce někdo pomoci, ale on před ním utíká a hystericky ječí „nedotýkej se mě“. Zkrátka si mi zdá, že velká a slepá podpora lidí pro asistovanou smrt (ať už v případě eutanázie nebo aborce) má v sobě cosi iracionálního, jakýsi iracionální strach z narušení jejich vlastní integrity a podstaty.

Když jdou protestovat tisíce lidí za asistovanou smrt, nic se neděje, není proti nim slyšet žádný nebo jen minimální odpor. Podobně, jako když jdou homosexuálové pořádat svůj karneval. Už dávno jsme si na to i zvykli. Ale co když je to naopak – co když pár desítek nebo stovek lidí vyjádří jiný názor a jde protestovat proti liberálním postojům? Strhne se z toho davová hysterie a masové protesty. Jak čteme v uvedené reportáži z pochodu Prahou:

Organizátoři protestu uvedli, že Prahou budou procházet „klerofašisti z Hnutí pro život, kteří se cynicky zaštiťují životem, ale ve skutečnosti jim jde o omezování reprodukčních práv a prosazování ultrakonzervativní agendy ve veřejném prostoru“.

Jenže to samé můžete také obrátit takto:

Účastníkům pochodu proto budou bránit klerofašisti, kteří se zaštiťují svobodou jedince a lidskými právy, ale ve skutečnosti cynicky podporují usmrcování nevinných jen proto, že se ještě nestihli ani narodit, aby prosazovali ultraliberální agendu ve veřejném prostoru.

Povšimněme si těch silných slov jako fašisté a ultrakonzervativní. Ostatně podobné nálepky se dnes používají stále častěji nejen někde mezi nějakými idioty na fejsbuku, ale i mezi státníky a profesionálními politiky. Je to zkrátka obraz naší demokracie a Liberálové nebo ti, kdo o demokratických a liberálních hodnotách nejvíce mluví bývají často nejvíce nesmiřitelní, hysteričtí a agresivní. Nesnesou jiný názor, než liberální, protože získali pocit, že liberální demokracie patří jen jim, protože se jmenuje liberální. Ve skutečnosti ale všechny neliberální síly jsou součástí stejné společnosti, což nemusí znamenat, že jde o nějaké ultras nebo o populisty. Postoje které hájí život ve všech jeho podobách nejsou nic extrémistického, ale jsou zcela legitimní. A nejen to – jsou nutné. Většině a hysterickému křiku navzdory.

Problém aborcí je ten, že nelze přesně určit, kdy začíná bytost, jak určit nějakou hranici. 5-6 týden těhotenství, kdy začne bít jeho srdce? Na to není jednoznačná odpověď, protože i když ještě srdce není vyvinuté, jde o živý lidský plod, nikoliv zvíře, které můžeme utratit. Proto se často za počátek života klade okamžik oplodnění vajíčka (ne od ejakulace, jak to někteří schválně zesměšňují). To je také okamžik, kdy se k vyvíjejícímu zárodku začne poutat jeho duch – začne se inkarnovat, vtělovat. To nezačíná až v okamžiku porodu, ale už nyní. Od této doby jde sice o fyzicky nevyvinutou bytost, která je součástí těla matky, ale již samostatnou. O žádnou dvojduši nebo kus hmoty, které by matka mohla jen tak odstranit s poukazem na to, že o něj nemá zájem nebo že si se svým tělem může dělat co chce. Je docela nepěkné dívat se na to, když je potrat prováděn až v 15., či 20. týdnu těhotenství, jak s těla matky vycházejí ven kousky ručiček a nožiček, rozdrcená hlavička, apod. To si myslím, že by opravdu mělo být zakázáno.

I když v dřívějším stádiu těhotenství ještě nemusíme hovořit o vraždě, rozhodně tím překazíme inkarnaci nové bytosti. Jenže to není všechno – tato bytost jen tak už znova neodejde, neodpoutá se od matky. Bytost, které bylo znemožněno přijít na svět zůstává karmicky spojena duchovně s matkou – doslova jako duch leží na jejích zádech, jak mohou jasnovidci pozorovat. Nemůže se už po připoutáni se k plodu matky od matky jen tak odpojit a zůstává s ní duchovně svázán. Z pohledu ducha je to jako když na vás autobus čeká, ale pak vám naschvál zavře dveře před nosem. Tady ale máte naštěstí ještě možnost počkat na další autobus a nic se neděje. V případě inkarnace to ale tak jednoduché není – je to jako chtít hodně vysokým skokem překonat gravitaci. Ducha je zmatený, rozezlený a naštvaný. Nebo se dokonce cítí být frustrovaný a odmítnutý, pokud je tam nějaká citová vazba z minulosti a inkarnace byla zvlášť pečlivě naplánována. Duch je zkrátka myslící a cítící bytost, i když ještě nemá nové fyzické tělo.

Lidé bojují za svá práva, ale nevidí práva těch, kdo se nemohou ozvat. Požadují pro sebe práva, ale odmítají odpovědnost. Jedno bez druhého ale není možné. Často namítají, neznajíce tyto souvislosti – Můžu se svým tělem dělat co chci? Můžu od něj odstranit něco, co nechci? To právě ne, pokud jde o cizí bytost. Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda jiného. Nejde o kus hmoty, ani o součást těla matky. Jde o nové tělo nového člověka, které tělo matky využívá jako hostitele. Není to tedy parazit, i když lidí, kteří takto uvažují nejspíše nového člověka byť nechtěně hostí, za parazita pokládají. Pokud někdo říká, že plod není tělo někoho jiného pokud není schopen samostatné existence, pak nechce pochopit, že ten někdo jiný nevznikne náhle tím, že se narodí, ale že se vzniká postupně. Nechápe, že to, že někdo není schopen samostatné existence, ale potřebuje pomoc jiného ještě neznamená, že je parazit. Je to někdo kdo je potřebný, tj. potřebuje vás. Pokud vás potřebuje, jste povinni mu tuto pomoc poskytnout, nikoli se ho jako parazita zbavit. Stejně tak nový rodící se člověk potřebuje pomoc matky – potřebuje její tělo, aby se mohl vyvíjet a narodit. Neznamená to, že chce její tělo sprostě zneužívat nebo využívat. Že je to nějaký nevítaný vetřelec, který se rozhodl, že napadne člověka a je třeba mu to okamžitě překazit.

Odpovědnost je tedy na straně toho, kdo si dítě pořizuje. Neleží na straně ducha, který se rozhodl pro inkarnaci, ale na straně lidí, kteří mu tu umožnili. Je to stejně, jako když necháte otevřené dveře s cedulí, „vítejte, vstupte dále“ a když někdo vejde do vašeho domu (života), jste zaskočeni a snažíte se ho vyrazit ven.

Myslím si proto, že ani selhání antikoncepce není úplně dostatečným důvodem pro aborci, vzhledem k tomu, co z toho vyplývá a už vůbec ne obyčejná lehkomyslnost. Ostatní případy jsou k diskusi, na osobní odpovědnosti a svědomí, do kterého bych nerad někomu sahal a asi ani stát by to neměl dělat.

Pokud někdo neplánuje děti a chce si neomezeně a plnými doušky užívat nevázaného života, pak je určitě rozumnější zvolit sterelizaci, než neustále demonstrovat proti potratům a brát na něj prášky. Spíše je s podivem, že to ty lidi baví. Raději budou řvát a mávat transparenty za svobodu a lidská práva, než aby se snažili se trochu omezit. Nebo jen vzít rozum do hrsti. Ale kdo ví – třeba mnozí z nich ani nesouloží a neplánují to, ale demonstrují protože to dělají rádi. Ať už jde o jakoukoli příležitost, když můžou vyjádřit nějaký nesouhlas. Je to pro ně jakýsi náhradní způsob sexuálního vyžití a demonstrováním se ukájejí (jak by asi řekl Sigmund Freud). Když vidím ty masové demonstrace, nechce se mi ani věřit, že by se tato otázka týkala osobně tolika lidí.

Asistovaná smrt je něco, co je dnes v západním světě oslavováno a vyzdvihováno jako znak svobody a výdobytků demokracie. Platí to nejen v uvedených případech, ale dokonce i v asistované smrti západu, kterým naše kultura dobrovolně páchá sebevraždu tím, že tento přirozený vývoj podporuje a snaží se ještě urychlovat. Jako asistenti pro tuto smrt pak slouží nejen lidé jiné sexuální orientace a genderové identity, ale zejména migranti. Ti využívají toho, že vnitřní i vnější hranice Evropy de facto již neexistují, přičemž vyřešit to má solidarita nařízená zákonem – tedy podpora migrace. To samozřejmě není nic jiného, že asistovaná smrt naší kultury, která přijde dříve, než by přišla za normálních okolností. Není to žádné iracionální strašení jak říká ministr Rakušan, ale zkrátka holá realita, kterou vidí každý, kdo není slepý. Pan ministr na to odpověděl, že větším nebezpečím než migranti je prý pro naší bezpečnost maďarský premiér Orbán – tady dobře vidíme, jak progresivisté uvažují.

Zřejmě mu vůbec nevadí, že otevřeně a bezostyšně lže a že to každý normální člověk vidí. Ostatně sprosté lži, oblbování a manipulace jsou bohužel součástí naší politické kultury. Jestli by měl někdo spáchat asistovanou smrt – tak je to ona. Vyřešil by se tím základní problém, proti němuž jsou samotní migranti jen problém podružný.