21. století – 00. léta

Václav Havel, Václav Klaus

Začíná digitální věk a nová politika diverzity a korektnosti

Digitální technologie, mobilní a internetová síť mění svět. Oslavuje se návrat do Evropy a bourají se hranice, ale politika tradiční levice a pravice se vyčerpává. Začíná se prosazovat nová ideologie založená na tzv. evropských hodnotách – diverzitě, solidaritě a federálním uspořádání EU.

Osobnost domácí politiky – Václav Klaus
Osobnost světové politiky – Vladimir Putin
Osobnost domácí kultury – Michal Viewegh
Osobnost světové kultury – Britney Spears
Osobnost světového pokroku – Steve Jobs

1990-99 «    » 2010-19

 

V této době končí nejen starý analogový svět, který se digitalizuje, ale končí i tradiční politická scéna dělící se na pravici a levici. Češi završili svůj návrat do Evropy a postupem času po dlouhé době konečně začínají bohatnout natolik, že už přestávají být „paštikáři“ kteří si na dovolenou vozí konzervy a mohou si dovolit i hotel s polopenzí či více, než jen ojetý západní automobil z bazaru. Přesto však zejména Sudety stále výrazně zaostávají za bohatšími regiony republiky. Česká města se ale začínají renovovat a růst do krásy, péče o krajinu a ekologii se výrazně zlepšuje.

Země vstupuje do EU a ruší se kontroly na hranicích. Jen málokdo si ale uvědomuje, jaké jsou plány směřování unie a to že jde o projekt federativní Evropy – žádný volných svazek suverénních zemí. Před hlasováním jim to nikdo neřekl. Na mezinárodní úrovni ale už pokračuje postupná transformace demokracie v tzv. liberální demokracii podle neoliberálů a neomarxistů tvořících vedoucí politickou sílu EU, kterou ovládá politická korektnost, ideál diverzity, solidarity a federalizace – tzv. evropské hodnoty.

Z dříve svobodomyslných liberálů bojujících proti tmářství, za rovnost, svobodu a lidská práva se stávají noví autoritáři, kteří ve jménu vyšších hodnot začali rozdělovat lidi na přátele a nepřátele demokracie. Kdysi liberální menšina se stala drtivou většinou a začala zcela ovládat společnost. Liberální způsob myšlení se na západě rozšířil do takové míry, že přerostl v novou ideologii a začal škodil sám sobě. Liberálové usoudili, že protože jich je většina, jsou předurčeni nejen vládnout, ale i ovládat. Podlehli pocitu falešné morální nadřazenosti, že demokracie může být vlastně pouze liberální. Liberálové často uvěřili tomu, že všichni, kdo nesdílejí jejich pohled na svět jsou buď hloupí nebo zmanipulovaní.

Touha nadnárodních vládnoucích elit vytvořit si vlastní odolný a neprůstřelný systém, který by lid mohl co nejméně ovlivňovat neskončila s dobou absolutismu, ale pokračuje i v demokracii. Rozdíl je jen v tom, že méně nápadně a více důmyslně, takže lidé uvěřili, že něco ovlivňují, i když ve skutečnosti jim mnoho prostoru nezbývá. EU dovádí tento systém k dokonalosti. Ačkoliv sdružuje nejvyspělejší demokracie, je její systém nastaven tak, aby se demokracie už dále nemohla rozvíjet, ani prosperovat. Stala se svazkem, který je odsouzen k velmi dlouhé stagnaci, na jejímž úplném konci může být jen její dobrovolný, organizovaný či násilný a chaotický rozklad.

Ideologie levicové neoliberální politiky se začala inspirovat myšlenkami neomarxismu snažícího se zlepšovat svět a znovu začala dělit svět na zlé (bělošské muže) a hodné (barevné, ženy, sexuální menšiny).  Ideologie znovu nahradila pragmatismus a stala se základem pro nové společenské symboly a hodnoty, pro sociální inženýrství a jakýsi nový druh pseudonáboženství či neokomunismu jehož základem je diverzita vycházející z představy, že když se naruší veškeré tradiční vazby (společenské, ekonomické, kulturní) tak, že se rozbijí na kousíčky, atomizují se a všechny se pak znovu smíchají dohromady, vznikne nová homogenní masa, která se stane materiálem pro vytvoření nových forem a úplně nové a lepší společnosti. K tomu slouží jako prostředek nejen migranti, ale i lidé LGBT komunity, budování obrazu vnějšího a vnitřního nepřítele či dokonce téma změny klimatu.

Toto období se v západní Evropě a USA vyznačuje tím, že z extrémní levice se stala standardní levice a z pravice se stala buď levice nebo pravice, která je chápána jako extrémní pravice. Z liberálů se stali progresivisté a z konzervativců se stali buď liberálové nebo lidé, kteří jsou pokládáni za fašisty. Nová generace politiků a jejich voličů posunula západní svět výrazně doleva. Tomuto poblouznění neunikla ani EU, která se stala nástrojem levicových ideologů, kteří prostřednictvím ní mohou provádět své experimenty a utvrzovat svoji moc, což hraničí až s diktaturou (jak je to vidět např. u povinné solidarity). Vůdcové nové doby uvěřili, že ve jménu morálních hodnot mohou diktovat jiným, určovat jejich hodnoty, myšlení i způsob života.

Koncem první dekády se začínají zhoršovat vztahy s Ruskem poté, co Evropa odmítla ruské požadavky na nové mírové uspořádání. Rusko začíná jí vlastní cestou, začíná vidět v NATO nepřítele, začíná kritizovat liberální ideologii a úpadek hodnot západu, což se naopak v Evropě setkává s velkou nelibostí, nazývá se to ruskými narativy a šířením dezinformací.

Stále více se začíná prosazovat nová kreativní, vynalézavá, flexibilní generace Z, jejíž hlavním komunikačním prostředkem se stává smartfoun, aplikace na chat a sociální sítě. Nová generace, která se již jakoby narodila s mobilem v ruce a ovládání operačních systémů je pro ně samozřejmostí, kterou se není třeba učit, přináší zcela novou „technologickou“ mentalitu, která není ovlivněná žádnými hodnotami, ale ani nemá žádnou vizi.

S rozvojem komunikačních a digitálních technologií se poprvé objevuje termín digitální závislosti a digitální demence, kdy se realita přesouvá do virtuální roviny, na které jsou lidé závislí. Ztrácí potřebu rozvíjení osobních kontaktů a objevuje se nový trend, kdy stále více lidí žije osaměle. Lidé nové generace často přemýšlejí v intencích nekonečné svobody a rovnosti, ale zároveň někdy ztrácí smysl pro to, co je osobní, důvěrné, přestávají chápat význam tradic, osobních vztahů i rodinných vazeb. Nové možnosti komunikace stále více nahrazují nejen potřebu se s někým vůbec stýkat, ale i potřebu s ním mluvit. Zároveň ale roste ve společnosti stres, začíná přibývat psychických, neurotických, psychosociálních a psychosexuálních poruch.

To vše se ale naplno projeví zejména v následujících letech v souvislosti s migrační krizí, zhoršenou bezpečností situací, důsledku globálních klimatických a geopolitických změn, které svět čekají. V této době se nová politika EU stále žádné závažné důsledky nenese, i když už v nyní budí velké vášně a vzrušené diskuse, zejména s ohledem na tzv. Lisabonskou smlouvu, která nastavuje tzv. sdílenou suverenitu a vede unii k postupné federalizaci a která byla přijata v mnoha zemích bez referenda. Tím se EU stala něčím, pro co lidé při vstupu do ní nehlasovali. Mnohými kritiky je tak nastoupený směr federalizace unie chápán jako podvod, protože unie začíná omezovat národní suverenitu zemí a na mezinárodní úrovni vystupuje jako kdyby byla státem.

To však vytváří v budoucnu protitlak a rostoucí nespokojenost – základy pro budoucí polarizaci společnosti na ty, kdo fandí EU a federalizaci a nacionalisty, kteří to odmítají a kteří jsou označeni jako populisté, nepřátelé liberální demokracie a evropských hodnot. Zatímco zastánci federalizace mají silnou podporu veřejnoprávních médií, intelektuálních a liberálních kruhů zvaných jako proevropské a demokratické, všichni ostatní, kteří jsou k této orientaci kritičtí, jakou označováni hromadně jako populisté, radikálové, extrémisté, dezinformátoři, fobové, nacionalisté, ruská pátá kolona, fašisté, apod. Někdy jsou těm těmito nálepkami označovány i církve a konzervativci.