logo

NOVÝ SVĚTOVÝ ŘÁD – NOVÝ VĚK – ILUMINÁTI A MIMOZEMŠŤANÉ – PARALELNÍ SVĚTY – POSMRTNÝ ŽIVOT – PARAPSYCHOLOGIE A METAFYZIKA – OKULTISMUS – NÁBOŽENSTVÍ A FILOSOFIE – ESOTERIKA – MYSTIKA

Satellite view of the earth partly in shadow


Vítejte na stránkách Avalon24. Pokud vás zajímá vývoj světa, spiritualita, posmrtný život, esoterika a vše co se týká přechodu Země do Nového věku lidstva, transformace vědomí a změny matrixu – měli byste být v té správné názorové a zájmové bublině šumící pěny toho světa.


Celý náš svět je složen z mnoha názorových, zájmových či sociálních bublin a dnes, v době internetu, se to projevuje mnohem více, než kdykoli dříve. Uzavíráme se do světů, které si sami vytváříme, to nás uspokojuje a nenutí nás komunikovat s těmi, kteří žijí v jiném světě – jiné názorové, zájmové nebo sociální bublině. To příliš dobré není, ale  ať chceme či ne, pořád budeme žít více či méně v nějaké subjektivní bublině, i když bychom ji rádi překročili a viděli věci skutečně tak jak jsou – jak je vidí Bůh. Je to sice nemožné, ale přesto vzrušující se o to snažit. Nakonec, pokud to děláme, často třeba za rok zjistíme, že věci kolem nás nebo my se zkrátka natolik změnily, že to, co jsme si mysleli včera, není úplně objektivní. A když se naštveme, vypadají jinak věci teď a jinak za minutu, až nával vzteku opadne. Zkrátka a vše je v pohybu – vše se mění.

Nikdy nevíme, kdy, která bublina splaskne, kdy jedna přeroste druhou – každá osobní bublina, každá komunitní bublina, každá národní bublina a nakonec i bublina celého našeho světa se stále duchovně a názorově mění a vyvíjí. To je právě proto, že pravda je sice jen jedna, ale nikdo ji nemůže obsáhnout – každý může vidět, podle toho, jak se na ní dívá a ze kterého směru, je její maličkou část – jen odlesk. Vzájemná interakce těchto bublin je spíše vzájemné přetlačování, výsledkem kterého je buď válka nebo kompromis, kdy není spokojen nikdo nebo každý jen částečně. Ostatně mediální válka je dnes opět téma, o kterém se často mluví.

Někdy se zdá, že společnost v Evropě je polarizovaná, ve skutečnosti je ale fragmentovaná. Největší bubliny, které tu vidím jsou bubliny liberálů, konzervativců, křesťanů, komunistů, socialistů, kapitalistů a LGBT lidí. Zcela největší je v současnosti asi bublina liberálů, která také ovládá myšlení představitelů Evropské unie. Jejich ideálem je spojit všechny bubliny dohromady pomocí geometrie a matematiky, pomocí linek, čar, kvót, vzorců, směrnic, rovnic, logických předpokladů, aritmetických výpočtů, proměnných… Tomu se říká západní hodnoty a předpokládaný výsledek těchto řešení je šťastná budoucnost, svoboda a porozumění pro všechny, bez nutnosti zabývat se problémy hlouběji. Politická korektnost, humanismus, multikulturní a genderová ideologie jsou vrcholnými myšlenkami těchto technokratů. Zkrátka nejsou to žádní velcí myslitelé, jsou to prostě jen dobře placení úředníci, kteří dělají to, co umí nejlépe, i když je to třeba k ničemu. To, co svět potřebuje jsou však skutečné osobnosti, duchovně vyspělé, se skutečným rozhledem a moudrostí, ne technokraty.

Mnozí lidé jsou sice nespokojení s tímto systémem, nicméně překročit svůj vlastní stín a vymyslet jiný způsob se dosud nepodařilo, protože jsme všichni otroky systému, který umíme pouze přizpůsobovat, nikoliv ale nahradit jiným – který by nám umožnil přemýšlet a jednat jinak, bez ohledu na ekonomické zájmy a profit, více zdravým rozumem, srdcem a duchem, v harmonii s přírodou a vesmírem.

Vedle všech těchto bublin ty ostatní už nejsou tak velké nebo jsou to jen bublinky. Žádná bublina však nemá hranice a tak se mohou částečně překrývat. Žádná bublina také není homogenní, aby neměla své vlastní subbubliny. V každé bublině funguje čilá výměna názorů a diskuse o tom, jak má tato bublina vypadat a jak působit, ale byla co největší a měla co největší vliv. Každý z nás se na svět dívá způsobem podle toho, do jaké bubliny nejen patří, ale jakou sám vytváří. Každý z nás totiž tvoří svět, aniž by si to uvědomoval a jeho myšlenky proudí éterem. Éter, to není žádný prázdný prostor, ale duch, nositel myšlenky. Ty se navzájem přitahují a odpuzují.

Když žijeme v České republice, jsme ovlivnění zdejší mentalitou a způsobem života, jakmile se však díváme na naši zem ze zahraničí, vidíme poněkud jinou Českou republiku, začínáme jinak vnímat svět a své okolí. A co teprve, kdybychom se dívali na život na Zemi z jiné planety či z onoho záhrobního světa? Opět bychom viděli realitu ze zcela jiné perspektivy, úplně jiný svět… Úhel pohledu a místo ze kterého se díváme na realitu do značné míry určuje naši pravdu, přestože máme někdy falešný dojem, že právě my jsme středobodem světa, ke kterému se vše vztahuje.

Toho využívají i ti, kteří vytváří realitu šitou přímo pro naše očekávání – naši sociální, zájmovou a názorovou bublinu. Problém však je, že do hlav lidí, kteří tak činí nevidíme – neznáme jejich motivaci – to, zda tuto realitu vymýšlí, aby manipulovali nebo to, zda jí sami věří a v dobré víře prosazují. Mnohdy je to tak, že si lidé vymyslí něco, čemu chtějí věřit, až tomu sami uvěří, že to tak je. Lidé tak vlastně manipulují a programují sami sebe a vytváří si novou bublinu – svět ve kterém se cítí dobře či svět, který odpovídá jejich představě. Často je pro nás pravda to, čemu chceme věřit, co odpovídá našemu názoru. Bez ohledu na to, zda svoji pravdu čerpáte ze zdrojů systémových, anti-systémových nebo alternativních.

Někdy ani nezáleží na tom, jak se věci opravdu mají, ale tom, kam vás víra a přesvědčení vede, jaký praktický dopad má na váš život. Teorie, víra a ideologie je jedna věc, ale praktický dopad je to, co je podstatné. Pokud někdo například uvěří lži, že mu nějaký lék pomůže a on mu pak v důsledku placebo efektu skutečně pomůže, je důležité, že šlo o lež? Jaký je rozdíl mezi vírou, pravdou a lží? Mezi realitou a představou? Představy se snadno mohou stát realitou, protože věci přitahujeme podle našich myšlenek a víry. Život nám tak vlastně dává to, co potřebujeme pro svůj vývoj a co si zasloužíme. Konfrontuje nás s tím, co jsme k sobě kdysi přitáhli a co se tak dávno stalo součástí našeho života, přestože třeba už dnes máme jiný názor a jsme někde úplně jinde. Jsme konfrontování se stíny naší minulosti a současně si vytváříme svoji vlastní budoucnost, která se může projevit i za velmi dlouhou dobu, kdy my už budeme jiní a snad i připravení nést důsledky svých dávných činů.

Akční rádius karmy je totiž neuvěřitelně plastický, natahovací a může být velmi dlouhý. Je to dědičný hřích, který je součástí našeho života, ve kterém existuje negace a zlo. Proto existují nemoci, hlad, neštěstí, čas, vymezený prostor, smrt, zabíjení, nutnost pracovat a přežít. To, co kdysi v ráji neexistovalo – jen věčný život, věčné zdraví a krása, věčné prázdniny, nekonečný prostor a čas. Pád člověka a jeho upadnutí do spánku zapomnění však vše změnilo, takže čím hlouběji se člověk propadal, začal na sebe nabalovat následky své karmy, stal se jejím vězněm, až nakonec zcela ztratil vědomí o tom, kdo vlastně je a kam kráčí. Upadl do spánku zapomnění.

Kdyby se na Zemi tu a tam neobjevili různí poslové z jiných světů a realit či proroci, nebo kdyby lidstvo tu a tam nevyburcovala ze spánku nějaká velká pohroma, byl by svět již dávno ponořen do hlubokých temnot, baštou ďábla a jeho andělů, jejichž jedinou hodnotou je ovládat jiné a tvořit svět ke svému obrazu. Tedy mít člověka jako otroka. Přesto ti, kteří sympatizují s temnými silami věří, že ten, kdo je omezuje je Bůh, zatímco ďábel jim dává svobodu. Většina lidí samozřejmě nejsou lidé zbožní, ani satanisté – jen balancují někde mezi tím. Podle toho, jak jim to právě vyhovuje a jaké ovoce to přináší teď.

Život je dnes svým způsobem hra, ve kterém jsme my všichni jen herci. Jak odlišit skrytou a sofistikovanou propagandu od šíření vlastních názorů, ovlivněných propagandou? Propaganda není totiž nic jiného, než uměle vytvářená bublina nereálného světa, který se ale posléze může stát reálným. Pravda se často tvoří ze lži, která se hodně často, dlouho a intenzivně opakuje. Když se lež stane běžnou a obecně přijímanou pravdou, stane se také realitou – naším matrixem. Snadno tak získáme dojem, že to co je otroctví, je svoboda a naopak. Navenek jsme sice relativně svobodní, ale uvnitř otroci, zatímco někteří žijí v nesvobodném světě, ale uvnitř jsou svobodní. Od dětství jsme programováni obecnými pravdami, které mohou být různě pokřivené. Asi jako když vám někdo řekne – hele chlapče, nepoučuj mě, takhle to dělám už 50 let. Ano, i tak dlouho někdo může dělat nějakou věc špatně… Nemusíme si toho ani všimnout, protože jsme součástí toho matrixu.

Nežijeme mimo nějakou bublinu, který by nebyla vytvořena našimi názory, ideologií nebo vírou. Boj mezi názorovými bublinami tak může být bojem o budoucí realitu světa. To ostatně není vůbec nic nového a je to od té doby, co lidé začali myslet. Dnes je to jen umocněno nebo lépe a zřetelněji patrné díky internetu a moderním médiím.

Zajímavé jsou souvislosti mezi pohledem spirituality, filosofie, sociologie, psychologie, historie a v neposlední řadě směrů, které se zabývají věcmi tajemnými, na které dosud věda vůbec nezná odpověď a tedy je ani nemůže logicky uznávat (jinak by nebyla vědou). Že se tomu lidé, kteří věří jen vědě vysmívají a to, že na tyto otázky odpovědi neexistují je nezajímá a ani jim to nevadí, je mi jedno. Je to jejich bublina. A vůbec, když nad tím přemýšlíme, co je vlastně bublina celého našeho světa, kdo jí stvořil, kde se vzala, jaký je její smysl a kam směřuje? Je to jen náhodná bublina nějaké šumící pěny časoprostoru, která náhle obživla a začala přemýšlet, nebo je to výtvor? Můj názor a víra je jasná – je to to druhé.

To, že neznáme odpovědi na nejzákladnější otázky našeho původu a smyslu našeho bytí se sice někomu může zdát jako úplně bezvýznamné , podle mne je to ale naopak naprosto zásadní. To je totiž to, od čeho odvozujeme veškeré naše další jednání a myšlení, důvody našeho jednání, naše hodnoty morálkou počínaje a prostým pragmatismem konče. Máme ve svých hodnotách jasno a jsme v nich pevně zakotveni, nebo se vznášíme ve vzduchoprázdnu liberální relativity a prožíváme krizi identity, prázdnotu, kterou se snažíme vyplnit nesmyslnými ideologiemi, věcmi a zážitky?

Je to možné proto, že jsme vlastní identitu, naše vědomí, kdo vlastně jsme, odkud kráčíme a kam postupně prostě ztratili a odřízli se tak od zdroje a potažmo ostatních vyspělých civilizací v tomto vesmíru nebo v jiných paralelních světech, mimo viditelný vesmír. Že jsme sami sebe izolovali a dnes jen hledáme – či možná spíše nehledáme, cestu ven z této izolace. Výsledkem toho jsou pak náboženství. Svým způsobem může být tato izolace či karanténa (chcete-li) vlastně prospěšná, či dokonce nutná a potřebná, neboť nás má donutit přemýšlet o sobě, o tom, kam směřujeme a o smyslu našeho bytí. A proto jsme tady na této planetě, proto žijeme tento život, proto jsme sem přišli. Abychom znovu nalezli vlastní ztracenou identitu a smysl života.

Tyto otázky můžeme úspěšně přehlušit konzumním způsobem života, hlukem a shonem, jednoduše je ignorovat a nezabývat se jimi, ale řešení to samozřejmě není. Je to jako utíkat sám před sebou. Žít jako zvíře v kleci a být spokojen se žrádlem, které nám někdo podstrčí. A jestliže se takto zvíře cítí dobře, nemusí cítit dočasně nutnost klec opustit. A tak si žije nějakou dobu spokojeně svůj konzumní život jen konzumováním a přežvykováním toho, co je mu naservírovaného, aniž by přemýšlelo o tom, proč vlastně žije v kleci. Aniž by ho vůbec napadla otázka, zda by nemělo změnit své myšlení, názory, postoje… Pochopitelně nemůže, vždyť je to zvíře…. Také my lidé se však chováme někdy podobně – jako stádo a zvířata v klecích. A možná dokonce – na rozdíl od zvířat – někteří lidé ani nevnímají svůj instinkt a chovají v podstatě ještě hůře, než zvířata…

Ačkoli se my lidé pokládáme za vrchol vývoje života, ve skutečnosti jsme jen jeho součástí, možná mnohem méně důležitou, než včely. A také nejvíce škodlivou pro planetu. Navzdory naší inteligenci. Je to obrovský paradox, který mě nutí přemýšlet, kde se stala chyba? A v čem to vlastně žijeme? Zdá se, že naše civilizace je takový konglomerát složený z nesmyslů, který je už tak velký a složitý, že ho nikdo nemůže změnit, protože jsme se všichni staly jeho otroky. Ten konglomerát se už pohybuje jen samospádem a setrvačnosti – jako lavina. Věci, kterým klademe zásadní význam tak mohou být jen nepodstatnými, dílčími věcmi a výsledkem naší snahy o lepší svět jsou spíše kosmetické úpravy vnější fasády. Prostě proto, že není v naší moci udělat více.

Leda, že by se celý svět dohodl na revolučních změnách, což je prakticky nemožné, i kdyby šlo jen o otázku skleníkových plynů. Ihned narazíme na další a další překážky tohoto složitého konglomerátu a různých jiných zájmů. Snad by muselo dojít k nějaké globální apokalypse, aby se lidé probudili ze spánku a sebeuspokojení.

Žijeme v období postmoderní, kdy idea celospolečenského pokroku a vývoje mizí, historie pozbývá platnost, je něčím co bylo a co už nesouvisí se současností, vše se relativizuje. Život člověka se přestává odehrávat „odněkud někam“, bez poučení se z minulosti a bez vědomého vytváření nějaké budoucnosti. Žijeme tady a teď, bez přemýšlení o tom, co vytvoříme nebo co bude po nás. Bez zájmu o to, co bylo, abychom se z toho poučili. Tento moderní liberalismus je nekompatibilní s tím, co označujeme jako tradice, svědomí, morálka, závazek, odpovědnost. Naší nejvyšší hodnotou se stává svoboda jednotlivce a jeho právo, což je však žalostně málo.

Často se z nás stávají jen spotřebitelé věcí, zážitků a zkušeností, bez vize a směru. Postmoderní společnost je tvořena konzumenty a spotřebiteli a jejím hlavním cílem je vyrobit, spotřebovat a zažít co nejvíce, neboť to je jediným znakem pokroku. Postmoderní doba je jakýmsi zvláštním, ale veledůležitým předělem mezi starým věkem lidstva a novým, ve kterém bude náš svět existovat už nejen na zcela jiných základech a nebude se vůbec a v ničem podobat světu, ve kterém jsme žili až doposud. Bude oním pověstným návratem do ráje. Konzumní společnost zcela zmizí, stejně jako hranice mezi životem a smrtí, mezi námi pozemšťany a mimozemšťany…

Zatímco moderní doba byla vrcholem, kterého nedávno dosáhl náš svět, postmoderní svět je transformace a chaosu, doba velkého třídění, ve které bude rozhodnuto o tom, kdo bude kvalifikován pro život v nové době a kdo naopak svojí věčný život ukončí se zánikem starého světa, protože se nebude schopen přizpůsobit životu v nových podmínkách, ve světě, které zlo a cokoli negativního nebude schopné přežít a udržet se…


One thought on “”

  1. Krásně,ale opravdu krásně a zpracované a napsané přesně tak jak jste to podal a vystihl.Dokonalá práce,děkuji!!!! Jen tak dále!!!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *