Vítejte na webu Avalon24,

který se zaměřuje na rozpor mezi racionálním matrixem a iracionální podstatou našeho života, jež nám často zůstává skrytá. Pokud vás zajímá současné dění stejně jako historie a vývoj světa, spiritualita a vše co se týká přechodu Země do Nového věku lidstva a transformace vědomí jste na správném místě.

Celý svět se stále duchovně vyvíjí, Bůh nás neustále tahá a pozvedá z bahna, kdykoliv upadneme, nás a celý svět neustále vytahuje nahoru, dokonce i tehdy, kdy mu v tom přímo bráníme a chceme si lebedit v bahně. Na druhou stranu všichni máme svobodnou vůli a nikdo není nucen někam postupovat nebo může postupovat jinam, než se od něj očekává. Duchovní vývoj se neustále zrychluje, i když ne tak, jako kdyby došlo k nějaké globální katastrofě, kdy by probuzení u velké části lidstva bylo rychlé a náhlé. Nicméně i poté by zůstalo mnoho těch, kdo se neprobudí, protože své myšlení za žádných okolností nebudou chtít změnit.

Život je jako placka, jichž vršek je všední svět racionality, na čem však tato placka leží nebo na čem je uchycena? To je iracionalita – nemá žádné logické vysvětlení. Zkrátka jeho původ a smysl je iracionální. Slovům jako je nesmyslnost nebo nerozumnost sice obvykle přikládáme negativní význam, avšak s pouhé absence možnosti pochopit něco rozumem nelze jednoznačně vyvozovat nesmyslnost. Může to být prostě jen něco co je mimo rozsah mysli či myslí a proto vytváří různě izolované myšlenkové světy – ostatně teorie myšlenkových bublin je dnes velmi populární, přestože kdysi mohla být myšlenková jednota nezaložená na ideologii – tedy přirozená. K něčemu takového se dnes však můžeme jen sotva přiblížit. Je to tedy takový mumraj a víceméně ideologicky organizovaný choas hledání původní jednoty. Navíc choas, který je stále více bezobsažný a technokratický.

Zdá se, že celý náš svět je složen z mnoha názorových, zájmových či sociálních bublin a dnes, v době internetu, se to projevuje mnohem více, než kdykoli dříve. Uzavíráme se do světů, které si sami vytváříme, to nás uspokojuje a nenutí nás komunikovat s těmi, kteří žijí v jiném světě – jiné názorové, zájmové nebo sociální bublině. To příliš dobré není, ale  ať chceme či ne, pořád budeme žít více či méně v nějaké subjektivní bublině, i když bychom ji rádi překročili a viděli věci skutečně tak jak jsou. Je to sice nemožné, ale přesto vzrušující se o to snažit. Nakonec, pokud to děláme, často třeba za rok zjistíme, že věci kolem nás nebo my se zkrátka natolik změnily, že to, co jsme si mysleli včera, není úplně objektivní. A když se naštveme, vypadají jinak věci teď a jinak za minutu, až nával vzteku opadne. Zkrátka a vše je v pohybu a tekuté – vše se mění, dokonce i to, co nazýváme pamětí.

Nikdy nevíme, kdy, která bublina splaskne, kdy jedna přeroste druhou – každá osobní bublina, každá komunitní bublina, každá národní bublina a nakonec i bublina celého našeho světa se stále duchovně a názorově mění a vyvíjí. To je právě proto, že pravda je sice jen jedna, ale nikdo ji nemůže obsáhnout – každý může vidět, podle toho, jak se na ní dívá a ze kterého směru, je její maličkou část – jen odlesk. Vzájemná interakce těchto bublin je spíše vzájemné přetlačování, výsledkem kterého je buď válka nebo kompromis, kdy není spokojen nikdo nebo každý jen částečně. Ostatně mediální válka je dnes opět téma, o kterém se často mluví.

Díkybohu komunismus padl a dnes žijeme ve svobodném světě. Avšak stále cítíme, jak je svoboda relativní a že je vlastně neustále ohrožována různými tlaky, které mají snahu ji omezovat a regulovat více, než je třeba, ať už je to ze strany EU, různého monitoringu, zabezpečování nebo odjinud. Potíž je snad pouze v tom, že každý z nás toto ohrožení cítíme poněkud z jiné strany, jsme na něj však citliví, což na druhou stranu není špatné znamení. Možná jsme na to ve východní Evropě citlivější, než na západě právě proto, že máme zkušenosti z totalitou a víme, co to je – zatímco někteří na západě by naopak tuto zkušenost rádi získali. Někdy se zdá, že společnost v Evropě je polarizovaná, ve skutečnosti je ale fragmentovaná. To je však také důkazem, že občanská společnost je živá a není až tak lhostejná.

Často máme snahu budovat jednotu, chceme sjednocující osobnosti, ideologii, klid na práci, ale přitom právě o to se snaží i autoritativní režimy a jak víme, jednota neexistovala ani za komunismu, protože tu byl underground. A také dnes se zdá, že čím usilovněji budujeme jednotu a rovnost, utahujeme šrouby, tím více posiluje underground a populismus. Ostatně proto jsem toho názoru, že naše liberální západní společnost se nevyvíjí správným směrem, ale že kráčí svým způsobem znovu do minulosti – do jakého si nového typu globálního marxismu a komunismu podle jakési nové směrnice či globálního ukazatele dobra, kterým bychom se měli všichni řídit.

Největší bubliny, které tu vidím jsou bubliny liberálů, konzervativců, křesťanů, komunistů, socialistů, kapitalistů a LGBT lidí. Zcela největší je v současnosti asi bublina liberálů, která také ovládá myšlení představitelů Evropské unie. Počítám do ní totiž z nemalé části i ty, kteří se hlásí k frakci socialistů a lidovců. Jejich ideálem je spojit všechny bubliny dohromady pomocí geometrie a matematiky, pomocí linek, čar, kvót, vzorců, směrnic, rovnic, logických předpokladů, aritmetických výpočtů, proměnných… Tomu se říká západní hodnoty a předpokládaný výsledek těchto řešení je šťastná budoucnost, svoboda a porozumění pro všechny, bez nutnosti zabývat se problémy hlouběji. Politická korektnost, humanismus, multikulturní a genderová ideologie jsou vrcholnými myšlenkami těchto technokratů. Zkrátka nejsou to žádní velcí myslitelé, jsou to prostě jen dobře placení úředníci, kteří dělají to, co umí nejlépe, i když je to třeba k ničemu.

To, co svět potřebuje jsou však skutečné osobnosti, duchovně vyspělé, se skutečným rozhledem a moudrostí, ne technokraty. Těch je však málo a ještě méně mezi úředníky a politiky, protože sféry mocenského vlivu přitahují především nejrůznější psychopaty a oligarchy, kteří rozumějí všemu, ale nejméně potřebám normálních lidí a když dělají něco dobrého, tak spíše z ohledem na jejich hlasy a svůj image. V tomto systému se prostě žádné skutečně dlouhodobě dobré věci dělat nedají.

Každý se snaží především zaujmout a koupit si přízeň – ať už jsou to obchodníci podbízivou reklamou, politici populismem nebo novináři bulvárním přístupem. Kdo se nesnaží, je málo agresivní, málo sofistikovaný, málo ambiciózní jakoby nebyl. Ambicióznost je dnes jedna s absolutně nejžádanějších vlastností. Nikoliv charakter, ale ctižádost. Mnozí lidé jsou sice nespokojení s tímto systémem, nicméně překročit svůj vlastní stín a vymyslet jiný způsob se dosud nepodařilo, protože jsme všichni otroky systému, který umíme pouze přizpůsobovat, nikoliv ale nahradit jiným – který by nám umožnil přemýšlet a jednat jinak, bez ohledu na ekonomické zájmy a profit, více zdravým rozumem, srdcem a duchem, v harmonii s přírodou a vesmírem.

Vedle všech těchto bublin ty ostatní už nejsou tak velké nebo jsou to jen bublinky. Žádná bublina však nemá hranice a tak se mohou částečně překrývat. Žádná bublina také není homogenní, aby neměla své vlastní subbubliny. V každé bublině funguje čilá výměna názorů a diskuse o tom, jak má tato bublina vypadat a jak působit, ale byla co největší a měla co největší vliv. Každý z nás se na svět dívá způsobem podle toho, do jaké bubliny nejen patří, ale jakou sám vytváří. Každý z nás totiž tvoří svět, aniž by si to uvědomoval a jeho myšlenky proudí éterem. Éter, to není žádný prázdný prostor, ale duch, nositel myšlenky. Ty se navzájem přitahují a odpuzují.

Když žijeme v České republice, jsme ovlivnění zdejší mentalitou a způsobem života, jakmile se však díváme na naši zem ze zahraničí, vidíme poněkud jinou Českou republiku, začínáme jinak vnímat svět a své okolí. A co teprve, kdybychom se dívali na život na Zemi z jiné planety či z onoho záhrobního světa? Opět bychom viděli realitu ze zcela jiné perspektivy, úplně jiný svět… Úhel pohledu a místo ze kterého se díváme na realitu do značné míry určuje naši pravdu, přestože máme někdy falešný dojem, že právě my jsme středobodem světa, ke kterému se vše vztahuje.

Toho využívají i ti, kteří vytváří realitu šitou přímo pro naše očekávání – naši sociální, zájmovou a názorovou bublinu. Problém však je, že do hlav lidí, kteří tak činí nevidíme – neznáme jejich motivaci – to, zda tuto realitu vymýšlí, aby manipulovali nebo to, zda jí sami věří a v dobré víře prosazují. Mnohdy je to tak, že si lidé vymyslí něco, čemu chtějí věřit, až tomu sami uvěří, že to tak je. Lidé tak vlastně manipulují a programují sami sebe a vytváří si novou bublinu – svět ve kterém se cítí dobře či svět, který odpovídá jejich představě.

Často je pro nás pravda to, čemu chceme věřit, co odpovídá našemu názoru. Bez ohledu na to, zda svoji pravdu čerpáte ze zdrojů systémových, anti-systémových nebo alternativních. Většina z nás, aniž bychom si to vůbec uvědomovali, nehledá pravdu, ale potvrzení toho, čemu věří, že je pravda. Proto vyhledáváme takové lidi a takové zdroje, které by nás utvrzovaly v naší pravdě, bez ohledu na to,, jaké názory máte. Někdy ani nezáleží na tom, jak se věci opravdu mají, ale tom, kam vás víra a přesvědčení vede, jaký praktický dopad má na váš život. Teorie, víra a ideologie je jedna věc, ale praktický dopad je to, co je podstatné. Pokud někdo například uvěří lži, že mu nějaký lék pomůže a on mu pak v důsledku placebo efektu skutečně pomůže, je důležité, že šlo o lež?

Je skutečně rozdíl mezi lží a pravdou tak jasný a zřetelný? Do jaké míry jsou to věci relativní a dané úhlem pohledu? Často vykládáme něco za pravdu nebo za fakt, i když je to jen náš názor. Když třeba řekneme, že nějaké jídlo bylo dobré, protože všem chutnalo, vyjadřujeme náš názor na to jídlo nebo pravdu a fakt o chuti toho jídla? A když o někom řekneme, že je takový či onaký, je to pravda, protože jsme se na tom všichni shodli, anebo je to opět náš názor?

Možná to není nejlepším příklad, ale troufám si tvrdit, že většina toho, co pokládáme za fakta, jsou jen naše názory. A dokonce to možná platí i exaktní vědě, které něco předkládá za fakt na základě nějakého výpočtu, předpokladu či stavu za určitých podmínek, které pokládáme za neměnitelné konstanty, které ve skutečnosti ale mohou platit pouze v našem světě. Ostatně předpoklady a vědecké hypotézy nemají o mnoho větší váhu, než některé konspirační teorie. Vědci například předpokládají, že život nemůže existovat bez vody. Ale co když je vše úplně jinak? Co vůbec víme o životě, který posuzujeme jen na základě toho, co známe, co umíme spočítat a co si umíme představit?

Jaký je rozdíl mezi vírou, pravdou a lží? Mezi realitou a představou? Představy se snadno mohou stát realitou, protože věci přitahujeme podle našich myšlenek a víry. Jemná energie myšlenek se může transformovat v hmotný objekt, třeba jako parazit, které dříve existoval jen jako emocionální démon, než se změnil na cystu, nádor, červy rozežírající fyzické tělo… A naopak, když věříte v dobro, máte moc pozitivní myšlenky měnit ve věci. Ale myslím, že to není ani tak o pesimismu nebo optimismu, ale spíše o schopnosti vidět reálně a konstruktivně, neboť vše má vlastně konstruktivní jádro – není náhodou, ale je tu pro váš vývoj.

Život nám tak vlastně dává to, co potřebujeme a co si zasloužíme. Konfrontuje nás s tím, co jsme k sobě kdysi přitáhli a co se tak dávno stalo součástí našeho života, přestože třeba už dnes máme jiný názor a jsme někde úplně jinde. Jsme konfrontování se stíny naší minulosti a současně si vytváříme svoji vlastní budoucnost, která se může projevit i za velmi dlouhou dobu, kdy my už budeme jiní a snad i připravení nést důsledky svých dávných činů. Dnes stojí lidstvo nad propastí, kterou si samo vyhloubilo a mnozí si to uvědomili. Otázkou ale je, zda je skutečně ještě za minutu dvanáct nebo už po dvanácté.

Akční rádius karmy je neuvěřitelně plastický, natahovací a může být velmi dlouhý. Kdykoliv nám může přinést něco s naší dávné minulosti a minulých životů, přestože my jsme dnes už někdo úplně jiný. Anebo nám umožnit splátku za pády jiných lidí, se kterými nemáme nic společného, pokud jsme se pro ní rozhodli. Když něco někde zašpuntujeme nebo překroutíme a zpackáme, vyvalí se to ven třeba někde úplně jinde a úplně jindy – časoprostor naší planety zase není tak velký, jak si myslíme. Je to dědičný hřích, který je součástí našeho života, ve kterém existuje negace a zlo. Proto existují nemoci, hlad, neštěstí, čas, vymezený prostor, smrt, zabíjení, nutnost pracovat a přežít. To, co kdysi v ráji neexistovalo – jen věčný život, věčné zdraví a krása, věčné prázdniny, nekonečný prostor a čas. Tak jak lidé svým jednáním, které porušuje Boží zákony vytváří karmu, tak nás jí Bůh zároveň zbavuje. Celý kosmos, příroda a její ekosystém je takový samočistící mechanismus, který funguje podobně jako imunitní systém. Ten se prostě ty buňky, které se utrhly ze řetězu a které škodí pokouší opravit a když to není možné, spustí likvidační proces a spustí evoluci od začátku.

Pád člověka a jeho upadnutí do spánku zapomnění vše změnilo, takže čím hlouběji se člověk propadal, začal na sebe nabalovat následky své karmy, stal se jejím vězněm, až nakonec zcela ztratil vědomí o tom, kdo vlastně je a kam kráčí. Upadl do spánku zapomnění. Kdyby se na Zemi tu a tam neobjevili různí poslové z jiných světů a realit či proroci, nebo kdyby lidstvo tu a tam nevyburcovala ze spánku nějaká velká pohroma, byl by svět již dávno ponořen do hlubokých temnot, baštou ďábla a jeho andělů, jejichž jedinou hodnotou je ovládat jiné a tvořit svět ke svému obrazu. Tedy mít člověka jako otroka. Přesto ti, kteří sympatizují s temnými silami věří, že ten, kdo je omezuje je Bůh, zatímco ďábel jim dává svobodu. Většina lidí samozřejmě nejsou lidé zbožní, ani satanisté – jen balancují někde mezi tím. Podle toho, jak jim to právě vyhovuje a jaké ovoce to přináší teď.

Život je dnes svým způsobem hra, ve kterém jsme my všichni jen herci. Jak odlišit skrytou a sofistikovanou propagandu od šíření vlastních názorů, ovlivněných propagandou? Propaganda není totiž nic jiného, než uměle vytvářená bublina nereálného světa, který se ale posléze může stát reálným. Pravda se často tvoří ze lži, která se hodně často, dlouho a intenzivně opakuje. Když se lež stane běžnou a obecně přijímanou pravdou, stane se také realitou – naším matrixem. Snadno tak získáme dojem, že to co je otroctví, je svoboda a naopak. Navenek jsme sice relativně svobodní, ale uvnitř otroci, zatímco někteří žijí v nesvobodném světě, ale uvnitř jsou svobodní. Od dětství jsme programováni obecnými pravdami, které mohou být různě pokřivené. Asi jako když vám někdo řekne – hele chlapče, nepoučuj mě, takhle to dělám už 50 let. Ano, i tak dlouho někdo může dělat nějakou věc špatně… Nemusíme si toho ani všimnout, protože jsme součástí toho matrixu.

Nežijeme mimo nějakou bublinu, který by nebyla vytvořena našimi názory, ideologií nebo vírou. Boj mezi názorovými bublinami tak může být bojem o budoucí realitu světa. To ostatně není vůbec nic nového a je to od té doby, co lidé začali myslet. Dnes je to jen umocněno nebo lépe a zřetelněji patrné díky internetu a moderním médiím. Zajímavé jsou souvislosti mezi pohledem spirituality, filosofie, sociologie, psychologie, historie a v neposlední řadě směrů, které se zabývají věcmi tajemnými, na které dosud věda vůbec nezná odpověď a tedy je ani nemůže logicky uznávat (jinak by nebyla vědou). Že se tomu lidé, kteří věří jen vědě vysmívají a to, že na tyto otázky odpovědi neexistují je nezajímá a ani jim to nevadí, je mi jedno. Je to jejich bublina. A vůbec, když nad tím přemýšlíme, co je vlastně bublina celého našeho světa, kdo jí stvořil, kde se vzala, jaký je její smysl a kam směřuje? Je to jen náhodná bublina nějaké šumící pěny časoprostoru, která náhle obživla a začala přemýšlet, nebo je to výtvor? Můj názor a víra je jasná – je to to druhé.

To, že neznáme odpovědi na nejzákladnější otázky našeho původu a smyslu našeho bytí se sice někomu může zdát jako úplně bezvýznamné , podle mne je to ale naopak naprosto zásadní. To je totiž to, od čeho odvozujeme veškeré naše další jednání a myšlení, důvody našeho jednání, naše hodnoty morálkou počínaje a prostým pragmatismem konče. Máme ve svých hodnotách jasno a jsme v nich pevně zakotveni, nebo se vznášíme ve vzduchoprázdnu liberální relativity a prožíváme krizi identity, prázdnotu, kterou se snažíme vyplnit nesmyslnými ideologiemi, věcmi a zážitky?

Je to možné proto, že jsme vlastní identitu, naše vědomí, kdo vlastně jsme, odkud kráčíme a kam postupně prostě ztratili a odřízli se tak od zdroje a potažmo ostatních vyspělých civilizací v tomto vesmíru nebo v jiných paralelních světech, mimo viditelný vesmír. Že jsme sami sebe izolovali a dnes jen hledáme – či možná spíše nehledáme, cestu ven z této izolace. Výsledkem toho jsou pak náboženství. Svým způsobem může být tato izolace či karanténa (chcete-li) vlastně prospěšná, či dokonce nutná a potřebná, neboť nás má donutit přemýšlet o sobě, o tom, kam směřujeme a o smyslu našeho bytí. A proto jsme tady na této planetě, proto žijeme tento život, proto jsme sem přišli. Abychom znovu nalezli vlastní ztracenou identitu a smysl života.

Tyto otázky můžeme úspěšně přehlušit konzumním způsobem života, hlukem a shonem, jednoduše je ignorovat a nezabývat se jimi, ale řešení to samozřejmě není. Je to jako utíkat sám před sebou. Žít jako zvíře v kleci a být spokojen se žrádlem, které nám někdo podstrčí. A jestliže se takto zvíře cítí dobře, nemusí cítit dočasně nutnost klec opustit. A tak si žije nějakou dobu spokojeně svůj konzumní život jen konzumováním a přežvykováním toho, co je mu naservírovaného, aniž by přemýšlelo o tom, proč vlastně žije v kleci. Aniž by ho vůbec napadla otázka, zda by nemělo změnit své myšlení, názory, postoje… Pochopitelně nemůže, vždyť je to zvíře…. Také my lidé se však chováme někdy podobně – jako stádo a zvířata v klecích. A možná dokonce – na rozdíl od zvířat – někteří lidé ani nevnímají svůj instinkt a chovají v podstatě ještě hůře, než zvířata…

Ačkoli se my lidé pokládáme za vrchol vývoje života, ve skutečnosti jsme jen jeho součástí, možná mnohem méně důležitou, než včely. A také nejvíce škodlivou pro planetu. Navzdory naší inteligenci. Je to obrovský paradox, který mě nutí přemýšlet, kde se stala chyba? A v čem to vlastně žijeme? Zdá se, že naše civilizace je takový konglomerát složený z nesmyslů, který je už tak velký a složitý, že ho nikdo nemůže změnit, protože jsme se všichni staly jeho otroky. Ten konglomerát se už pohybuje jen samospádem a setrvačnosti – jako lavina. Věci, kterým klademe zásadní význam tak mohou být jen nepodstatnými, dílčími věcmi a výsledkem naší snahy o lepší svět jsou spíše kosmetické úpravy vnější fasády. Prostě proto, že není v naší moci udělat více.

Leda, že by se celý svět dohodl na revolučních změnách, což je prakticky nemožné, i kdyby šlo jen o otázku skleníkových plynů. Ihned narazíme na další a další překážky tohoto složitého konglomerátu a různých jiných zájmů. Snad by muselo dojít k nějaké globální apokalypse, aby se lidé probudili ze spánku a sebeuspokojení. A možná právě to je cesta. Vědci říkají, že svět stojí na prahu velké globální katastrofy masového vymírání hmyzu a živočichů a k tomu ještě změn klimatu. Dodávají, že ještě není pozdě katastrofě zabránit, pokud dojde k okamžité, zásadní a globální změně našeho způsobu života. Jenže, co to je okamžitá a zásadní změna? Každému, kdo jen trochu přemýšlí musí být jasné, že něco takového je zcela nereálné… A ještě k tomu globální, na které by se domluvili všechny vlády? To je absurdní. To by ty důsledky musely být opravdu již brutálně vidět, protože lidé jsou často ochotni ke změně až tehdy, když vidí a cítí, že jim jde o život. A dokud se jich to netýká bezprostředně, není to něco, co by lidstvo až natolik vyrušilo ze spánku.

Žijeme v období postmoderní, kdy idea celospolečenského pokroku a vývoje mizí, historie pozbývá platnost, je něčím co bylo a co už nesouvisí se současností, vše se relativizuje. V rozhodující etapě vývoje lidstva, která určí, jak velká bude katastrofa, která je před námi a jak velká část lidstva bude pokračovat i v Novém Věku. Život člověka dnes přestává se odehrávat „odněkud někam“, bez poučení se z minulosti a bez vědomého vytváření nějaké budoucnosti. Žijeme tady a teď, bez přemýšlení o tom, co vytvoříme nebo co bude po nás. Bez zájmu o to, co bylo, abychom se z toho poučili. Tento moderní liberalismus je nekompatibilní s tím, co označujeme jako tradice, svědomí, morálka, závazek, odpovědnost. Naší nejvyšší hodnotou se stává svoboda jednotlivce a jeho právo, což je však žalostně málo.

Často se z nás stávají jen spotřebitelé věcí, zážitků a zkušeností, bez vize a směru. Postmoderní společnost je tvořena konzumenty a spotřebiteli a jejím hlavním cílem je vyrobit, spotřebovat a zažít co nejvíce, neboť to je jediným znakem pokroku. Postmoderní doba je jakýmsi zvláštním, ale veledůležitým předělem mezi starým věkem lidstva a novým, ve kterém bude náš svět existovat už nejen na zcela jiných základech a nebude se vůbec a v ničem podobat světu, ve kterém jsme žili až doposud. Bude oním pověstným návratem do ráje. Konzumní společnost zcela zmizí, stejně jako hranice mezi životem a smrtí, mezi námi pozemšťany a mimozemšťany…

Zatímco moderní doba byla vrcholem, kterého nedávno dosáhl náš svět, postmoderní svět je transformace a chaosu, doba velkého třídění, ve které bude rozhodnuto o tom, kdo bude kvalifikován pro život v nové době a kdo naopak svojí věčný život ukončí se zánikem starého světa, protože se nebude schopen přizpůsobit životu v nových podmínkách, ve světě, které zlo a cokoli negativního nebude schopné přežít a udržet se…