Slovo úvodem

Vítejte na alternativním webu Avalon24 — Znamení doby. Tyto stránky se zaměřují na souvislosti mezi historickými událostmi, špinavou politikou, manipulacemi, zkorumpovaným systém, ale i jeho budoucí proměnu, kdy se rozpadne a začne Nový Věk lidstva. Nevíme, kdy se to stane, ale věříme, že k tomu skutečně dojde, jak je v proroctvích.  Jak říkáme ve vyznání víry: Očekávám vzkříšení mrtvých a život budoucího věku. Vítejte na webu, na kterém prezentuji informace a názory bez cenzury – zatím je to stále ještě možné, i když možná není tak daleko doba, kdy bude i u nás svoboda slova omezena mnohem více, než je dnes. Využívám tedy možnosti, že žijeme v relativně svobodné zemi a toho, že už tak dlouhou dobu si užíváme relativně klidného a šťastného období.

Sociální sítě raději nepoužívám – nerad bych aby mi pak zablokovali bez důvodu a vysvětlení můj účet jako se to stalo například i našemu panu kardinálovi poté, co si jen dovolil uvést na pravou míru papežova slova ohledně práv homosexuálů. Co za tím ale skutečně stojí se nikdo nedoví. Možná, bude-li tu skutečně svobodná a hlavně nezávislá síť, která svými uživateli nemanipuluje, rád se přidám. Pro sociální sítě i firmy poskytující hostingové služby tu platí absolutní svoboda, pokud jde o možnosti cenzury a stávají se tak nejsilnějšími politickými silami daleko nad rámec boje proti terorismu a nelegální činnosti.

Pravidla, podle kterých sociální sítě blokují příspěvky, videa či mažou celé účty jsou velmi prapodivná a jistě všechno nelze svést na technické chyby. Zatímco účty některých diktátorů a zločinců stále fungují jakoby nic, jindy stačí jen něco ihned neodsoudit nebo publikovat něco, co se někomu nelíbí a již je to posuzováno jako porušení pravidel (viz zablokování účtů prezidenta Donalda Trumpa) – v tomto případě se sítě alespoň namáhaly podat vysvětlení…). V drtivé většině případů ale buď jen suše oznámí, že uživatel porušil pravidla nebo neuvedou vůbec nic a nekomunikují, jak jsme to viděli v případě našeho pana kardinála Dominika Duky. Komunikují jen s vládními úřady, se kterými se mohou dohodnout například právě na blokaci svých soupeřů). Podobně fungují i neziskové organizace, které stát financuje, aby byly jeho prodlouženou rukou a aby stát mohl říci – ne my tyto věci děláme, za to mohou nezávislé organizace. Zcela bizarní pak je, když ty stejné neziskové organizace, které stát financuje, pak stát žalují.

Co to znamená? To, že cenzura a manipulace veřejným míněním nefunguje přímo jako za minulého režimu, ale přesto funguje znovu, i když nepřímo, prostřednictvím soukromých firem nebo think-tanků a firem financovaných státem, které to mají v popisu práce. Pro tento způsob cenzury se již dokonce vžil termín „cancel culture“ – názory a postoje, které jsou nevhodné nebo nepohodlné se jednoduše bez vysvětlení smažou. Demokracie a svoboda slova je sice nadále možná, ale byla do značné míry privatizována ať už soukromými komunikačními platformami jako jsou sociální sítě nebo EU a státem prostřednictvím organizací, které se monitorováním a usměrňováním veřejného mínění profesionálně zabývají a za tuto práci berou obrovské dotace (podobně jako subjekty podporující migraci, které prostřednictvím států pobírají velké peníze z fondů EU, za které migrantům platí dlouhodobé ubytování v luxusních rezidencích a hotelech u středozemního moře).

Od nové vlády bych očekával především to, že by učinila mezi neziskovými organizacemi čistky a řadu z nich přestala financovat – zejména ty, které se zabývají filtrováním názorů, cenzurou, podporou migrace a komunit LGBT. A také to, že se výrazně zasadí za ochranu svobody projevu. Nikoliv „rozumné řešení migrace“ či manželství pro všechny, jak stojí například v programu nové volební dvojkoalice. Takové vize u mě nemají šanci, ať si klidně socialisté a neoliberálové označují moje myšlenky za konspirační teorie a „krajně pravicové dezinformace“ (což je asi nejnovější nálepka pro myšlenky, které odporují jejich konceptu). Je opravdu pozoruhodné, jak někteří lidé dovedou měnit kabáty, programy a vize, jen aby se udrželi u koryt nebo proto aby porazili hlavního soupeře…

Zatímco dříve byla svoboda slova omezována za účelem ochrany socialistické společnosti, socialistických hodnot před lživou propagandou a manipulacemi ze západu, dnes se dostáváme znovu do situace, které se tehdejšímu vztahu opět začíná vzdáleně podobat. Znovu začíná věk kolektivismu, rovnostářství a kolektivního poblouznění, kdy jsou levicové myšlenky populárnější, že pravicová individuální odpovědnost. Svoboda slova je opět omezována – tentokrát za účelem ochrany demokratické společnosti, liberálních hodnot před lživou propagandou z východu a před manipulacemi.

Kdo kritizuje liberální hodnoty a nejde s davem, je automaticky označován nálepkami. Také v EU mají liberální hodnoty naprostou převahu, proto také EU učinila z práv migrantů a homosexuálů jeden ze základních pilířů tzv. evropských hodnot. Hodnot, o kterých říká, že jsou křesťanské, ve skutečnosti jsou však pouze liberální – křesťanské až na posledním místě. A když už nemůže prosadit kvóty, tlačí na prosazení tzv. migračního paktu a na to, aby kritizování migrace (homosexuálů či jiných menšin prozatím ne) bylo trestným činem. Opravdu se chceme navracet do minulosti a budovat novou společnost, ve které bude každý preventivně chráněn před škodlivými myšlenkami nebo dokonce hlídán či snad dokonce trestán za kritiku, nepřijatelné myšlenky a teorie? Ani šíření konspiračních teorií nebo dokonce dezinformací není trestným činem a něčím, co by bylo ilegální. V Evropě je tradičně již svoboda slova omezena ze zákona a máme paragrafy na zákaz popírání toho či onoho, ale to, co se děje dnes je zcela mimo tyto rámce.

Odkud mají neziskové organizace podporované vládami tu pravomoc a drzost určovat jaké stránky jsou nevhodné a umísťovat před ně varování? Odkud mají právo určovat, co je vhodné, aby si lidé mysleli a co ne? Je to podobné, jako když sociální sítě mají tu drzost sledovat komunikaci jiných lidí, zasahovat do ní, korigovat, mazat a přidávat do ní své komentáře. Je to podobné, jako kdyby vám někdo drze na váš dům připevnil ceduli – „pozor – tento člověk je možná nebezpečný a měli byste si na něj dát pozor. Opravdu chcete zazvonit na jeho zvonek?“. Nebo odkud berou sociální sítě tu drzost přidávat komentář k tomu, co napíšu? Jsou snad Velkým bratrem nebo nějakým hlídacím psem, kterého má člověk stále za zadkem? Je skutečně nutné takto vychovávat dospělé lidi a neustále je špehovat?

A teď si představme analogickou situaci, kdy nám od našeho telefonního či internetového operátora přijde SMS s oznámením, že nám přerušují nebo ukončují poskytování služeb neboť jsme v naší komunikaci, kterou vedeme po telefonu či e-mailu prostřednictvím jeho sítě porušili jeho hodnoty a zásady. Právě tak jednají sociální sítě, někteří poskytovatelé serverů a hostingů. Alarmující je, že většině lidí taková praxe cenzury nijak nevadí a neřeší ji, dokud se nestane přímo jim. Dokonce to pokládají za normální součást demokratické společnosti a politického boje, zvláště pokud se dotýká jejich protivníků, kteří jsou takto umlčeni. Kdysi jsme si mysleli, že když je nějaká platforma soukromá, může si sama určovat pravidla.

To je sice pravda, problém ale nastává v případě, že tyto platformy získávají zásadní politickou moc a vliv, kdy nějaký automatický systém něco mylně vyhodnotí, aniž by se tím někdo zabýval nebo nějaký brigádník pracující pro korporátní společnost, který má za úkol kontrolovat příspěvky, mohl vypnout i účet prezidenta. Mnozí kritizovali Donalda Trumpa jako ostudný příklad demokracie a dokonce jako hlavní nebezpečí pro ní. Ale jak se chovají k demokracii oni? Je to devalvace demokracie, ze které musí mít autoritativní režimy, které kritizujeme, radost. Jak chceme pak světu dávat rady o lidských právech, když někoho takto sami umlčujeme nebo to tolerujeme, aniž bychom se tomu bránili?

Mám pak plné pochopení pro zoufalé a frustrované lidi, kteří mají pocit, že je nikdo neslyší a nikde se nemohou domoci práva, takže podnikají i tak zoufalé věci, jako útok na parlament. Ne, Trump se nestal nebezpečím pro demokracii – on se naopak stal symbolem nemocné demokracie. Symbolem, ke kterému mnozí upnuli své poslední naděje. Problém ale může být to, že odstraněním nádoru nezmizí metastázy. Nakonec velká část Američanů už ani nevěří, že volby byly férové, protože volební systém není úplně průhledný. Jednoduše mazat podobné teorie opravdu není řešení, spíše to budí pocit, že na tom něco je, probíhá-li taková cenzura názorů. Voliči si pak říkají, nemá Trump nakonec pravdu?

Pokud jde manipulace na sociálních sítích, vlády by musely takovou cenzuru zakázat, aby bylo možné provozovatele žalovat. Nebo by lidé museli takové platformy přestat používat nebo používat jen ty, kterou takovou cenzuru neprovádějí. Až budoucnost ukáže, jak dalece společnost a politiky tato skutečnost pálí, jaký bude zájem jejich uživatelů, případně zda nevzniknou skutečně svobodné a nezávislé sítě. Čas ukáže, nakolik lidé skutečně stojí o svobodu slova a nakolik je jim to jedno a nechají se dobrovolně manipulovat a nechat se zavírat ve svých personifikovaných falešných bublinách. Část lidí je z těchto věcí sice naštvaná, ale velká část z nich je už z toho také unavená a lhostejná. Případně s tím dokonce souhlasí a nepokládá to za vážný problém. Vidíme, že dnes ještě snad ani neexistuje politická síla, která by svobodu slova měla ve svém programu, protože jí od roku 1989 stále mylně považujeme za jakousi samozřejmost.

Jistě se shodneme na tom, že bojovat proti falešným zprávám je třeba – podle mě je to možná ale pouze vzděláváním a vedením ke schopnosti vlastního úsudku – nikoliv tím že stát bude prostřednictvím soukromých firem a neziskových organizací nebo sociálních sítí občany sám hlídat a chránit. Kdybychom o sobě netvrdili, že jsme liberální společností, mohli bychom to vzít jako fakt, že je svoboda naše slova takto omezována. To, co kritizuji je spíše ono pokrytectví. Je jasné, že k ochraně naší svobody je nutné to, abychom se části své svobody vzdali. Problém je jen ten, že když to přeženeme, těžko si můžeme nadále říkat svobodná, demokratická společnost. Vždy to bude platit jen do jisté míry – tedy podobně, jako u autoritativních režimů. Vyhánět ďábla ďáblem je opravdu ten nejméně efektivní způsob boje se zlem.

Svobodu a demokracii nemůže diktovat a vytvářet stát shora jako to dělá EU, ale chytří, moudří, odpovědní a vzdělaní lidé jí musí sami utvářet zdola. Pokud tato základna neexistuje, dobrý systém fungovat nemůže. Ostatně, o tom jsme se přesvědčili, když jsme svobodu a demokracii chtěli exportovat do jiných zemí a domnívali jsme se, že odstraněním diktátorů vznikne svobodná a demokratická společnost. A pokud přece ano – vidíme, že se dlouho neudrží, pokud jí nechráníme našimi vojsky. Ani složitá soustava brzd a protivah nemůže zabránit nehodě, pokud tato zařízení obsluhují idioti a psychopati.  Jinými slovy – demokracie je jako dokonalá věc, ale záleží na to, z jakého je materiálu. Když je velmi špatný, nevydrží dlouho a zcela se rozpadne. Naproti tomu, některé věci jsou velmi dokonalé a rozhodně bychom o nich neřekli, že jsou dokonalé. Přesto, jsou-li z kvalitního materiálu, vydrží velmi dlouho a mohou sloužit překvapivě dobře.

Ne, nechci tím samozřejmě dělat reklamu na nedokonalé věci z kvalitního materiálu. Jen mám pocit, že jsme příliš upnuli na tu věc a udělali jsme si z ní modlu, aniž bychom pozorovali, že má stále větší praskliny a trhliny a že nebude stačit je záplatovat. Jednou dokonce můžeme zjistit že i navenek socialistický a totalitní stát nás natolik předběhl, že mu vůbec nebudeme ani schopni konkurovat, zatímco náš dravý kapitalismus plný rovnosti a lidských práv se změnil v rozpadající se RVHP, ze kterého se kdysi Velká Británie ještě na poslední chvíli snažila uniknout. My jsme se o tom ale báli mluvit, abychom drželi kolektiv a abychom si nedělali nepřátele. Takže jsme raději říkali to, co bylo správné a co se od nás očekávalo. Ne to, co jsme si mysleli. Že jsme dobří, protože vyznáváme evropské hodnoty. Kvůli tomu nás zvali do médií a z toho nám šli peníze – ne z toho, co jsme si mysleli a co jsme mohli pokusit změnit, kdybychom se postavili proti většině a riskovali svou pověst. Stali se z nás papaláši ne nepodobní těm prospěchářům, proti kterým jsme v roce 1989 bojovali. Těm, kdo to mysleli dobře, ale nikdy nechtěli riskovat změnu, dokud nebyli postaveni před hotovou věc.

Je to ale asi přirozený vývoj, že každá, i sebelepší věc, se nakonec opotřebuje, že i ty největší ideály nakonec okorají a že i ten nejpružnější systém nakonec zkostnatí a zreziví, až se rozpadne. Přirozené ale už není, že odmítáme tento přirozený proces vidět a hrajeme stále dokola tutéž hru, i když se množí varovné signály, které nás upozorňují na potřebu sice možná bolestivých, ale nutných změn, takže si jedeme stále vyjetých kolejích, protože je to už vyzkoušené a pohodlné. Asi jako lidé, kteří si říkají, že vysoký tlak, cholesterol a obezita přece nic není, když se cítí a mají dobře a blahobytně. Dokud se jejich cévy neucpou, neklepne je z ničeho nic pepka nebo netrefí šlak.

Mezi svobodou a nesvobodou je jen tenká čára… Svoboda není něco, co jsme si jednou vydobyli a už tu bude navždy. Každý den o ní přicházíme, aniž bychom to tušili tak, jako pomalu koroduje kus plechu až se jednou s překvapením, „nečekaně“ rozpadne. Je docela možné a pravděpodobné, že toto kolektivní vzepětí, kdy má zodpovědnost celý kolektiv a zároveň nikdo a nikdo nesmí vybočovat je zároveň posledním poblouzněním a poslední ozvěnou starého světa. Vnímám to tak, že když začíná éra rovnostářství a kolektivismu, je to předzvěst velkých změn.

Mnozí lidé si socialismus spojují jen s ekonomikou – to je ale omyl. Je to je jedna z věcí, kterou mohou, ale nemusí být součástí socialismu. Znakem socialismu je také neoliberalismus či  odpor k tradičním hodnotám. Socialistické ideály jsou zejména dnes u mladé generace stále populárnější, v USA způsobují velké turbulence – levičáci bourají sochy, pravičáci útočí na parlament)  a Evropská Unie je v nich doslova utopená. Kdyby nebylo těchto ideálů, neměla by migrace ani komunita LGBT tak masivní politickou podporu. Na druhou stranu socialistické myšlenky byly vždy znakem vývoje společnosti a jejích změn, ať už správným nebo špatným směrem.

Konspiracím samozřejmě nemusíme věřit, nicméně i mnoho věcí o kterých se dříve říkalo, že jsou jen konspiracemi, se nakonec ukázalo jako pravda. Pokud někdo věří, že náš svět je řízen upřímnými, pravdomluvnými lidmi a že neexistují žádné tajnosti, skryté úmysly a manipulace, možná se mýlí více, než ti, kdo věří v konspirační teorie. Ostatně to, že je proti nim veden takový boj, používána cenzura a šířeny politicky korektní osvětové, agitační články spíše ukazuje na to, jak se ti, kteří mají co skrývat bojí odhalení. To, že se snaží mazat jednu konspiraci za druhou a nahrazovat je „výchovnými“ materiály, aby lidé věřili tomu, čemu mají, je více, než nápadné.

V době pandemie Covid19 se stala největším světovým  „hitem“ internetu konspirační teorie o vakcínách, která byla i hlavním cílem cenzorů. O tom, zda oprávněně či ne se ale zřejmě dovíme až po několika letech, pokud bude jednoznačně prokazatelné, že za negativní důsledky může právě očkování. Pravděpodobně se to ale nedovíme vůbec, protože vše může být nastavené tak, aby to nebylo možné dokázat a hlavně – aby si nikdo nemohl stěžovat a podávat případné žaloby – ostatně proto každý očkovaný musí podepsat prohlášení, že si je vědom toho, že tyto vakcíny jsou pouze experimentální, doba jejich účinnosti není známa a stejně tak ani možné následky po delší době. Věřme ale, že v tomto případě jde skutečně jen o konspirační teorii.

V každém případě naše svoboda slova již byla potichu do jisté míry omezena, aniž bychom si toho všimli a aniž bychom to možná vnímali. Místa, kde je možné kontraverzní názory stále vyjadřovat ubývají jako houby po dešti, jsou hromadně mazány nejen příspěvky, ale po stovkách tisíc i celé účty – bez upozornění, výstrahy, vysvětlení – bez komunikace. Tyto „čistky“ probíhají i pod záminkou boje s konspiračními teoriemi a terorismem.

Velmi se mi líbil komentář jednoho uživatele, který napsal, že „vždycky bylo určité procento lidi, kteří měli paranoidní a vztahovačný výklad o stavu věci běhu světa, ať se to týkalo témat globálních nebo v jejich bezprostředním okolí. Ale internet se ukázal být jako mohutný zesilovač a agregátor těchto nesmyslných úvah a přesvědčení, kde nacházejí spojence v tom, že je všechno jinak a navzájem se v tom utvrzují“. Myslím si, že do značné míry je to skutečně tak. Na druhou stranu jsem přesvědčen o tom, že nic není černobílé a ani vždycky tak, jak se oficiálně prezentuje.

Kdybych ale měl 100% důvěru ve světové vlády, politické představitele a ty, kteří mají zásadní vliv na chod světového bohatství, obchodu, ekonomiky a politiky, pak bych řekl, že tento komentář je zcela pravdivý. Protože ji ale nemám a jsem přesvědčen o tom, že často platí známé přísloví „na každém šprochu pravdy trochu“ nemyslím, že je to zcela tak. Na druhou stranu docela závidím lidem, kteří mají tak velkou důvěru ve světové elity. Tito lidé mají velkou výhodu – nemusí tolik přemýšlet a stačí jim přebrat si to, co jim předají hlavní média, politici či vědecká komunita.

Lidé možná ještě dlouho nebudou mít možnost poznat jak se věci opravdu mají a kdo tahá za nitky. Každopádně, až přijde čas, stejně to vyjde najevo. Do té doby zcela jistě klidné časy nebudou a budeme svědky mnoha přelomových a revolučních změn. Tedy přesně tak, jak stojí i v dávných proroctvích, která dnes bere vážně už jen málokdo. Začíná velmi napínavá, vzrušující epocha plná změn, proti které bylo divoké 20. století možná jen předehrou. Tedy napínavá – jak se to vezme. Nejsme samozřejmě jen pozorovatelé, jsme prozatím i účastníci… Díváme se na tento svět jako ti, kdo jsou jeho součástí, ne jako ti, kteří jsou již „na dovolené“ na druhém břehu a o tento svět se možná většinou už ani nezajímají.

Jeden komentář k „Slovo úvodem“

  1. Krásně,ale opravdu krásně a zpracované a napsané přesně tak jak jste to podal a vystihl.Dokonalá práce,děkuji!!!! Jen tak dále!!!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *