Angličtina má jednu zajímavou vlastnost – lidé se jí velmi často přizpůsobují pro momentální potřebu a rodilí mluvčí někdy různé věci vyjadřují tak, jak by je normálně nikdy nevyjádřili, nebo jak se ve skutečnosti vůbec nemluví. Samozřejmě to nedělá jen angličtina, ale ta je v tom specialistka. Často to vidíme v písních, kde je to proto, aby se text nejen dobře zpíval a vyslovoval. Ale i filmová angličtina se někdy liší od té, kterou se mluví. Používají se různé básnické zkratky nebo poetická vyjádření v přenesených významech, která se normálně nepoužívají. Např. v písní Chrise Normana, Suzi Quatro – Stumblin in. O čem je ten název? Určitě víme – jenže tak se normálně v souvislosti s láskou nemluví.
Anebo skladba od Hollies He Ain’t Heavy, He’s My Brother. Tady samozřejmě nejde o to, že by brácha byl těžký. Tady to znamená přítěž. Normálně se anglicky přítěž sice řekne jinak, ale nesedělo by to do rytmu. Speciálně pro účely písně se tedy použije heavy.
Anebo třeba – jaký je rozdíl mezi don’t cry a don’t you cry? První verze je běžná, druhá je zesílená, která se často použije v písních nebo ve filmech. Je to něco jako české ale no tak, neplakej. V písních i lépe sedí do textu a lépe se zpívá. Aby se text zpíval dobře, angličtina zněla plynule a měkce, výslovnost se přizpůsobuje stále častěji.
Anebo věta neřekneš mi / nechceš mi říct pravdu?
Běžná angličtina: Don’t you want to tell me the truth?
Literární a hudební angličtina: Won’t you tell me the truth? (je přítulnější a lépe se zpívá)
Filmová hovorová angličtina: Aren’t you going to tell me the truth? (zní naléhavěji a teatrálněji)
V posledních 20-30 letech se hodně zjemnila výslovnost u to a do – místo thu a du se často zpívá tsu a dzu. Ne že by to bylo něco nového. Tato výslovnost pochází původně od afroameričanů, kteří nikdy nemluvili čistou angličtinou a v hovorovém jazyce jí začaly přebírat i dalších skupiny lidí (a hovorová mluva se díky internetu rychle začala prosazovat, i když dříve se více dbalo v hudebním a filmovém průmyslu na „správnou“ anglickou výslovnost). Dnes nejčastěji uslyšíme měkčenou výslovnost na západě a středozápadě USA a zejména právě u afroameričanů. A protože výborně sedí do písní, používá se velmi často záměrně pro zpěv.
V časech Madonny nebo Michaela Jacksona bychom se s ní setkali ale ještě jen výjimečně. Tehdy ještě byla pokládána za příliš hovorovou nebo dokonce lascivní. Jednou z průkopnic která s touto výslovností přišla, byla v roce 1986 britská zpěvačka a modelka pro Playboy Samanta Fox v písni Touch me. Mělo to tehdy určitý erotický, vyzývavý náboj. Kdyby zpívala TAČ MI místo TSAČ MI, určitě by to nemělo tu šťávu. Tato výslovnost se nicméně více oficiálně ujala spíše až poo roce 2000, kdy se hovorový jazyk (který byl dříve vnímán jako pokleslý) masově rozšířil.
Specifikem zejména americké výslovnosti je výslovnost T jako D případně jeho nevyslovování vůbec. Nebo ja TS nebo C – jak jsem psal. Američani mají ležérní „smooth“ výslovnost a písmeno T nemají vůbec rádi. Snaží se mu vyhýbat, jak to jde. Ani to ale není nic nového. Tato hovorová výslovnost se v USA rozšířila ještě dříve.
A už vůbec ne nevyslovování znělého písmene R. To prakticky úplně vymizelo už téměř před sto lety, takže to už dnes nikdo nepamatuje. Mnozí by byli asi překvapeni, kdyby slyšeli jak zvučně R tehdy v angličtině znělo. Jako české R. Ostatně všechna písmena se vyslovovala mnohem podobněji standardu v jiných jazycích. Angličtina prošla velkými změnami výslovnosti a dikce v posledním století, většími než čeština. Zejména ve 30 letech, v 60. letech dvacátého století a poslední velká změna pak nastala z rozmachem internetu v 00. letech, po roce 2000. Angličtina je velmi „gumový jazyk“ a variabilita výslovnosti se zde velmi liší jak v čase, tak v místě – někdy ani sami rodilí mluvčí nevědí, jak se co vlastně vyslovuje „správně“ (podobně jako my si zase nejsme vždy jisti, kde je i/y nebo kde je mě a mně).
Zvláštní kapitolou je poetický jazyk básní, textů písní a libret, který může flexibilně záměrně upravovat i samotnou výslovnost slov pro rytmus, rým nebo melodii. Pokud chodíte na opery a díváte se i na anglický překlad, možná jsme si všimli různých slov, která neexistují ani nejsou ze staré angličtiny. Textař nebo básník si prostě slova upraví podle svého, aby seděla do rytmu nebo vyjadřovala nějakou atmosféru. Protože používání takových tvarů je omezené na poezii, literaturu nebo libreta, běžné slovníky je většinou vůbec neuvádějí. Např.
| PoetickY | NormálnÉ | |
|---|---|---|
| earthly | of the earth / terrestrial | „Pozemský“; vědecky často terrestrial |
| heavenly | of heaven / celestial | „Nebeský“; formálně nebo astronomicky celestial |
| ghostly | like a ghost / spectral | „Duchovní, strašidelný“ |
| starry | full of stars / stellar | „Hvězdný, hvězdnatýi“ |
| waterly | aquatic / of water | „Vodní“; |
V češtině není až tak zvykem si s jazykem takto hrát a bylo by docela neobvyklé měnit podobu slov nebo výslovnost slov kvůli rytmu písně nebo atmosféry, protože česká slovotvorba a výslovnost je více pevná a fonetická (s výjimkou jako pěkňoučký, kulaťoučký, tlusťoučký, apod.). V angličtině je ale mnohem větší flexibilita: zpěváci často nejen krátí slabiky, mění koncovky nebo slova zjednodušují, aby sedla do melodie a rytmu, ale mění i výslovnost. Např. Roses se vyslovuje jako rouziz, pro účely písně ale skupina Middle of the Road výslovnost ve své písni Don’t Send Me Roses změnila na rozes. (Alespoň mi není známo, že by to byla ve Skotsku standardní výslovnost).
Další příkladem změny výslovnosti je například koncové Y ve slovech jako BABY, DADDY, SUNNY, apod., tradičně a formálně vyslovujeme vždy jako I, ale v mluveném projevu, zejména právě pro účely zpěvu vyslovujeme na konci spíše E. Vzpomeňme třeba na písně Boney M „Danny Cool“ nebo „!Sunny“. Tato hovorová výslovnost se masově rozšířila už dříve. Nicméně na původní nahrávce zůstala zpěvačka Cher tradiční výslovnosti – žádné sane, ale sani.
Zajímavě si třeba americká country zpěvačka Lorrie Morgan upravila v písní od Beach Boys výslovnost slova BABY – neříká bejbi ani bejbe, ale bébi. Přijde ji to roztomilé. Na původní nahrávce to Beach Boys zpívají normálně. A vlastně i v této nové verzi.
Anebo taková známá píseň „It Keeps Right On A-Hurtin’“ (Pořád mě to fakt bolí) původně od Johnnyho Tilla. A-Hurtin je normálně jen hurting, ale často se ono a- před tím používá záměrně zejména v country, blues a folkové hudbě, aby to působilo více uvolněně a venkovsky, i když normálně se to neříká. Podobně jako najdeme v textech a-goin, a-singin, a-cryin, a-dreamin atd. Stejně jako ono „right on“ – normálně se říká jen right. I když ne ve významu v jakém je použito v písni. Tam „right on“ znamená něco jako „fakt moc“. Ani v tomto významu se to dnes moc nepoužívá.
Jsou to obraty které vlastně pocházejí ze staré angličtiny, které dodnes ještě někdy můžeme v dialektech najít. V písních můžeme slyšet opravdu ledasco, co se normálně neříká. Tak mě zrovna napadlo, že i ono české ledasco může být vlastně i ledacos nebo také ledaco. Ale pravda, tady se stále používají všechny tvary (i když nevím, jestli je slovníky uvádějí).
Během posledních asi 10 let se prosadil dokonce zcela nový trend „ultra měkké“ rozněžnělé výslovnosti ve stále více populárním popovém stylu „emo“ (někdy i v hip hopu). Emo je reakcí na cituprázdný, povrchní svět ve kterém člověk řeší své deprese, emocionální vyprahlost a hledá svoji identitu. Tento styl se prosadil ale i v jiných jazycích a dorazil i do češtiny. Doufejme, že se toto žvatlání nestane novým anglickým standardem – posunulo by to angličtinu někde na úroveň jazyka pravěkých lidí… Anglická výslovnost se pro účely zpěvu ale přizpůsobovala už dávno před tzv. emo-žvatláním.
Angličtina je také pověstná tím, že slévá slova dohromady, takže zní jako jedna kaše ve které nepoznáme, kde končí jedna nudle a začíná jiná. Zejména v hovorovém jazyce. Pro potřeby textu v písních, kvůli rytmu, rýmu a melodii se to dělá často, někdy až do extrémní podoby, že i rodilý mluvčí se musí zamyslet (pokud text nezná) o čem se vlastně zpívá. Většina z nich ale porozumí — hlavně díky zkušenosti, ne díky tomu, že by slyšeli každé slovo jasně. Nepotřebují totiž slyšet všechno doslova. Angličtina má tolik ustálených spojení, že mozek automaticky doplní chybějící zvuky. Rodilý mluvčí tak okamžitě rozpozná, že to odpovídá známé gramatické a rytmické struktuře.
Např. ve skladbě z filmu Pomáda – poznali byste co se zpívá v refrénu? Asi ano, pokud text znáte. Pokud ne, je to samozřejmě „You’re The One That I Want“. Musí se to vejít do rytmu. Samozřejmě i jiné jazyky více anebo méně zkracují a spojují slova dohromady,, ale opět, angličtina je v tom expertka. Samozřejmě vedle francouzštiny, kde je to dokonce povinné. Čeština naopak patří k jazykům, která má tendenci i v rychlé řeči slova spíše jasně oddělovat a pokud bychom je chtěli slévat dohromady jako v angličtině, jde to, ale znělo by to hodně bizarně. V běžných textech, pokud nejde o nějaký vtip nebo parodii to u nás neděláme.