20. století – 90. léta

Václav Havel

Přichází svoboda a demokracie, hospodářská unie se mění na politickou

Divoká demolice starého systému ve stylu urvi co můžeš přináší svobodu, ale i chaos, rozkrádání a blbou náladu. Církev už netáhne. Odklon od náboženství a hledání nových cest na platformách New Age. Rodí se EU a společná měna, Slovensko se osamostatňuje.

Osobnost domácí politiky – Václav Havel
Osobnost světové politiky – Bill Clinton
Osobnost domácí kultury – Jaromír Jágr
Osobnost světové kultury – Madonna
Osobnost světového pokroku – Bill Gates

1980-89 «    » 2000-09

 

Tato doba znamená začátek transformace od socialismu ke kapitalismu a skutečné demokracii po pádu komunistické diktatury – vlády Národní fronty pod vedením KSČ. Počátek velké globalizace a období vůbec největší svobody, ale i chaosu ve kterém se nikdo nevyzná, což způsobuje opět růst nespokojenosti. Výměna kabátů a vznik nových elit. Zpočátku šťastná doba kdy jedna ideologie padla, ale žádná nová se ještě nezrodila. Postupem času však stále více přichází rozčarování ze způsobu přechodu na demokracii a šíří se nespokojenost. Společnost se začíná polarizovat, dříve adorovaný Václav Havel začíná čelit tvrdé kritice.

Od konce 80. let se stále více začíná prosazovat nová, tzv. generace X a Y – lidí s ještě výraznějším odporem ke konvencím a částečně už trochu i tradicím. Je to generace nezávislých, vynalézavých a podnikavých lidí, jejíž hlavním médiem je stále televize, ale kteří se již poprvé seznamují s internetem, počítači, mobily, SMS a multimédii, je schopná se dobře naučit základy jejich ovládání a nemá s nimi velký problém. Nová generace má také zásadní úlohu při bourání komunismu, po jehož svržení se otevírá zcela nový svět.

U nás, v době, když už nic nehrozilo, vyrojili se jako houby po dešti mnozí kritikové bývalého režimu a morálních poklesků lidí z dob normalizace, kteří najednou začali nekompromisně hájit morální hodnoty – podle hesla, že po boji je každý generálem. Mnozí hledají viníky za minulost, ale jen málokdo si je ochoten přiznat, že za ní můžeme prakticky všichni. Země se začíná „vyrovnávat“ s komunistickou minulostí (což trvá dodnes, i více, než třicet let od změny režimu. Ten někdy připomíná bizarní hon na čarodějnice, kde se lustruje kdekdo, aby byl poté vláčen médii jako strůjce zla, jindy zase laxní přehlížení a ignoranci). Také komunistická strana je nadále tolerována a od své minulosti se nikdy zcela neoprostí.

Toto období je přechodem od totality k demokracii a od socialismu ke kapitalismu, kdy je hlavním cílem tzv. návrat do Evropy, znovu je budována demokracie a kapitalistické, tržní hospodářství. Začíná šťastná a euforická doba pocitu svobody a globální jednoty, éra globalizace, kdy se zdá, jakoby nastal konec dějin a svět se navracel do ráje a kdy lidé věří, že vše vyřeší tzv. neviditelná ruka trhu. A také v to, že naše země brzy dosáhne materiální úrovně západu (což je však dodnes stále v nedohlednu). Sovětský svaz se rozpadá a západ navazuje vřelé a přátelské vztahy s Ruskem a ostatními nástupnickými státy. Jde o mimořádné období, ve kterém se ve světě neodehrává žádný geopolitický konflikt. SSSR již neexistuje a Čína ještě není žádnou velmocí.

Na veřejnost u nás však již poprvé prosakují plány na vybudování budoucího nového světového řádu a o zneužití nových elektronických technologií globální elitou. Nikdo však vůbec netuší, co si pod tím představit, ani co je vlastně čip a jak funguje. Vše se pokládá za výmysly duševně nemocných lidí. Začíná přechodné období transformace, zpočátku bez nějakých velkých ideálů o rovnosti, multikulturalismu, politické korektnosti či evropských hodnot. Jednotícím ideálem této doby je jen svoboda a demokracie. A často i velmi naivní představy o tom, jak by měla fungovat. Velká očekávání rychlých změn a rychlého příchodu blahobytu a vyrovnání se západním standardům (asi jako dnes očekávají Ukrajinci).

Později se však začíná ukazovat, že je to také doba velkého chaosu, turbulencí, tunelování a honby, kdo rozkrade nejvíce z bývalého majetku státu – doba divoké transformace, kdy jsme se učíme znovu svobodně žít. Roste nacionalismus a dlouho potlačována touha po emancipaci národů, které dlouho žily v komunisty sjednoceném státě. To vede ke krvavé válce v Jugoslávii a k jejímu rozpadu, ale i k rozpadu Československa, i když klidnému. Je to doba plná změn, během které se původní nadšení ze svobody a demokracie postupně, ale poměrně rychle začíná vytrácet a lidé začínají propadat rozčarování a deziluzím. Začíná se ukazovat, že přibližování západu tak rychlé nebude.

Začínají se navíc objevovat zcela nové fenomény jako bezdomovectví, nezaměstnanost, uvolněnost sexuální morálky, prudký nárůst kriminality, likvidace centra Prahy pro občany a jeho přeměna na muzeum pro cizince, zónu hazardu, kasin, sex shopů, privátů, peep show, předražených butiků, tržnic a burz s pirátským zbožím, kýčovitých atrakcí, bordelů, nočních klubů, nočních diskoték a nevěstinců. Praha se ještě více stává jakýmsi státem ve státě, centrem kde s se koncentruje pravicová politika, moc, kapitál a bohatství – místem s nadstandardní životní úrovní, zatímco zbytek republiky žije v jiné, paralelní realitě, jakoby šlo o dvě různé České republiky. Pražané jsou tak mimo své město stále méně oblíbeni.

Ceny rostou všude výrazně rychleji, než mzdy. Kromě svobody cestování a podnikání, nic neukazuje na to, že bychom se rychle vraceli na západ. Mnozí dokonce teskní po bývalém režimu, zvláště pokud ztratili výhody nebo sociální jistoty, které jim nový režim již nemůže nabídnout a které byly možné jen v komunistickém akváriu. Václav Havel je opakovaně zvolen prezidentem a i když jeho popularita klesá, drží se stále poměrně vysoko, zejména díky světovému renomé, které mu hodně pomáhá. Havel nepřestává neustále moralizovat a filosofovat, ale stále méně lidí ho bere vážně, neboť mají pocit, že se jeho vize rozcházejí s realitou, kterou není schopen ovlivnit. Stává se stárnoucím a pochybujícím filosofem, který sám neví, jak dál a jehož osoba budí stále větší kontroverze, stejně jako osoba ministra financí Václava Klause, který je často obviňován za to, že do značné míry může za rozkrádání republiky. Naopak Miloš Zeman se jako předseda ČSSD v této době těší poměrně značné oblibě a je silným oponentem Václava Klause. Toto období transformace a tzv. návratu do Evropy vrcholí a končí slavnostním vstupem České republiky do NATO a nakonec o pět let později i Evropské unie.