21. století – 10. léta

Václav Klaus, Miloš Zeman

Začíná věk sociálních sítí, pokračuje politika sociálního inženýrství

Část společenského života se přesouvá na internet a společnost se dále polarizuje. Útlum tradičních médií a růst nespokojenosti s novou ideologií, domácí i evropskou politikou (pražská kavárna). Roste odpor proti systému, nové progresivistické ideologii, evropské i domácí politice.

Osobnost domácí politiky – Miloš Zeman
Osobnost světové politiky – Angela Merkel
Osobnost domácí kultury – Ester Ledecká
Osobnost světové kultury – Cristiano Ronaldo
Osobnost světového pokroku – Mark Zuckerberg

2000-09 «    » 2020-29

 

Jakoby jeden sen o návratu do Evropy skončil a nastala nová deziluze. Dojem, že mezitím se svět změnil a ani ta vysněná západní Evropa už není to, o co jsme vždy usilovali. Právě naopak – lidé začínají mít stále více pocit, že EU si bere více kompetencí, než jí patří, že národní suverenita je omezena až příliš, a že začíná mluvit i do věcí, do kterých jí nic není. Každý, kdo o směřování EU vyjadřuje pochybnost, je označován jako populista, nacionalista a extrémista, který je v zajetí dezinformací nebo nedostatečných informací o fungování unie. Společnost se začíná polarizovat na tzv. populisty a demokraty, zatímco tradiční dělení na pravici a levici se vyčerpalo.

Pokračuje eroze demokracie, neboť klesá důvěra v autority, vlády i média. Začíná se prosazovat tendence k nálepkování, kdy ten, kdo má jiný názor, stává se nepřítelem demokracie. Politická scéna se stává parodií sebe sama a i z dříve seriozních médií se částečně stávají média bulvární, normalizační a dezinformační. Systém je zacyklen sám do sebe, v zájmu své sebezáchovy požírá sám sebe a vyčerpává se v boji proti vnějšímu nepříteli, kterého si částečně sám vytvořil. Když bojuje proti vnějšímu nepříteli, omezuje současně vlastní svobodu a čím více je prosazována cenzura, tím více stoupá nedůvěra k „oficiální pravdě“ a k elitám, takže kdo má jiný názor, stává se automaticky šiřitelem nepřátelské propagandy nebo populistou.

Společenská scéna se tak dělí na dva hlavní proudy, které mezi sebou vedou boj – na hlavní, systémový, veřejnoprávní proud a antisystémový či alternativní proud. Demokratická diskuse je stále více omezována, včetně svobody slova a názoru. Stále více věcí je ze svobodné diskuse a z demokratického rozhodování vyloučeno protože není korektní o nich hovořit, takže lidé mohou rozhodovat pouze o méně důležitých otázkách a nemohou nijak měnit samotný systém, které je zakonzervovaný a nadnárodně regulovaný úřednickým aparátem na úrovni EU.

Demokracii tak mohou ve skutečnosti řídit a spravovat lidmi nevolené elity, které rozhodují o tom, jak moc nechají slyšet hlas lidu lidu či národních vlád. V korporátním kapitalismu jsou politika a soukromé zájmy propojeny natolik, že soukromé organizace jako FED (státní federální banka USA), WTO (světová obchodní organizace), WHO (světová zdravotnická organizace) mohou diktovat nejen obyčejným lidem, ale i vládám. A dokonce nejen vlastní země, ale všem vládám zapojených zemí, které jsou povinni jejich rozhodnutí respektovat. EU funguje na podobném principu – rozhodnutím EK se musí řídit všechny národní vlády. Na národních úrovních si pak na úřady z rozšířenou pravomocí hrají soukromé neziskové organizace, které dělají prodlouženu ruku oligarchům a státu a jejichž rozhodnutím se občané musejí nebo by se měli jejich doporučením řídit.

Oligarchové po celém světě provádějí postupnou demontáž demokratického systému i prostřednictvím EU. Systému, který sice jakoby funguje pořád stejně, ale běžní lidé v něm mají stále menší prostor. A nejen oni – i menší firmy a celé vlády. Věci veřejné a občanské společnosti se stávají soukromým vlastnictvím, veřejnost je mnohdy vylučována z rozhodování. Stále méně věcí je objektivních a nezávislých, včetně vědy a výzkumu, které z části podléhají soukromým zájmům, diktátu zisku a moci. Velcí kupují menší a 90% kapitálu se koncentruje pouze do rukou několika největších hráčů, na kterých je závislá celá společnost.

Tuto dobu bychom mohli nazvat i „liberální normalizací“. Spojuje v sobě zdánlivě výhody socialismu a kapitalismu, kdy trh, svoboda a demokracie normálně fungují, ale kapitalismus a trh je stále více deformován, osobní svobody jsou omezovány. Navzdory tomu, že se stále více hovoří o nutnosti výchovy ke kritickému myšlení, je ve skutečnosti rysem této doby znovu šablonovitá výchova masy lidí bez vlastního názoru, kteří jsou vedeni k tomu, aby mysleli a uvažovali jednotně a nevybočovali z davu. Za nepohodlné názory nikdo není trestán, je však vyvíjen tlak na omezení projevu, na (auto)cenzuru, jejich vyloučení z médií, odborných kruhů a veřejného prostoru.

Toto období bychom mohli nazvat i dobou „eskalace dobra“. Ta je charakteristická prosazováním nové ideologie – zpočátku zejména politické korektnosti a později i počátkem nové kultury, která si říká „woke culture“ (kultura probuzených lidí). Ty přinášejí novou verzi morálních hodnot, kterým prý moderní člověk už nerozumí, protože jsou zastaralé a příliš spojené s náboženstvím, což se jeví v sekularizované společnosti jako nepřijatelné. Západní svět začíná ovládat nová ideologie, které má stará morální pravidla nově definovat, upravit, předělat a nahradit, zatímco skutečné problémy odmítá pojmenovávat nebo pro ně vymýšlí jiné, „nezávadné“ termíny, zatímco nazývání původními jmény je pokládáno za nekorektní, nevhodné či urážlivé. Mizí politická satira, humor, který si dělá legraci z politiků či kohokoliv jiného, kdo se nějak odlišuje začíná být vnímán jako nekorektní, primitivní, nevhodný a urážlivý.

Programem nové generace a jejich kultury je povinná diverzita v podobě společenské, etnické, kulturní, genderové a sexuální rozmanitosti, která však nesmí zahrnout staré pohledy a tzv. stereotypy. Zatímco v USA, kde je mnohem svobodnější demokratická diskuse, probíhají ostré střety, Evropa je pro novou ideologii otevřenější, neboť se stává hlavním pilířem tzv. evropských hodnot a právního rámce EU, aniž by se lidí někdo ptal. Demokracie je zde mnohem omezenější, takže ti kdo nezapadají do hlavního proudu jsou považováni za extrém. Povinná diverzita zahrnuje také skrytý rasismus vůči bělochům a heterosexuálům (vzhledem k tomu, že nebinárních osob a příslušníků nových pohlaví není zatím tolik, kolik by bylo třeba, tak tradičních pohlaví zatím ne).

Vyspělé západní země postupně zavádějí tzv. manželství pro všechny a věci se rychle mění. Tradiční hodnoty ustupují novým, bourají se sochy, slova dostávají nové významy, cenzurují se umělá díla, literatura a filmy. Nové strážci morálky vše kontrolují, nekorektní slova nahrazují jinými, vydavatelé škrtají celé pasáže děl. Také sociální sítě nasazují autocenzuru nekorektního obsahu, zejména s ohledem na nahotu a ochranu dětí. I když závadné pasáže v literatuře vadí, společnost je pokrytecká, protože i malé děti mají na internetu snadný přístup k pornografii, což ale zase aktivistům a obráncům nové morálky nevadí, stejně jako jim nevadí vulgární texty v hip hopových písních, které si zpívají i děti.

Výrazně se rozšiřuje počet pohlaví ze dvou na několik desítek binárních i nebinárních a také počet druhů rodin z jedné na několik variant. Pokračuje tlak na redefinici rodiny a rodičů a některé země již umožňují úřední změny pohlaví pouze na základě duševního pocitu pohlaví (genderu). Slovník obohacuje staronové slovo „gender“ které nahrazuje dřívější termín „pohlaví“ a které se v angličtině ujalo nejen na označování gramatického rodu. Zatímco pohlaví bylo založeno na tělesných aspektech, nový termín je založen pouze na duševním pocitu a má být biologickému pohlaví nadřazen.

Krajně levicová genderová ideologie umožňuje vytvářet nová pohlaví pro ty, kteří se necítí být muži ani ženami, začala pronikat do veřejného diskurzu. Vzhledem k tomu, že popírá rozdíly mezi pohlavími, tyto se naopak vyostřují. Na jednu stranu pokračuje ženská emancipace a feminismus, na druhou stranu stále více mužů je zženštilých, cítí se být nebo se touží stát ženou anebo naopak vytváří tzv. manosféru či maskulinismus – opozici vůči feminismu. Zatímco feminismus je spíše levicově zaměřený a je považován za pokrokový, maskulinismus tíhne spíše k radikální pravici a je považován za toxický.

I v Evropě se sice ozývají konzervativní proudy, jsou však často řazeni do jedné skupiny spolu s populisty, radikály či dezinformátory, což je nazýváno jako boj proti populismu a za liberální demokracii. Tato doba je velmi vyhrocená a ti, kteří odmítají jít s novým proudem, jsou ignorováni a umlčováni, stejně jako někteří nezávislí a nezkorumpovaní vědci, kterým jde skutečně o pokrok a poznání, ne o byznys, renomé, uznání, ocenění, příspěvky, dotace a granty za to, že jsou v souladu s ideologií a se zájmy elitních oligarchů vlastnících 90% majetku celého světa. Mezitím i ve vyspělých zemích sociální situace zhoršuje. Rapidně roste počet imigrantů i lidí žijících pod hranicí chudoby. Bohatí a oligarchické struktury skupují nemovitosti, což jejich cenu žene do závratných výšin a bydlení se stává nedostupné i pro střední třídu.

Liberálové ve směřování EU žádný problém nevidí – naopak, jde podle nich pokrok a důkaz měnící se společnosti, jejíž správný vývoj brzdí jen populisté. Hlavním problémem je pro ně v této době ekologie, lidská práva či korupce. Naopak, populisté říkají – ne, to není hlavní problém, hlavní problém je nahrazení pojmu vlastenectví pojmem evropanství, to že EU je považována za Evropu a zájmy EU za evropské zájmy. To že se EU hraje na nový federální stát, takže vlastenectví stává se nekorektním slovem, které souvisí se šovinismem, fašismem a nacioalismem. Podobný vývoj směrem ke stále větší integraci, denacionalizaci a globalizaci je vidět nejen v Evropě, ale i v USA, zejména mezi americkými demokraty, intelektuály a na amerických univerzitách.

Období politické korektnosti a progresivismu poznamenala také válka v Sýrii, která původně začala jako občanská a postupně se rozrostla v mezinárodní proxy-konflikt s různými aktéry a podporovateli, včetně teroristické organizace Islámský stát. Konflikt jeden čas hrozil i eskalací do světové války se zapojením USA a zbraní hromadného ničení a spustil obrovskou vlnu migrace. Jak na západě sílí vliv neoliberalismu a neomarxismu, vztahy s Ruskem se zhoršují nejen se šířením nové ideologie, ale také v souvislosti z rozšiřováním NATO. Napětí začalo růst, až vyvrcholilo změnou vlády na Ukrajině a připojením Krymu k Rusku. Mezi tím se Čína stává velmocí a začíná šlapat na paty USA. Mezinárodní geopolitická situace ve světě se rychle po dlouhém období klidu zhoršuje a stále častěji se začíná mluvit o nové studené válce.

Tato doba je také ve znamení rodícího se posmrtného kultu Václava Havla, Havel je adorován, vzýván, glorifikován a stává se postupně velkou legendou, která se ocitá téměř na pokraji svatořečení. Jeho busty, lavičky a sochy zdobí síně, piazzetty, náměstí, jeho jméno nesou ulice, nábřeží, knihovny, fontány i letiště. Až se zdá, jakoby si česká společnost v jeho osobě potřebovala kompenzovat nějaký nedostatek a byla v tom velká míra pokrytectví. Zatímco jedni k němu chovají upřímné city, další jeho odkazu využívají na své cestě vzhůru. Navzdory tomu, že je oslavován a jeho odkaz je neustále připomínán, z jeho vlastních ideálů začíná ve skutečnosti potichu, ale nenápadně mizet svoboda jednotlivce a demokracie v pravém smyslu slova, ochota k dialogu i vzájemný respekt. Ti, kteří si zakládají na tom, že jsou demokraté a liberálové se začínají chovat neliberálně a nedemokraticky. Opět vznikají dvě kategorie společenských vrstev – řadová a papalášská, rapidně roste nespokojenost s domácí i evropskou politikou.