Angličtina své postavení díky vlivu USA získala postupně až během 20. století a zejména v rozpadu komunistického bloku. Zatímco v té době byla povinná ruština a němčina či angličtina byl volitelný jazyk, dnes je to naopak. Za protektorátu či po bitvě na Bílé Hoře až do vzniku Československa byla povinným a úředním jazykem němčina, takže v té době jsme všichni více či méně uměli německy. Čeština měla velmi dlouho status jazyka prostého lidu, který se do 19. století na školách ani nevyučoval, takže mu nebyla věnována žádná zvláštní péče, na rozdíl od němčiny, ale nakonec i angličtiny. Zatímco velmi staré anglické texty z dob Shakespeara jsou i pro dnešní čtenáře dobře srozumitelné a ty německé dokonce ještě i z dob o sto let dříve, moderní čeština vznikala až od konce 18. století.
Nemyslím si ale, že by se lidé měli spokojit s angličtinou, protože čím více jazyků člověk zná, tím lépe může proniknout do mentality a myšlení lidí – tedy nejen těch z anglofonních zemí. Ty sice tvoří důležitou část světa, ale pokud se soustředíme jen na angličtinu, získáváme mylný pocit, že celý svět se na svět dívá očima anglicky myslícího člověka. To je ale velký omyl. Svět je mnohem pestřejší a vzájemně příbuzné jazyky mají i mnoho společného, takže kdo umí jeden jazyk, lépe se učí druhý a kdo umí dva, tak ten třetí se naučí ještě snáze, atd. Kdo ale ustrne jen na jednom, získá sice jakýsi základ, ale nikam dál se neposune. Není přitom nutné umět jazyky aktivně ovládat, pokud je člověk nepotřebuje používat v každodenní praxi. Stačí je ovládat pasivně. Velmi dobré je také znát jazyky sousedních zemí, nejen v příhraničních oblastech, kde to může mít i praktický význam.
Myslím si, že je docela ostuda, když německý prezident přednáší svůj projev na Pražském Hradě ve svém jazyce a většina inteligentních a vzdělaných lidí v sále musí mít dnes na uších sluchátka s překladem. Je sice pravda, že Němci jsou vzdělaní a umí anglicky, na druhou stranu Německo je náš soused a navíc i nejvýznamnější země v Evropě, takže Němčina by vedle angličtiny měla být u vzdělaných elit naprostou samozřejmostí. Tedy, pokud naše společnost nezlenivěla právě vlivem angličtiny a moderních překladačů, protože kdysi byla na královských a šlechtických dvorech znalost hned několika cizích jazyků součástí dobrého vzdělání.
Angličtina může dobře posloužit jako překlenovací most, ale mimo anglicky mluvící země znamená spoléhat se na ní jako spoléhat se na překladač. Umožní většinou jen základní porozumění a navíc do místní komunity či společnosti proniknout moc nepomůže, stejně jako pochopit myšlení lidí v daném jazyce. Z tohoto důvodu se cizí jazyky učí i všichni inteligentnější lidé z anglofonních zemí, přestože by se mohlo zdát, že to nemají zapotřebí. Pro USA to sice neplatí (tam ovládá podle průzkumu U.S. Census Bureau cizí jazyk jen 21% populace), ale ve Velké Británii podle Eurostatu 65%. V Anglii a Walesu je výuka cizího jazyka dokonce povinná na základních školách již od věku 7 let. Obvykle se jedná o výuku francouzštiny, němčiny, španělštiny nebo jiného evropského jazyka. Také ve Skotsku a Severním Irsku je na některých základních školách výuka cizího jazyka povinná.
Američani, vyjma prestižních univerzit, velkou vzdělaností spíše neoplývají. Většina z nich nemá ani představu jaké země Evropa má a pokud ano, netuší kde jsou.