Vítejte na spirituálně-konspiračním webu Avalon24, na kterém se věnuji duchovní transformaci společnosti a jejímu přechodu do Nového Věku lidstva. Starý věk už prakticky skončil, ale nový ještě zcela nezačal. Myslím, že je to zcela mimořádné a přelomové období ve vývoji lidské civilizace, ve kterém se dnes nacházíme. Končí léta stability, kdy bylo vše jasné a dané a začíná velké období chaosu, tříbení a třídění. Začíná Věk Vodnáře..

Věci jsou mrtvé, ale myšlenky jsou živé a navzájem se přitahují, spojují i odpuzují. Je to duch, které se projektuje ve hmotě a vytváří realitu i osud, který však později může být těžké měnit. Zatímco někdy ke změně stačí pouhá myšlenka, nápad, jindy je třeba pevná víra a trpělivost, protože dlouho budovaný matrix nelze rychle změnit. To, že se člověk vydal špatnou cestou se někdy pozná až za dlouhou dobu. Svět je obrazem myšlenky, ideologie a víry. Nikdy nemůže existovat prázdný prostor bez nějaké víry či ideologie. Pouze jedno může nahradit druhé a to pak určí nový matrix.

Politická a genderová korektnost se snažila vytvořit nový prostor – tedy korektní, prázdný, vyvážený, vyrovnaný… Ve skutečnosti se však stala i ona do jisté míry také jen novou ideologií – pro rozpadu tradičních hodnot i komunismu novou, moderní ideologií pro 21. století. Ještě před patnácti lety se to jevilo jako velký pokrok globalizace Evropy a s jásotem jsme vstupovali do EU. Teprve však až v posledních letech se ukazuje, že tato korektní ideologie není zcela korektní a má docela vážné trhliny.  Podle mého názoru je to nová slepá cesta vývoje, která jednou může nabídnout volný prostor pro jinou, mnohem zvrácenější ideologii. Myslím si, že v budoucnu bude muset být jednota a pořádek ze strany EU stále více vynucována násilně a pod hrozbou sankcí, což je ovšem spíše typické pro režimy autoritativní a nedemokratické.

Celý svět se stále duchovně vyvíjí, Bůh nás neustále tahá a pozvedá z bahna, kdykoliv upadneme, celý svět neustále vytahuje nahoru, dokonce i tehdy, kdy mu v tom přímo bráníme a chceme si lebedit v bahně. Protože bráníme světlu, aby prosvětlilo svět a pozvedlo výše, zdržujeme sami sebe ve schopnosti se přizpůsobit zákonům přírody a přírodou začínáme být stále více pociťováni jako škodlivý prvek.

Zatímco my se staráme o to, aby se některá zvířata nepřemnožila a nestala se škodnou, příroda dělá fakticky to samé – ať už na úrovni mikrosvěta v nás nebo světa kolem nás. Propadli jsme bludu, že jsme to my, kdo určuje chod světa a že je naší civilizaci dáno existovat věčně a přitom nás nenapadlo, že jsme vlastně jen pouhou součástí toho všeho a náš čas může být jen velmi omezený.

Na druhou stranu všichni máme svobodnou vůli a nikdo není nucen někam postupovat nebo může postupovat jinam, než se od něj očekává. Duchovní vývoj se neustále zrychluje, i když ne tak, jako kdyby došlo k nějaké globální katastrofě, kdy by probuzení u velké části lidstva bylo rychlé a náhlé. Nicméně i poté by zůstalo mnoho těch, kdo se neprobudí, protože své myšlení za žádných okolností nemohou změnit.

Život je jako placka, jejíž vršek je všední svět racionality, na čem však tato placka leží nebo na čem je uchycena? To je iracionalita – nemá žádné logické vysvětlení. Zkrátka jeho původ a smysl je iracionální. Slovům jako je nesmyslnost nebo nerozumnost sice obvykle přikládáme negativní význam, avšak s pouhé absence možnosti pochopit něco rozumem nelze jednoznačně vyvozovat nesmyslnost. Může to být prostě jen něco co je mimo rozsah mysli a proto vytváří různě izolované myšlenkové světy. Každý z nás je v podstatě světem sám pro sebe, ostrovem v moři a jen krátké okamžiky sdílení nás přesvědčují o tom, že může existovat skutečná, ničím nevynucovaná, přirozená jednota.

Teorie myšlenkových, sociálních, národnostních či jiných bublin je dnes velmi populární, přestože kdysi mohla být myšlenková jednota nezaložená na ideologii. K něčemu takového se dnes však můžeme jen sotva přiblížit. Je to tedy takový mumraj a víceméně ideologicky organizovaný choas při hledání původní jednoty. Navíc choas, který je stále více bezobsažný a technokratický. Naším smyslem života či budování šťastné společnosti se stala nová ideologie, která však nemá žádný obsah, žádný ideál, ke kterému by bylo možno směřovat. Vytvořili jsme si složitý systém zákonů, směrnic a pravidel, až se v nich ztrácí i ti, kteří se jimi profesionálně zabývají. V domnění, že náš svět dokonale narovnají, vytvoří spravedlivý a krásný, přestože je to jen bublina, která může kdykoliv splasknout.

Často třeba za rok zjistíme, že věci kolem nás nebo my se zkrátka natolik změnily, že to, co jsme si mysleli včera, není úplně objektivní. A když se naštveme, vypadají jinak věci teď a jinak za minutu, až nával emoce opadne. Zkrátka a vše je v pohybu a tekuté – vše se mění, dokonce i to, co nazýváme pamětí. Neexistuje žádný fyzicky, ba ani ideově pevný bod. Nikdy nevíme, kdy, která bublina splaskne, kdy jedna přeroste druhou – každá osobní bublina, každá komunitní bublina, každá národní bublina a nakonec i bublina celého našeho světa se stále duchovně a mentálně vyvíjí. Pravda je sice jen jedna, ale nikdo ji nemůže obsáhnout – každý může vidět, podle toho, jak se na ní dívá a ze kterého směru, je její maličkou část – jen odlesk. Vzájemná interakce těchto bublin je spíše vzájemné přetlačování, výsledkem kterého je buď válka nebo kompromis, kdy není spokojen nikdo nebo každý jen částečně. Ostatně mediální válka je dnes opět téma, o kterém se často mluví.

Díkybohu dnes žijeme ve svobodném světě. Avšak stále cítíme, jak je svoboda relativní a že je vlastně neustále ohrožována různými tlaky, které mají snahu ji omezovat a regulovat více, než je třeba. Potíž je snad pouze v tom, že každý z nás toto ohrožení cítíme poněkud z jiné strany, jsme na něj však citliví, což na druhou stranu není špatné znamení. Možná jsme na to ve východní Evropě citlivější, než na západě právě proto, že máme zkušenosti z totalitou a víme, co to je – zatímco někteří na západě by naopak tuto zkušenost rádi získali – třebaže nás vidí nechápavě jako potížisty.

Někdy se zdá, že společnost v Evropě je polarizovaná, ve skutečnosti je ale fragmentovaná. To je však také důkazem, že občanská společnost je stále ještě živá a není až tak lhostejná. Často máme snahu budovat jednotu, chceme sjednocující osobnosti, ideologii, klid na práci, ale přitom právě o to se snaží i autoritativní režimy a jak víme, jednota neexistovala ani za komunismu, protože tu byl underground. A také dnes se zdá, že čím usilovněji budujeme jednotu a rovnost, utahujeme šrouby, tím více posiluje underground, nacionalismus, nacismus a populismus, podle toho jak se do lesa volá, tak se z něho ozývá.

Myslím si, že naše liberální západní společnost se nevyvíjí úplně správným směrem, ale že kráčí svým způsobem znovu do minulosti – do jakého si nového typu globálního neomarxismu podle jakési nové směrnice či globálního ukazatele dobra, kterým bychom se měli všichni řídit. A že nám vzniká jakási nová elita papalášů, která se rozhodla, že ví, co je pro lidi dobré, která mluví o demokracii, ale zároveň se odmítá účastnit diskuse s těmi, kteří mají jiné názory, která někdy označuje jako nedemokratické jen proto, že jsou odlišné. A tím – aníž by chtěla – je posiluje a dává jim sama legitimitu.

Politická korektnost, humanismus, multikulturní a genderová ideologie jsou vrcholnými myšlenkami technokratů moci. Zkrátka nejsou to žádní velcí myslitelé, jsou to prostě jen dobře placení poslanci a úředníci, kteří dělají to, co umí nejlépe, i když je to třeba k ničemu.  To, co svět potřebuje jsou však skutečné osobnosti, duchovně vyspělé, se skutečným rozhledem a moudrostí. Těch je však pochopitelně velmi málo a ještě méně mezi úředníky a politiky, protože sféry mocenského vlivu přitahují především nejrůznější psychopaty a oligarchy, kteří rozumějí všemu, ale nejméně potřebám normálních lidí a když dělají něco dobrého, tak spíše z ohledem na jejich hlasy a svůj image. V tomto systému se prostě žádné skutečně dlouhodobě dobré věci dělat nedají. Je to limit současné demokracie, který je téměř nemožné překročit i v malém evropském prostoru – natož při řešení globálních problémů. Proto se můžeme dozvědět jen to, jaká má být velikost záchodových nádrží na vodu, jak se má jmenovat to či ono nebo jaký má být výkon toho či onoho, ale určitě se nedovíme, jaké má být řešení vážných věcí. Není tak divu, že v tomto mohou být napřed autoritářští vládci, kteří když určí, že se má most postavit na dva měsíce, tak se tak opravdu stane a ne aby bylo třeba padesát razítek a čekat několik let na výsledek demokratické diskuse a na povolení.

V demokratickém systému se přirozeně každý snaží především zaujmout a koupit si přízeň – ať už jsou to obchodníci podbízivou reklamou, politici populismem nebo novináři bulvárním přístupem. Dělají to podobně jako autoritářští vládci propagandou. Způsoby a nástroje se liší, jen snaha o koupi přízně je většinou stejná. Kdo se nesnaží, je málo agresivní, málo sofistikovaný, málo ambiciózní, jakoby nebyl. Ambicióznost je dnes jedna z absolutně nejžádanějších vlastností. Nikoliv charakter.

Mnozí lidé jsou sice nespokojení s tímto systémem, nicméně překročit svůj vlastní stín a vymyslet jiný způsob se dosud nepodařilo, protože jsme všichni otroky systému, který umíme pouze přizpůsobovat, nikoliv ale nahradit jiným – který by nám umožnil přemýšlet a jednat jinak, bez ohledu na ekonomické zájmy a profit, více zdravým rozumem, srdcem a duchem, v harmonii s přírodou a vesmírem. Jenže takové jsou zákony kapitalismu a kapitalismus nerovná se demokracie, jak mnozí stále ještě věří.

Skutečná demokracie neexistuje asi nikde na světě a vždy je limitována systémem – občané zkrátka nikde na světě nemohou ovlivňovat úplně vše a mají buď více či méně práv. Ostatně vidíme to i v samotné EU, kdy její vláda – výkonná moc, tedy Evropská komise není volena přímo jak je to přirozené v případě jakékoliv jiné vlády a občané tak na chod EU nemohou mít žádný přímý vliv. Je to demokracie velmi omezená a sešněrovaná, která je „chráněna“ tlakem zezdola. Je to v podstatě jakýsi novodobý typ elitářské demokracie, i když podle evropských hodnot je to demokracie liberální. Ve skutečnosti má však se skutečným liberalismem jen málo společného, takž není divu, že navzdory veřejnoprávní propagandě tento model stále více lidí už prokouklo a ztrácí na popularitě – nejen zásluhou populistů a rusofilů.

Říkám ale škoda – protože sám nejsem odpůrcem EU a integrace, která je rozumná, smysluplná a především skutečně demokratická. Unie, která je projektem méně politickým, ale více občanským. Tedy tak, aby si lidé sami mohli rozhodovat o tom, zda chtějí, aby prioritou evropských hodnot byla podpora migrace a komunit LGBT – nikoliv aby jim to bylo vnucováno shora. Proč? Protože pokud sami evropané nemohou rozhodovat o osudu Evropy, pak tím novodobí papaláši podporují neonacistické a krajně pravicové síly, což je nejen kontraproduktivní, ale i nebezpečné. Je mi opravdu záhadou, proč Evropa dobrovolně páchá sama na sobě genocidu a jestli to má opravdu zapotřebí. Nějakou konspiraci v tom hledat nemusíme, každopádně si myslím, že jsou to nesmyslné ideály o ideální společnosti, která nás tak trochu zavedly do slepé uličky, ale stále ještě jim naivně věříme. A asi jim budeme věřit, dokud nepůjde opravdu do tuhého a Evropa nebude postupně kolabovat.

Dá se očekávat, že vlivem globálních klimatických změn budou velké části světa prostě neobyvatelné a do pohybu se dají hromadně celé masy lidí – nastane obrovské stěhování národů a generace, která dnes přichází na svět možná bude muset i bojovat na holé přežití. Nevím, do jaké míry je to reálné, alespoň tak to říkají někteří vědci. Ale je třeba se připravit na velký konflikt mezi východem a západem. Ne chaos podporovat, protože masová migrace není možná, ale zaměřit se na svoji vlastní ochranu, protože pokud to neuděláme, budeme to my, kteří budou odstaveni a postaveni před nové vládce. A pak půjdou všechny hodnoty stranou.

Zdá se směšné, jak někteří trvají na tom, že pouze ti, kdo neusilují o zachování podoby starého světa jsou demokraté, zatímco všichni ostatní, kteří usilují o zachování tradičních evropských hodnot jsou škůdci systému. Málokdo si však položí otázku, zda takové dělení lidí na dva tábory je opravdu objektivní a zda je slučitelné s podstatou demokracie, ve které má každý právo se vyjádřit bez toho, aby byl urážen, osočován a předem vylučován z diskuse proto, že se odmítá integrovat a jít s davem? Podle mého názoru je takové černobílé vidění světa, dělení lidí na dobré a špatné, na demokraty a škůdce demokracie nebezpečné. Teorie fragmentace, sociálních či názorových bublin je myslím více realistické, zatímco dělení na dva tábory – polarizaci pokládám spíše za něco, co je uměle a záměrně vytvářené, co je založené spíše na emocích, které nás však zpětně stále více ovládají, čímž se dostáváme do začarovaného kruhu… Polarizace podle mého názoru vzniká vždy tam, kde končí diskuse a začíná se „tlačit na pilu“.