Cancel culture

Líbilo by se vám cestovat časem? Nasednout do stroje času, při návratu do minulosti pozorovat jako kolem vás všechno mění v časem směrem zpět, zastavit časoměr a vystoupit v některém z dob minulých? A kdybychom se posunuli o 20 tisíc let dozadu, co kdybychom tu objevili úplně jinou civilizaci, která s tou naší nemá nic společného, bytosti, které zrovna příliš nevypadají, jako my dnes? Nebo naopak, posouvat se dopředu, pozorovat, jak se kolem nás všechno zrychleně mění a vystoupit v nejpravděpodobnější verzi budoucnosti? Na co bychom přišli co bychom objevili? Zjistili bychom, že některé věci není možné změnit a i když se o tom pokusíme, stejně k nim dojde, i když jinak? Anebo bychom se dověděli něco, co bychom raději nevěděli a neviděli? Neo něco šokujícího?  Co kdybychom zjistili, že minulost, zejména za starší byla o hodně jiná, než jsme si představovali?

A co kdybychom se naopak při posunu v čase dopředu posunuli do velmi vyspělé postmoderní civilizace a pak, ještě o dalších 1000 let dopředu, a uviděli bychom život lidí znovu v pravěké společnosti? A pak za dalších 20 000 let a viděli bychom tu úplně jinou civilizaci, která s tou naší nemá nic společného, lidi, kterým evoluce změnila podobu a vypadají poněkud dosti jinak? Ostatně i pouhé desítky či stovky tisíc let jsou jen krátké okamžiky se života planety, které je tu miliardy let. Ale přesto obrovské skoky v naší evoluci. Co asi tato planeta už zažila a co jí čeká, až my tady dávno nebudeme… Pobyt lidstva na ní je vlastně jen velmi krátkou epizodou z jejího života. A to, i kdybychom tu snad strašili ještě stovky tisíc let, než budeme někde třeba úplně jinde…

Co když je cestování časem opravdu možné, jen jsme ještě nepřišli jak na to? Nebo ano? Nedávno jsem v televizi viděl reportáž, kdy se jakémusi nadšenému technickému amatérovi podařilo sestrojit něco, co prý skutečně umí člověka v časem posunout, i když se jedná o pouhé minuty. Zatímco člověk by uzavřen to stroje času, zdálo se mu v něm že během cesty vidí různé záblesky z různých dob a když vystoupil, jeho hodinky i mobilní telefon ukazovaly náhle nepatrně jiný čas. A co když tato technologie už dávno existuje, ale je dobře utajená a jen pro některé elity? Nevím, ale sci-fi mě zkrátka baví. Stejně tak jako přemýšlet ho historii, současnosti a budoucnosti. A dobře si uvědomuji, že jsem také jen do jisté míry otrokem současné doby, které mě nutí přemýšlet určitým směrem a dělat určité věci, které bych v jiné době zcela jistě nedělal, protože bych i jinak přemýšlel a zkrátka – řešil jin věci a problémy. V jiné době jsem byl a budu to opět já, ale zároveň trochu někdo jiný. A pokud existuje reinkarnace, je to i celkem zřejmé a pravděpodobné.

Můj blog v této době, v tomto století a desetiletí však v této chvíli a v tomto okamžiku věčnosti existuje a jak jinak, zaměřuje se hlavně na současnou dobu avšak s velkým přesahem do minulosti a budoucnosti a z důrazem na relativitu všeho dění a vzájemné souvislosti mezi tím vším. Jaká jsou znamení doby, která dnes pozorujeme a co naší kulturu, západní civilizaci a potažmo i celý svět dnes nejvíc charakterizuje? Jak věci vypadají, když se na ně podíváme z mnohem vyšší, než obvyklé perspektivy všedního dne?

Úpadek demokracie a svobody

Pseudo-ústavy, tzv. hlídací psi nezávislosti a demokracie, tajemné nadační fondy, myšlenkové tanky (think-tanky), ale i sociální sítě. Kdo je vlastní, kdo je financuje a za koho mluví? Kdo a jak si privatizuje veřejný informační prostor a jakou roli v tom má prsty stát? Do jaké míry se na tomto obludném systému podílíme finančně i my, aniž bychom si toho byli vědomi? Kdo má zájem na vytváření ideologie a na jejím prosazování? Na kom jsou závislé nezávislé organizace? A jak je řídí nebo ovlivňují ti, kdo jsou jejich chlebodárci? Jaké jsou zájmy těchto chlebodárců? Do jaké míry ještě funguje občanské společnost a do jaké míry je nahrazena společnosti bohatých, kteří ve skutečnosti především určují její chod? Do jaké míry je demokracie ještě stále demokracii a do jaké míry je nahrazena státními nebo soukromými zájmy, takže občan v ní má ve skutečnosti jen malé slovo a nemá šanci ji reálně významně měnit? Do jaké míry je vše do jisté míry jen hra pro občany?

A jak je možné, že ještě i ve 21. století existují organizace jako Oblast 51 či 52 v USA či Barnevernet v Norsku, a mnoho dalších zařízení která se ukrývají pod nálepkami výzkumných, vědeckých či jiných organizací, ale která jsou střežena jakýmisi tajnými, soukromými armádními jednotkami? Která působí jako stát ve státě, na které nemá nikdo, ani vláda, žádný vliv? Kde mohou zločinci, pedofilové, satanisté, ilumináti, šílenci, psychopati nebo kdokoliv jiný nerušeně působit aniž by se na ně vztahovaly zákony? Kdo tyto státy ve státě podporuje a kdo jejich činnost kryje, že ani vláda si je nedovolí kontrolovat, kam nemají přístup úředníci, policisté ani běžná armáda? Jak to souvisí s demokracií a transparentností? Jak mají lidé věřit státu a vládě, místo konspiračním teoriím?

Vítejte na blogu Znameních doby, které se zaměřují na souvislosti mezi historickými událostmi, špinavou politikou, manipulacemi, zkorumpovaným systém, ale i jeho budoucí proměnu, kdy se rozpadne a začne Nový Věk lidstva. Nevíme, kdy se to stane, ale věříme, že k tomu skutečně dojde, jak je v proroctvích.  Jak říkáme ve vyznání víry: Očekávám vzkříšení mrtvých a život budoucího věku. Vítejte na stránkách, na kterém prezentuji informace a názory bez cenzury – zatím je to stále ještě možné, i když možná není tak daleko doba, kdy bude i u nás svoboda slova omezena mnohem více, než je dnes. Využívám tedy možnosti, že žijeme v relativně svobodné zemi a toho, že už tak dlouhou dobu si užíváme relativně klidného a šťastného období.

Sociální sítě raději nepoužívám – nerad bych aby mi pak zablokovali bez důvodu a vysvětlení můj účet jako se to stalo například i našemu panu kardinálovi poté, co si jen dovolil uvést na pravou míru papežova slova ohledně práv homosexuálů. Co za tím ale skutečně stojí se nikdo nedoví. Možná, bude-li tu skutečně svobodná a hlavně nezávislá síť, která svými uživateli nemanipuluje, rád se přidám. Pro sociální sítě i firmy poskytující hostingové služby tu platí absolutní svoboda, pokud jde o možnosti cenzury a stávají se tak nejsilnějšími politickými silami daleko nad rámec boje proti terorismu a nelegální činnosti.

Pravidla, podle kterých sociální sítě blokují příspěvky, videa či mažou celé účty jsou velmi prapodivná a jistě všechno nelze svést na technické chyby. Zatímco účty některých diktátorů a zločinců stále fungují jakoby nic, jindy stačí jen něco ihned neodsoudit nebo publikovat něco, co se někomu nelíbí a již je to posuzováno jako porušení pravidel (viz zablokování účtů prezidenta Donalda Trumpa) – v tomto případě se sítě alespoň namáhaly podat vysvětlení…). V drtivé většině případů ale buď jen suše oznámí, že uživatel porušil pravidla nebo neuvedou vůbec nic a nekomunikují, jak jsme to viděli v případě našeho pana kardinála Dominika Duky. Komunikují jen s vládními úřady, se kterými se mohou dohodnout například právě na blokaci svých soupeřů). Podobně fungují i neziskové organizace, které stát financuje, aby byly jeho prodlouženou rukou a aby stát mohl říci – ne my tyto věci děláme, za to mohou nezávislé organizace. Zcela bizarní pak je, když ty stejné neziskové organizace, které stát financuje, pak stát žalují.

Jedním z takových příkladů je i organizace či politbyro Lenky Černé, která se pyšně nazývá „Ústav nezávislé žurnalistiky“ kterou najdeme na doméně Hlídací pes. Má jednoho jediného zaměstnance, nemá prakticky ani žádnou oficiální kancelář a adresu, takže není k zastižení, tento tajný člověk má však velkou mediální moc a musí však být za svoji práci velmi dobře placen, když vytváří a reprezentuje ústav. A jestliže nejde o utajenou organizaci, proč si stát takový úřad oficiální nezřídí? Možná proto, že by to vzbudilo oprávněné obavy a odpor, takže to dělá takto. A kolik takových nezávislých „ústavů“ financovaných z kapes daňových poplatníků máme, aby náš školily, peskovaly, kontrolovaly a vyučovaly? Ostatně touto a jinými neziskovkami, která stát financuje se velmi často ohání také České televize. To, že některé neziskové organizace jsou spíše semeniště neúspěšných, ale ctižádostivých kariéristů, kteří vysávají jako pijavice státní rozpočet, honí si své ego a ještě si hrají na určovatele pravd, je zřejmé.

Je jasné, že tyto pseudoústavy nejsou nezávislé, ale naopak jsou velmi závislé na tom, kdo si je vydržuje. Nakonec, pokud máte sponzora, nebo dost peněz, můžete si vytvořit také svůj vlastní virtuální ústav. A pokud váš ústav bude prezentovat názory, které jsou blízké redaktorům České televize či rozhlasu, třeba s vámi rádi navážou spolupráci a budou se vámi zaštiťovat také. Hlídačem pravdy se dnes může stát každý a je to služba, která je žádaná a v době mediálních manipulací i potřebná. Pokud jsou tyto pseudoústavy, tzv. hlídací psi a myšlenkové tanky (think-tanky) financovány štědrými dárci velkých podnikatelů, lobbistů a oligarchů a tyto firmy fungují jako jejich prodloužená ruka na ovlivňování veřejného mínění, pak nezbývá, než konstatovat, že tak prostě funguje trh a reklama. A často tito lidé mezi sebou vedou boj.

Asi je to tak i v pořádku, dokud si někdo začne hrát na skutečný ústav a dokud není financován z veřejných zdrojů – tedy z kapes daňových poplatníků. A dokud se jimi nezaštiťují veřejnoprávní média. Tady již totiž veškerá nezávislost skutečně končí. Tady jen někdo zneužívá veřejnoprávní média pro své soukromé zájmy nebo vycucává zdroje státu jen proto, aby prezentoval svoje názory. Naopak, protože já žádného sponzora nemám, svoje názory prezentuji zdarma, s mnohem menším dopadem a na své vlastní náklady…

Jistě může být jejich snaha i bohulibá a svoji mzdu inkasují právem a stále možná naivně věřím, že z velké části jsou i objektivní – někdy je ale pokušení hrát si na arbitra a soudce až příliš velké, neboť okolnosti k tomu přímo vybízí. Také někteří lidé z politické redakce České televize jsou tím někdy až fanaticky posedlí. Až se člověk ptá, kde tito lidé berou tu drzost, to sebevědomí. Snad proto, že politická korektnost je pro ně něco jako marxismus-leninismus pro soudruhy dob minulých. Je to zkrátka to, na čem je postavena jejich kariéra, takže pro stromy nevidí les. Tito lidé tak usilovně bojují na svobodu a objektivitu, že svobodu potlačují a objektivitu deformují někdy až do groteskních podob. Tedy tak, že až má člověk někdy při sledování České televize pocit, jakoby tito lidé měli za úkol plnit nějaké vyšší zadání – zkrátka ptáme se, co nebo kdo za tím stojí a co tím tito lidé sledují, kdo je platí a podporuje. Za vším jsou nepochybně i velké peníze, když někdy i sám stát to podporuje a vyživuje. Nebo snad Evropská unie skrze elity, které ovládají světový kapitál? Kdo má zájem na vymývání mozků?

To, že cenzura a manipulace veřejným míněním nefunguje přímo jako za minulého režimu, ale přesto funguje znovu, i když nepřímo, prostřednictvím soukromých firem nebo think-tanků a firem financovaných státem, které to mají v popisu práce. Pro tento způsob cenzury se již dokonce vžil termín „cancel culture“ – názory a postoje, které jsou nevhodné nebo nepohodlné se jednoduše bez vysvětlení smažou. Demokracie a svoboda slova je sice nadále možná, ale byla do značné míry privatizována ať už soukromými komunikačními platformami jako jsou sociální sítě nebo EU a státem prostřednictvím organizací, které se monitorováním a usměrňováním veřejného mínění profesionálně zabývají a za tuto práci berou obrovské dotace (podobně jako subjekty podporující migraci, které prostřednictvím států pobírají velké peníze z fondů EU, za které migrantům platí dlouhodobé ubytování v luxusních rezidencích a hotelech u středozemního moře).

Od nové vlády bych očekával především to, že by učinila mezi neziskovými organizacemi čistky a řadu z nich přestala financovat – zejména ty, které se zabývají filtrováním názorů, cenzurou, podporou migrace a komunit LGBT. A také to, že se výrazně zasadí za ochranu svobody projevu. Nikoliv „rozumné řešení migrace“ či manželství pro všechny, jak stojí například v programu nové volební dvojkoalice. Takové vize u mě nemají šanci, ať si klidně socialisté a neoliberálové označují moje myšlenky za krajně pravicové dezinformace (což je asi nejnovější nálepka pro myšlenky, které odporují jejich konceptu). Je opravdu pozoruhodné, jak někteří lidé dovedou měnit kabáty, programy a vize, jen aby se udrželi u koryt nebo proto aby porazili hlavního soupeře…

Zatímco dříve byla svoboda slova omezována za účelem ochrany socialistické společnosti, socialistických hodnot před lživou propagandou a manipulacemi ze západu, dnes se dostáváme znovu do situace, které se tehdejšímu vztahu opět začíná vzdáleně podobat. Znovu začíná kolektivního poblouznění, kdy jsou levicové myšlenky populárnější, že pravicová individuální odpovědnost. Svoboda slova je opět omezována – tentokrát za účelem ochrany demokratické společnosti a liberálních hodnot.

Kdo kritizuje liberální hodnoty a nejde s davem, je automaticky označován nálepkami. Také v EU mají liberální hodnoty naprostou převahu, proto také EU učinila z práv migrantů a homosexuálů jeden ze základních pilířů tzv. evropských hodnot. Hodnot, o kterých říká, že jsou křesťanské, ve skutečnosti jsou však pouze liberální – křesťanské až na posledním místě. A když už nemůže prosadit kvóty, tlačí na prosazení tzv. migračního paktu a na to, aby kritizování migrace (homosexuálů či jiných menšin prozatím ne) bylo trestným činem. Opravdu se chceme navracet do minulosti a budovat novou společnost, ve které bude každý preventivně chráněn před škodlivými myšlenkami nebo dokonce hlídán či snad dokonce trestán za kritiku, nepřijatelné myšlenky a teorie? Ani šíření konspiračních teorií nebo dokonce dezinformací není trestným činem a něčím, co by bylo ilegální. V Evropě je tradičně již svoboda slova omezena ze zákona a máme paragrafy na zákaz popírání toho či onoho, ale to, co se děje dnes je zcela mimo tyto rámce.

Odkud mají neziskové organizace podporované vládami či štědrými dárci u řad velkopodnikatelů, oligarchů a lobbistů pravomoc tu drzost určovat jaké stránky jsou nevhodné a umísťovat před ně varování? Odkud mají právo určovat, co je vhodné, aby si lidé mysleli a co ne? Je to podobné, jako když sociální sítě mají tu drzost sledovat komunikaci jiných lidí, zasahovat do ní, korigovat, mazat a přidávat do ní své komentáře. Je to podobné, jako kdyby vám někdo drze na váš dům připevnil ceduli – „pozor – tento člověk je možná nebezpečný a měli byste si na něj dát pozor. Opravdu chcete zazvonit na jeho zvonek?“. Nebo odkud berou sociální sítě tu drzost přidávat komentář k tomu, co napíšu? Jsou snad Velkým bratrem nebo nějakým hlídacím psem, kterého má člověk stále za zadkem? Je skutečně nutné takto vychovávat dospělé lidi a neustále je špehovat?

A teď si představme analogickou situaci, kdy nám od našeho telefonního či internetového operátora přijde SMS s oznámením, že nám přerušují nebo ukončují poskytování služeb neboť jsme v naší komunikaci, kterou vedeme po telefonu či e-mailu prostřednictvím jeho sítě porušili jeho hodnoty a zásady. Právě tak jednají sociální sítě, někteří poskytovatelé serverů a hostingů. Alarmující je, že většině lidí taková praxe cenzury nijak nevadí a neřeší ji, dokud se nestane přímo jim. Dokonce to pokládají za normální součást demokratické společnosti a politického boje, zvláště pokud se dotýká jejich protivníků, kteří jsou takto umlčeni. Kdysi jsme si mysleli, že když je nějaká platforma soukromá, může si sama určovat pravidla.

To je sice pravda, problém ale nastává v případě, že tyto platformy získávají zásadní politickou moc a vliv, kdy nějaký automatický systém něco mylně vyhodnotí, aniž by se tím někdo zabýval nebo nějaký brigádník pracující pro korporátní společnost, který má za úkol kontrolovat příspěvky, mohl vypnout i účet prezidenta. Mnozí kritizovali Donalda Trumpa jako ostudný příklad demokracie a dokonce jako hlavní nebezpečí pro ní. Ale jak se chovají k demokracii oni? Je to devalvace demokracie, ze které musí mít autoritativní režimy, které kritizujeme, radost. Jak chceme pak světu dávat rady o lidských právech, když někoho takto sami umlčujeme nebo to tolerujeme, aniž bychom se tomu bránili?

Mám pak plné pochopení pro zoufalé a frustrované lidi, kteří mají pocit, že je nikdo neslyší a nikde se nemohou domoci práva, takže podnikají i tak zoufalé věci, jako útok na parlament. Ne, Trump se nestal nebezpečím pro demokracii – on se naopak stal symbolem nemocné demokracie. Symbolem, ke kterému mnozí upnuli své poslední naděje. Problém ale může být to, že odstraněním nádoru nezmizí metastázy. Nakonec velká část Američanů už ani nevěří, že volby byly férové, protože volební systém není úplně průhledný. Jednoduše mazat podobné teorie opravdu není řešení, spíše to budí pocit, že na tom něco je, probíhá-li taková cenzura názorů. Voliči si pak říkají, nemá Trump nakonec pravdu?

Pokud jde manipulace na sociálních sítích, vlády by musely takovou cenzuru zakázat, aby bylo možné provozovatele žalovat. Nebo by lidé museli takové platformy přestat používat nebo používat jen ty, kterou takovou cenzuru neprovádějí. Až budoucnost ukáže, jak dalece společnost a politiky tato skutečnost pálí, jaký bude zájem jejich uživatelů, případně zda nevzniknou skutečně svobodné a nezávislé sítě. Čas ukáže, nakolik lidé skutečně stojí o svobodu slova a nakolik je jim to jedno a nechají se dobrovolně manipulovat a nechat se zavírat ve svých personifikovaných falešných bublinách. Část lidí je z těchto věcí sice naštvaná, ale velká část z nich je už z toho také unavená a lhostejná. Případně s tím dokonce souhlasí a nepokládá to za vážný problém. Vidíme, že dnes ještě snad ani neexistuje politická síla, která by svobodu slova měla ve svém programu, protože jí od roku 1989 stále mylně považujeme za jakousi samozřejmost.

Ukrajina je dnes považována za zemi, která se osvobozuje od vlivu Ruska a směřuje k západním hodnotám a demokracie. Začátkem roku 2021 ale vypnula a zakázala vysílání třech televizních stanic s odůvodněním, že jsou proruské. Je to ale demokratický přístup, když je lidem upíráno právo, aby si sami mohli vyposlechnout informace, které chtějí a sami si mohli vybrat? Když musí poslouchat jen jeden oficiální názor? Ukrajina kritizuje Rusko na nedemokratičnost, ale sama dělá totéž – a podobně pobaltské státy, které omezují vysílání ruských televizí. Podobně jako to dělali komunisté za bývalého režimu. Naopak se divím, že vysílání Svobodné Evropy není rušeno v Maďarsku a dokonce ani v Rusku. Neměli bychom začít nějakou debatu o svobodě slova a informací? Ne, v ruské zdroje nemám nijak velkou důvěru, vím, že jsou plné lží, nicméně příležitostně si je rád poslechnu a nikdo mi nemá právo bránit v tom, abych tak mohl svobodně udělat – pokud chci. Taky my na západě jsme však stále více otroky ideologie.

Jistě se shodneme na tom, že bojovat proti falešným zprávám je třeba – podle mě je to možná ale pouze vzděláváním a vedením ke schopnosti vlastního úsudku – nikoliv tím že stát bude sám či prostřednictvím soukromých firem a neziskových organizací nebo sociálních sítí občany sám hlídat a chránit před tím, co je podle něho škodlivé a informačně závadné. Kdybychom o sobě netvrdili, že jsme liberální společností, mohli bychom to vzít jako fakt, že je svoboda naše slova takto omezována. To, co kritizuji je spíše ono pokrytectví. Je jasné, že k ochraně naší svobody je nutné to, abychom se části své svobody vzdali. Problém je jen ten, že když to přeženeme, těžko si můžeme nadále říkat svobodná, demokratická společnost. Vždy to bude platit jen do jisté míry – tedy podobně, jako u autoritativních režimů. Vyhánět ďábla ďáblem je opravdu ten nejméně efektivní způsob boje se zlem.

Svobodu a demokracii nelze diktovat a vytvářet stát shora jako to dělá EU, ale chytří, moudří, odpovědní a vzdělaní lidé jí musí sami utvářet zdola. Pokud tato základna neexistuje, dobrý systém fungovat nemůže. Ostatně, o tom jsme se přesvědčili, když jsme svobodu a demokracii chtěli exportovat do jiných zemí a domnívali jsme se, že odstraněním diktátorů vznikne svobodná a demokratická společnost. A pokud přece ano – vidíme, že se dlouho neudrží, pokud jí nechráníme našimi vojsky. Ani složitá soustava brzd a protivah nemůže zabránit nehodě, pokud tato zařízení obsluhují idioti a psychopati.  Jinými slovy – demokracie je jako dokonalá věc, ale záleží na to, z jakého je materiálu. Když je velmi špatný, nevydrží dlouho a zcela se rozpadne. Naproti tomu, některé věci jsou velmi dokonalé a rozhodně bychom o nich neřekli, že jsou dokonalé. Přesto, jsou-li z kvalitního materiálu, vydrží velmi dlouho a mohou sloužit překvapivě dobře.

Ne, nechci tím samozřejmě dělat reklamu na nedokonalé věci z kvalitního materiálu. Jen mám pocit, že jsme příliš upnuli na tu věc a udělali jsme si z ní modlu, aniž bychom pozorovali, že má stále větší praskliny a trhliny a že nebude stačit je záplatovat. Jednou dokonce můžeme zjistit že i navenek socialistický a totalitní stát nás natolik předběhl, že mu vůbec nebudeme ani schopni konkurovat, zatímco náš dravý kapitalismus plný rovnosti a lidských práv se změnil v rozpadající se RVHP, ze kterého se kdysi Velká Británie ještě na poslední chvíli snažila uniknout. My jsme se o tom ale báli mluvit, abychom drželi kolektiv a abychom si nedělali nepřátele. Takže jsme raději říkali to, co bylo správné a co se od nás očekávalo. Ne to, co jsme si mysleli. Že jsme dobří, protože vyznáváme evropské hodnoty. Kvůli tomu nás zvali do médií a z toho nám šli peníze – ne z toho, co jsme si mysleli a co jsme mohli pokusit změnit, kdybychom se postavili proti většině a riskovali svou pověst. Stali se z nás papaláši ne nepodobní těm prospěchářům, proti kterým jsme v roce 1989 bojovali. Těm, kdo to mysleli dobře, ale nikdy nechtěli riskovat změnu, dokud nebyli postaveni před hotovou věc.

Je to ale asi přirozený vývoj, že každá, i sebelepší věc, se nakonec opotřebuje, že i ty největší ideály nakonec okorají a že i ten nejpružnější systém nakonec zkostnatí a zreziví, až se rozpadne. Přirozené ale už není, že odmítáme tento přirozený proces vidět a hrajeme stále dokola tutéž hru, i když se množí varovné signály, které nás upozorňují na potřebu sice možná bolestivých, ale nutných změn, takže si jedeme stále vyjetých kolejích, protože je to už vyzkoušené a pohodlné. Asi jako lidé, kteří si říkají, že vysoký tlak, cholesterol a obezita přece nic není, když se cítí a mají dobře a blahobytně. Dokud se jejich cévy neucpou, neklepne je z ničeho nic pepka nebo netrefí šlak.

Mezi svobodou a nesvobodou je jen tenká čára… Svoboda není něco, co jsme si jednou vydobyli a už tu bude navždy. Každý den o ní přicházíme, aniž bychom to tušili tak, jako pomalu koroduje kus plechu až se jednou s překvapením, „nečekaně“ rozpadne. Je docela možné a pravděpodobné, že toto kolektivní vzepětí, kdy má zodpovědnost celý kolektiv a zároveň nikdo a nikdo nesmí vybočovat je zároveň posledním poblouzněním a poslední ozvěnou starého světa. Vnímám to tak, že když začíná éra rovnostářství a kolektivismu, je to předzvěst velkých změn.

Mnozí lidé si socialismus spojují jen s ekonomikou – to je ale omyl. Je to je jedna z věcí, kterou mohou, ale nemusí být součástí socialismu. Znakem socialismu je také neoliberalismus či  odpor k tradičním hodnotám. Socialistické ideály jsou zejména dnes u mladé generace stále populárnější, v USA způsobují velké turbulence – levičáci bourají sochy, pravičáci útočí na parlament)  a Evropská Unie je v nich doslova utopená. Kdyby nebylo těchto ideálů, neměla by migrace ani komunita LGBT tak masivní politickou podporu. Na druhou stranu socialistické myšlenky byly vždy znakem vývoje společnosti a jejích změn, ať už správným nebo špatným směrem. Národní i komunistický socialismus byl krokem vedle. Kam povede současný liberální socialismus, to ukáže až čas. Je možné, že se překlopí v novou totalitu tak, že současné autoritativní režimy budou jednou svobodnější a demokratičtější, než demokratické a tudíž životaschopnější?

Konspiracím sice samozřejmě nemusíme věřit, nicméně i mnoho věcí o kterých se dříve říkalo, že jsou jen konspiracemi, se nakonec ukázalo jako pravda. Pokud někdo věří, že náš svět je řízen upřímnými, pravdomluvnými lidmi a že neexistují žádné tajnosti, skryté úmysly a manipulace, možná se mýlí více, než ti, kdo věří v konspirační teorie. Ostatně to, že je proti nim veden takový boj, používána cenzura a šířeny politicky korektní osvětové, agitační články spíše ukazuje na to, jak se ti, kteří mají co skrývat bojí odhalení.

Lidé možná ještě dlouho nebudou mít možnost poznat jak se věci opravdu mají a kdo tahá za nitky. Každopádně, až přijde čas, stejně to vyjde najevo. Do té doby zcela jistě klidné časy nebudou a budeme svědky mnoha přelomových a revolučních změn. Tedy přesně tak, jak stojí i v dávných proroctvích, která dnes bere vážně už jen málokdo. Začíná velmi napínavá, vzrušující epocha plná změn, proti které bylo divoké 20. století možná jen předehrou. Tedy napínavá – jak se to vezme. Nejsme samozřejmě jen pozorovatelé, jsme prozatím i účastníci… Díváme se na tento svět jako ti, kdo jsou jeho součástí, ne jako ti, kteří jsou již „na dovolené“ na druhém břehu a o tento svět se možná většinou už ani nezajímají.