Vítejte na spirituálně-konspiračním webu Avalon24, na kterém se věnuji transformaci vědomí společnosti a jejímu přechodu do Nového Věku lidstva. Starý věk už prakticky skončil, ale nový ještě zcela nezačal. Myslím, že je to mimořádné a přelomové období ve vývoji lidské civilizace, ve kterém se dnes nacházíme. Již před lety skončila éra stability, kdy bylo vše jasné a dané a začalo velké období chaosu, tříbení a třídění. Skončil věk Ryb a začal Nový věk – Věk Vodnáře..

Věci jsou mrtvé, ale myšlenky jsou živé a navzájem se přitahují, spojují i odpuzují. Je to duch, které se projektuje ve hmotě a vytváří realitu i osud, který však později může být těžké měnit. Zatímco někdy ke změně stačí pouhá myšlenka, nápad, jindy je třeba pevná víra a trpělivost, protože dlouho budovaný matrix nelze rychle změnit. To, že se člověk vydal špatnou cestou se někdy pozná až za dlouhou dobu. Svět je obrazem myšlenky, ideologie a víry. Nikdy nemůže existovat prázdný prostor bez nějaké víry či ideologie. Pouze jedno může nahradit druhé a to pak určí nový matrix.

Politická a genderová korektnost se snažila vytvořit nový prostor – tedy křišťálově čistý, korektní, prázdný, vyvážený, vyrovnaný, až se z vylepšování a narovnávání světa stala někdy až jakási posedlost (odtud zřejmě jména jako lepšoodi, dobrotrusové, dobroserové, sluníčkáři…). Toužíme mít svět lepší a dokonalejší, než jsou zákony Boha, vesmíru či přírody. Ve skutečnosti však i politická korektnost do jisté míry stala se také jen novou ideologií – pro rozpadu tradičních hodnot, tradičního marxismu a komunismu novou, moderní ideologií pro 21. století. Ještě před patnácti lety se snahy o politickou korektnost jevily jako velký pokrok globalizace Evropy a s jásotem jsme vstupovali do EU.

Teprve však až v posledních letech se ukazuje, kam by nová ideologie mohla v budoucnu skutečně vést. Na obzoru se nám stále častěji objevují tu a tam různí aktivisté, takoví novodobí soudruzi s vizí nového světa, kteří jsou schopni strhávat s nadějí svobody a práv pro všechny masy lidí a diktovat ostatním jak by měl vypadat nový, sociálně a genderově spravedlivý světový řád. Ne až tak nepodobně jako tomu bylo po druhé světové válce s pionýry nové doby v červených šátcích hlásajících šťastnou budoucnost a jasně pojmenovávajících nové třídní nepřátele, kteří rozdělují a polarizují společnost a proto musí být usvědčeni a odsouzeni. A to i bez důkazů, protože stačí třeba i 30 let staré obvinění a volání lidu, který touží po sociální, politické a genderové spravedlnosti…

Podle mého názoru je to nebezpečný trend a je nutné být maximálně zdrželivý, uvážlivý a opatrný při zkoumání toho, co je opravdu dobré či škodlivé. Jistě to i mnozí aktivisté myslí dobře, ale mohou se i mýlit. Za největší nebezpečí pokládám davovou psychózu, Ostatně ta nastane asi vždy, když masy lidí propadnou bludu rychlého příchodu nového a krásnějšího světa s touhou rychle potrestat třídní nepřátele. Také si myslím si, že v budoucnu bude muset být jednota a pořádek ze strany EU stále více vynucována násilně a pod hrozbou sankcí, což je ovšem spíše typické pro režimy autoritativní a nedemokratické, s čímž mají nejen mnozí Britové docela problém. Ostatně migrační krize jej odhaluje.

Pokud by solidarita byla totiž skutečně povinná, pak by přestala být nejen solidaritou, ale i demokracií. Přesto se zdá téměř neuvěřitelné, jak takový nesmysl mohou vůbec prosazovat země, které si říkají demokratické. Těžko říci, zda je to důsledkem oné jakési davové psychózy způsobené neomarxistickými proudy, které sní o šťastném, jednotném Evropském národě a Evropanovi bez vlastní identity a národnosti, nebo čím je to vlastně způsobeno. Nebo snad opravdu věří, že je Evropa nafukovací a že tímto způsobem bude problém vyřešen, protože příliv migrantů takto skončí… Lze jen věřit a doufat, že z tohoto opojení humanismem a multikulturalismem přece jen nakonec západ vystřízliví, přestane toužit neustále narovnávat svět, začne věnovat pozornost skutečně důležitým věcem a pracovat pro blaho většiny – nikoli se neustále zabývat jen podporou menšin a narovnáváním domnělých nespravedlností, které jsou ve skutečnosti vymyšlené. To už pak není vývoj vpřed, ale demence.

Někdy zkrátka člověk můžeme mít pocit, že svět se zbláznil, přesto ale věřím, že se stále duchovně vyvíjí. Věřím tomu, že Bůh nás neustále tahá a pozvedá z bahna, kdykoliv upadneme, celý svět neustále vytahuje nahoru, dokonce i tehdy, kdy mu v tom přímo bráníme a chceme si lebedit v bahně. Protože bráníme světlu, aby prosvětlilo svět a pozvedlo výše, zdržujeme sami sebe ve schopnosti se přizpůsobit zákonům přírody a přírodou začínáme být stále více pociťováni jako škodlivý prvek. Začínáme si vytvářet vlastní zákony, ovšem příroda nám dává jasně najevo, že jsme hlupáci, kteří si sami pod sebou podřezávají větev. Lidé, kteří nevidí nejen za horizont věcí, ale někdy dokonce možná ani na špičku svého nosu, takže se zabývají nesmysly a nedůležitými věcmi, zatímco věci podstatné přehlížejí anebo předělávají ke svému obrazu.

Zatímco my se staráme o to, aby se některá zvířata nepřemnožila a nestala se škodnou, příroda dělá fakticky to samé – ať už na úrovni mikrosvěta v nás nebo světa kolem nás. Pyšní na svůj technický vývoj a nejnovější technologie někdy máme tendenci propadat bludu, že jsme to my, kdo určuje chod světa a že je naší civilizaci dáno existovat věčně a přitom nás možná ani nenapadlo, že jsme vlastně jen pouhou součástí toho všeho a náš čas může být jen velmi omezený a o všechny vymoženosti a vše, co jsme za stovky let vybudovali můžeme klidně během krátké doby přijít.

Na druhou stranu všichni máme svobodnou vůli a nikdo není nucen někam postupovat nebo může postupovat jinam, než se od něj očekává. Duchovní vývoj se neustále zrychluje, i když ne tak, jako kdyby došlo k nějaké globální katastrofě, kdy by probuzení u velké části lidstva bylo rychlé a náhlé. Nicméně i poté by zůstalo mnoho těch, kdo se neprobudí, protože své myšlení za žádných okolností nemohou změnit.

Život je jako placka, jejíž vršek je všední svět racionality, na čem však tato placka leží nebo na čem je uchycena? To je iracionalita – nemá žádné logické vysvětlení. Zkrátka jeho původ je iracionální. Slovům jako je nesmyslnost nebo nerozumnost sice obvykle přikládáme negativní význam, avšak s pouhé absence možnosti pochopit něco rozumem nelze jednoznačně vyvozovat nesmyslnost. Může to být prostě jen něco co je mimo rozsah mysli a proto vytváří různě izolované myšlenkové světy. Každý z nás je v podstatě světem sám pro sebe, ostrovem v moři a jen krátké okamžiky nefalšovaného a upřímného sdílení nás přesvědčují o tom, že může existovat skutečná, ničím nevynucovaná, přirozená jednota, kde neexistují žádné postranní úmysly, něco za něco.

Kolem sebe vidíme často jen mumraj a víceméně ideologicky organizovaný choas při hledání původní jednoty. Navíc choas, který je dnes stále více bezobsažný a technokratický. Naším smyslem života či budování šťastné společnosti se stala ideologie, která však nemá žádný hlubší obsah, žádný skutečný ideál, ke kterému by bylo možno směřovat. Vytvořili jsme si složitý systém zákonů, směrnic a pravidel, až se v nich ztrácí i ti, kteří se jimi profesionálně zabývají. V domnění, že náš svět dokonale narovnají, vytvoří spravedlivý a krásný, přestože je to jen bublina, která může kdykoliv splasknout.

Často třeba za rok zjistíme, že věci kolem nás nebo my se zkrátka natolik změnily, že to, co jsme si mysleli včera, není úplně objektivní. A když se naštveme, vypadají jinak věci teď a jinak za minutu, až nával emoce opadne. Zkrátka a vše je v pohybu a tekuté – vše se mění, dokonce i to, co nazýváme pamětí. Neexistuje žádný fyzicky, ba ani ideově pevný bod. Nikdy nevíme, kdy, která bublina splaskne, kdy jedna přeroste druhou – každá osobní bublina, každá komunitní bublina, každá národní bublina a nakonec i bublina celého našeho světa se stále duchovně a mentálně vyvíjí. Pravda je sice jen jedna, ale nikdo ji nemůže obsáhnout – každý může vidět, podle toho, jak se na ní dívá a ze kterého směru, je její maličkou část – jen odlesk. Vzájemná interakce těchto bublin je spíše vzájemné přetlačování, výsledkem kterého je buď válka nebo kompromis, kdy není spokojen nikdo nebo každý jen částečně. Ostatně mediální válka je dnes opět téma, o kterém se často mluví. Moderní svět je zahlcen informacemi, nejen nepravdami, často zbytečnými a nepodstatnými. Novináři se stávají zbytečnými.  Ostatně to je daň za technickou vyspělost a svobodu… Často řešíme jen osobní spory, emoce, pocity, dojmy, názory, to si  kdo myslí nebo co si kdo myslí o někom, kdo si myslí o něčem…, ale čas na řešení skutečných věcí nezbývá.

Díkybohu dnes ale navzdory choasu žijeme ve svobodném světě. Avšak stále cítíme, jak je svoboda relativní a že je vlastně neustále ohrožována různými tlaky, které mají snahu ji omezovat a regulovat více, než je třeba. Potíž je snad pouze v tom, že každý z nás toto ohrožení cítíme poněkud z jiné strany, jsme na něj však citliví, což na druhou stranu není špatné znamení. Možná jsme na to ve východní Evropě citlivější, než na západě právě proto, že máme zkušenosti z totalitou a víme, co to je – zatímco někteří na západě by naopak tuto zkušenost rádi získali – třebaže nás vidí nechápavě jako potížisty, podobně jako naše veřejnoprávní média, která se spíše staví na názory Bruselu na Čechy, než za názory Čechů na Brusel. Asi bych neřekl, že jsou zaprodaná, nicméně nezaujatý posluchač musí leckdy trpět pocitem znechucení, když pravidelně poslouchá agitační zprávy o tom, jak to myslí Brusel dobře a jak to Češi nechápou, jak jsou hloupí, zmanipulovaní a omezení… Možná je to ale jen taková nechtěná propaganda preferovaných veřejnoprávních komentátorů.

Někdy se zdá, že společnost v celé Evropě je polarizovaná, ve skutečnosti je ale možná spíše fragmentovaná. To je však také důkazem, že občanská společnost je stále ještě živá a není až tak lhostejná. Často máme snahu budovat jednotu, chceme sjednocující osobnosti, ideologii, klid na práci, ale přitom právě o to se snaží i autoritativní režimy a jak víme, jednota neexistovala ani za komunismu, protože tu byl underground. A také dnes se zdá, že čím usilovněji budujeme jednotu a rovnost, utahujeme šrouby, tím více posiluje underground, nacionalismus, nacismus a populismus – podle toho jak se do lesa volá, tak se z něho ozývá…

Myslím si, že naše liberální západní společnost se nevyvíjí úplně správným směrem, ale že kráčí svým způsobem tak trochu znovu do minulosti – do jakého si nového typu globálního neomarxismu podle jakési nové směrnice či globálního ukazatele dobra, kterým bychom se měli všichni řídit. A že nám vzniká jakási nová elita papalášů, která se už dávno rozhodla, že ví, co je pro lidi dobré, která mluví o demokracii, ale zároveň se odmítá účastnit diskuse s těmi, kteří mají jiné názory, která někdy označuje jako nedemokratické jen proto, že jsou odlišné. A tím – aniž by chtěla – je posiluje a dává jim sama legitimitu. Je zvláštní, že tzv. liberálové bývají často velmi neliberální ke konzervativním myšlenkám a že tzv. demokraté ohánějící se důležitostí diskuse chovají se často velmi nedemokraticky, když jakoukoliv diskusi s těmi, kdo mají opačný názor odmítají. Tam, kde se diskuse nevede, nevyvíjí se ani demokracie a hesla nebo to, jak sami sebe nazýváme to nezmění. Můžeme mít ve svém názvu slovo demokratická nebo liberální, ale k ničemu to není.

Politická korektnost, humanismus, multikulturní a genderová ideologie jsou vrcholnými myšlenkami technokratů moci. Zkrátka nejsou to žádní velcí myslitelé, jsou to prostě jen dobře placení poslanci a úředníci, kteří dělají to, co umí nejlépe, i když je to třeba k ničemu.  To, co svět potřebuje jsou však skutečné osobnosti, duchovně vyspělé, se skutečným rozhledem a moudrostí. Těch je však pochopitelně velmi málo a ještě méně mezi úředníky a politiky, protože sféry mocenského vlivu přitahují především nejrůznější psychopaty a oligarchy, kteří rozumějí všemu, ale nejméně potřebám normálních lidí a když dělají něco dobrého, tak spíše z ohledem na jejich hlasy a svůj image.

V tomto systému se prostě žádné skutečně dlouhodobě dobré věci dělat nedají. Můžeme si nakrásně naplánovat co bude za 30 let, jenže do té doby se jen u nás vystřídá několik vlád, z nichž každá bude chtít něco jiného… Je to limit současné demokracie, který je téměř nemožné překročit i v malém evropském prostoru – natož při řešení globálních problémů. Proto se můžeme dozvědět jen to, jaká má být velikost záchodových nádrží na vodu, jak se má jmenovat to či ono nebo jaký má být výkon toho či onoho, ale určitě se nedovíme, jaké má být řešení vážných věcí zvláště v dlouhodobém horizontu. Kromě nesmyslné ideologie o rovnosti, ve které si stejně vždy budou někteří rovnější, protože je to jen další utopie a nová verze socialismu.

V demokratickém systému se přirozeně každý snaží především zaujmout a koupit si přízeň – ať už jsou to obchodníci podbízivou reklamou, politici populismem nebo novináři bulvárním přístupem. Dělají to podobně jako autoritářští vládci propagandou. Způsoby a nástroje se liší, jen snaha o koupi přízně je většinou stejná. Kdo se nesnaží, je málo agresivní, málo sofistikovaný, málo ambiciózní, jakoby nebyl. Ambicióznost je dnes jedna z absolutně nejžádanějších vlastností.

Mnozí lidé jsou sice nespokojení s tímto systémem, nicméně překročit svůj vlastní stín a vymyslet jiný způsob se dosud nepodařilo, protože jsme všichni otroky systému, který umíme pouze přizpůsobovat, nikoliv ale nahradit jiným – který by nám umožnil přemýšlet a jednat jinak, bez ohledu na ekonomické zájmy a profit, více zdravým rozumem, srdcem a duchem, v harmonii s přírodou a vesmírem. Jenže takové jsou zákony kapitalismu, který je postaven na ideálu nekonečného růstu výroby a spotřeby. Je to sice ideál nesmyslný, protože něco jako nekonečný růst nemůže existovat, ale změnit tento ideál za jiný, ke kterému bychom mohli růst je pochopitelně v tomto systému nemožné.

Kapitalismus také nerovná se demokracie, jak mnozí stále ještě věří. A socialismem ho také nahradit nelze. O tom, jak funguje socialismus skřížený s kapitalismem se můžeme přesvědčit v Číně. Západ dělá něco podobného, jen z opačné strany a celý svět se více méně točí v bludném kruhu. Hledá nový spravedlivý řád, ale ono to nejde a nejde, protože tu chybí pevné základy, na kterých je možné stavět. Proto můžeme stavět jen vzdušné zámky, virtuální realitu, nafukovat bubliny, pronášet hesla, proklamace a nemůžeme se dostat dále. Ostatně velmi dobře je to vidět právě v případě globálního oteplování, kdy bude lidstvo stále více tlačeno k tomu, aby se dále dostalo, aby překročilo svůj  stín. Do jaké míry se to však podaří, když začne působit pud globální sebezáchovy místo řešení hloupostí a žabomyších válek a nakolik bude již pozdě, to je otázka.

Skutečná demokracie neexistuje asi nikde na světě a vždy je limitována systémem – občané zkrátka nikde na světě nemohou ovlivňovat úplně vše a mají buď více či méně práv. Ostatně vidíme to i v samotné EU, kdy její vláda – výkonná moc, tedy Evropská komise není volena přímo jak je to přirozené v případě jakékoliv jiné vlády a občané tak na chod EU nemohou mít žádný přímý vliv. Je to demokracie velmi omezená a sešněrovaná, která je „chráněna“ tlakem zezdola. Je to v podstatě jakýsi novodobý typ elitářské demokracie, i když podle evropských hodnot je to demokracie liberální. Ve skutečnosti má však se skutečným liberalismem jen málo společného, takž není divu, že navzdory veřejnoprávní propagandě tento model stále více lidí už prokouklo a ztrácí na popularitě – nejen zásluhou populistů a rusofilů, třebaže na tyto novodobé třídní nepřátele je často vše sváděno.

Říkám ale škoda – protože sám nejsem odpůrcem EU a integrace, která je rozumná, smysluplná a především skutečně demokratická. Unie, která je projektem méně politickým, ale více občanským. Tedy tak, aby si lidé sami mohli rozhodovat o tom, zda chtějí, aby prioritou evropských hodnot byla také podpora migrace a komunit LGBT – nikoliv aby jim to bylo vnucováno shora a byli pro to vychováváni.  Může se zdát záhadou, proč Evropa dobrovolně páchá sama na sobě genocidu a jestli to má opravdu zapotřebí. Nějakou konspiraci v tom ale hledat nemusíme, myslím si, že jsou to jen nesmyslné ideály o ideální společnosti podporované veřejnoprávními médii, různými aktivisty, neziskovkami a think-tanky financovanými oligarchy nás tak trochu zavedly do slepé uličky, ale stále ještě jim naivně věříme. A asi jim budeme věřit, dokud nepůjde opravdu do tuhého a Evropa nebude postupně kolabovat. Pak půjde zcela jistě demokracie stranou a bude nařízena, takže se možná dokonce jednou změní i v systém autoritativní – který ovšem dnes tak často kritizujeme…

One thought on “”

  1. Krásně,ale opravdu krásně a zpracované a napsané přesně tak jak jste to podal a vystihl.Dokonalá práce,děkuji!!!! Jen tak dále!!!

Napsat komentář: Svobodný Kreativec Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *